Zážitky a reakce týmů
Tým "Cerebrum" napsal:
Jakou pastelku si vzít na Tmou se dozvíte v podrobné reportáži…
Jakmile jsem zjistila, že na výroční Tmou lze proniknout bez kvalifikace, bylo jasné, že letos se Cerebrum prostě zúčastní. Od tohoto záměru nás neodradilo ani to, že druhá zakladatelka týmu odjela k protinožcům, soustředění mého sboru se samozřejmě konalo zrovna v inkriminovaný víkend, bratr se na nás vykašlal, a přestože jsme si v posledních dnech před hrou s Péťou hrály na telefonní ústřednu, nepovedlo se nám najít žádného k podobným aktivitám svolného šílence, kterému by vyhovoval termín. Utěšovaly jsme se tedy výroky typu „nejde o kvantitu, nýbrž o kvalitu“ (to nebylo myšleno tak úplně vážně :o) ) a „malý tým – velká vlajka“ (to sice vážně myšleno bylo, avšak už v Holešovicích jsme pochopily, že naše vlajka může bodovat možná tak uměleckým provedením, ale rozhodně ne velikostí…) a smířily se s tím, že nás budou pouhé tři kusy.
Vědoma si skutečnosti, že před hrou bude záhodno se ve vlaku dospat, koupila jsem místenky, a díky tomu zavčas zjistila, že vlak jede z Holešovic :o). Diskuse na fóru Tmou slibovala na holešovickém nádraží pokojnou demonstraci s vlajkami a halekáním hymny, ale výsledek mne velice zklamal. Upalujíc druhou kosmickou na nástupiště, zaregistrovala jsem sice mnoho Tmářů, ale vlajky měli sbalené a celkově se z pohledu běžných smrtelníků nijak výrazně nelišili od běžných výletníků.
Cestou jsme se věnovaly převážně doplňování sil, ale samozřejmě jsme s potutelným úsměvem zasvěcených naslouchaly rozhovorům okolních Tmářů. Chtěla bych vyjádřit svůj obdiv dívce, která jen tak mimochodem poznamenala, že má ve čtvrtek státnice, a dorazila mě, když větu „kdyby to bylo v pondělí…“ neukončila „…tak asi nejdu.“, nýbrž „tak bych asi musela jít první, abych tam neusnula…“
V Brně jsme se šťastně shledaly s Petřiným bratrem (který jako jediný z nás údajně sršel energií, avšak nakonec to byl právě on, na koho krize dolehla nejtvrději – my už asi měly natrénováno :o) ), Péťa přepnula do slovenštiny a všichni jsme se vydali shánět pláštěnku. Poučení pro příště: pláštěnku nekupujeme ve sportovních potřebách, kde mívají pouze ponča za astronomické ceny, nýbrž v obchodě s ochrannými pomůckami, kde mají mnohem širší výběr za mnohem příznivější ceny, a navíc v Brně sídlí v podloubí, takže se Janko naučil nové české slovo. Já se nenaučila nic, protože ani jeden ze sourozenců nevěděl, jak se tento architektonický prvek jmenuje slovensky :o(.
Svezli jsme se tramvají, už na druhé zastávce si vzpomněli, že si musíme cvaknout lístek, a protože se nám nechtělo na Mendlově náměstí hledat zastávku příslušného autobusu, dále jsme pokračovali pěšky. (Mimochodem, uvedení polohy startu s přesností na tři desetinná místa v kombinaci se slovem „cca“ nás velice pobavilo…)
Na Velodromu jsem pochopila, co je to ta „klopená dráha“. (Co se člověk všechno na těch šifrovačkách nedozví, díky Bedně zase vím, jak vypadá „náplavka“ a „rumiště“…). Právě na ní jsme se usalašili, neboť tam bylo více světla než na tribuně. Nechali jsme se vyfotit s naší čarokrásnou vlajkou a jali se zkoumat startovní obálku. Nadchlo mě množství přechodníků v textu, a hlavně fakt, že byly všechny správně :o).
A pak už to vypuklo. Po zvukové stránce jsme z úvodu nic moc neměli (my krátkozrací ani po té vizuální), ale to hlavní jsme pochopili. Na pokyn orgů „kdo si myslí, že se stane letošním vítězem, ať zamává vlajkou“ jsme z pochopitelných důvodů nereagovali. Také většina ostatních týmů si byla vědoma, že se jich tento pokyn netýká, a tak museli orgové formulaci upravit, aby si kameramani a fotografové přišli na své.
