Zážitky a reakce týmů
Tým "Los Faroleros" napsal:
Zápis ze Tmou za tým Los Faroleros
Už od Tmou 5 nám bylo jasné, že další rok půjdeme zase. Letos bylo složení týmu trochu odlišné od loňského. Verču, která odjela do Francie, nahradil Peťa. Kvalifikaci jsme nechtěli podcenit, tak jsme se sešli na každé kolo téměř kompletní. První neuznanou šifru jsme vyřešili v limitu (přestože polovina týmu nevydržela čekání a odešla na koncert -123min). U druhé už jsme tak úspěšní nebyli, takže nám její zrušení udělalo radost. Třetí šifru jsme vyřešili až po limitu (asi 2 minuty), tak začala přicházet nervozita, že bychom se snad na Tmou ani nemuseli kvalifikovat. Naštěstí počtvrté už to konečně vyšlo…
Přípravu jsme moc nepřeháněli, tak to skončilo tak, že jsme se na poslední chvíli domlouvali, kdo vezme které společné věci. Dopadlo to dobře, všechno podstatné jsme měli, i když jisté mezery ve vybavení by se našly (například jsme měli dohromady sotva dvě baterky)
V Pátek jsme tedy kolem čtvrté přišli na Rosničku a lámali si hlavu, na co nám budou tak obludně velké papíry. No, spíš jsme se dohadovali, kdo je bude zatím držet. A taky jsme zdravili všechny známé a vedli s nimi sebevědomé řeči. Když jsme (až po druhém "vysílání") zachytili úvodní zprávu, rozdělili jsme se a vyrazili pro jednotlivé třetiny. Ťych s Jitkou šli na schody, Kokin na hvězdárnu a já (Jeňa) s Peťou jsme šli prohledávat sjezdovku. Od začátku jsme si mysleli, že to bude schované někde u mostu, ovšem tam jsme to (nejen) napoprvé nenašli a tak jsme pendlovali shora dolů a zase nahorů pořád dokola. Peťa to v jednu chvíli pěkně vystihl, že na dolní konec sjezdovky jdeme vlastně jen proto, abychom získali novou naději, že to je určitě na tom horním (a naopak). Po nějaké době se k nám připojil zbytek týmu a tak jsme hledali společně. Když už jsme tam tuhli aspoň hodinu, přišla na nás první krize, protože to byl pěknej opruz. Pak to Ťych našel. Mimochodem, bylo to na místě, na které jsem se díval asi po pěti minutách hledání. To je na jednu straně moje blbost, na druhou stranu si myslím, že to nebylo správně označené stanoviště, když ho bylo možné (s baterkou) přehlédnout z jednoho metru. Luštění na sjezdovce nám přišlo dost nepohodlné, tak jsme sešli dolů ke kapličce, kde na to Ťych asi po čtvrthodině přišel.
Naskočili jsme do trojky, ve které jsme potkali zpřátelený Chlývtým. Nečekali jsme, že by cesta pokračovala dál do Jundrova, tak jsme Ťych a já pro další zprávu zaběhli a vrátili se zpět k šalině. Už za běhu jsme diskutovali o tom, jestli se dá tak velké bludiště projít v rozumném čase. Tuto možnost jsme zavrhli, navíc v tom Ťych uviděl několik písmen, tak jsme je do bludiště zakreslili fixou. Nešlo to ale tak úplně snadno, ve světle blikající městské lampy jsme všechna písmena neobjevili správně. Museli jsme tak některá z nich doladit procházením bludiště.
Nasedli jsme na první x25 a na další zastávce (v Jundrově) se do trolejbusu nahrnulo neskutečné množství lidí, někteří se ani nevlezli a museli čekat na další. No Voříškové jsme se zase všichni vyhrnuli a šli v procesí až k další zprávě. Chvíli jsme se vraceli zpátky k zastávce, než jsme vůbec našli nějaké pěkné neobsazené místo, bylo zřejmé, že na tomto stanovišti nejsme zdaleka první ;-). Princip šifry nám byl jasný témeř hned, a tak přestože jsme neznali synonyma ke všem slovům, zjistili jsme brzy, kam máme pokračovat.
