Zážitky a reakce týmů

Tým "Bleskosvod" napsal:


Letošní Tmou považujeme za velice povedenou. Spousta pěkných neotřelých nápadů (spartakiáda na Rosniččce, cesta vlakem...), pěkná atmosféra, ucházející počasí (teda až na tu mlhu na Pasníku a celonoční mrholení) ;-)

I poté, co jsme se ve druhém zrušeném kvalifikačním kole kvalifikovali jako jeden z prvních deseti týmů a v euforii zaplatili účastnický poplatek, nás dobrá nálada neopustila a ve čtvrtém (druhém) kole se kvalifikovali už doopravdy.

Pražská část (Lenka, Kachna, Jirka) se s Brněnskou částí (Radek, Anička) úspěšně potkala prakticky u vlaku, odložili jsme si věci nepotřebné pro hru u Radka na koleji a vyrazili na Rosničku.

1. Zvedání papírů se nám líbilo. Lence jsme přiřadili náš druhý kód ve znění "ccccccc" a doufali, že to zvládne. Aby to nespletla, bílý papír jsme jí raději ani nesvěřili. Jak potom Radek zjistil, přes displej digitálního foťáku se zpráva četla mnohem lépe.

2. Brněnská část týmu vyrazila bez mapy na schody, pražská část na sjezdovku s tím, že se sejdeme u hvězdárny. Na sjezdovce už bylo celkem dost lidí, všichni chodili nahoru a dolů a kroutili hlavami. V domnění, že by nás orgové přece nenechali prohledávat půl kilometru dlouhou sjezdovku, jsme čekali, jak dopadnou Radek s Aňou u schodů (vůbec jsme si nebyli jisti, jestli je nutné oběhat všechna tři místa, nebo je potřeba pravé místo určit nějak jinak). Poté, co Radek volal, že mají část 2c a vyráží na hvězdárnu, přidali jsme se k ostatním nahoru-dolu-chodícím nešťastníkům. Když se k nám přidali i Radek s Aňou s oběma dalšími částmi, korzovali jsme nahoru-dolů už v pěti. Nakonec jsme uspěli, i když některé výrazy bych orgům slyšet nepřál. Asi se nám více líbí systém, kdy k roztrhání startovního pole přispějí více schopnosti účastníků než vliv náhody. Naštěstí jde asi o jediné místo, které se nepovedlo.

Šifra byla pěkná, i když ne moc těžká (Radek: "Já jsem minule šel okolo Medlánek, a koukal jsem, že to tam je samá Hrušková a Třešňová ulice." Tak jsme místo ovocných stromů zkusili jehličnany :-)).

3. Anička nás svou oblíbenou x25-kou bezpečně dopravila na Jundrov (Anička o kterémkoliv místě, o kterém jsme se během hry zmínili, prohlásila, že tam jede x25-ka. Měli jsme z ní srandu přesně do té doby, než nás x25-ka dopravila na několik dalších šifer).

Rozložili jsme karimatku doprostřed chodníku v jedné boční uličce a kluci začali hledat cestu bludištěm. Po dvou křižovatkách, když se cesta rozdvaceťovala, se začali dohadovat, že v nalezení jednoznačné cesty řešení asi spočívat nebude. Holky nás přitom z výšky pozorovaly a bavily se asi takto:
"Hele, já vidím Áčko."
"Jo, a tady je V."
"A začíná to Véčkem."
"Vo- k- ne, to je Ř - Vo-říš-ko-va."
Anička: "Jo, tam jede x25-ka."
Kluci nad skoro bílým papírem: "Ne, to je blbost, kde to vidíte, tam nic není."

