Zážitky a reakce týmů
Tým "Fň" napsal:
Zápisky týmu Fň z Tmou 6
Než napíšu něco o samotné hře, shrnu ještě naše působení v kvalifikaci. Na první kvalifikační šifru jsme se sešli Giro, Alena a já (Dalibor) u Gira na koleji (Alena v té době vzhledem k těhotenství přesvědčená o tom, že nám pouze pomáhá s kvalifikací, než si za ni seženeme náhradu), Michal současně z Plzně na chatu. Hodinu jsme reloadovali prohlížeč, pak dvacet minut luštili a pak se kvalifikace zrušila. Druhou kvalifikaci nemohla Alena, pomohl nám ale Girův spolubydlící, který briskně naprogramoval hledání cesty v grafu v MS Excelu, a poprvé jsme se radovali z úspěchu, ač tedy ne úplně našeho. Pak byla zrušena i kvalifikace číslo dva a na trojku jsme se sešli opět i s Alenou naživo a Michalem on-line u Aleny v práci. Technické problémy nenastaly, rozdělili jsme si tři dílčí podšifry a v pohodě se kvalifikovali do hry. V následném období do hry se Alena rozhodla, že půjde aspoň městskou část a pak odjede, potom dokonce sehnala nocleh v Brně, ale pátého člena se nám nepovedlo najít. Rozdělili jsme si, co kdo přiveze, zarezervovali místa v busu Student Agency a těšili se na hru.
Na srazu u svatého Augustina, kteréžto místo jsme si pamatovali z loňské Tmou, jsme se sešli v 15:45 a rovnou vyrazili na stadion. Tam jsme vyfasovali bílé a černé papíry, záchrannou a úvodní obálku a začali se poohlížet po známých týmech. S Prahorami proběhlo setkání na úrovni prvních dam, které si vyměnily zkušenosti se vstupem do stavu manželského mezi letošní Bednou a Tmou. Našli jsme Šavli a osiřelého Lukáše z Nulové šance, kterému uvízl tým v busu z Prahy. V moment zahájení hry jsme mu nabídli personální výpomoc se zvedáním papírů, ale už to nebylo třeba, Nulová šance dorazila a nastal hromadný přesun poloviny startujících na tribunu. Tenhle nápad se mi moc líbil, sice z funkčního hlediska hře nijak nepomohl, ale o to hezčí a nečekanější situaci navodil. Pro dvojku jsme šli odděleně, Alena s Girem na hvězdárnu, já do Jelínkovy a Michal na sjezdovku, sraz opět u Augustina. Po přinesení svého dílu jsem vyrazil pomoci s hledáním Michalovi (na sjezdovku s hemžícími se světýlky a s osvětleným Brnem v pozadí byl krásný pohled), mezitím ale zavolala Alena, že to vyřešili ze dvou kusů a že se sejdeme u stadiónu. Odtud jsme jeli tramvají a busem do Jundrova, na přestupu potkali poprvé Obludárium, v buse Šavli. Na luštění jsme se usadili v parčíku u zastávky Nálepkova. První nápad zněl, že se v bludišti pokusíme hledat cesty a začali jsme každý z jednoho rohu se zabarvováním slepých uliček. Bylo to zdlouhavé, naštěstí jsme si časem všimli, že některé slepé uličky tvoří v bludišti uzavřené prostory a se třičtvrtěhodinovou ztrátou zahájili správný postup řešení. Chvíli jsme váhali, jestli jít do Kohoutovic pěšky, ale nemaje Brňáka jsme to neriskli a dojeli natřískaným busem. Šifru jsme měli poměrně rychle, bylo jasné, že řada pojmů jsou synonyma pojmů častěji používaných (Litráž - Objem) a zbývalo jen zapojit křížovkářské myšlení a průběžně sledovat tajenku, jestli se tam neobjeví něco známého. Jakmile jsme uviděli .PISA., bylo jasné, že jsme na správné cestě. Jen doteď nevím, co je Rola a k čemu tam bylo to P na začátku. Úkol u pomníku byl jednoduchý a neměli jsme s ním velké zdržení. Pod mostem jsme opět nalezli Obludárium, Nulovou šanci a Šavli, všichni přišli i odešli před námi. Nemohli jsme přijít na systém šifry, jen jsme věděli, že chceme-li doplnit písmeno k patě trojúhelníku, musíme buď sečíst nebo odečíst písmeno na vrcholu a u druhé paty. Také jsme si špatně prohlédli grafitti a nevěděli tak, jestli pomocné heslo je DAT, ATD nebo TDA. Zkoušeli jsme pracovat s tím co víme a díky písmenům ve spodní části trojúhelníka jsme mohli ověřovat správnost, i když jsme ji jinak neuměli zdůvodnit. Začátek tajenky ULSC jsme několikrát zavrhli, pak nás ale napadlo kouknout do mapy, no a ulic začínajících na SC tolik není... Bylo deset, vyrazili jsme tedy tryskem pro sedmičku a luštili ji v tramvaji do Králova Pole. Málem jsme tam ztratili Gira, který se šel na Mendlově náměstí kouknout, kdy jede šestka, a my jsme mezitím i s jeho batohem nasedli do jedničky. Neměl mobil ani mapu, zato duchapřítomnosti dost, dojel nás hned následující tramvají. Před nádražím nás opustila Alena, která se šla vyspat do bytu galantně nabídnutého kamarádkou Evou ze Šavle. Ještě jsme jí z vlaku stihli napsat sms, kde hledat poslední stanoviště městské části, už nám ale odpověděla, že chce stihnout půlnoční rozjezd tramvají a osmičku vyzvedne eventuelně ráno. V Dolních Loučkách jsme se nejdřív vydali po žluté, pak nás ale příklad jiných týmů přiměl uvažovat o alternativách a po krátkém rozhodování jsme to otočili a začali se propracovávat