V autobuse jsme ještě přemýšleli nad zbývajícími slovy (že by Honorace byla Papalážstvo?) a taky jsme se bavili pohledem na zápisník další tmářské skupinky, kterou jsme v autobuse potkali. Čtyřku řešili opravdu velmi sofistikovaně, nicméně špatně. Nechtělo se nám kvůli nim dělat nějaké složité manévry (jako třeba vystoupit na jiné zastávce) jen proto, abychom je nesvedli na správnou stopu, a tak nám nezbylo než doufat, že nehrají na haluz. Nehráli a spokojeně pokračovali na Kamenný Vrch. Pak přišlo zoufalství v podobě pětky. Tu jsme luštili nejdřív na zastávce, později jsme se přesunuli blíž ke Královu Poli do Tanganiky. Vymysleli jsme a rozvíjeli spoustu teorií, jen tu správnou ne (tu jsme sice taky probírali, ale hned jsme ji zavrhnuli). A tak si radši dali Peťa s Ťychem pivo (malé). Pro upřesnění, Ťych si dal malé pivo a Peťa si dal “to stejný”, protože přeslechl ono klíčové slovo. Pomalu nás opouštěly nápady, navíc bylo v Tanganice neskutečné vedro, tak jsme zaplatili a šli čekat na autobus. Nacpali jsme se hned do prvního.
Na nádraží jsme měli docela dost času, tak jsme svačili a diskutovali s dalšími účastníky, rozhovor s Manecem nás obzvláště nasral :o) Trochu nás zmátlo zpoždění odjezdu vlaku, ale v takovém davu šlo těžko něco pokazit.
Při hledání devítky jsme se rozdělili, Peťa s Kokinem šli na Pasník, my ostatní jsme pokračovali po žluté. Cesta byla dlouhá a velmi davová, což se nám samozřejmě nelíbilo. Vrcholové skupince trvalo získání zprávy trochu déle. Sraz jsme měli na stejném místě, jako spousta dalších týmů, takže kolem nás všude svítily baterky. Ze začátku to bylo povzbuzující, protože světel moc neubývalo, postupně ale přece jenom mizely, k ránu už tam zbylo jen pár týmů. Jak už jsem předeslal, zasekli jsme se tam, během tří hodin jsme na nic nepřišli (na nic, co by vedlo ke správnému řešení, nesmyslů jsme vyplodili spoustu). Pak nás opustila část týmu (Ťych a Jitka), která vyrazila na vlak do Dolních Louček. A my jsme na to pořád nemohli přijít. Při jednom diskutování s Chlývtýmem o tom, jak daleko jsme se v této šifře dostali, jsme se docela omylem dozvěděli, že v odstavcích jsou ukrytá čísla. Potom nebyl problém objevit, že ta čísla v zadání jsou součtem čísel jednotlivých odstavců. To nám ale stejně nepomohlo. Když už se pomalu rozednívalo, nechali jsme si poradit řešení od jiné spřátelené skupinky, abychom si mimo soutěž ještě zkusili nějaké šifry.
Rychlou chůzí jsme vyrazili na desítku, než jsme tam došli, už se úplně rozednilo. Přestože šifra vypadala na první pohled dost nepochopitelně, netrvalo až tak dlouho, než jsme přišli na princip. Vzpomínání na všemožné písničky bylo zajímavé, málokdy se nám ale podařilo vzpomenout si na písničku podle začátečních písmen, spíše jsme si nějakou vybavili jen tak, a pak se podívali jestli není mezi písničkami v zadání. Naštestí nebylo potřeba odhalit všechny ke zjištení toho, kam pokračovat (Peťovi to nedalo a celou cestu na jedenáctku přemýšlel nad dalšími písničkami)
Když jsme přicházeli ke křížku, už zdálky jsme viděli několik luštících skupinek. Z papíru plného hodin jsme měli smíšené pocity, byla to totiž první šifra, ke které jsme měli nápovědu, tu jsme ale do té chvíle nepochopili. Její význam nám byl jasný až poté, co nás napadlo vyškrtat nesmyslné časy ze zadání (takže to pro nás byla spíše kontrola správného postupu než nápověda). Potom jsme vymysleli postupně několik úžasných teorií, jak převést první řádek hodin na písmeno O, u dalších písmen se ale moc neosvědčily. Nakonec jsme se dostali ke sčítání platných časů. Vyšlo nám “ORHIHOINDO”, pohled do mapy ale prozradil, že jsme nejspíš udělali pár chyb ;-) Inu, únava se musela nějak projevit (stojí za zmínku, že ke sčítání jsme používali kalkulačku).
