Zážitky a reakce týmů
Tým "Totální diferenciál" napsal:
Petr:
V Brně jsme se dostali až na stanoviště č. 7. Bylo nám jasné, jak se šifra řeší, ale neměli jsme čas na luštění - museli jsme na vlak. Jeden člen týmu zůstal v Brně. Ve vlaku jsme šifru rozluštili a on pak vyzvednul osmičku. Na nádraží jsme měli všechny nápovědy. Bohužel, devítka pro nás byla smrtelná.
Honza:
Start byl samozřejmě triviální, ale zábavný a famózní. První problém nastal jako u většiny týmů na sjezdovce - nakonec jsme dospěli k závěru, že tam třeba nic snadno nalezitelného není, ale že nám k tomu napoví zbylá dvě stanoviště, kam jsme vyslali rychlé posly. Když jsem ale uviděl papírky s nápisy 2/c a 2/a, bylo mi jasné, že na sjezdovce bude 2/b:) ještě bez něj jsem snadno přečetli "pošotvní schránka", ale na identifikaci polohy jsme museli počkat, než ho Vítek vyhrabe. Takto jsme ztratili skoro hodinu. Vybarvení bludiště ve čtyřech nebyl velký problém, na postup jsme přišli záhy po objevení nejednoznačnosti cest z rohu do rohu - původní nápad "zkusit najít neproniknultelné oblasti tipováním" jsme zavrhli a poctivě obravili... nejvíc si to užil Petr, v jehož rohu nebylo žádné písmenko:) Čtyřka byla pekelně daleko - busem by se muselo přestupovat, tak jsme to naivně vzali přes les, ale kopec a bahno nás docela vyčerpaly (a pak že tohle ještě není terénní část). Čtyřka samotná mě dost zarazila - vím, že je to místo, kde ztuhla snad polovina týmů, ale my jí dali za několik minut! Další šifra nebyla tak jednoduchá, ale důslednou aplikací svého pvodníhoi postupu (terý nejdříve nevedl k cíli) jsem jí dal.
Až dneska jsem se dozvěděl, že náš postup v luštění šestky pod pisáreckým mostem byl v podstatě špatný:) Lukáš z Nuilové šance navrhl elegantní postup řešení odspoda (odečtšní většího čísla od menšího), kteýr je jednozančný - my stanovila naopak jistá pravidal pro zaplňování odzhora, která ale vedla na mnoho různých řešení, mezi nimiž nakonec Petr vybachtrackoval to správné - obtížné to bylo zvlášť kvůli naší chybné interpretaci věcí ve spodním řádku, kterou jsme nakonec vyřešil jeh oúplným ignrováním.
V napjatém časovém rozpisu po minutách jsme ukořistili sedmičku a jak už Petr napsal, ve vlaku ji doluštili a poslali pro ni Mirka. No, "antmačka", jak jsme pochopili konec řešení sedmičky nám dala zabrat, ale Mirek už v době, kdy jsme mu podruhé zavolali, že se tam má dát tečka (ulice ant. macka) šel na správné místo.
Zvláštní vlak byl super, ale dost mě naštvalo nenápadité řešení odkazu an devátou šifru, které jednak nemělo žádný vtip a druhak vytvořilo pomalu postupující kolonu, kde jsme tvrdli dvacet minut - dost nefér rozřadit lidi podle toho, který konec vlaku zvolili. Mno, také trochu bezohlednost týmů, které se rozložili rovnou kolo papírů s těmi nápisy. Celkově tahle část hry mi přišla trochu divná - místo nějaké šifry na rozdělení pelotonu nás táhli deset kilometrů v houfu, který byl sice vizuálně zajímavý, ale hře trochu vadil. Na devítce jsme zkysli na pět hodin, já dokonce usnul, takže jsme v sedm ráno šli bez jakéhoholiv plodného nápadu na vlak do Prahy.
Vítek:
První pokus o první kvalifikační kolo (pátek 15. 10.)