startovním polem po silnici. Letošní Tmou rozhodně nebyla skoupá na fotogenické a bizarní situace - noční "pochod Praha-Prčice" byl jednou z nejlepších. Ano, také máme radši, jdeme-li sami a nevidíme-li baterky ostatních týmů v dlouhém hadu před sebou i za sebou, ale i pro to měl brzo příjít čas. Na rozcestí Chytálky jsem zůstal u báglů, Michal se vydal po žluté a Giro na Pasník. Původně jsme plánovali si zavolat, ale Giro přeslechl vibrace telefonu, který mu půjčil Michal a Michal se se svým druhým telefonem potýkal se slabým signálem Eurotelu. Já jsem se mezitím snažil udržet v aktivovaném stavu, protože už předchozí dvě noci jsem spal v průměru dvě hodiny. Napadlo mě, že orgové budou sbírat městskou část v domnění, že už ji nikdo nebude potřebovat, napsal jsem jim tedy sms, jestli by tam nemohli nechat osmičku, aby ji Alena mohla ráno vyzvednout. Nakonec nebylo potřeba, osmička obsahovala jen nápovědu k písničkám, které byly dostatečně snadné samy o sobě. Kolem půl druhé se Chytálky skoro úplně vylidnily, pak začali lidé zase přicházet, bylo to přirozené místo pro sraz. Michal dorazil dřív, už z jeho dílu jsme odhalili, že básničky znamenají čísla. Když dorazil Giro, potvrdili jsme si to a také nám brzo došlo, že čísla v jeho části jsou součty dvojic čísel z básniček. Začali jsme podle toho kreslit šipky a zkoušet s nimi něco namalovat, ale jednak se těžko interpretovaly šipky severojižní a východozápadní, jednak to nevysvětlovalo tabulku ani rozdělení čísel do dvou řádek. Pak nás napadlo (a určitou roli v tom určitě hrálo i to, že básničky byly nadepsány nikoliv např. "Na sever", ale "Na severU"), že čísla udávají, kde se má políčko opatřit ohrádkou, a bylo hned vidět, že je to ono. Mohlo být před půl třetí, když jsme, Giro už podruhé, vyrazili do sedla pod Pasník. V polích kolem Úsuší už nebyly vidět žádné baterky, s potěšením jsme konstatovali, že jsme se dostali mezi prvních několik týmů, které už raději stejně jako my postupují potmě, aby zbytečně neupozorňovaly ostatní na správnou cestu. Písniček jsme vymysleli asi sedm, z čehož už šlo odhalit KRIZ a NELEPECE, pak nám ještě došly další asi dvě, se kterými už šel domyslet celý text tajenky. Vyzvedli jsme si u kříže ciferníky a šli si sednout do Nelepeče pod lampu. Podivnému týmu, který vyzvídal, na které jsme šifře a který jsme ohodnotili jako velmi pravděpodobné programové haluzáře, jsme nic neřekli, vyškrtali jsme nekorektní ciferníky, přepsali na digitální čas, spočítali, že vzájemně různých časů je 25, což vylučuje, že by kódovaly každý jedno písmeno vyskytující se v českém textu, a z nápovědy =O odhalili, že musíme po řádcích sčítat. Předešlo nás Obludárium, vypadali, že ciferníky už mají hotové. K Orlímu hnízdu jsme se vydali úvozem na zelenou a potom cestou po vrstevnici nad údolím, nalezli luštící Obludárium a potkali několik dalších týmů, dokonce i v protisměru. V tu chvíli jsme se odhadovali na cca desáté místo s alespoň půlhodinovou ztrátou na vedení a šifry se nám zdály příliš snadné na to, abychom mohli náskok rozumně stáhnout. Snažili jsme se alespoň jít rychle, ale Orlí hnízdo jsme velmi dlouho nemohli najít, odhadem tři čtvrtě hodiny jsme bloudili po lesních cestách a v duchu přemýšleli, jestli hledání stanovišť má být skutečně rozhodujícím faktorem hry. Rosettskou desku považuju za největší zklamání hry - nápad byl dobrý, ale oslovení MILI UCASTNICI ze všech třech textů doslova křičelo a pak jsme jen úmorně překládali texty, abychom zjistili, kde je mezi tím balastem někde nějaká informace. Na Výrovku jsme razili v 5:15, Obludárium dávno pryč. Přes Prosbu lesa jsme po loukách sešli do Závisti a tam nechali Michala u batohů. Pomalu svítalo, po silnici občas prošel tým, nejspíš ale jen do Tišnova na vlak. Obcházeli jsme s Girem po žluté značce a hledali cestu, která by mohla vést k pomníčku, zdálo se nám podle mapy, že má být někde ve svahu. Rozdělili jsme se a zanedlouho na cestu přímo přede mnou vylezli z roští dva kluci z Obludária. Ptal jsem se, jestli tam nevede lepší cesta, nevěděli, tak jsem vyrazil do roští, odkud vylezli. Ve svahu jsme se sešli s Girem, rozhodli se postupovat naslepo směrem nahoru a na vrcholu skutečně našli pomníček a stanoviště. Teď, když koukám na mapu a vidím u Výrovky kótu 420,0, je mi jasné, že nám mělo dojít hned, že to je až nahoře. Mezitím se rozednilo. Sešli jsme dolů k vymrzlému Michalovi bojujícímu se spánkovou krizí, Obludárium o sto metrů nahoru po silnici taky luštilo. Zkusili jsme odloučit svisle a vodorovně šrafované čtverečky, ale výsledek připomínal písmena jen s velmi velkou dávkou fantazie. Na převod řádků na čísla to taky nevypadalo, navíc pokládám v těchto hrách za určitý "bonton", že převod na binární kódování