Zážitky a reakce týmů
Tým "Pralinky zvlášť" napsal:
Vyprávění o tom, kterak Pralinky zvlášť poprvé nevyhrály Tmou (startovaly jednou)!
Skutečnost, že se Pralinky zvlášť budou chtít zapojit do závodu Tmou byla jasná již pradávno, jejich složení nikoli. Intenzivní úsilí sehnat pátého člena bylo nakonec marné, a tak Pralinky zvlášť poprvé vyrazily hrát v sestavě čtyřčlenné – tedy Alča, Petr, Pepa a já. Později se toto složení ukázalo jako nejakceschopnější, se kterým jsem doposud startoval. (A taky Tmou 6 byla hra zatím nejhezčí, na níž jsem byl.)
Stanoviště č. 1 – Spartakiáda
Na místo jsme dorazili s velkým předstihem a velice jsme se tam nudili. Jednička byla úplně skvělá, jakkoli jsme byli asi jediný tým, který tu hvězdárnu prostě neidentifikoval. Petr s Pepou byli na jevišti a Alča a já v hledišti. Když se najednou objevilo něco, co nešlo číst černé na bílém, Alča okamžitě prohlásila, že to bílé na černém nejde taky, a dále jsme se touto myšlenkou nezabývali. Snažil jsem se identifikovat ty černé tvary, později se mi je přibližně podařilo najít i v mapě . Při druhém kole se mi přece jen podařilo vyčíst na poslední chvíli (a tedy s chybou) „arma“ – něco jako armáda? Následně jsme se rozdělili, Petr a Alča šli do Jelínkovy a Pepa a já na sjezdovku. Smysl dvojky na sjezdovce jsme pochopili jako záměr snížit počet závodníků prostřednictvím těžkých úrazů. Na sjezdovce jsme koukali, co se bude dít. Kromě toho, že přicházeli další a další lidi, se nedělo nic, a tak jsme počali pátrat. Velice záhy jsme objevili nápis „Žabinám vládnou 2 kůrovci z radnice.“ Nebylo to naposledy, kdy jsme odhalili šifru i tam, kde žádná nebyla. Tady nám to snad nikdo nemůže mít za zlé, neboť už z tohoto textu ta šifra přímo čiší. Postupně jsme nalezli a opsali i dalších pět transparentů se šiframi, domluvili se se zbývajícími Pralinkami, že už něco mají, ale že to skutečně má 3 části a vzhledem k tomu, že jedna nevíme, kde je, navrhujeme následující řešení. Už je celkem jasné, že to skutečně bylo bílé na černém a tak zpětně podle těch ulic identifikujeme, že počáteční písmeno je H. Jaké jsou tedy ulice v okolí začínající na H? Hvězdárenská – to je moc dlouhé, tam to být nemůže, takže jedině Haasova – vy to máte blíž, jděte se tam podívat, pokud to tam nebude, sejdeme se na Rosničce v 18 h. Ani my jsme tam ovšem nedošli, za chvíli volala Alča, že jsou na hvězdárně a ať přijdeme za nimi.
Stanoviště č. 2 – Herbář
„Dejte sem papírek!“ řekla Alča, když jsme je konečně ukryté za hvězdárnou našli. „Jakej papírek?“ koukali jsme udiveně a dívali jsme se na část herbáře poskládanou na chodníku. Bylo mi hned divné, že na transparentech chybí logo Tmou. Když nás chtěli poslat zpátky na tu příšernou sjezdovku s tím, že oni aspoň už vyluštili poštovní schránku, prohlásil jsem, že na to musíme přijít i bez toho, protože tam zpět opravdu nejdu. Jejich myšlenky se už ubírali správným směrem. Listí a sgrafita se pokoušeli najít v mapě jako tvary. Vytáhl jsem mapu a najít je v podobě názvů už bylo dílem okamžiku. Odešli jsme na šalinu.