Těšila jsem se na hromadný zpěv hymny, avšak konalo se pouze roztroušené pobrukování. Není divu, verze prezentovaná na stadionu mne příliš nenadchla, obzvlášť poté, co jsem díky karaoke verzi objevila kouzlo doprovodných nástrojů…
A pak byl konečně vydán pokyn k otevření obálek. Vypadla z nich kupa papírů a reklamní propiska. Jak se později ukázalo, šlo o další příspěvek do mé sbírky propisek, které se měly rozložit, a my to neudělali, ale o to raději s nimi píšu :o). Ale pisátko z Pewnosti bylo teda hezčí…
S touto nadílkou jsme si hráli poměrně dlouho, jelikož se nám jaksi nedařilo dělit pozornost tří členů mezi patnáct šifer a představení odehrávající se na stadiónu. Asi jsme se měli soustředit hlavně na šifry na papíře, nenechat se rozptylovat okolním děním a vyčkat na zjednodušené verze (ačkoliv Mezi horami a Simona a Garfunkela jsem spolehlivě poznala snad už při druhém opakování). Ale co, na stadiónu byly záchody, světlo a sucho, jak nám čas od času jízlivě připomínal moderátor, vyhrožuje, že nás do té tmy a zimy stejně dostanou.
Postupně jsme vyluštili „myslím a beru“, kalendář (ten Péťu napadl už při nápovědě „plánujte“, ale této úloze se zrovna nikdo nevěnoval), písničky, cvičence s míči a scénky z filmů. Seznam „šíp, Werich, kladivo“ zůstal nedoluštěn, jelikož jsme si ke „stříbru“ přiřadili „zlato“ a k „Benešovi“ slovo „Edvard“, takže nám chyběly oddělovače. Nábožensko-matematicko-sportovně-hudební seznam jsem si pak cvičně vyřešila ve vlaku domů a konstatovala, že to bylo trapně jednoduché, ale kdo by se zabýval heslem, které v grafu patřilo úplně jinam, než by se nám hodilo. Ze stejného důvodu jsme se tečkami ani nezabývali a rozhodně odmítli ničit si propisku.
Organizátoři hýřili nápovědami a posléze dokonce začali prozrazovat i hesla, avšak převážně ta, která jsme buď už vymysleli, nebo jsme měli v grafu všechny okolní asociace vyplněné i bez nich.
Přítel na telefonu (a zejména na internetu) tvrdil, že „Bernau“ je město u Berlína. Po upřesnění, jestli by tam neměl něco na čtyři, navrhl Alpy. To už nám ale organizátoři prozradili Evu, a tak jsem se ptala, jestli se tak náhodou nejmenoval nějaký Adam. A ejhle, on to byl hrdina seriálu Návštěvníci. Že by onen orgy slibovaný expert v blíže nespecifikovaném oboru?
Pak už stačil jen šťastný nápad, že hrad bude nejspíš nějaký konkrétní. Hned ten první, který mě napadl, hezky pasoval k ženě a Adamovi, a tak jsem hlava nehlava týmy netýmy letěla ověřit správnost hesla. Kontrolorka kývla, a tak jsme se mohli sbalit a dát si jeden a půl kolečka, my holky hlaholíce a skandujíce poněkud udýchaně, ale Janko (tou dobou ještě srše energií) vesele mávaje vlajkou a létaje po klopené dráze.
Poté, co jsme kontrolora pod první pouliční lampou (dosti daleko od začátku cyklostezky) přesvědčili, že mezi slovy „cerebrum“ a „coredump“ je jistý rozdíl, jsme ve 20:47 obdrželi sáček se skládačkou a kouskem červené a modré fólie. Co s nimi, bylo jasné, a tak jsme ukořistili lavičku a provedli to. Brejlení šlo nejlépe Petře, a tak jsme již 21:13 vyráželi k obelisku v Denisových sadech, ignorujíce poznámky brněnské zlaté mládeže.