se nepoužívá, protože by se šifra znepřístupnila nematematikům. Když jsme se ale podívali na první řádek a jeho vývoj zleva doprava obdélník od obdélníku, zjistili jsme silně nenáhodné chování, vybarvené čtverečky se posouvaly po jedné pozici nebo zůstávaly dlouho na místě. Napsali jsme si pod sebe řádky a výsledek skutečně připomínal písmena, aspoň v některých případech. Občas něco chybělo, něco se zdálo zrcadlově nebo vodorovně převrácené, bylo tam příliš mnoho K a různá K navíc byla různě zapsaná. Intuitivně nám došlo, že některá písmena jsou ořezaná, chybí jim jeden řádek, takže některá K jsou vlastně R. V tu chvíli jsme to považovali za vlastnost šifry, až později jsme se dozvěděli, že měl být ještě jeden obdélník, obsahující právě ty chybějící řádky, ale v tiskárně ho nějak ořezali. Pak ještě Giro přišel na to, že převrácenost písmen odpovídá i směru, v jakém se mají číst a tajenka byla na světě. Obludárium už bylo v tu chvíli půl hodiny pryč, ale když procházeli kolem, uklidňovali nás, že to ještě nemají. Přišly smsky od Šavle a Nulové šance, že už sedí ve vlaku na Prahu, poté co vzdali devítku. Vydrápali jsme se svahem na žlutou a po cestě potkali luštící Prahory a ještě jeden tým. Předešli jsme tým, který už nejspíš vzdal, a dorazili k mostu v Březině něco po osmé. U očíslovaných sloupů ležel ve spacáku organizátor, který nám prozradil neuvěřitelnou věc - jsme tam první! Na Bedně jsme se letos tuto informaci dozvěděli u poslední, semílací šifry, která byla na první pohled jen otázkou času, ale tady to vypadalo na něco těžkého, takže jsme hned znervózněli. Věděli jsme, která nápověda k šifře patří a postupně jsme si interpretovali, že čtverce na papírku jsou sloupy a šipka proud řeky. V té době se na druhém břehu usadilo Obludárium. Vypadalo to skoro jako symbolický souboj - o vítězství ve Tmou soupeří na jednom břehu pořadatelé Bedny a na druhém vítězný tým jejího letošního ročníku. Přiznám se, že jsme to v tu chvíli brali velmi soutěživě, takže jsme Obludáriu neprozradili, že jsou druzí, a na prosbu jednoho z jeho členů, abychom mu nadiktovali dvě čísla s našeho břehu, která si zapomněl opsat, jsme odpověděli, aby si to oběhl. Nejspíš jsme mohli být víc v pohodě a vstřícnější, nakonec nebýt jich, hledali bychom Výrovku asi o něco déle. Tímto se jim omlouváme. Nápověda byla na téhle šifře naprosto zásadní. I s ní jsme dlouho hledali, jakou operací se převede Z na N, N, S a E, pokud známe příslušná přiřazená čísla. Naštěstí řada horních písmen vznikla jednoduchým posunem, takže jsme s ulehčením a nadějí odhalili začátek POSTUPUJETESPRAVNECILJEN. V Brně se vzbudila Alena, dozvěděla se od nás, že vedeme, a vydala se na vlak do Tišnova (že se končí v Hradčanech už od vzdavší Šavle věděla, ale disciplinovaně neprozradila). Ještě alespoň dvacet minut nám trvalo, než jsme doluštili zbytek - tedy že máme jít do Hradčan a že heslo je na nedalekém vrchu Sokolí. Vydali jsme se svižně do cíle, shodili batohy a Giro vyrazil na vrcholek, ze kterého měl zavolat heslo, mezitím by přijela v 10:30 Alena a tak bychom ho mohli ve třech oznámit organizátorům. Mohlo být tak deset minut po desáté, když se ozval Giro, že má problém. Na vrcholu je prý nějaký displej a v okruhu 50 metrů od něj dvě tlačítka, která se musejí střídavě mačkat, aby se na displeji ukázalo heslo. Zkrátka, že jsou potřeba na vrcholu tři lidi. Povznesená nálada jasných vítězů byla ta tam, křikli jsme k viditelně potěšeným organizátorům, že je to nečestné a nesportovní ;), požádali je o hlídání věcí a vydali se klusem na Sokolí. Na vrchol nevede cesta, takže jsme se chvíli s Girem chaoticky naháněli po svazích, střídavě hulákajíce a mobilujíce, ale "posed" nebo "nízký borový lesík" nejsou příliš jednoznačné orientační body a moje buzola zůstala v bagáži v Hradčanech. Ještě že to bylo na vrcholu, ten se hledá docela dobře. Stála tam svita čtyř organizátorů s kamerou a natočila náš souboj s technikou, který jsme vítězně dovedli k heslu CONCORD. Seběhli jsme svahem dolů, ze zastávky nám vyšla naproti Alena s čokoládovou prémií a společně jsme pak došli na perón a oznámili heslo. Podebatovali jsme s organizátory a v 11:30, deset minut před odjezdem vlaku do Brna, na který přišlo několik dalších týmů včetně Obludária a Prahor, jsme od nich převzali trička Tmou 6. Neodpustili jsme si drobné popíchnutí, když jsme trička Tmou převzali v tričkách pro vítěze Bedny, takže fotky před předáním budou asi půvabně matoucí:). Ve vlaku jsme si ještě srovnali náš postup s Martinou z Prahor, potěšilo nás, že oproti Bedně jsme si tentokrát v terénní části udržovali cca třičtvrtěhodinový náskok my, i když to bylo do značné míry způsobeno tím, že společný vlak smazal náskok Prahor z městské části.