Stanoviště č. 3 – Trojrozměrný obrázek
Tady bych měl malou výhradu. Petr vytáhl papírek, poodešli jsme a teprve dodatečně jsme zjistili, že je to jízdenka na vlak. Museli jsme se vrátit. Teprve potom jsme si vzali skutečnou šifru. Kdyby se nám to podařilo obráceně (a takové týmy byly), ocitli bychom se ... v síti zlého obra. Bludiště bylo hezké, hlad nikoli. Večerní Jundrov byl názornou ukázkou toho, jak funguje reklama. Všem hospodám svítil reklamní štít a byly beznadějně plné luštících týmů. Jedné nesvítil a byla poloprázdná. Tu jsme zvolili my. Objednali jsme si večeři a jako originální nápad jsme se pokusili zaostřit na bod za obrázkem. Nepodařilo se, a tak jsme začali hledat cestu bludištěm. Záhy jsme pochopili, že takových cest jsou tři prdele, a pak už jsme se ubírali pouze správným směrem. Hodina luštění byla proto způsobena výhradně konzumací toho výborného guláše. Podařilo se nám tam dokonce sesednou tak, že jsme mohli vybarvovat dva a jen jsme byli smutní, že to nemáme kde natáhnout do malování a vykyblíčkovat. Výrazně pomohlo Petrovo precizní listování mapou a jelo se.
Stanoviště č. 4 – Fosfor
Morseovka, to je jasná morseovka – slova na morseovku! Proti této verzi nikdo nic nenamítal, takže šlo jenom o to zjistit, jakým způsobem je kódovaná. Po asi tak stovce různých pokusů udělala Alča nezapomenutelnou věc – sebrala se, prohodila s jakýmsi člověkem pár vět a nastěhovala nás k němu do domu. Luštilo se v suchu a teple. Trvalo to nicméně velice dlouho, než jsme definitvně soustředili své myšlenky na metodu synonym, předtím již jednou vyzkoušenou a opuštěnou pro její přílišnou nejednoznačnost a nulový výsledek. Tak jako v mnoha jiných případech klíčem bylo odhalení slova „Pisárecká“ – to a nebylo až tak zcela jisté. Chyběl nám nicméně začátek i konec a marně jsme hledali synonymum k P (fosfor?). Protože se odjezd vlaku blížil, sebrali jsme se a odešli na autobus do Pisárek s tím, že řešením může být něco s Pisáreckým mostem, tunelem, parkem nebo ulicí. Plán byl rozdělit se a obejít to. Nestalo se. Jakýsi konkurent v autobuse, v němž jsme všichni stáli na jedné noze a ještě ne na své (což je mimochodem pěkný nesmysl a dobrý námět na šifru), jako ostatně ve všech jiných spojích, neustále vyzvídal, co tam máme za slova a navzdory tomu, že jsme to po něm nechtěli, nám prozradil zbytek. Jenom nám pořád nedocházelo, proč se mu pořád nelíbí naše verze Eritrejec – Etiopan a tvrdí nám, že to musí končit na C, jako by to nebylo jedno. Kdyby nám docvaklo, že kromě synonym je to navíc i domino, bylo by to o poznání snazší (a došli bychom v Brně dál a ujel by nám vlak). Ono se to totiž jenom ze synonym řešilo těžko, neboť právě kvůli tomu, že ta slova byla vybrána tak, aby tvořila domino, tak coby synonyma leckdy docela pokulhávala.
Stanoviště č. 5 – Stavebnice
Nemůžeme už moc řešit, musíme frčet do Králova Pole. Jede to za 17 minut, tak tím pojedeme ať se děje, co se děje. Poté, co Alča nadhodila jakýsi mnou doposud příliš nepochopený matematický nárh na řešení, jsem to vyřešil, než autobus přijel. Ještě jsem i zvažoval, zda nemá cenu si ještě zaběhnout pro šestku, ale obava, aby vlak neujel byla silnější. Dobře, že tak. Nastoupili jsme do linky 84 na Lesní a na Pisárecké i Anthroposu zanechal beznadějně přeplněný a tedy na zastávkách na znamení nezastavující autobus desítky, možná stovky účastníků. Byl to poslední autobus, kterým se vlak z Králova Pole měl spolehlivě stíhat. Kolik z nich potom kvůli tomu neopustilo Brno, si neodvažuju odhadovat.