První kvalifikacní šifru jsme měli najít na webových stránkách TMOU. Po několika neúspěšných pokusech dostat se na tyto webové stránky jsme dospěli k logickému závěru, že organizátoři stránky schválně odpojili a že kvalifikační úlohu musíme hledat někde jinde. Pozorně jsme si pročetli mail s posledními pokyny, který organizátoři rozeslali těsně před kvalifikací. Shodli jsme se, že text toho mailu je jaksi kostrbatý a nepřirozený: jasný důkaz, že je v něm zašifrován tajný vzkaz! A proč vlastně organizátoři zdůrazňují, že se do hry přihlásilo 388 týmů? Přeci proto, že číslo 388 je klíč k rozluštění šifry. Uznale jsme pokývali hlavami nad tím, jak pěkně a neotřele to ti organizátoři letos zařídili. Po použití standardních dekódovacích postupu (RSA, morseovka, vybírání písmenek ze slov...) "šifra" stále odolávala, což nás nemile překvapilo. Uklidňovali jsme se tím, že první kvalifikační kolo musí být zajisté nejnáročnější ze všech. Po mnoha desítkách minut se Mirkovi podařilo ze zprávy vyluštit posloupnost písmen "ATABASE", což jsme si vyložili jako fragment slova "databáze", a usoudili jsme, že cílem kvalifikace je nabourat se do databáze organizátorů a označit tam náš tým jako kvalifikovaný. Než jsme tento postup uvedli do praxe, webové stránky náhle obživly a na nich jsme našli skutečnou kvalifikační úlohu. Samotná úloha (nahrazování římských čísel písmeny) byla spíše pracná než složitá. Vyřešili jsme ji těsne před tím, než byla celá kvalifikace anulována.
Druhý pokus o prvni kvalifikacni kolo (neděle 17. 10.)
Tentokrát byl správný postup řešení jasný hned od začátku: hledala se cesta bludištěm. Během chvilky jsme našli pravděpodobně nejlepší způsob paralelizace úlohy: dva z nás spolecne prohledávali bludiště od uzlu číslo 1, další dva šli opačným směrem od uzlu 96, pátý člen týmu kontroloval, jestli už máme úplnou cestu. První řešení, které jsme našli, nám nebylo uznáno, úspěch jsme měli až s tím druhým. I tak jsme se vešli do první dvacítky kvalifikovaných.
Třetí a úspěšný pokus o první kvalifikační kolo (úterý 19. 10.)
První dvě ze tří šifer nám šli velmi lehce, jen ta třetí nám sebrala trochu času. Kvalifikovali jsme se jako dvanáctí v pořadí, což nám před začátkem hry dodalo na sebevědomí.
Městská část hry
Spartakiáda byla opravdu moc působivá. Na druhém stanovišti byl největší problém najít zprávu na sjezdovce: po dlouhém a neplodném úsilí ji nakonec našli dva členové našeho týmu nezávisle na sobě během několika minut, což způsobilo, že náš tým nevědomky v rozporu s pravidly získal dvě kopie zprávy. Kéž nám to bohové odpustí. Vybarvování bludiště na dalším stanovišti byla námaha pro naše ruce spíš než pro mozkové závity. Ke čtvrté šifře jsme se rozhodli dojít pěšky, přičemž se ukázalo, že máme trochu rozdílné názory na optimální rychlost pochodu. Na čtyřce, která se stala postrachem tolika jiných týmů, jsme nakonec strávili vůbec nejméně času ze všech stanovišť. Horší to bylo s pětkou, a ještě horší následně s šestkou: bylo nám od začátku jasné, že každé políčko v pyramidě je rozdílem dvou políček pod ním, ale nechápali jsme, v jakém pořadí je máme odčítat. Stále jsme se snažili najít nějaký rafinovaný systém (zkoumali jsme například drobné nepravidelnosti v rozmístěni tiskové barvy v obrazci pyramidy), až jsme se nakonec rozhodli úlohu vyřešit hrubou silou. Napoprvé jsme zjistili, že úloha nemá žádné řešení, a teprve když jsme ignorovali poslední řádek s "nápovědami", tak nám to vyšlo. Na sedmou šifru už nám nezbylo moc času, takže jsme pospíchali do Schované ulice s cílem sebrat nápovědu a jít na vlak. Ve Schované ulici jsme potkali skupinku pochybných individuí. Jedno individuum nás začalo nabádat, abychom se vyhnuli blízkému domu, že prý tam bydlí lidi, co chtějí spát. "Vy jste organizátoři?" zeptali jsme se individua. "My jsme kolemjdoucí," odpovědělo individuum vyhýbavě. Na delší rozhovor nám nezbyl čas, protože jsme mezitím našli zprávu a utíkali zpátky na tramvaj.