Byl jsem na Tmou 4 a 5 a letošní ročník mi přišel nejpovedenější. Bylo méně rekvizit, ale obtížnost šifer byla vyvážená a také oceňuju změnu v herním systému realizovanou zvláštním vlakem, a to nejen proto, že konkrétně nám to pomohlo. Takový cílený restart, kdy si tým nenese náskok v podobě času, ale o něco hůře ohodnotitelný náskok v podobě nápověd, zvyšuje dramatičnost hry a umožňuje méně zkušeným týmům hrát hru déle a tím zkušenosti získat. Osmé stanoviště už obsahovalo nápovědu v podstatě nepotřebnou, což už se mi zdá nespravedlivé - Prahory a další týmy, které s rezervou obešly celou městskou část, tak nezískaly vůči nám žádnou výhodu, i když se jim město vydařilo o hodně lépe. Myslím, že na osmičku měli orgové dát nějakou zásadnější nápovědu, třeba ke třináctce. Přestože to byla zrada, vysoce oceňuju nápad s displejem na Sokolím. Bylo by ohromně dramatické, kdyby postupovaly dva nebo více týmů do cíle přibližně současně a hra by tak vyvrcholila orientačně-běžecko-konspiračním soubojem trojic vysílených celonočním pochodem. Stanoviště Orlí hnízdo se špatně hledalo, ale možná jen neumím používat mapu a byl jsem líný tahat buzolu. Čekal jsem, že hra bude probíhat na větším území, ale takhle to zase ztěžovalo sledování týmů, protože často nebylo jasné, na které stanoviště právě tým míří nebo jestli už vzdává. Zároveň neexistovalo vodítko, podle kterého by se dalo zjistit, jak na tom tým je, kromě hustoty pohybujících se světýlek v dohledu, nebyla vrcholová kniha ani rozlepování obálek. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, své kouzlo má obojí a pro samotné hraní to není důležitá informace. Za nezvládnutou považuju situaci v Dolních Loučkách - jednak nebylo jasné, jak odlišit informace od organizátorů od informačního šumu putujícího napříč davem účastníků, jednak prosté oznámení dalšího stanoviště ze mi zdá na šifrovací hru příliš suché. Místo vykřikování si měli orgové najít jinou metodu, jak nám říct, kam máme jít (když už ne šifru, tak aspoň megafon). Vznikla také nebezpečná situace, kdy někteří účastníci prolezli vlakem na druhou stranu a za pár vteřin tudy prosvištěl rychlík. Doteď doufám, že se nikomu nic nestalo...
S fungováním našeho týmu jsem maximálně spokojený. První regulérní kvalifikaci jsme zvládli jako pátí, nesehnali jsme sice dalšího člena do týmu a museli oželet naši nejlepší luštitelku Alenu v terénní části a nepřehánět to s tempem v části městské, ale ukázalo se, že se to dá zvládnout i ve třech. Šifry byly nastaveny tak, že speciální vybavení nebylo potřeba (notebook jsem sice táhl, ale nevyndal, na trojce jsme ale seděli vedle týmu, který si bludiště ofotil digitálem a v nějakém photoshopu ho zřejmě vybarvoval:)), počasí vyšlo, takže jsme upotřebili jen karimatky na sezení. Už na třetí hře se mi osvědčilo brát skládací rybářskou stoličku - umožňuje spolu s karimatkou posadit tým do kroužku a kvalita luštění je pak mnohem vyšší než když se sedí v jedné linii, když někdo musí stát nebo když jsou členové týmu rozesazení po okolí. Vzhledem k vlhku bych příště vzal víc psadel, která umějí psát na vlhký papír, propiskám to moc nejde. Byli jsme schopní luštit dost často intuitivně a neexaktně, bez toho, že bychom si byli jisti, že daný postup je vynucený, hodně šifer jsme nedoluštili do úplného konce, což bychom na Bedně, vzhledem k semílací šifře, museli. Zkušenosti z Bedny a Tmou se nám hodily (Alena B1,B2,B3,T4,T5, Dalibor B1,B3,T4,T5, Giro B2,B3,T5, Michal B1,B2,B3), víme co očekávat, napadají nás možnosti, co se zadáním dělat. Nemyslím si ale, že by teď tyhle hry měly být navždycky kořistí nějaké skupiny zkušených týmů, nováčkovský tým si může zkusit šifry z minulých ročníků a jednou hrou si vyzkoušet, jaký je rozdíl mezi luštěním šifry u stolu a v lese, a bude mít zcela stejné šance dojít a vyhrát. Měli jsme štěstí, že nám nakonec nevadilo to, že Alenin mobil se vypínal a Giro neměl vůbec. Timing byl dokonalý, Alena mohla vyspalá přijet vlakem přesně ve chvíli, kdy jsme docházeli do cíle, převzít s námi tričko a cestou do Prahy si mezi spící pánskou částí týmu v klidu doluštit terénní část. Zkrátka jsme si šestou Tmou báječně užili, dosáhli doublu, ve který jsme ani ve snu nedoufali. Děkujeme organizátorům obou her za spoustu nápadů, úsilí, času a příprav, které jim věnují a také za příkladnou péči o průběžnou obnovu našich šatníků ;-)
zapsal Dalibor
Než napíšu něco o samotné hře, shrnu ještě naše působení v kvalifikaci. Na první kvalifikační šifru jsme se sešli Giro, Alena a já (Dalibor) u Gira na koleji (Alena v té době vzhledem k těhotenství přesvědčená o tom, že nám pouze pomáhá s kvalifikací, než si za ni seženeme náhradu), Michal současně z Plzně na chatu. Hodinu jsme reloadovali prohlížeč, pak dvacet minut luštili a pak se kvalifikace zrušila. Druhou kvalifikaci nemohla Alena, pomohl nám ale Girův spolubydlící, který briskně naprogramoval hledání cesty v grafu v MS Excelu, a poprvé jsme se radovali z úspěchu, ač tedy ne úplně našeho. Pak byla zrušena i kvalifikace číslo dva a na trojku jsme se sešli opět i s Alenou naživo a Michalem on-line u Aleny v práci. Technické problémy nenastaly, rozdělili jsme si tři dílčí podšifry a v pohodě se kvalifikovali do hry. V následném období do hry se Alena rozhodla, že půjde aspoň městskou část a pak odjede, potom dokonce sehnala nocleh v Brně, ale pátého člena se nám nepovedlo najít. Rozdělili jsme si, co kdo přiveze, zarezervovali místa v busu Student Agency a těšili se na hru.