Stanoviště č. 8,5 – Grafikon
Asi nejzapeklitější šifra celé hry. Kvůli ní jsme málem neodjeli my. Výstražný údaj na jízdence, abychom rozhodně neodjížděli ničím jiným než vlakem s odjezdem 23:23 nás pevně poutal na nástupiště před vlakem s odjezdem 23:30, dokud nás jakýsi mládenec s logem Tmou na hrudi do vlaku nenacpal verbálním násilím. Dokud nebylo v Dolních Loučkách definitivně jasné, že jsme správně, v duchu jsem se loučil s hrou, neboť jsem byl přesvědčen, že nás vlak odveze za trest neznámo kam, kde nic nebude, protože jsme neuposlechli údaj na jízdence, a zvítězí ti, kdo zůstali na nádraží, neboť ihned po odjezdu nesprávného vlaku bude ohlášen vlak správný, který bude mít, jak už to tak bývá, zpoždění. Na nádraží v Dolních Loučkách jsme dlouhou dobu stáli a nedělali nic. Když se po několika minutách dav rozvolnil natolik, že bylo možné se předklonit, schoval jsem do batohu mapu Brna. Vyndal jsem pralinky zvlášť, rozžehnul petrolejku a neustále telefonoval, kde mám zbytek týmu. Mezitím se mi hlasitou poštou doneslo, kde leží stanoviště č. 9, respektivě obě jeho poloviny. Když jsme se sešli, Petr vyndal mapu Okolí Brna, našli jsme polohu obou stanovišť a začali jsme závidět týmům, kterým v Pisárkách ujel autobus. Návrh na rozdělení týmu neprošel. V noci bychom se báli, bylo by nám smutno a zabloudili bychom. Návrh vyrazit na Pasník už v podstatě prošel, byl nicméně dodatečně změněn. Uvědomili jsme si totiž, že desáté stanoviště bude muset být spíše někde v blízkosti Pasníku nežli v blízkosti Blahoňova, který je úplně na konci mapy. Půjdeme tedy všichni společně nejprve k Blahoňovu. Pohled na svahy Pasníku posypaný světýlky byl úžasný. Vypadalo to jako vánoční stromeček.
Stanoviště č. 9 – Vektory a souřadnice
Usadili jsme se s 9/B pod stromem, dali si pauzu a svačinu a poslouchali u toho komentáře kolemjdoucích typu: „odpadlíci“. Údaj o dvou světových stranách byl pro nás jasným vodítkem – řešení se bude hledat v mapě. Těšili jsme se a byli jsme zvědaví, co bude uvedeno na 9/A. Začali jsme o tom přemýšlet. Představa, že i tuto půlenou šifru vyřešíme jenom z její části, nás lákala (a nemuseli bychom na ten strašný kopec). Chyběly dvě světové strany a jak bylo záhy zjevné, i dvě básničky kódující čísla. Začaly jsme se domýšlet, co bychom s tím potom dělali, kdybychom měli čísla příslušná i zbývajícím světovým stranám. Zaznělo několik nápadů na řešení, až došlo na jeden, který měl nezpochybnitelnou eleganci. Dvě polohy předchozího stanoviště, kde na každém jsou uvedeny dvě světové strany a dvě čísla (souřadnice?) nemůže znamenat nic jiného než směrové vektory! Jenže jak to udělat, když máme vektor jenom jeden? Zde se opět ukázalo, že cesta k Blahoňovu byla takticky výhodná. Kdyby se nanesl vektor z 9/B pryč, zasahoval by mimo mapu. Řešení tedy muselo být opačné, tedy vektor směřovat z desítky zpět. Směr dalšího stanoviště by byl jasný. Jedinou smysluplnou lokalitou v tomto směru se nacházející byl remízek s kótou 509 kousek od Úsuší. Ale vycházelo to na divnou délkovou jednotku a ani to nevycházelo až tak přesně (v rámci možností měření na koleně a za umělého osvětlení). A k čemu jsou tam ty obdélníčky? Otázka zcela na místě. Grafické měřítko! Jiné bude ve směru sever – jih a jiné ve směru východ – západ! Když se tohle do mapy napasovalo, pochybnosti se rozpouštěly jako cukr v čaji. To nemůže být náhoda! Na Pasník nejdeme, polovina šifry na řešení stačí, jdeme na desítku. Pravda. Trocha cukru zůstala nerozpuštěná, neboť vycházela z předpokladu, že jsme správně vydedukovali, co na Pasníku bude (což nakonec v zásadě i bylo), ale z remízku nebyl problém nakonec na ten Pasník dojít v případě, že by to nebylo správně. Ale věřili jsme tomu, že to správně je. Cestou jsme minuli dušičkový hřbitov u křížení zelené a žluté TZT. Došli jsme na desítku.