Terénní část hry
Už v Brně na nádraží se od nás odpoutal Mirek, který se na terénní část hry necítil. Díky tomu jsme posléze neplánovaně a se štěstím získali i poslední nápovědu, jak už moji kolegové vysvětlili. S kompletní sadou nápověd v kapse jsme se spokojeně pasovali do role favoritů: "vlastně se teď dělíme o první místo, takže stačí jenom udržet si postavení ve zbytku hry". Ovšem pýcha předchází pád. Už cestou na deváté stanoviště přišly první potíže: ve snaze vymanit se z davu ostatních soutěžících jsme se rozhodli použít zkratku přes loučku vedle cesty. Vypadalo to jako skvělý nápad, ale jenom do chvíle, než loučka skončila a vystřídal ji neschůdný zalesněný sráz, na jehož dně tekl potok. Poslechli jsme pud sebezáchovy a vrátili jsme se na cestu, kde jsme se zařadili do kolony ostatních týmů. Cesta vedla podel říčky, kterou bylo nutné na správném místě překročit. Přes říčku vedli dva mosty a díky svému orientačnímu smyslu jsme už na druhý pokus trefili ten správný. Cestou k devátému stanovišti se u Petra začala projevovat jeho ne zcela doléčená choroba, kvůli které původně zvažoval, že na TMOU vůbec nevyrazí. Poté, co jsme zhruba ve dvě hodiny v noci dali dohromady oba díly deváté zprávy, dolehla na nás s plnou silou noční krize. Dva členové týmu vlezli do spacáků a usnuli (Původně si chtěli jen na chvilku zdřímnout, ale nějak se to nepovedlo: probudili se až s rozedněním. Z toho plyne poučení, že na každou noční bojovku je nutné vzít s sebou budík.) Zbývající dva bdělí členové týmu (Jirka a já) nedokázali s šifrou pohnout. Já sám jsem zhruba po hodině podlehl úplné demoralizaci a spíš než o šifře jsem přemýšlel o tom, jak tu hnusně mrholí a jak by bylo mnohem lepší sedět teď někde ve vyhřáté hospůdce, mít suché boty a nemuset řešit žádné protivné šifry. V tomto stavu jsme strávili zbytek noci. Ráno po sedmé jsme rozlepili červenou obálku a šli jsme se na blízkou zastávku podívat, kdy jede příští autobus. Když jsme zjistili, že příští autobus jede v pondělí, vyrazili jsme pěšky na nádráží do Dolních Louček. Už jsme ani nesebrali síly vyrazit na vyhlášení výsledků.
Příště už to může být jenom lepší.
V Brně jsme se dostali až na stanoviště č. 7. Bylo nám jasné, jak se šifra řeší, ale neměli jsme čas na luštění - museli jsme na vlak. Jeden člen týmu zůstal v Brně. Ve vlaku jsme šifru rozluštili a on pak vyzvednul osmičku. Na nádraží jsme měli všechny nápovědy. Bohužel, devítka pro nás byla smrtelná.
Honza:
Start byl samozřejmě triviální, ale zábavný a famózní. První problém nastal jako u většiny týmů na sjezdovce - nakonec jsme dospěli k závěru, že tam třeba nic snadno nalezitelného není, ale že nám k tomu napoví zbylá dvě stanoviště, kam jsme vyslali rychlé posly. Když jsem ale uviděl papírky s nápisy 2/c a 2/a, bylo mi jasné, že na sjezdovce bude 2/b:) ještě bez něj jsem snadno přečetli "pošotvní schránka", ale na identifikaci polohy jsme museli počkat, než ho Vítek vyhrabe. Takto jsme ztratili skoro hodinu. Vybarvení bludiště ve čtyřech nebyl velký problém, na postup jsme přišli záhy po objevení nejednoznačnosti cest z rohu do rohu - původní nápad "zkusit najít neproniknultelné oblasti tipováním" jsme zavrhli a poctivě obravili... nejvíc si to užil Petr, v jehož rohu nebylo žádné písmenko:) Čtyřka byla pekelně daleko - busem by se muselo přestupovat, tak jsme to naivně vzali přes les, ale kopec a bahno nás docela vyčerpaly (a pak že tohle ještě není terénní část). Čtyřka samotná mě dost zarazila - vím, že je to místo, kde ztuhla snad polovina týmů, ale my jí dali za několik minut! Další šifra nebyla tak jednoduchá, ale důslednou aplikací svého pvodníhoi postupu (terý nejdříve nevedl k cíli) jsem jí dal.