Na srazu u svatého Augustina, kteréžto místo jsme si pamatovali z loňské Tmou, jsme se sešli v 15:45 a rovnou vyrazili na stadion. Tam jsme vyfasovali bílé a černé papíry, záchrannou a úvodní obálku a začali se poohlížet po známých týmech. S Prahorami proběhlo setkání na úrovni prvních dam, které si vyměnily zkušenosti se vstupem do stavu manželského mezi letošní Bednou a Tmou. Našli jsme Šavli a osiřelého Lukáše z Nulové šance, kterému uvízl tým v busu z Prahy. V moment zahájení hry jsme mu nabídli personální výpomoc se zvedáním papírů, ale už to nebylo třeba, Nulová šance dorazila a nastal hromadný přesun poloviny startujících na tribunu. Tenhle nápad se mi moc líbil, sice z funkčního hlediska hře nijak nepomohl, ale o to hezčí a nečekanější situaci navodil. Pro dvojku jsme šli odděleně, Alena s Girem na hvězdárnu, já do Jelínkovy a Michal na sjezdovku, sraz opět u Augustina. Po přinesení svého dílu jsem vyrazil pomoci s hledáním Michalovi (na sjezdovku s hemžícími se světýlky a s osvětleným Brnem v pozadí byl krásný pohled), mezitím ale zavolala Alena, že to vyřešili ze dvou kusů a že se sejdeme u stadiónu. Odtud jsme jeli tramvají a busem do Jundrova, na přestupu potkali poprvé Obludárium, v buse Šavli. Na luštění jsme se usadili v parčíku u zastávky Nálepkova. První nápad zněl, že se v bludišti pokusíme hledat cesty a začali jsme každý z jednoho rohu se zabarvováním slepých uliček. Bylo to zdlouhavé, naštěstí jsme si časem všimli, že některé slepé uličky tvoří v bludišti uzavřené prostory a se třičtvrtěhodinovou ztrátou zahájili správný postup řešení. Chvíli jsme váhali, jestli jít do Kohoutovic pěšky, ale nemaje Brňáka jsme to neriskli a dojeli natřískaným busem. Šifru jsme měli poměrně rychle, bylo jasné, že řada pojmů jsou synonyma pojmů častěji používaných (Litráž - Objem) a zbývalo jen zapojit křížovkářské myšlení a průběžně sledovat tajenku, jestli se tam neobjeví něco známého. Jakmile jsme uviděli .PISA., bylo jasné, že jsme na správné cestě. Jen doteď nevím, co je Rola a k čemu tam bylo to P na začátku. Úkol u pomníku byl jednoduchý a neměli jsme s ním velké zdržení. Pod mostem jsme opět nalezli Obludárium, Nulovou šanci a Šavli, všichni přišli i odešli před námi. Nemohli jsme přijít na systém šifry, jen jsme věděli, že chceme-li doplnit písmeno k patě trojúhelníku, musíme buď sečíst nebo odečíst písmeno na vrcholu a u druhé paty. Také jsme si špatně prohlédli grafitti a nevěděli tak, jestli pomocné heslo je DAT, ATD nebo TDA. Zkoušeli jsme pracovat s tím co víme a díky písmenům ve spodní části trojúhelníka jsme mohli ověřovat správnost, i když jsme ji jinak neuměli zdůvodnit. Začátek tajenky ULSC jsme několikrát zavrhli, pak nás ale napadlo kouknout do mapy, no a ulic začínajících na SC tolik není... Bylo deset, vyrazili jsme tedy tryskem pro sedmičku a luštili ji v tramvaji do Králova Pole. Málem jsme tam ztratili Gira, který se šel na Mendlově náměstí kouknout, kdy jede šestka, a my jsme mezitím i s jeho batohem nasedli do jedničky. Neměl mobil ani mapu, zato duchapřítomnosti dost, dojel nás hned následující tramvají. Před nádražím nás opustila Alena, která se šla vyspat do bytu galantně nabídnutého kamarádkou Evou ze Šavle. Ještě jsme jí z vlaku stihli napsat sms, kde hledat poslední stanoviště městské části, už nám ale odpověděla, že chce stihnout půlnoční rozjezd tramvají a osmičku vyzvedne eventuelně ráno. V Dolních Loučkách jsme se nejdřív vydali po žluté, pak nás ale příklad jiných týmů přiměl uvažovat o alternativách a po krátkém rozhodování jsme to otočili a začali se propracovávat startovním polem po silnici. Letošní Tmou rozhodně nebyla skoupá na fotogenické a bizarní situace - noční "pochod Praha-Prčice" byl jednou z nejlepších. Ano, také máme radši, jdeme-li sami a nevidíme-li baterky ostatních týmů v dlouhém hadu před sebou i za sebou, ale i pro to měl brzo příjít čas. Na rozcestí Chytálky jsem zůstal u báglů, Michal se vydal po žluté a Giro na Pasník. Původně jsme plánovali si zavolat, ale Giro přeslechl vibrace telefonu, který mu půjčil Michal a Michal se se svým druhým telefonem potýkal se slabým signálem Eurotelu. Já jsem se mezitím snažil udržet v aktivovaném stavu, protože už předchozí dvě noci jsem spal v průměru dvě hodiny. Napadlo mě, že orgové budou sbírat městskou část v domnění, že už ji nikdo nebude potřebovat, napsal