Několik poznámek pro všechny rejpaly a škarohlídy:
Neobcházeli jsme všechny možné lokality v okolí, jestli tam desítka náhodou nebude. Do remízku u Úsuší jsme těch 5 km (tedy nikoli na lokality v nejbližším okolí) šli zcela cíleně, protože jsme věřili, že jsme to vyluštili správně. Nekoukali jsme pro jistotu pod každý balvan při cestě. Naše řešení bylo sice špatně, to že byl výsledek stejný jako u správného postupu byla veliká náhoda, ale nebylo to náhodné objevení stanoviště! Přitom naše řešení mělo logiku a nebylo nikterak šílené. Skutečně jsme neměli pocit, že bychom něco udělali špatně, zvlášť poté, co jsme si vyzvedli desítku. Až do setkání s týmem Prahory na dvanáctém stanovišti jsme neměli pochybnosti, že jsme možná až na drobné detaily regulérně vyřešili devátou šifru. A vzhledem k nekonkrétnosti jejich připomínek jsme se teprve v cíli dozvěděli, že naše řešení bylo absolutně mimo mísu. Rovněž jsme v žádném případě nikoho nesledovali. Naopak. Poté, co jsme opustili hřbitov v údolí a začali stoupat do kopce, šli jsme totálně proti davu. A poté, co jsme před Úsuším opustili zelenou značku, jsme už nepotkali ani živáčka, a to ani na samotném desátém stanovišti.
Stanoviště č. 10 – Koncert
Postup jsem pochopil na základě písničky Kočka leze dírou, ještě než jsme se zase všichni sešli poté, co jsme se v remízku rozdělili hledat, kde že to tam vlastně přesně visí. Odebrali jsme se do Úsuší na zápraží jednoho domku, kde jsme za chvilku dali dohromady řešení. (Pravda, písničku Sláva nazdar výletu nám nakonec prozradili v cíli, písničku Travička zelená jsme identifikovali až nějakou dobu poté, co jsme opustili Úsuší.)
Stanoviště č. 11 – Opravna orlojů
Po úspěšné aplikaci nápovědy a neúspěšné aplikaci vlajkové abecedy, jsem se soustředil na ono „O“ a záhy měl řešení. Řešilo se na zápraží jednoho domu v Nelepeči, kde se nám opět osvědčila spolupráce s domorodci, stejně jako vloni s houmlesy na hlavním nádraží. Pán, který už před půl pátou ráno kmital se živě zajímal, co na jeho zápraží děláme, to že on na vojně nedělal, ale hlavně nám poradil, kudy tudy nejlépe k Orlímu hnízdu.
Stanoviště č. 12 – Šipkovaná
Princip byl zřejmý ihned a šifra navíc umožnila široké požití metody delfské, kde se mi dařilo doplňovat slova i jejich skupiny na základě znění již vyluštěných slov ostatními, když jsem sám místo luštění doplňoval petrolej ve vyhaslé petrolejce. Nepříjemnou skutečností byl počátek naší deziluze o deváté šifře poté, co na dvanáctku dorazily Prahory.
Stanoviště č. 13 – KONEC
Během dlouhé cesty na Výrovku jsme již takřka úplně přestali kohokoli potkávat, což byla po mnoha hodinách stání na cizích nohou, světlometů v očích, vánočních stromečků a hřbitovů za dušiček celkem vítaná změna. Není divu. Pokud jsou stávající údaje konečné, dorazili jsme na Výrovku pouhých 24 minut po prvním týmu. Bohužel jsme podle mapy předpokládali, že pomník bude podstatně níže, takže jsme si pro nečekaný výstup až na vrchol ani nesundali bundy a tedy jsme se uhnízdili v lese zpocení až hanba. Všude tam bylo mokro, nebylo si příliš kam sednout. Zkoušeli jsme s tím dělat kde co, výsledek se nedostavoval a minimálně na mne padla zásadní spánková krize. Asi po hodině padl návrh odejít do Tišnova do nějaké ranní hospody na kafíčko a polívčičku s tím, že v příjemnějším prostředí bude krize zažehnána a šifra vyřešena. Cestou jsme pozdravili krátce po nás dorazivší La Kukaraču, která na tom byla podobně a vypadalo to, že asi za chvíli dorazí do Tišnova za námi. Uhnízdili jsme se v hotelu Květnice a přestože jsme nad kafíčkem a polívčičkou krizi zažehnali, třináctku jsme už nerozluštili. Strávili jsme nad ní hodinu a půl, nápovědu z městské části jsme se většinou snažili napasovat špatně tak, že se mají vodorovné a svislé čtverečky skládat do mřížkovaných. Myšlenkou, že se mají naopak mřížkované rozkládat do svislých a vodorovných jsme se zabývali jen okrajově. Chvíli po půl desáté jsme otevřeli červenou obálku a s jazykem na vestě jsme doběhli vlak v 9:42 do Hradčan. Tam jsme provedli interview do rozhlasu, vyslechli si správná řešení a dokončili deziluzi o devítce. V 10:44 jsme odjeli do Brna.