Až dneska jsem se dozvěděl, že náš postup v luštění šestky pod pisáreckým mostem byl v podstatě špatný:) Lukáš z Nuilové šance navrhl elegantní postup řešení odspoda (odečtšní většího čísla od menšího), kteýr je jednozančný - my stanovila naopak jistá pravidal pro zaplňování odzhora, která ale vedla na mnoho různých řešení, mezi nimiž nakonec Petr vybachtrackoval to správné - obtížné to bylo zvlášť kvůli naší chybné interpretaci věcí ve spodním řádku, kterou jsme nakonec vyřešil jeh oúplným ignrováním.
V napjatém časovém rozpisu po minutách jsme ukořistili sedmičku a jak už Petr napsal, ve vlaku ji doluštili a poslali pro ni Mirka. No, "antmačka", jak jsme pochopili konec řešení sedmičky nám dala zabrat, ale Mirek už v době, kdy jsme mu podruhé zavolali, že se tam má dát tečka (ulice ant. macka) šel na správné místo.
Zvláštní vlak byl super, ale dost mě naštvalo nenápadité řešení odkazu an devátou šifru, které jednak nemělo žádný vtip a druhak vytvořilo pomalu postupující kolonu, kde jsme tvrdli dvacet minut - dost nefér rozřadit lidi podle toho, který konec vlaku zvolili. Mno, také trochu bezohlednost týmů, které se rozložili rovnou kolo papírů s těmi nápisy. Celkově tahle část hry mi přišla trochu divná - místo nějaké šifry na rozdělení pelotonu nás táhli deset kilometrů v houfu, který byl sice vizuálně zajímavý, ale hře trochu vadil. Na devítce jsme zkysli na pět hodin, já dokonce usnul, takže jsme v sedm ráno šli bez jakéhoholiv plodného nápadu na vlak do Prahy.
Vítek:
První pokus o první kvalifikační kolo (pátek 15. 10.)
První kvalifikacní šifru jsme měli najít na webových stránkách TMOU. Po několika neúspěšných pokusech dostat se na tyto webové stránky jsme dospěli k logickému závěru, že organizátoři stránky schválně odpojili a že kvalifikační úlohu musíme hledat někde jinde. Pozorně jsme si pročetli mail s posledními pokyny, který organizátoři rozeslali těsně před kvalifikací. Shodli jsme se, že text toho mailu je jaksi kostrbatý a nepřirozený: jasný důkaz, že je v něm zašifrován tajný vzkaz! A proč vlastně organizátoři zdůrazňují, že se do hry přihlásilo 388 týmů? Přeci proto, že číslo 388 je klíč k rozluštění šifry. Uznale jsme pokývali hlavami nad tím, jak pěkně a neotřele to ti organizátoři letos zařídili. Po použití standardních dekódovacích postupu (RSA, morseovka, vybírání písmenek ze slov...) "šifra" stále odolávala, což nás nemile překvapilo. Uklidňovali jsme se tím, že první kvalifikační kolo musí být zajisté nejnáročnější ze všech. Po mnoha desítkách minut se Mirkovi podařilo ze zprávy vyluštit posloupnost písmen "ATABASE", což jsme si vyložili jako fragment slova "databáze", a usoudili jsme, že cílem kvalifikace je nabourat se do databáze organizátorů a označit tam náš tým jako kvalifikovaný. Než jsme tento postup uvedli do praxe, webové stránky náhle obživly a na nich jsme našli skutečnou kvalifikační úlohu. Samotná úloha (nahrazování římských čísel písmeny) byla spíše pracná než složitá. Vyřešili jsme ji těsne před tím, než byla celá kvalifikace anulována.
Druhý pokus o prvni kvalifikacni kolo (neděle 17. 10.)
Tentokrát byl správný postup řešení jasný hned od začátku: hledala se cesta bludištěm. Během chvilky jsme našli pravděpodobně nejlepší způsob paralelizace úlohy: dva z nás spolecne prohledávali bludiště od uzlu číslo 1, další dva šli opačným směrem od uzlu 96, pátý člen týmu kontroloval, jestli už máme úplnou cestu. První řešení, které jsme našli, nám nebylo uznáno, úspěch jsme měli až s tím druhým. I tak jsme se vešli do první dvacítky kvalifikovaných.
Třetí a úspěšný pokus o první kvalifikační kolo (úterý 19. 10.)
První dvě ze tří šifer nám šli velmi lehce, jen ta třetí nám sebrala trochu času. Kvalifikovali jsme se jako dvanáctí v pořadí, což nám před začátkem hry dodalo na sebevědomí.