K Orlímu Hnízdu jsme původně vyrazili přímo, při pohledu na rozbahněné pole jsme ale vyměkli a obešli to kolem lesa. Rosettskou desku jsme vyřešili jen podle třetího textu (původně jsem se snažil zapojit i druhý text, ale nikam to nevedlo). Nevím, jak by mohlo použití všech tří písem luštění urychlit. Každopádně jsme byli rychle hotoví a zamířili svižným tempem k Výrovce.
Kokin se svou buzola netrénovaný zbytek našeho týmu pěkně prohnal, aspoň jsme zahnali ospalost. Pod Výrovkou jsme narazili na několik luštících skupinek, které se tvářily, jakoby tato šifra neměla být vůbec snadná, my jsme si ale pořád věřili, že ji ještě do dvanácti stihneme. Dost dlouho nám ale trvalo, než jsme vůbec našli zadání. Když jsme se škrábali nahorů, probírali jsme, komu se vůbec mohlo chtít táhnout do tak strašnýho hangu nějakou pamětní desku. Nahoře jsme se pustili do luštění, ale už jsme na to neměli dost trpělivosti. Sice jsme dost rychle přišli na princip, jak ty obdelníky přeskládat, aby z toho vyšly nějaké znaky, už jsme ale nebyli schopní si všimnout, že jeden z textů je vzhůru nohama a že u všech znaků chybí jeden řádek.
Tak jsme roztrhli červenou obálku (bylo něco málo před dvanáctou) a zjistili, že do Hradčan bychom to na poslední vysvětlování správného postupu stejně nestihli, tak jsme slezli přímým směrem k Tišnovu. Když jsme čekali na nádraží na vlak do Brna, projížděl kolem nás vlak opačným směrem, zrovna naproti nám zastavilo kupé, ve kterém seděl tým Fň (jak jsme se později dozvěděli), tak nás zdravili a hned machrovali s tričky pro vítěze. No, každý nemůže vyhrát. Tak třeba příště ;-)
Už od Tmou 5 nám bylo jasné, že další rok půjdeme zase. Letos bylo složení týmu trochu odlišné od loňského. Verču, která odjela do Francie, nahradil Peťa. Kvalifikaci jsme nechtěli podcenit, tak jsme se sešli na každé kolo téměř kompletní. První neuznanou šifru jsme vyřešili v limitu (přestože polovina týmu nevydržela čekání a odešla na koncert -123min). U druhé už jsme tak úspěšní nebyli, takže nám její zrušení udělalo radost. Třetí šifru jsme vyřešili až po limitu (asi 2 minuty), tak začala přicházet nervozita, že bychom se snad na Tmou ani nemuseli kvalifikovat. Naštěstí počtvrté už to konečně vyšlo…
Přípravu jsme moc nepřeháněli, tak to skončilo tak, že jsme se na poslední chvíli domlouvali, kdo vezme které společné věci. Dopadlo to dobře, všechno podstatné jsme měli, i když jisté mezery ve vybavení by se našly (například jsme měli dohromady sotva dvě baterky)
V Pátek jsme tedy kolem čtvrté přišli na Rosničku a lámali si hlavu, na co nám budou tak obludně velké papíry. No, spíš jsme se dohadovali, kdo je bude zatím držet. A taky jsme zdravili všechny známé a vedli s nimi sebevědomé řeči. Když jsme (až po druhém "vysílání") zachytili úvodní zprávu, rozdělili jsme se a vyrazili pro jednotlivé třetiny. Ťych s Jitkou šli na schody, Kokin na hvězdárnu a já (Jeňa) s Peťou jsme šli prohledávat sjezdovku. Od začátku jsme si mysleli, že to bude schované někde u mostu, ovšem tam jsme to (nejen) napoprvé nenašli a tak jsme pendlovali shora dolů a zase nahorů pořád dokola. Peťa to v jednu chvíli pěkně vystihl, že na dolní konec sjezdovky jdeme vlastně jen proto, abychom získali novou naději, že to je určitě na tom horním (a naopak). Po nějaké době se k nám připojil zbytek týmu a tak jsme hledali společně. Když už jsme tam tuhli aspoň hodinu, přišla na nás první krize, protože to byl pěknej opruz. Pak to Ťych našel. Mimochodem, bylo to na místě, na které jsem se díval asi po pěti minutách hledání. To je na jednu straně moje blbost, na druhou stranu si myslím, že to nebylo správně označené stanoviště, když ho bylo možné (s baterkou) přehlédnout z jednoho metru. Luštění na sjezdovce nám přišlo dost nepohodlné, tak jsme sešli dolů ke kapličce, kde na to Ťych asi po čtvrthodině přišel.