Protože máme v hlavě, všimli jsme si rozdílné velikosti teček, ale nebyli jsme schopni je seřadit od nejmenší k největší. Jelikož se značná část úkolů vztahovala k náměstí Svobody, uvelebili jsme se právě tam. A stálo to za to. Co dva metry tábořila nějaká parta s čelovkami. K nemalému údivu kolemjdoucích, kteří se nás tázali, co se to tu proboha děje, že je nás tu tolik. A tak jsme pokračovali v osvětové činnosti započaté už na spolucestujících ve vlaku. Jedni tazatelé si stránky Tmou rovnou otevřeli na notebooku, ale už otázka „Máš IQ větší než 150?“ je přesvědčila, že tohle asi nebude nic pro ně…
Chtějíc si podezřelé čtverečky v mřížce vybarvit, vytáhla jsem pastelku zakoupenou při letošní akci „Bílá pastelka“ a na ní jsem četla „Umění žít ve tmě“. Tohle by měli orgové rozdávat, a ne nějaké trapné honeywellky… :-)
Počítání savců na domě, jakož i osob na morovém sloupu byl potmě nadlidský úkol, ale aspoň jsme se něco zajímavého dozvěděli. Už vím, co si prohlédnout, až si někdy udělám výlet do Brna za světla. :o)
Z mřížek jsme stále nemohli nic vykoukat, a tak jsme se vydali pro alternativní šifru. V klubovně jsem nahlas spekulovala, jak se v tuto noční dobu vlastně správně zdraví, a byla jsem poučena, že správný pozdrav zní „dobrou Tmou“ :o). To mne pobavilo, ale úsměv mi rychle zamrzl při pohledu na šifru… Usadili jsme se pod lampou mezi dvěma auty, Janko dále zkoumal mřížky a my s Péťou jsme patvary překreslovaly na fólii, jelikož to vypadalo, že se bude stříhat, a nechtěly jsme si zničit jedinou kopii šifry. Po chvíli se do nás dala zima, a tak jsme se rozhodli jít přece jen vyfotit ještě dva zbývající (ty nejvzdálenější) plakáty. Ten druhý jsme už na místě nenašli, což nás nepotěšilo, i vrátili jsme se na náměstí Svobody s úmyslem zakotvit v Mekce hráčů nočních šifrovaček, označené zářivě žlutým M na červeném podkladě.
Ale ouha, netuše, kolik by byl mohl tuto noc vydělat, provozovatel zavřel podnik už v jednu, a tak jsme byli nuceni rozbalit karimatku před jasně zářící výlohou. Touto dobou už se složení kolemjdoucích značně proměnilo. Kolem procházeli hlavně nic nechápající cizinci („Are you lost?“ „No, we are playing a game.“ „?!?!?“) a individua v alkoholovém opojení. Nejlepší byl pán, který nám hodil k nohám 17 korun a ještě nám k tomu zazpíval, zřejmě maje jakési letmé tušení, že podobný úkon bývá obvykle doprovázen hudebním výstupem, byť zpravidla ze strany obdarovaného…
Rozstříhání fólie na řádky nám pomohlo rozlišit jednotlivé útvary. Spočítaly jsme jejich četnosti, odhadly, že trojúhelníček by mohlo být E a zkoušely, jestli by první slovo nemohlo být „hledej“. Namítala jsem, že orgové obvykle hráče oslovují v množném čísle, a že není v lidských silách rozluštit text pomocí frekvenční analýzy, pokud neznáme délku slov, když tu mi zřejmě konečně zabrala guaranová Deli a spatřila jsem římské číslice! Heuréka! A trojúhelníček opravdu kódoval E :o)).
Existence louky uprostřed města mne poněkud překvapila, ale najít ji nebylo až tak těžké. Zkontrolovali jsme, jestli audio souhlasí se zadáním, politovali orgy, že tohle musí poslouchat do zblbnutí (týmů, samozřejmě :o) ) a odebrali se zpátky na ulici pod lampu. Ač to bylo vlastně docela prosté, opět jsme se rozhodli navštívit skautskou klubovnu, už proto, že tam určitě mají záchody :o). Vykonání potřeby zabralo snad více času než luštění alternativní šifry. Chvíli jsme přemítali, co je to ten „jižní oblouk“, ale pak jsme rychlým krokem vyrazili, chtějíce šifru vyzvednout alespoň o 90 minut dříve, než nám zavře výdejna alternativních šifer, a doufali jsme, že přesné umístění snad pochopíme na místě.
Na místě stačilo odbočit za ostatními, a tak jsme za chvíli třímali šifru a ani jsme si nevšimli, že jsme v Kamenné čtvrti. Škemrali jsme, aby nám byl zapsán příchod v 6:29, stejně jako o pouhých pár vteřin dříve dorazivšímu týmu, a bylo nám milostivě vyhověno. Moc nám to ale nepomohlo, protože alternativní šifru tentokrát bylo možno vyzvednout nejdříve za dvě hodiny. Ach jo. Usadili jsme se před garáží, přikryli se termofólií, a pustili se do čtení. Na Janíka však tato peřinka a pohádka na dobré ráno měly velmi uspávací účinky, a tak jsme se rozhodly ho dále netrápit. I vydali jsme se na tramvaj, v duchu metašifry přitom citujíce repliky účastníků ze zadání.