Za Pralinky zvlášť zapsal Síba.
Skutečnost, že se Pralinky zvlášť budou chtít zapojit do závodu Tmou byla jasná již pradávno, jejich složení nikoli. Intenzivní úsilí sehnat pátého člena bylo nakonec marné, a tak Pralinky zvlášť poprvé vyrazily hrát v sestavě čtyřčlenné – tedy Alča, Petr, Pepa a já. Později se toto složení ukázalo jako nejakceschopnější, se kterým jsem doposud startoval. (A taky Tmou 6 byla hra zatím nejhezčí, na níž jsem byl.)
Stanoviště č. 1 – Spartakiáda
Na místo jsme dorazili s velkým předstihem a velice jsme se tam nudili. Jednička byla úplně skvělá, jakkoli jsme byli asi jediný tým, který tu hvězdárnu prostě neidentifikoval. Petr s Pepou byli na jevišti a Alča a já v hledišti. Když se najednou objevilo něco, co nešlo číst černé na bílém, Alča okamžitě prohlásila, že to bílé na černém nejde taky, a dále jsme se touto myšlenkou nezabývali. Snažil jsem se identifikovat ty černé tvary, později se mi je přibližně podařilo najít i v mapě . Při druhém kole se mi přece jen podařilo vyčíst na poslední chvíli (a tedy s chybou) „arma“ – něco jako armáda? Následně jsme se rozdělili, Petr a Alča šli do Jelínkovy a Pepa a já na sjezdovku. Smysl dvojky na sjezdovce jsme pochopili jako záměr snížit počet závodníků prostřednictvím těžkých úrazů. Na sjezdovce jsme koukali, co se bude dít. Kromě toho, že přicházeli další a další lidi, se nedělo nic, a tak jsme počali pátrat. Velice záhy jsme objevili nápis „Žabinám vládnou 2 kůrovci z radnice.“ Nebylo to naposledy, kdy jsme odhalili šifru i tam, kde žádná nebyla. Tady nám to snad nikdo nemůže mít za zlé, neboť už z tohoto textu ta šifra přímo čiší. Postupně jsme nalezli a opsali i dalších pět transparentů se šiframi, domluvili se se zbývajícími Pralinkami, že už něco mají, ale že to skutečně má 3 části a vzhledem k tomu, že jedna nevíme, kde je, navrhujeme následující řešení. Už je celkem jasné, že to skutečně bylo bílé na černém a tak zpětně podle těch ulic identifikujeme, že počáteční písmeno je H. Jaké jsou tedy ulice v okolí začínající na H? Hvězdárenská – to je moc dlouhé, tam to být nemůže, takže jedině Haasova – vy to máte blíž, jděte se tam podívat, pokud to tam nebude, sejdeme se na Rosničce v 18 h. Ani my jsme tam ovšem nedošli, za chvíli volala Alča, že jsou na hvězdárně a ať přijdeme za nimi.
Stanoviště č. 2 – Herbář
„Dejte sem papírek!“ řekla Alča, když jsme je konečně ukryté za hvězdárnou našli. „Jakej papírek?“ koukali jsme udiveně a dívali jsme se na část herbáře poskládanou na chodníku. Bylo mi hned divné, že na transparentech chybí logo Tmou. Když nás chtěli poslat zpátky na tu příšernou sjezdovku s tím, že oni aspoň už vyluštili poštovní schránku, prohlásil jsem, že na to musíme přijít i bez toho, protože tam zpět opravdu nejdu. Jejich myšlenky se už ubírali správným směrem. Listí a sgrafita se pokoušeli najít v mapě jako tvary. Vytáhl jsem mapu a najít je v podobě názvů už bylo dílem okamžiku. Odešli jsme na šalinu.
Stanoviště č. 3 – Trojrozměrný obrázek
Tady bych měl malou výhradu. Petr vytáhl papírek, poodešli jsme a teprve dodatečně jsme zjistili, že je to jízdenka na vlak. Museli jsme se vrátit. Teprve potom jsme si vzali skutečnou šifru. Kdyby se nám to podařilo obráceně (a takové týmy byly), ocitli bychom se ... v síti zlého obra. Bludiště bylo hezké, hlad nikoli. Večerní Jundrov byl názornou ukázkou toho, jak funguje reklama. Všem hospodám svítil reklamní štít a byly beznadějně plné luštících týmů. Jedné nesvítil a byla poloprázdná. Tu jsme zvolili my. Objednali jsme si večeři a jako originální nápad jsme se pokusili zaostřit na bod za obrázkem. Nepodařilo se, a tak jsme začali hledat cestu bludištěm. Záhy jsme pochopili, že takových cest jsou tři prdele, a pak už jsme se ubírali pouze správným směrem. Hodina luštění byla proto způsobena výhradně konzumací toho výborného guláše. Podařilo se nám tam dokonce sesednou tak, že jsme mohli vybarvovat dva a jen jsme byli smutní, že to nemáme kde natáhnout do malování a vykyblíčkovat. Výrazně pomohlo Petrovo precizní listování mapou a jelo se.