4. Zážitky z trolejbusu:
- Na zastávce v Jundrově se dovnitř nevešla mimo jiné skupinka místních hochů jedoucích z tanečních a paní s pejskem. Nechápeme, jak je to možné. Účastníci Tmou se vešli všichni.
- Zastávka po cestě. Výkřik z nitra trolejbusu: "Já potřebuju vystoupit." Několik týmů u dveří tedy vystoupilo, aby dotyčný mohl opustit trolejbus. Zpátky dovnitř se už všichni nevešli.
- Další zastávka: venku čekal mladík se slečnou. Vida naprosto narvaný trolejbus, sportovně mávl rukou a řekl: "Nevadí, počkáme na příští." Netušil, chudák, že dalších pět trolejbusů bude vypadat úplně stějně.
- Pobavil nás plakátek dopravních podniků visící ve voze: "Přeplněný dopravní prostředek znamená, že v krátké chvíli přijede další poloprázdný."

Anička nám prozradila, že v Kohoutovicích tři roky bydlela. Prý přesně ví, kde je tam dětské hřiště. Od trolejbusu jsme suverénně zamířili opačným směrem než všichni ostatní. Dětské hřiště jsme po pár krocích skutečně našli, bohužel však neleželo ve Voříškově ulici. Oběhali jsme tedy pět zbývajících hřišť ve Voříškově a šifru našli.

Na to, že většina slov má v zásadě jediné synonynum, jsme přišli rychle. Vepsali jsme je tedy do papírku se šifrou a odebrali se do blízké hospody. Než slečna stihla přinést objednanou čokoládu, všiml si Jirka, že ve druhém řádku vychází z počátečních písmenek "pisar". Pak už to bylo jasné. Opravili jsme všechna synonyma v prvním a čtvrtém řádku ("rola" je podle přítele na telefonu "vlak, který převáží kamiony v německém příhraničí". Jak se to řekne na "N", nevíme doteď) a překonali rychlostní rekord v pití horké čokolády.

5. Zde nebylo co řešit. Za chvíli jsme vyráželi na šestku.

6. Nápovědu (grafiti "líná osmička") jsme si pečlivě několikrát vyfotili a přitom přemýšleli, jestli ho tam nakreslili orgové. Mezitím holky přišly na princip odčítání písmenek. Poměrně rychle jsme doplnili pyramidu až k tajence. Místo otazníčku v levém dolním rohu jsme postupně zkoušeli písmenka A, T a D. Ani u jednoho nám ale nevycházel kontrolní poslední řádek. Při použití písmena T tajenka začínala na "ul". Takže jsme se vykašlali na poslední řádek a vyšlo nám ULSCHOVANA. Rychle jsme vyrazili na Mendlák, do odjezdu vlaku už moc času nezbývalo.

7. Na Mendláku kluci hodili batohy holkám a poklusem se vydali pro sedmičku. Holky nám mezitím zavolaly, že když poběžíme zpátky ze sedmičky o něco rychleji, než jsme běželi tam, tak stihneme i poslední šalinu na krpolské nádraží. Naštěstí to bylo z kopce.

Zde se od nás odpojila Anička, protože v sobotu brzo ráno musela do práce. Zůstali jsme tedy ve čtyřech.

Při vstupu do budovy nádraží jsme se od jiného týmu dozvěděli, že orgové posílali každému týmu SMSku. Jirka vytáhl mobil: "A jó..."

Na nádraží jsme zjistili, že žádný takový vlak nejede (jak jsme ostatně předpokládali). Již dříve jsme si spočítali, že vypravení zvláštního vlaku by bylo tak drahé, že prakticky nepřichází v úvahu. Asi jsme nepočítali dobře.

9. Cesta vlakem se nám moc líbila. Líbilo se nám i to, že "restart" na devítce dal znovu šanci i těm, kteří by už jinak skončili.

Dohodli jsme se, že holky půjdou po žluté ke křížení s potokem (neměly baterku, takže nedostaly ani mapu. Dav by je měl ale navést) a kluci vyrazí po zelené na Pasník. Usoudili jsme, že bude lepší jít oklikou po značce, než naslepo lesem, kde jsme nikdy nebyli. Soudě podle komentářů těch, co to zkusili, byla naše domněnka správná.