Naskočili jsme do trojky, ve které jsme potkali zpřátelený Chlývtým. Nečekali jsme, že by cesta pokračovala dál do Jundrova, tak jsme Ťych a já pro další zprávu zaběhli a vrátili se zpět k šalině. Už za běhu jsme diskutovali o tom, jestli se dá tak velké bludiště projít v rozumném čase. Tuto možnost jsme zavrhli, navíc v tom Ťych uviděl několik písmen, tak jsme je do bludiště zakreslili fixou. Nešlo to ale tak úplně snadno, ve světle blikající městské lampy jsme všechna písmena neobjevili správně. Museli jsme tak některá z nich doladit procházením bludiště.
Nasedli jsme na první x25 a na další zastávce (v Jundrově) se do trolejbusu nahrnulo neskutečné množství lidí, někteří se ani nevlezli a museli čekat na další. No Voříškové jsme se zase všichni vyhrnuli a šli v procesí až k další zprávě. Chvíli jsme se vraceli zpátky k zastávce, než jsme vůbec našli nějaké pěkné neobsazené místo, bylo zřejmé, že na tomto stanovišti nejsme zdaleka první ;-). Princip šifry nám byl jasný témeř hned, a tak přestože jsme neznali synonyma ke všem slovům, zjistili jsme brzy, kam máme pokračovat.
V autobuse jsme ještě přemýšleli nad zbývajícími slovy (že by Honorace byla Papalážstvo?) a taky jsme se bavili pohledem na zápisník další tmářské skupinky, kterou jsme v autobuse potkali. Čtyřku řešili opravdu velmi sofistikovaně, nicméně špatně. Nechtělo se nám kvůli nim dělat nějaké složité manévry (jako třeba vystoupit na jiné zastávce) jen proto, abychom je nesvedli na správnou stopu, a tak nám nezbylo než doufat, že nehrají na haluz. Nehráli a spokojeně pokračovali na Kamenný Vrch. Pak přišlo zoufalství v podobě pětky. Tu jsme luštili nejdřív na zastávce, později jsme se přesunuli blíž ke Královu Poli do Tanganiky. Vymysleli jsme a rozvíjeli spoustu teorií, jen tu správnou ne (tu jsme sice taky probírali, ale hned jsme ji zavrhnuli). A tak si radši dali Peťa s Ťychem pivo (malé). Pro upřesnění, Ťych si dal malé pivo a Peťa si dal “to stejný”, protože přeslechl ono klíčové slovo. Pomalu nás opouštěly nápady, navíc bylo v Tanganice neskutečné vedro, tak jsme zaplatili a šli čekat na autobus. Nacpali jsme se hned do prvního.
Na nádraží jsme měli docela dost času, tak jsme svačili a diskutovali s dalšími účastníky, rozhovor s Manecem nás obzvláště nasral :o) Trochu nás zmátlo zpoždění odjezdu vlaku, ale v takovém davu šlo těžko něco pokazit.
Při hledání devítky jsme se rozdělili, Peťa s Kokinem šli na Pasník, my ostatní jsme pokračovali po žluté. Cesta byla dlouhá a velmi davová, což se nám samozřejmě nelíbilo. Vrcholové skupince trvalo získání zprávy trochu déle. Sraz jsme měli na stejném místě, jako spousta dalších týmů, takže kolem nás všude svítily baterky. Ze začátku to bylo povzbuzující, protože světel moc neubývalo, postupně ale přece jenom mizely, k ránu už tam zbylo jen pár týmů. Jak už jsem předeslal, zasekli jsme se tam, během tří hodin jsme na nic nepřišli (na nic, co by vedlo ke správnému řešení, nesmyslů jsme vyplodili spoustu). Pak nás opustila část týmu (Ťych a Jitka), která vyrazila na vlak do Dolních Louček. A my jsme na to pořád nemohli přijít. Při jednom diskutování s Chlývtýmem o tom, jak daleko jsme se v této šifře dostali, jsme se docela omylem dozvěděli, že v odstavcích jsou ukrytá čísla. Potom nebyl problém objevit, že ta čísla v zadání jsou součtem čísel jednotlivých odstavců. To nám ale stejně nepomohlo. Když už se pomalu rozednívalo, nechali jsme si poradit řešení od jiné spřátelené skupinky, abychom si mimo soutěž ještě zkusili nějaké šifry.