Městská část hry
Spartakiáda byla opravdu moc působivá. Na druhém stanovišti byl největší problém najít zprávu na sjezdovce: po dlouhém a neplodném úsilí ji nakonec našli dva členové našeho týmu nezávisle na sobě během několika minut, což způsobilo, že náš tým nevědomky v rozporu s pravidly získal dvě kopie zprávy. Kéž nám to bohové odpustí. Vybarvování bludiště na dalším stanovišti byla námaha pro naše ruce spíš než pro mozkové závity. Ke čtvrté šifře jsme se rozhodli dojít pěšky, přičemž se ukázalo, že máme trochu rozdílné názory na optimální rychlost pochodu. Na čtyřce, která se stala postrachem tolika jiných týmů, jsme nakonec strávili vůbec nejméně času ze všech stanovišť. Horší to bylo s pětkou, a ještě horší následně s šestkou: bylo nám od začátku jasné, že každé políčko v pyramidě je rozdílem dvou políček pod ním, ale nechápali jsme, v jakém pořadí je máme odčítat. Stále jsme se snažili najít nějaký rafinovaný systém (zkoumali jsme například drobné nepravidelnosti v rozmístěni tiskové barvy v obrazci pyramidy), až jsme se nakonec rozhodli úlohu vyřešit hrubou silou. Napoprvé jsme zjistili, že úloha nemá žádné řešení, a teprve když jsme ignorovali poslední řádek s "nápovědami", tak nám to vyšlo. Na sedmou šifru už nám nezbylo moc času, takže jsme pospíchali do Schované ulice s cílem sebrat nápovědu a jít na vlak. Ve Schované ulici jsme potkali skupinku pochybných individuí. Jedno individuum nás začalo nabádat, abychom se vyhnuli blízkému domu, že prý tam bydlí lidi, co chtějí spát. "Vy jste organizátoři?" zeptali jsme se individua. "My jsme kolemjdoucí," odpovědělo individuum vyhýbavě. Na delší rozhovor nám nezbyl čas, protože jsme mezitím našli zprávu a utíkali zpátky na tramvaj.
Terénní část hry
Už v Brně na nádraží se od nás odpoutal Mirek, který se na terénní část hry necítil. Díky tomu jsme posléze neplánovaně a se štěstím získali i poslední nápovědu, jak už moji kolegové vysvětlili. S kompletní sadou nápověd v kapse jsme se spokojeně pasovali do role favoritů: "vlastně se teď dělíme o první místo, takže stačí jenom udržet si postavení ve zbytku hry". Ovšem pýcha předchází pád. Už cestou na deváté stanoviště přišly první potíže: ve snaze vymanit se z davu ostatních soutěžících jsme se rozhodli použít zkratku přes loučku vedle cesty. Vypadalo to jako skvělý nápad, ale jenom do chvíle, než loučka skončila a vystřídal ji neschůdný zalesněný sráz, na jehož dně tekl potok. Poslechli jsme pud sebezáchovy a vrátili jsme se na cestu, kde jsme se zařadili do kolony ostatních týmů. Cesta vedla podel říčky, kterou bylo nutné na správném místě překročit. Přes říčku vedli dva mosty a díky svému orientačnímu smyslu jsme už na druhý pokus trefili ten správný. Cestou k devátému stanovišti se u Petra začala projevovat jeho ne zcela doléčená choroba, kvůli které původně zvažoval, že na TMOU vůbec nevyrazí. Poté, co jsme zhruba ve dvě hodiny v noci dali dohromady oba díly deváté zprávy, dolehla na nás s plnou silou noční krize. Dva členové týmu vlezli do spacáků a usnuli (Původně si chtěli jen na chvilku zdřímnout, ale nějak se to nepovedlo: probudili se až s rozedněním. Z toho plyne poučení, že na každou noční bojovku je nutné vzít s sebou budík.) Zbývající dva bdělí členové týmu (Jirka a já) nedokázali s šifrou pohnout. Já sám jsem zhruba po hodině podlehl úplné demoralizaci a spíš než o šifře jsem přemýšlel o tom, jak tu hnusně mrholí a jak by bylo mnohem lepší sedět teď někde ve vyhřáté hospůdce, mít suché boty a nemuset řešit žádné protivné šifry. V tomto stavu jsme strávili zbytek noci. Ráno po sedmé jsme rozlepili červenou obálku a šli jsme se na blízkou zastávku podívat, kdy jede příští autobus. Když jsme zjistili, že příští autobus jede v pondělí, vyrazili jsme pěšky na nádráží do Dolních Louček. Už jsme ani nesebrali síly vyrazit na vyhlášení výsledků.
Příště už to může být jenom lepší.
Zpět na zápisky