Stanoviště č. 4 – Fosfor
Morseovka, to je jasná morseovka – slova na morseovku! Proti této verzi nikdo nic nenamítal, takže šlo jenom o to zjistit, jakým způsobem je kódovaná. Po asi tak stovce různých pokusů udělala Alča nezapomenutelnou věc – sebrala se, prohodila s jakýmsi člověkem pár vět a nastěhovala nás k němu do domu. Luštilo se v suchu a teple. Trvalo to nicméně velice dlouho, než jsme definitvně soustředili své myšlenky na metodu synonym, předtím již jednou vyzkoušenou a opuštěnou pro její přílišnou nejednoznačnost a nulový výsledek. Tak jako v mnoha jiných případech klíčem bylo odhalení slova „Pisárecká“ – to a nebylo až tak zcela jisté. Chyběl nám nicméně začátek i konec a marně jsme hledali synonymum k P (fosfor?). Protože se odjezd vlaku blížil, sebrali jsme se a odešli na autobus do Pisárek s tím, že řešením může být něco s Pisáreckým mostem, tunelem, parkem nebo ulicí. Plán byl rozdělit se a obejít to. Nestalo se. Jakýsi konkurent v autobuse, v němž jsme všichni stáli na jedné noze a ještě ne na své (což je mimochodem pěkný nesmysl a dobrý námět na šifru), jako ostatně ve všech jiných spojích, neustále vyzvídal, co tam máme za slova a navzdory tomu, že jsme to po něm nechtěli, nám prozradil zbytek. Jenom nám pořád nedocházelo, proč se mu pořád nelíbí naše verze Eritrejec – Etiopan a tvrdí nám, že to musí končit na C, jako by to nebylo jedno. Kdyby nám docvaklo, že kromě synonym je to navíc i domino, bylo by to o poznání snazší (a došli bychom v Brně dál a ujel by nám vlak). Ono se to totiž jenom ze synonym řešilo těžko, neboť právě kvůli tomu, že ta slova byla vybrána tak, aby tvořila domino, tak coby synonyma leckdy docela pokulhávala.
Stanoviště č. 5 – Stavebnice
Nemůžeme už moc řešit, musíme frčet do Králova Pole. Jede to za 17 minut, tak tím pojedeme ať se děje, co se děje. Poté, co Alča nadhodila jakýsi mnou doposud příliš nepochopený matematický nárh na řešení, jsem to vyřešil, než autobus přijel. Ještě jsem i zvažoval, zda nemá cenu si ještě zaběhnout pro šestku, ale obava, aby vlak neujel byla silnější. Dobře, že tak. Nastoupili jsme do linky 84 na Lesní a na Pisárecké i Anthroposu zanechal beznadějně přeplněný a tedy na zastávkách na znamení nezastavující autobus desítky, možná stovky účastníků. Byl to poslední autobus, kterým se vlak z Králova Pole měl spolehlivě stíhat. Kolik z nich potom kvůli tomu neopustilo Brno, si neodvažuju odhadovat.