Janka jsme poslaly do postele, a my dvě jsme zabraly stůl v Mc Donald’s. Janko sice sýčkoval, že v teple okamžitě usneme, jenomže práce s textem patří mezi mé silné stránky (teda pokud se po mně nechce interpretace literárního díla à la “Co tím chtěl básník říci?”), a tak jsem si brzy všimla opakujících se vět. Na poslední stránce mě pak dosti pobavilo, že se opakuje i věta „Třeba opakující se věty.“ Poměrně záhy jsem odhalila, čeho je v textu 4x12, a poslední dvě repetice opravdu našla v místech, kam jsem potřebovala vést čárku. Jen jsem „Rondo“ nejprve považovala za ono pětipísmenné heslo, ale naštěstí Péťa věděla o existenci, ba i o poloze haly tohoto jména.
Tento úspěch v louskání „mainstreamové“ šifry nás povzbudil k dalšímu luštění. Kód jsme sice expandovaly poněkud složitějším způsobem, než autoři šifry (opiš výraz, napiš 25, znovu opiš výraz, napiš 8), avšak vedl ke stejnému výsledku, a po čase nám dokonce došlo, že „trista“ není pouhý shluk písmen sloužící ke kontrole správnosti postupu, nýbrž „tři sta“…
Orgy je třeba pochválit nejen za zajímavou šifru, ale i za typografickou osvětu mezi účastníky hry (viz přebytečné mezery).
Po nějaké době jsme si uvědomily, že jsme Janka domů poslaly i s atlasem… Ajaj! Chvíli jsme se dohadovaly, jestli je hodno Tmáře škemrat u týmu u vedlejšího stolečku o zapůjčení atlasu, když „dobrý Tmář neloudí“, až jsem to zkusila, a bylo nám vyhověno. Nikdy bych nevěřila, že se na velmi nepodrobné „mapce pro motoristy“ na zadní straně mé mapy dá rýsováním dobrat ke smysluplnému výsledku, ale šlo to.
A tak jsme se vydaly do deště, těšíce se do teplé a suché šedé budovy a radujíce se, že jsme přezůvky či ponožky nenesly zbytečně. Ale ouha. Budova (o níž Péťa tvrdila, že rozhodně není šedá, nýbrž hnědá) byla zamčená a před vchodem bylo vylepeno alternativní zadání. V té chvíli nás to zklamalo; zpětně víme, že jsme měly víc štěstí, než rozumu, jelikož s naším heslem („nůžky“) by nás dovnitř stejně nepustili… Ale co, rozumu jsme měly stále více než upřímně nešťastný tým, který neodhalil Bosonohy, čtvrtý bod zakreslil v Troubsku, a přesnou polohu budovy vyhaluzil na místě. Nebo možná přece jen víc štěstí: že v naší mapě (Kartografie Praha) byl kostel v Bosonohách zakreslen…
Ať tak či tak, v této podobě byla šifra až trapně jednoduchá, takže jsme si zapsaly rekordní čas vyluštění a vydaly se ke kostelu.
Přesypávácí šifra byla naše poslední. Na otáčení a vysypávání písmenek jsme sice přišly poměrně záhy, jenomže jsme si nevšímaly písmenek vypadávajících, nýbrž znaků, které v mřížce zůstávají…Vypadalo to na 560 či 650 m JZ od kostela. Takové poměrně snadno haluzitelné řešení je sice nepravděpodobné, ale aspoň já byla natolik ovlivněna atmosférou hry a principem fair play, že jsem tomu byla ochotna věřit… Čas se však nachýlil, blížila se druhá hodina, a tak jsme už jen spáchaly dobrý skutek (daly jsme jedno zadání týmu, který dorazil až po odchodu dívky rozdávající šifry) a vydaly se na tramvaj.
Stop obálku jsme roztrhly až po 14. hodině, tedy ve chvíli, kdy nás tramvaj zavezla od cíle zpět před hlavní nádraží, a tak už jsme se jen zasmály výběru slov kódujících polohu shromaždiště a nasedly na vlak. Hru jsme si všichni tři velmi užili a těšíme se na další ročník.