jsem jim tedy sms, jestli by tam nemohli nechat osmičku, aby ji Alena mohla ráno vyzvednout. Nakonec nebylo potřeba, osmička obsahovala jen nápovědu k písničkám, které byly dostatečně snadné samy o sobě. Kolem půl druhé se Chytálky skoro úplně vylidnily, pak začali lidé zase přicházet, bylo to přirozené místo pro sraz. Michal dorazil dřív, už z jeho dílu jsme odhalili, že básničky znamenají čísla. Když dorazil Giro, potvrdili jsme si to a také nám brzo došlo, že čísla v jeho části jsou součty dvojic čísel z básniček. Začali jsme podle toho kreslit šipky a zkoušet s nimi něco namalovat, ale jednak se těžko interpretovaly šipky severojižní a východozápadní, jednak to nevysvětlovalo tabulku ani rozdělení čísel do dvou řádek. Pak nás napadlo (a určitou roli v tom určitě hrálo i to, že básničky byly nadepsány nikoliv např. "Na sever", ale "Na severU"), že čísla udávají, kde se má políčko opatřit ohrádkou, a bylo hned vidět, že je to ono. Mohlo být před půl třetí, když jsme, Giro už podruhé, vyrazili do sedla pod Pasník. V polích kolem Úsuší už nebyly vidět žádné baterky, s potěšením jsme konstatovali, že jsme se dostali mezi prvních několik týmů, které už raději stejně jako my postupují potmě, aby zbytečně neupozorňovaly ostatní na správnou cestu. Písniček jsme vymysleli asi sedm, z čehož už šlo odhalit KRIZ a NELEPECE, pak nám ještě došly další asi dvě, se kterými už šel domyslet celý text tajenky. Vyzvedli jsme si u kříže ciferníky a šli si sednout do Nelepeče pod lampu. Podivnému týmu, který vyzvídal, na které jsme šifře a který jsme ohodnotili jako velmi pravděpodobné programové haluzáře, jsme nic neřekli, vyškrtali jsme nekorektní ciferníky, přepsali na digitální čas, spočítali, že vzájemně různých časů je 25, což vylučuje, že by kódovaly každý jedno písmeno vyskytující se v českém textu, a z nápovědy =O odhalili, že musíme po řádcích sčítat. Předešlo nás Obludárium, vypadali, že ciferníky už mají hotové. K Orlímu hnízdu jsme se vydali úvozem na zelenou a potom cestou po vrstevnici nad údolím, nalezli luštící Obludárium a potkali několik dalších týmů, dokonce i v protisměru. V tu chvíli jsme se odhadovali na cca desáté místo s alespoň půlhodinovou ztrátou na vedení a šifry se nám zdály příliš snadné na to, abychom mohli náskok rozumně stáhnout. Snažili jsme se alespoň jít rychle, ale Orlí hnízdo jsme velmi dlouho nemohli najít, odhadem tři čtvrtě hodiny jsme bloudili po lesních cestách a v duchu přemýšleli, jestli hledání stanovišť má být skutečně rozhodujícím faktorem hry. Rosettskou desku považuju za největší zklamání hry - nápad byl dobrý, ale oslovení MILI UCASTNICI ze všech třech textů doslova křičelo a pak jsme jen úmorně překládali texty, abychom zjistili, kde je mezi tím balastem někde nějaká informace. Na Výrovku jsme razili v 5:15, Obludárium dávno pryč. Přes Prosbu lesa jsme po loukách sešli do Závisti a tam nechali Michala u batohů. Pomalu svítalo, po silnici občas prošel tým, nejspíš ale jen do Tišnova na vlak. Obcházeli jsme s Girem po žluté značce a hledali cestu, která by mohla vést k pomníčku, zdálo se nám podle mapy, že má být někde ve svahu. Rozdělili jsme se a zanedlouho na cestu přímo přede mnou vylezli z roští dva kluci z Obludária. Ptal jsem se, jestli tam nevede lepší cesta, nevěděli, tak jsem vyrazil do roští, odkud vylezli. Ve svahu jsme se sešli s Girem, rozhodli se postupovat naslepo směrem nahoru a na vrcholu skutečně našli pomníček a stanoviště. Teď, když koukám na mapu a vidím u Výrovky kótu 420,0, je mi jasné, že nám mělo dojít hned, že to je až nahoře. Mezitím se rozednilo. Sešli jsme dolů k vymrzlému Michalovi bojujícímu se spánkovou krizí, Obludárium o sto metrů nahoru po silnici taky luštilo. Zkusili jsme odloučit svisle a vodorovně šrafované čtverečky, ale výsledek připomínal písmena jen s velmi velkou dávkou fantazie. Na převod řádků na čísla to taky nevypadalo, navíc pokládám v těchto hrách za určitý "bonton", že převod na binární kódování se nepoužívá, protože by se šifra znepřístupnila nematematikům. Když jsme se ale podívali na první řádek a jeho vývoj zleva doprava obdélník od obdélníku, zjistili jsme silně nenáhodné chování, vybarvené čtverečky se posouvaly po jedné pozici nebo zůstávaly dlouho na místě. Napsali jsme si pod sebe řádky a výsledek skutečně připomínal písmena, aspoň v některých případech. Občas