Stanoviště č. 8,5 – Grafikon
Asi nejzapeklitější šifra celé hry. Kvůli ní jsme málem neodjeli my. Výstražný údaj na jízdence, abychom rozhodně neodjížděli ničím jiným než vlakem s odjezdem 23:23 nás pevně poutal na nástupiště před vlakem s odjezdem 23:30, dokud nás jakýsi mládenec s logem Tmou na hrudi do vlaku nenacpal verbálním násilím. Dokud nebylo v Dolních Loučkách definitivně jasné, že jsme správně, v duchu jsem se loučil s hrou, neboť jsem byl přesvědčen, že nás vlak odveze za trest neznámo kam, kde nic nebude, protože jsme neuposlechli údaj na jízdence, a zvítězí ti, kdo zůstali na nádraží, neboť ihned po odjezdu nesprávného vlaku bude ohlášen vlak správný, který bude mít, jak už to tak bývá, zpoždění. Na nádraží v Dolních Loučkách jsme dlouhou dobu stáli a nedělali nic. Když se po několika minutách dav rozvolnil natolik, že bylo možné se předklonit, schoval jsem do batohu mapu Brna. Vyndal jsem pralinky zvlášť, rozžehnul petrolejku a neustále telefonoval, kde mám zbytek týmu. Mezitím se mi hlasitou poštou doneslo, kde leží stanoviště č. 9, respektivě obě jeho poloviny. Když jsme se sešli, Petr vyndal mapu Okolí Brna, našli jsme polohu obou stanovišť a začali jsme závidět týmům, kterým v Pisárkách ujel autobus. Návrh na rozdělení týmu neprošel. V noci bychom se báli, bylo by nám smutno a zabloudili bychom. Návrh vyrazit na Pasník už v podstatě prošel, byl nicméně dodatečně změněn. Uvědomili jsme si totiž, že desáté stanoviště bude muset být spíše někde v blízkosti Pasníku nežli v blízkosti Blahoňova, který je úplně na konci mapy. Půjdeme tedy všichni společně nejprve k Blahoňovu. Pohled na svahy Pasníku posypaný světýlky byl úžasný. Vypadalo to jako vánoční stromeček.
Stanoviště č. 9 – Vektory a souřadnice
Usadili jsme se s 9/B pod stromem, dali si pauzu a svačinu a poslouchali u toho komentáře kolemjdoucích typu: „odpadlíci“. Údaj o dvou světových stranách byl pro nás jasným vodítkem – řešení se bude hledat v mapě. Těšili jsme se a byli jsme zvědaví, co bude uvedeno na 9/A. Začali jsme o tom přemýšlet. Představa, že i tuto půlenou šifru vyřešíme jenom z její části, nás lákala (a nemuseli bychom na ten strašný kopec). Chyběly dvě světové strany a jak bylo záhy zjevné, i dvě básničky kódující čísla. Začaly jsme se domýšlet, co bychom s tím potom dělali, kdybychom měli čísla příslušná i zbývajícím světovým stranám. Zaznělo několik nápadů na řešení, až došlo na jeden, který měl nezpochybnitelnou eleganci. Dvě polohy předchozího stanoviště, kde na každém jsou uvedeny dvě světové strany a dvě čísla (souřadnice?) nemůže znamenat nic jiného než směrové vektory! Jenže jak to udělat, když máme vektor jenom jeden? Zde se opět ukázalo, že cesta k Blahoňovu byla takticky výhodná. Kdyby se nanesl vektor z 9/B pryč, zasahoval by mimo mapu. Řešení tedy muselo být opačné, tedy vektor směřovat z desítky zpět. Směr dalšího stanoviště by byl jasný. Jedinou smysluplnou lokalitou v tomto směru se nacházející byl remízek s kótou 509 kousek od Úsuší. Ale vycházelo to na divnou délkovou jednotku a ani to nevycházelo až tak přesně (v rámci možností měření na koleně a za umělého osvětlení). A k čemu jsou tam ty obdélníčky? Otázka zcela na místě. Grafické měřítko! Jiné bude ve směru sever – jih a jiné ve směru východ – západ! Když se tohle do mapy napasovalo, pochybnosti se rozpouštěly jako cukr v čaji. To nemůže být náhoda! Na Pasník nejdeme, polovina šifry na řešení stačí, jdeme na desítku. Pravda. Trocha cukru zůstala nerozpuštěná, neboť vycházela z předpokladu, že jsme správně vydedukovali, co na Pasníku bude (což nakonec v zásadě i bylo), ale z remízku nebyl problém nakonec na ten Pasník dojít v případě, že by to nebylo správně. Ale věřili jsme tomu, že to správně je. Cestou jsme minuli dušičkový hřbitov u křížení zelené a žluté TZT. Došli jsme na desítku.