Jakmile jsem zjistila, že na výroční Tmou lze proniknout bez kvalifikace, bylo jasné, že letos se Cerebrum prostě zúčastní. Od tohoto záměru nás neodradilo ani to, že druhá zakladatelka týmu odjela k protinožcům, soustředění mého sboru se samozřejmě konalo zrovna v inkriminovaný víkend, bratr se na nás vykašlal, a přestože jsme si v posledních dnech před hrou s Péťou hrály na telefonní ústřednu, nepovedlo se nám najít žádného k podobným aktivitám svolného šílence, kterému by vyhovoval termín. Utěšovaly jsme se tedy výroky typu „nejde o kvantitu, nýbrž o kvalitu“ (to nebylo myšleno tak úplně vážně :o) ) a „malý tým – velká vlajka“ (to sice vážně myšleno bylo, avšak už v Holešovicích jsme pochopily, že naše vlajka může bodovat možná tak uměleckým provedením, ale rozhodně ne velikostí…) a smířily se s tím, že nás budou pouhé tři kusy.
Vědoma si skutečnosti, že před hrou bude záhodno se ve vlaku dospat, koupila jsem místenky, a díky tomu zavčas zjistila, že vlak jede z Holešovic :o). Diskuse na fóru Tmou slibovala na holešovickém nádraží pokojnou demonstraci s vlajkami a halekáním hymny, ale výsledek mne velice zklamal. Upalujíc druhou kosmickou na nástupiště, zaregistrovala jsem sice mnoho Tmářů, ale vlajky měli sbalené a celkově se z pohledu běžných smrtelníků nijak výrazně nelišili od běžných výletníků.
Cestou jsme se věnovaly převážně doplňování sil, ale samozřejmě jsme s potutelným úsměvem zasvěcených naslouchaly rozhovorům okolních Tmářů. Chtěla bych vyjádřit svůj obdiv dívce, která jen tak mimochodem poznamenala, že má ve čtvrtek státnice, a dorazila mě, když větu „kdyby to bylo v pondělí…“ neukončila „…tak asi nejdu.“, nýbrž „tak bych asi musela jít první, abych tam neusnula…“
V Brně jsme se šťastně shledaly s Petřiným bratrem (který jako jediný z nás údajně sršel energií, avšak nakonec to byl právě on, na koho krize dolehla nejtvrději – my už asi měly natrénováno :o) ), Péťa přepnula do slovenštiny a všichni jsme se vydali shánět pláštěnku. Poučení pro příště: pláštěnku nekupujeme ve sportovních potřebách, kde mívají pouze ponča za astronomické ceny, nýbrž v obchodě s ochrannými pomůckami, kde mají mnohem širší výběr za mnohem příznivější ceny, a navíc v Brně sídlí v podloubí, takže se Janko naučil nové české slovo. Já se nenaučila nic, protože ani jeden ze sourozenců nevěděl, jak se tento architektonický prvek jmenuje slovensky :o(.
Svezli jsme se tramvají, už na druhé zastávce si vzpomněli, že si musíme cvaknout lístek, a protože se nám nechtělo na Mendlově náměstí hledat zastávku příslušného autobusu, dále jsme pokračovali pěšky. (Mimochodem, uvedení polohy startu s přesností na tři desetinná místa v kombinaci se slovem „cca“ nás velice pobavilo…)
Na Velodromu jsem pochopila, co je to ta „klopená dráha“. (Co se člověk všechno na těch šifrovačkách nedozví, díky Bedně zase vím, jak vypadá „náplavka“ a „rumiště“…). Právě na ní jsme se usalašili, neboť tam bylo více světla než na tribuně. Nechali jsme se vyfotit s naší čarokrásnou vlajkou a jali se zkoumat startovní obálku. Nadchlo mě množství přechodníků v textu, a hlavně fakt, že byly všechny správně :o).
A pak už to vypuklo. Po zvukové stránce jsme z úvodu nic moc neměli (my krátkozrací ani po té vizuální), ale to hlavní jsme pochopili. Na pokyn orgů „kdo si myslí, že se stane letošním vítězem, ať zamává vlajkou“ jsme z pochopitelných důvodů nereagovali. Také většina ostatních týmů si byla vědoma, že se jich tento pokyn netýká, a tak museli orgové formulaci upravit, aby si kameramani a fotografové přišli na své.