něco chybělo, něco se zdálo zrcadlově nebo vodorovně převrácené, bylo tam příliš mnoho K a různá K navíc byla různě zapsaná. Intuitivně nám došlo, že některá písmena jsou ořezaná, chybí jim jeden řádek, takže některá K jsou vlastně R. V tu chvíli jsme to považovali za vlastnost šifry, až později jsme se dozvěděli, že měl být ještě jeden obdélník, obsahující právě ty chybějící řádky, ale v tiskárně ho nějak ořezali. Pak ještě Giro přišel na to, že převrácenost písmen odpovídá i směru, v jakém se mají číst a tajenka byla na světě. Obludárium už bylo v tu chvíli půl hodiny pryč, ale když procházeli kolem, uklidňovali nás, že to ještě nemají. Přišly smsky od Šavle a Nulové šance, že už sedí ve vlaku na Prahu, poté co vzdali devítku. Vydrápali jsme se svahem na žlutou a po cestě potkali luštící Prahory a ještě jeden tým. Předešli jsme tým, který už nejspíš vzdal, a dorazili k mostu v Březině něco po osmé. U očíslovaných sloupů ležel ve spacáku organizátor, který nám prozradil neuvěřitelnou věc - jsme tam první! Na Bedně jsme se letos tuto informaci dozvěděli u poslední, semílací šifry, která byla na první pohled jen otázkou času, ale tady to vypadalo na něco těžkého, takže jsme hned znervózněli. Věděli jsme, která nápověda k šifře patří a postupně jsme si interpretovali, že čtverce na papírku jsou sloupy a šipka proud řeky. V té době se na druhém břehu usadilo Obludárium. Vypadalo to skoro jako symbolický souboj - o vítězství ve Tmou soupeří na jednom břehu pořadatelé Bedny a na druhém vítězný tým jejího letošního ročníku. Přiznám se, že jsme to v tu chvíli brali velmi soutěživě, takže jsme Obludáriu neprozradili, že jsou druzí, a na prosbu jednoho z jeho členů, abychom mu nadiktovali dvě čísla s našeho břehu, která si zapomněl opsat, jsme odpověděli, aby si to oběhl. Nejspíš jsme mohli být víc v pohodě a vstřícnější, nakonec nebýt jich, hledali bychom Výrovku asi o něco déle. Tímto se jim omlouváme. Nápověda byla na téhle šifře naprosto zásadní. I s ní jsme dlouho hledali, jakou operací se převede Z na N, N, S a E, pokud známe příslušná přiřazená čísla. Naštěstí řada horních písmen vznikla jednoduchým posunem, takže jsme s ulehčením a nadějí odhalili začátek POSTUPUJETESPRAVNECILJEN. V Brně se vzbudila Alena, dozvěděla se od nás, že vedeme, a vydala se na vlak do Tišnova (že se končí v Hradčanech už od vzdavší Šavle věděla, ale disciplinovaně neprozradila). Ještě alespoň dvacet minut nám trvalo, než jsme doluštili zbytek - tedy že máme jít do Hradčan a že heslo je na nedalekém vrchu Sokolí. Vydali jsme se svižně do cíle, shodili batohy a Giro vyrazil na vrcholek, ze kterého měl zavolat heslo, mezitím by přijela v 10:30 Alena a tak bychom ho mohli ve třech oznámit organizátorům. Mohlo být tak deset minut po desáté, když se ozval Giro, že má problém. Na vrcholu je prý nějaký displej a v okruhu 50 metrů od něj dvě tlačítka, která se musejí střídavě mačkat, aby se na displeji ukázalo heslo. Zkrátka, že jsou potřeba na vrcholu tři lidi. Povznesená nálada jasných vítězů byla ta tam, křikli jsme k viditelně potěšeným organizátorům, že je to nečestné a nesportovní ;), požádali je o hlídání věcí a vydali se klusem na Sokolí. Na vrchol nevede cesta, takže jsme se chvíli s Girem chaoticky naháněli po svazích, střídavě hulákajíce a mobilujíce, ale "posed" nebo "nízký borový lesík" nejsou příliš jednoznačné orientační body a moje buzola zůstala v bagáži v Hradčanech. Ještě že to bylo na vrcholu, ten se hledá docela dobře. Stála tam svita čtyř organizátorů s kamerou a natočila náš souboj s technikou, který jsme vítězně dovedli k heslu CONCORD. Seběhli jsme svahem dolů, ze zastávky nám vyšla naproti Alena s čokoládovou prémií a společně jsme pak došli na perón a oznámili heslo. Podebatovali jsme s organizátory a v 11:30, deset minut před odjezdem vlaku do Brna, na který přišlo několik dalších týmů včetně Obludária a Prahor, jsme od nich převzali trička Tmou 6. Neodpustili jsme si drobné popíchnutí, když jsme trička Tmou převzali v tričkách pro vítěze Bedny, takže fotky před předáním budou asi půvabně matoucí:). Ve vlaku jsme si ještě srovnali náš postup s Martinou z Prahor, potěšilo nás, že oproti Bedně jsme si tentokrát v terénní části udržovali cca třičtvrtěhodinový náskok my, i když to bylo do značné míry způsobeno tím, že společný vlak smazal náskok Prahor z městské části.