Rychlou chůzí jsme vyrazili na desítku, než jsme tam došli, už se úplně rozednilo. Přestože šifra vypadala na první pohled dost nepochopitelně, netrvalo až tak dlouho, než jsme přišli na princip. Vzpomínání na všemožné písničky bylo zajímavé, málokdy se nám ale podařilo vzpomenout si na písničku podle začátečních písmen, spíše jsme si nějakou vybavili jen tak, a pak se podívali jestli není mezi písničkami v zadání. Naštestí nebylo potřeba odhalit všechny ke zjištení toho, kam pokračovat (Peťovi to nedalo a celou cestu na jedenáctku přemýšlel nad dalšími písničkami)
Když jsme přicházeli ke křížku, už zdálky jsme viděli několik luštících skupinek. Z papíru plného hodin jsme měli smíšené pocity, byla to totiž první šifra, ke které jsme měli nápovědu, tu jsme ale do té chvíle nepochopili. Její význam nám byl jasný až poté, co nás napadlo vyškrtat nesmyslné časy ze zadání (takže to pro nás byla spíše kontrola správného postupu než nápověda). Potom jsme vymysleli postupně několik úžasných teorií, jak převést první řádek hodin na písmeno O, u dalších písmen se ale moc neosvědčily. Nakonec jsme se dostali ke sčítání platných časů. Vyšlo nám “ORHIHOINDO”, pohled do mapy ale prozradil, že jsme nejspíš udělali pár chyb ;-) Inu, únava se musela nějak projevit (stojí za zmínku, že ke sčítání jsme používali kalkulačku).
K Orlímu Hnízdu jsme původně vyrazili přímo, při pohledu na rozbahněné pole jsme ale vyměkli a obešli to kolem lesa. Rosettskou desku jsme vyřešili jen podle třetího textu (původně jsem se snažil zapojit i druhý text, ale nikam to nevedlo). Nevím, jak by mohlo použití všech tří písem luštění urychlit. Každopádně jsme byli rychle hotoví a zamířili svižným tempem k Výrovce.
Kokin se svou buzola netrénovaný zbytek našeho týmu pěkně prohnal, aspoň jsme zahnali ospalost. Pod Výrovkou jsme narazili na několik luštících skupinek, které se tvářily, jakoby tato šifra neměla být vůbec snadná, my jsme si ale pořád věřili, že ji ještě do dvanácti stihneme. Dost dlouho nám ale trvalo, než jsme vůbec našli zadání. Když jsme se škrábali nahorů, probírali jsme, komu se vůbec mohlo chtít táhnout do tak strašnýho hangu nějakou pamětní desku. Nahoře jsme se pustili do luštění, ale už jsme na to neměli dost trpělivosti. Sice jsme dost rychle přišli na princip, jak ty obdelníky přeskládat, aby z toho vyšly nějaké znaky, už jsme ale nebyli schopní si všimnout, že jeden z textů je vzhůru nohama a že u všech znaků chybí jeden řádek.
Tak jsme roztrhli červenou obálku (bylo něco málo před dvanáctou) a zjistili, že do Hradčan bychom to na poslední vysvětlování správného postupu stejně nestihli, tak jsme slezli přímým směrem k Tišnovu. Když jsme čekali na nádraží na vlak do Brna, projížděl kolem nás vlak opačným směrem, zrovna naproti nám zastavilo kupé, ve kterém seděl tým Fň (jak jsme se později dozvěděli), tak nás zdravili a hned machrovali s tričky pro vítěze. No, každý nemůže vyhrát. Tak třeba příště ;-)
Zpět na zápisky