Těšila jsem se na hromadný zpěv hymny, avšak konalo se pouze roztroušené pobrukování. Není divu, verze prezentovaná na stadionu mne příliš nenadchla, obzvlášť poté, co jsem díky karaoke verzi objevila kouzlo doprovodných nástrojů…
A pak byl konečně vydán pokyn k otevření obálek. Vypadla z nich kupa papírů a reklamní propiska. Jak se později ukázalo, šlo o další příspěvek do mé sbírky propisek, které se měly rozložit, a my to neudělali, ale o to raději s nimi píšu :o). Ale pisátko z Pewnosti bylo teda hezčí…
S touto nadílkou jsme si hráli poměrně dlouho, jelikož se nám jaksi nedařilo dělit pozornost tří členů mezi patnáct šifer a představení odehrávající se na stadiónu. Asi jsme se měli soustředit hlavně na šifry na papíře, nenechat se rozptylovat okolním děním a vyčkat na zjednodušené verze (ačkoliv Mezi horami a Simona a Garfunkela jsem spolehlivě poznala snad už při druhém opakování). Ale co, na stadiónu byly záchody, světlo a sucho, jak nám čas od času jízlivě připomínal moderátor, vyhrožuje, že nás do té tmy a zimy stejně dostanou.
Postupně jsme vyluštili „myslím a beru“, kalendář (ten Péťu napadl už při nápovědě „plánujte“, ale této úloze se zrovna nikdo nevěnoval), písničky, cvičence s míči a scénky z filmů. Seznam „šíp, Werich, kladivo“ zůstal nedoluštěn, jelikož jsme si ke „stříbru“ přiřadili „zlato“ a k „Benešovi“ slovo „Edvard“, takže nám chyběly oddělovače. Nábožensko-matematicko-sportovně-hudební seznam jsem si pak cvičně vyřešila ve vlaku domů a konstatovala, že to bylo trapně jednoduché, ale kdo by se zabýval heslem, které v grafu patřilo úplně jinam, než by se nám hodilo. Ze stejného důvodu jsme se tečkami ani nezabývali a rozhodně odmítli ničit si propisku.
Organizátoři hýřili nápovědami a posléze dokonce začali prozrazovat i hesla, avšak převážně ta, která jsme buď už vymysleli, nebo jsme měli v grafu všechny okolní asociace vyplněné i bez nich.
Přítel na telefonu (a zejména na internetu) tvrdil, že „Bernau“ je město u Berlína. Po upřesnění, jestli by tam neměl něco na čtyři, navrhl Alpy. To už nám ale organizátoři prozradili Evu, a tak jsem se ptala, jestli se tak náhodou nejmenoval nějaký Adam. A ejhle, on to byl hrdina seriálu Návštěvníci. Že by onen orgy slibovaný expert v blíže nespecifikovaném oboru?
Pak už stačil jen šťastný nápad, že hrad bude nejspíš nějaký konkrétní. Hned ten první, který mě napadl, hezky pasoval k ženě a Adamovi, a tak jsem hlava nehlava týmy netýmy letěla ověřit správnost hesla. Kontrolorka kývla, a tak jsme se mohli sbalit a dát si jeden a půl kolečka, my holky hlaholíce a skandujíce poněkud udýchaně, ale Janko (tou dobou ještě srše energií) vesele mávaje vlajkou a létaje po klopené dráze.
Poté, co jsme kontrolora pod první pouliční lampou (dosti daleko od začátku cyklostezky) přesvědčili, že mezi slovy „cerebrum“ a „coredump“ je jistý rozdíl, jsme ve 20:47 obdrželi sáček se skládačkou a kouskem červené a modré fólie. Co s nimi, bylo jasné, a tak jsme ukořistili lavičku a provedli to. Brejlení šlo nejlépe Petře, a tak jsme již 21:13 vyráželi k obelisku v Denisových sadech, ignorujíce poznámky brněnské zlaté mládeže.