Po třech hodinách jsme se šťastně shledali na rozcestí zelené a žluté, kde byl v tu dobu slušný nával. Lenka si prakticky hned všimla čísel schovaných v básničkách (i když tvrdila, že dime je 20). Pak si Jirka všiml, že čísla jsou součtem jednoho až dvou směrů. Začali jsme kreslit obrázek, ale ten nám nevyšel (neuměli jsme nakreslit severojižní a západovýchodní čáru), další pokus už byl správný. Začali jsme se zvedat k odchodu, když tu si Radek všiml, že jsme dokonce k tomuto stanovišti měli i nápovědu. Osud. Celkový čas luštění asi půl hodiny, nepřišlo nám to zas až tak těžké (ty světové strany přece k něčemu být musely), ale šifra se nám líbila.

10. Všichni hledali nějaké matematické či jiné vztahy mezi písmenky a notu nakreslenou u čísla šifry jsme tak nějak ignorovali. Když už Lenka s tou notou otravovala příliš dlouho a začali jsme ji brát na vědomí, měli jsme princip šifry během okamžiku. Společným úsilím jsme dali dohromady slabou polovinu písniček. A to Lenka učí děti v mateřské školce.

Naštěstí už bylo nad ránem (před pátou hodinou), takže jsme vzbudili našeho přítele na telefonu. Našel dvě písničky, a to nám už k doluštění stačilo.

11. Po něčem, co asi mělo být zpevněnou silnicí, jsme dorazili ke kříži. Nápověda z pátého stanoviště nám urychlila řešení o dobrou čtvrthodinu. Za chvíli jsme vyráželi lesem zpět na Pasník.

12. Orlí hnízdo. Ošklivý pojem. Nepronášejte pojem "orlí hnízdo" příliš nahlas v blízkosti žádného člena našeho týmu.

Holky jsme nechali čekat na Pasníku a se slovy "za dvacet minut jsme zpátky" jsme vyrazili pro šifru.

Chatu jsme našli poměrně rychle. Vyhlídku také. Byl z ní krásně vidět železniční most. Poučeni ze sjezdovky jsme prohledali celou chatu (zvenku i zevnitř), vyhlídku a okolí. Nejdříve blízké, potom i vzdálenější. To celé několikrát.

Po hodině a půl, kdy jsme se báli, že holky na Pasníku už umrzly (podpořeni tím, že již půl hodiny nám od nich nepřišla žádná SMSka "Kdy uz bude tech 20 minut?"), jsme se vydali nazpět. Holky naštěstí pouze usnuly. Přesvědčili jsme je, že na vlak zpět musíme stejným směrem, jakým je Orlí hnízdo, a zkusili to všichni ještě jednou. Tentokrát o kus dál (bez ohledu na mapu, podle které to "tam určitě být nemohlo"). Po deseti minutách jsme došli na skutečné Orlí hnízdo.

Šifra byla velmi jednoduchá a spíše otročina.

13. Demotivace z předchozí šifry nám pomohla k rychlejšímu objevení pomníčku. Pomníček, v mapě nakreslený ve svahu kousek nad cestou, byl samozřejmě umístěn na vrcholu, notně vzdálen od cesty i od zakresleného místa v mapě. Na odbočce na pravděpodobném místě pomníčku jsme se rozdělili. Radek s Lenkou flegmaticky vyrazili na ranní procházku stále dál a dál po odbočce a čekali, až Jirka zavolá, že pomníček našel. Díky tomu pomníček našli asi v nejkratším možném čase.

Na řešení šifry jsme už neměli morální sílu. Něco málo jsme zkusili, všimli si některých pravidelností, a otevřeli červenou obálku. Pak jsme vyrazili na vlak do Tišnova.

Letošní Tmou předčila naše očekávání (obzvlášť po loňsku). Nečekali jsme, že dojdeme tak daleko. Děkujeme organizátorům za skvělý zážitek a ostatním týmům za navození skvělé atmosféry při hře (zejména týmu, který s námi šel na třináctou šifru).

Zpět na zápisky