Několik poznámek pro všechny rejpaly a škarohlídy:
Neobcházeli jsme všechny možné lokality v okolí, jestli tam desítka náhodou nebude. Do remízku u Úsuší jsme těch 5 km (tedy nikoli na lokality v nejbližším okolí) šli zcela cíleně, protože jsme věřili, že jsme to vyluštili správně. Nekoukali jsme pro jistotu pod každý balvan při cestě. Naše řešení bylo sice špatně, to že byl výsledek stejný jako u správného postupu byla veliká náhoda, ale nebylo to náhodné objevení stanoviště! Přitom naše řešení mělo logiku a nebylo nikterak šílené. Skutečně jsme neměli pocit, že bychom něco udělali špatně, zvlášť poté, co jsme si vyzvedli desítku. Až do setkání s týmem Prahory na dvanáctém stanovišti jsme neměli pochybnosti, že jsme možná až na drobné detaily regulérně vyřešili devátou šifru. A vzhledem k nekonkrétnosti jejich připomínek jsme se teprve v cíli dozvěděli, že naše řešení bylo absolutně mimo mísu. Rovněž jsme v žádném případě nikoho nesledovali. Naopak. Poté, co jsme opustili hřbitov v údolí a začali stoupat do kopce, šli jsme totálně proti davu. A poté, co jsme před Úsuším opustili zelenou značku, jsme už nepotkali ani živáčka, a to ani na samotném desátém stanovišti.
Stanoviště č. 10 – Koncert
Postup jsem pochopil na základě písničky Kočka leze dírou, ještě než jsme se zase všichni sešli poté, co jsme se v remízku rozdělili hledat, kde že to tam vlastně přesně visí. Odebrali jsme se do Úsuší na zápraží jednoho domku, kde jsme za chvilku dali dohromady řešení. (Pravda, písničku Sláva nazdar výletu nám nakonec prozradili v cíli, písničku Travička zelená jsme identifikovali až nějakou dobu poté, co jsme opustili Úsuší.)
Stanoviště č. 11 – Opravna orlojů
Po úspěšné aplikaci nápovědy a neúspěšné aplikaci vlajkové abecedy, jsem se soustředil na ono „O“ a záhy měl řešení. Řešilo se na zápraží jednoho domu v Nelepeči, kde se nám opět osvědčila spolupráce s domorodci, stejně jako vloni s houmlesy na hlavním nádraží. Pán, který už před půl pátou ráno kmital se živě zajímal, co na jeho zápraží děláme, to že on na vojně nedělal, ale hlavně nám poradil, kudy tudy nejlépe k Orlímu hnízdu.
Stanoviště č. 12 – Šipkovaná
Princip byl zřejmý ihned a šifra navíc umožnila široké požití metody delfské, kde se mi dařilo doplňovat slova i jejich skupiny na základě znění již vyluštěných slov ostatními, když jsem sám místo luštění doplňoval petrolej ve vyhaslé petrolejce. Nepříjemnou skutečností byl počátek naší deziluze o deváté šifře poté, co na dvanáctku dorazily Prahory.
Stanoviště č. 13 – KONEC
Během dlouhé cesty na Výrovku jsme již takřka úplně přestali kohokoli potkávat, což byla po mnoha hodinách stání na cizích nohou, světlometů v očích, vánočních stromečků a hřbitovů za dušiček celkem vítaná změna. Není divu. Pokud jsou stávající údaje konečné, dorazili jsme na Výrovku pouhých 24 minut po prvním týmu. Bohužel jsme podle mapy předpokládali, že pomník bude podstatně níže, takže jsme si pro nečekaný výstup až na vrchol ani nesundali bundy a tedy jsme se uhnízdili v lese zpocení až hanba. Všude tam bylo mokro, nebylo si příliš kam sednout. Zkoušeli jsme s tím dělat kde co, výsledek se nedostavoval a minimálně na mne padla zásadní spánková krize. Asi po hodině padl návrh odejít do Tišnova do nějaké ranní hospody na kafíčko a polívčičku s tím, že v příjemnějším prostředí bude krize zažehnána a šifra vyřešena. Cestou jsme pozdravili krátce po nás dorazivší La Kukaraču, která na tom byla podobně a vypadalo to, že asi za chvíli dorazí do Tišnova za námi. Uhnízdili jsme se v hotelu Květnice a přestože jsme nad kafíčkem a polívčičkou krizi zažehnali, třináctku jsme už nerozluštili. Strávili jsme nad ní hodinu a půl, nápovědu z městské části jsme se většinou snažili napasovat špatně tak, že se mají vodorovné a svislé čtverečky skládat do mřížkovaných. Myšlenkou, že se mají naopak mřížkované rozkládat do svislých a vodorovných jsme se zabývali jen okrajově. Chvíli po půl desáté jsme otevřeli červenou obálku a s jazykem na vestě jsme doběhli vlak v 9:42 do Hradčan. Tam jsme provedli interview do rozhlasu, vyslechli si správná řešení a dokončili deziluzi o devítce. V 10:44 jsme odjeli do Brna.
Za Pralinky zvlášť zapsal Síba.
Zpět na zápisky