Protože máme v hlavě, všimli jsme si rozdílné velikosti teček, ale nebyli jsme schopni je seřadit od nejmenší k největší. Jelikož se značná část úkolů vztahovala k náměstí Svobody, uvelebili jsme se právě tam. A stálo to za to. Co dva metry tábořila nějaká parta s čelovkami. K nemalému údivu kolemjdoucích, kteří se nás tázali, co se to tu proboha děje, že je nás tu tolik. A tak jsme pokračovali v osvětové činnosti započaté už na spolucestujících ve vlaku. Jedni tazatelé si stránky Tmou rovnou otevřeli na notebooku, ale už otázka „Máš IQ větší než 150?“ je přesvědčila, že tohle asi nebude nic pro ně…
Chtějíc si podezřelé čtverečky v mřížce vybarvit, vytáhla jsem pastelku zakoupenou při letošní akci „Bílá pastelka“ a na ní jsem četla „Umění žít ve tmě“. Tohle by měli orgové rozdávat, a ne nějaké trapné honeywellky… :-)
Počítání savců na domě, jakož i osob na morovém sloupu byl potmě nadlidský úkol, ale aspoň jsme se něco zajímavého dozvěděli. Už vím, co si prohlédnout, až si někdy udělám výlet do Brna za světla. :o)
Z mřížek jsme stále nemohli nic vykoukat, a tak jsme se vydali pro alternativní šifru. V klubovně jsem nahlas spekulovala, jak se v tuto noční dobu vlastně správně zdraví, a byla jsem poučena, že správný pozdrav zní „dobrou Tmou“ :o). To mne pobavilo, ale úsměv mi rychle zamrzl při pohledu na šifru… Usadili jsme se pod lampou mezi dvěma auty, Janko dále zkoumal mřížky a my s Péťou jsme patvary překreslovaly na fólii, jelikož to vypadalo, že se bude stříhat, a nechtěly jsme si zničit jedinou kopii šifry. Po chvíli se do nás dala zima, a tak jsme se rozhodli jít přece jen vyfotit ještě dva zbývající (ty nejvzdálenější) plakáty. Ten druhý jsme už na místě nenašli, což nás nepotěšilo, i vrátili jsme se na náměstí Svobody s úmyslem zakotvit v Mekce hráčů nočních šifrovaček, označené zářivě žlutým M na červeném podkladě.
Ale ouha, netuše, kolik by byl mohl tuto noc vydělat, provozovatel zavřel podnik už v jednu, a tak jsme byli nuceni rozbalit karimatku před jasně zářící výlohou. Touto dobou už se složení kolemjdoucích značně proměnilo. Kolem procházeli hlavně nic nechápající cizinci („Are you lost?“ „No, we are playing a game.“ „?!?!?“) a individua v alkoholovém opojení. Nejlepší byl pán, který nám hodil k nohám 17 korun a ještě nám k tomu zazpíval, zřejmě maje jakési letmé tušení, že podobný úkon bývá obvykle doprovázen hudebním výstupem, byť zpravidla ze strany obdarovaného…
Rozstříhání fólie na řádky nám pomohlo rozlišit jednotlivé útvary. Spočítaly jsme jejich četnosti, odhadly, že trojúhelníček by mohlo být E a zkoušely, jestli by první slovo nemohlo být „hledej“. Namítala jsem, že orgové obvykle hráče oslovují v množném čísle, a že není v lidských silách rozluštit text pomocí frekvenční analýzy, pokud neznáme délku slov, když tu mi zřejmě konečně zabrala guaranová Deli a spatřila jsem římské číslice! Heuréka! A trojúhelníček opravdu kódoval E :o)).
Existence louky uprostřed města mne poněkud překvapila, ale najít ji nebylo až tak těžké. Zkontrolovali jsme, jestli audio souhlasí se zadáním, politovali orgy, že tohle musí poslouchat do zblbnutí (týmů, samozřejmě :o) ) a odebrali se zpátky na ulici pod lampu. Ač to bylo vlastně docela prosté, opět jsme se rozhodli navštívit skautskou klubovnu, už proto, že tam určitě mají záchody :o). Vykonání potřeby zabralo snad více času než luštění alternativní šifry. Chvíli jsme přemítali, co je to ten „jižní oblouk“, ale pak jsme rychlým krokem vyrazili, chtějíce šifru vyzvednout alespoň o 90 minut dříve, než nám zavře výdejna alternativních šifer, a doufali jsme, že přesné umístění snad pochopíme na místě.
Na místě stačilo odbočit za ostatními, a tak jsme za chvíli třímali šifru a ani jsme si nevšimli, že jsme v Kamenné čtvrti. Škemrali jsme, aby nám byl zapsán příchod v 6:29, stejně jako o pouhých pár vteřin dříve dorazivšímu týmu, a bylo nám milostivě vyhověno. Moc nám to ale nepomohlo, protože alternativní šifru tentokrát bylo možno vyzvednout nejdříve za dvě hodiny. Ach jo. Usadili jsme se před garáží, přikryli se termofólií, a pustili se do čtení. Na Janíka však tato peřinka a pohádka na dobré ráno měly velmi uspávací účinky, a tak jsme se rozhodly ho dále netrápit. I vydali jsme se na tramvaj, v duchu metašifry přitom citujíce repliky účastníků ze zadání.