Byl jsem na Tmou 4 a 5 a letošní ročník mi přišel nejpovedenější. Bylo méně rekvizit, ale obtížnost šifer byla vyvážená a také oceňuju změnu v herním systému realizovanou zvláštním vlakem, a to nejen proto, že konkrétně nám to pomohlo. Takový cílený restart, kdy si tým nenese náskok v podobě času, ale o něco hůře ohodnotitelný náskok v podobě nápověd, zvyšuje dramatičnost hry a umožňuje méně zkušeným týmům hrát hru déle a tím zkušenosti získat. Osmé stanoviště už obsahovalo nápovědu v podstatě nepotřebnou, což už se mi zdá nespravedlivé - Prahory a další týmy, které s rezervou obešly celou městskou část, tak nezískaly vůči nám žádnou výhodu, i když se jim město vydařilo o hodně lépe. Myslím, že na osmičku měli orgové dát nějakou zásadnější nápovědu, třeba ke třináctce. Přestože to byla zrada, vysoce oceňuju nápad s displejem na Sokolím. Bylo by ohromně dramatické, kdyby postupovaly dva nebo více týmů do cíle přibližně současně a hra by tak vyvrcholila orientačně-běžecko-konspiračním soubojem trojic vysílených celonočním pochodem. Stanoviště Orlí hnízdo se špatně hledalo, ale možná jen neumím používat mapu a byl jsem líný tahat buzolu. Čekal jsem, že hra bude probíhat na větším území, ale takhle to zase ztěžovalo sledování týmů, protože často nebylo jasné, na které stanoviště právě tým míří nebo jestli už vzdává. Zároveň neexistovalo vodítko, podle kterého by se dalo zjistit, jak na tom tým je, kromě hustoty pohybujících se světýlek v dohledu, nebyla vrcholová kniha ani rozlepování obálek. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, své kouzlo má obojí a pro samotné hraní to není důležitá informace. Za nezvládnutou považuju situaci v Dolních Loučkách - jednak nebylo jasné, jak odlišit informace od organizátorů od informačního šumu putujícího napříč davem účastníků, jednak prosté oznámení dalšího stanoviště ze mi zdá na šifrovací hru příliš suché. Místo vykřikování si měli orgové najít jinou metodu, jak nám říct, kam máme jít (když už ne šifru, tak aspoň megafon). Vznikla také nebezpečná situace, kdy někteří účastníci prolezli vlakem na druhou stranu a za pár vteřin tudy prosvištěl rychlík. Doteď doufám, že se nikomu nic nestalo...
S fungováním našeho týmu jsem maximálně spokojený. První regulérní kvalifikaci jsme zvládli jako pátí, nesehnali jsme sice dalšího člena do týmu a museli oželet naši nejlepší luštitelku Alenu v terénní části a nepřehánět to s tempem v části městské, ale ukázalo se, že se to dá zvládnout i ve třech. Šifry byly nastaveny tak, že speciální vybavení nebylo potřeba (notebook jsem sice táhl, ale nevyndal, na trojce jsme ale seděli vedle týmu, který si bludiště ofotil digitálem a v nějakém photoshopu ho zřejmě vybarvoval:)), počasí vyšlo, takže jsme upotřebili jen karimatky na sezení. Už na třetí hře se mi osvědčilo brát skládací rybářskou stoličku - umožňuje spolu s karimatkou posadit tým do kroužku a kvalita luštění je pak mnohem vyšší než když se sedí v jedné linii, když někdo musí stát nebo když jsou členové týmu rozesazení po okolí. Vzhledem k vlhku bych příště vzal víc psadel, která umějí psát na vlhký papír, propiskám to moc nejde. Byli jsme schopní luštit dost často intuitivně a neexaktně, bez toho, že bychom si byli jisti, že daný postup je vynucený, hodně šifer jsme nedoluštili do úplného konce, což bychom na Bedně, vzhledem k semílací šifře, museli. Zkušenosti z Bedny a Tmou se nám hodily (Alena B1,B2,B3,T4,T5, Dalibor B1,B3,T4,T5, Giro B2,B3,T5, Michal B1,B2,B3), víme co očekávat, napadají nás možnosti, co se zadáním dělat. Nemyslím si ale, že by teď tyhle hry měly být navždycky kořistí nějaké skupiny zkušených týmů, nováčkovský tým si může zkusit šifry z minulých ročníků a jednou hrou si vyzkoušet, jaký je rozdíl mezi luštěním šifry u stolu a v lese, a bude mít zcela stejné šance dojít a vyhrát. Měli jsme štěstí, že nám nakonec nevadilo to, že Alenin mobil se vypínal a Giro neměl vůbec. Timing byl dokonalý, Alena mohla vyspalá přijet vlakem přesně ve chvíli, kdy jsme docházeli do cíle, převzít s námi tričko a cestou do Prahy si mezi spící pánskou částí týmu v klidu doluštit terénní část. Zkrátka jsme si šestou Tmou báječně užili, dosáhli doublu, ve který jsme ani ve snu nedoufali. Děkujeme organizátorům obou her za spoustu nápadů, úsilí, času a příprav, které jim věnují a také za příkladnou péči o průběžnou obnovu našich šatníků ;-)
zapsal Dalibor
Zpět na zápisky