Janka jsme poslaly do postele, a my dvě jsme zabraly stůl v Mc Donald’s. Janko sice sýčkoval, že v teple okamžitě usneme, jenomže práce s textem patří mezi mé silné stránky (teda pokud se po mně nechce interpretace literárního díla à la “Co tím chtěl básník říci?”), a tak jsem si brzy všimla opakujících se vět. Na poslední stránce mě pak dosti pobavilo, že se opakuje i věta „Třeba opakující se věty.“ Poměrně záhy jsem odhalila, čeho je v textu 4x12, a poslední dvě repetice opravdu našla v místech, kam jsem potřebovala vést čárku. Jen jsem „Rondo“ nejprve považovala za ono pětipísmenné heslo, ale naštěstí Péťa věděla o existenci, ba i o poloze haly tohoto jména.
Tento úspěch v louskání „mainstreamové“ šifry nás povzbudil k dalšímu luštění. Kód jsme sice expandovaly poněkud složitějším způsobem, než autoři šifry (opiš výraz, napiš 25, znovu opiš výraz, napiš 8), avšak vedl ke stejnému výsledku, a po čase nám dokonce došlo, že „trista“ není pouhý shluk písmen sloužící ke kontrole správnosti postupu, nýbrž „tři sta“…
Orgy je třeba pochválit nejen za zajímavou šifru, ale i za typografickou osvětu mezi účastníky hry (viz přebytečné mezery).
Po nějaké době jsme si uvědomily, že jsme Janka domů poslaly i s atlasem… Ajaj! Chvíli jsme se dohadovaly, jestli je hodno Tmáře škemrat u týmu u vedlejšího stolečku o zapůjčení atlasu, když „dobrý Tmář neloudí“, až jsem to zkusila, a bylo nám vyhověno. Nikdy bych nevěřila, že se na velmi nepodrobné „mapce pro motoristy“ na zadní straně mé mapy dá rýsováním dobrat ke smysluplnému výsledku, ale šlo to.
A tak jsme se vydaly do deště, těšíce se do teplé a suché šedé budovy a radujíce se, že jsme přezůvky či ponožky nenesly zbytečně. Ale ouha. Budova (o níž Péťa tvrdila, že rozhodně není šedá, nýbrž hnědá) byla zamčená a před vchodem bylo vylepeno alternativní zadání. V té chvíli nás to zklamalo; zpětně víme, že jsme měly víc štěstí, než rozumu, jelikož s naším heslem („nůžky“) by nás dovnitř stejně nepustili… Ale co, rozumu jsme měly stále více než upřímně nešťastný tým, který neodhalil Bosonohy, čtvrtý bod zakreslil v Troubsku, a přesnou polohu budovy vyhaluzil na místě. Nebo možná přece jen víc štěstí: že v naší mapě (Kartografie Praha) byl kostel v Bosonohách zakreslen…
Ať tak či tak, v této podobě byla šifra až trapně jednoduchá, takže jsme si zapsaly rekordní čas vyluštění a vydaly se ke kostelu.
Přesypávácí šifra byla naše poslední. Na otáčení a vysypávání písmenek jsme sice přišly poměrně záhy, jenomže jsme si nevšímaly písmenek vypadávajících, nýbrž znaků, které v mřížce zůstávají…Vypadalo to na 560 či 650 m JZ od kostela. Takové poměrně snadno haluzitelné řešení je sice nepravděpodobné, ale aspoň já byla natolik ovlivněna atmosférou hry a principem fair play, že jsem tomu byla ochotna věřit… Čas se však nachýlil, blížila se druhá hodina, a tak jsme už jen spáchaly dobrý skutek (daly jsme jedno zadání týmu, který dorazil až po odchodu dívky rozdávající šifry) a vydaly se na tramvaj.
Stop obálku jsme roztrhly až po 14. hodině, tedy ve chvíli, kdy nás tramvaj zavezla od cíle zpět před hlavní nádraží, a tak už jsme se jen zasmály výběru slov kódujících polohu shromaždiště a nasedly na vlak. Hru jsme si všichni tři velmi užili a těšíme se na další ročník.
Zpět na zápisky