Zážitky a reakce týmů

Tým "Devision(by_0)" napsal:


Začátek

Už cestou na sraz na České jsme obhlíželi nápadně vypadající skupinky s batohy. Zvláště tým "Jasuzhor", který si to rázoval po České v jakýchsi dekách a s vlajkou, opravdu nešlo přehlédnout. Nemohla jsem se ale rozhlížet moc, zbývalo mi jen pár minut na to, abych stihla sehnat novou verzi mapy Okolí Brna.

Sešli jsme se nakonec u kostela a pobaveně sledovali davy. Pak jsem se vypravila k jezírku. Tam nervózně postávalo několik seriózně se tvářících účastníků s připravenými bločky a propiskami. V kontrastu s tím, jak se vzápětí všichni málem ušlapali při hledání první zprávy, to bylo docela humorné.

Nicméně jsem přežila, vyběhla na kopec a celkem brzo vylovila z odpadkáče obálku. Najít v té vřavě svůj tým bylo rozhodně těžší...

Tenké proužky

Zprávu jsme po chvíli soustředěného úsilí správně složili. Aleš, expert na telefony, hned říkal, že je to platné číslo pro volání zdarma a že by nebylo od věci na něj zavolat, ale tuto teorii jsme bohužel vzali vážně až po chvíli zmateného pobíhání po okolí. Tento postup se ostatně ukázal být pro náš tým typický.

Desetinná čísla

Na Špilberku jsme se asi hodinu zdrželi, ale nebyli jsme natolik měkcí, abychom se kvůli luštění přesouvali někam do tepla. Zatímco většina z nás pracně násobila a odečítala, Honza nakreslil obrázek, my s Alešem jsme se na to mrkli a hned věděli, kam dál. Naše nadšení bylo ale tak veliké, že jsme ze samé radosti vyrazili místo na východ od Draka západním směrem, kde byla jak naschvál také sakrální stavba (sakra :-)) Nikdo kromě nás tam ale nečmuchal s baterkama a když jsme ani v kontejnerech nic nenašli, došlo nám to.

Písničky

S notama jsme se uchýlili do restaurace "London pub", kde jsme si objednali naše oblíbená jídla a nápoje a v poklidu se snažili zjistit, jak je ta Morseovka v těch notách ukrytá. Pak si někdo všiml, že se jedná o skutečné písničky. Přestože se ukázalo, že Aleš nezná slova naší hymny a většina z nás ani pořádně noty, stihli jsme to vyluštit zároveň s tím, jak jsme dojedli. Do té samé putyky zavítal asi půl hodiny po našem příchodu i Fimanplus, konkurenční tým z FI MU. Všechny (hlavně mě) potěšilo, že nejsou nijak výrazně před náma :-)

Informátor

Na Hlavním nádraží Aleš zjistil, že si v hospodě zapomněl foťák, takže se musel vrátit. My ostatní jsme se rozdělili na dvě skupiny a oslovili snad dvacet lidí. Někteří se při dotazu "dobrý den, nejste náhodou informátor?" celkem vyděsili. Jeden na Alešovu otázku, zda nehraje hru Tmou, odpověděl, že hraje jen Čekání na vlak. Začínala jsem si myslet, že informátor je schválně převlečen za nějakého spícího bezdomovce či zdrogovaného chuligána. Na nejhorší však nedošlo, Petr zavčas vítěžně přiběhl tím, že máme cédéčko, takže jsme vzápětí mohli zdrhat na Lékařskou fakultu.

Partyzán

Tohle byl bod, kvůli kterému jsme ztratili dobré tři hodiny. Lítali jsme z Moraváku k počítačům a zpátky jako diví. Dokonce jsme prozkoumávali i prostor na Moraváku podle Petrovy verze "uhání vpřed - to bude někde před ním". Chudáci zahradníci, co se o ten prak starají.

Vrátili jsme se zase k počítačům. Tady nás opustil první člen týmu Honza, který byl trochu nachlazený a navíc spěchal s dokončováním diplomky. Aleš, který byl taky nemocný, zde slupnul antibiotika, ale hrdinně pokračoval dál. Pak jsem na Internetu našla restauraci "U Rudého vola". Považovala jsem to od organizátorů za skvělý vtip a přiměla ostatní tam zajít. Bylo to na Kobližné, tedy nedaleko. Poněkud zdeptaní z nulového nálezu jsme se pěšky vydali ke kasárnám, které na rozdíl od dalších deseti pochybných možností byly také ještě relativně blízko. Zpátky jsme jeli tramvají, v níž nám jeden dobrotivec poradil, kde to vlastně je. Strašně se divil, že to fakt ještě ani v tuto dobu nevíme :-) Jak nám později došlo, byl v té době už tak o tři stanoviště před námi.

Spolu s námi se na náměstí SNP i v tuto pozdní hodinu vyskytovaly ještě dva další týmy, takže jsme na tom nebyli vyloženě špatně. Ale nebýt té dobré duše, našli bychom to systémem pokus-omyl ještě o něco později. (Ve skutečnosti nás ta varianta napadla už dřív, ale říkali jsme si, že partyzán z Ukrajiny a Slovenské národní povstání spolu zas tak moc nesouvisí. Morseovky v melodii si bohužel nikdo nevšiml.)

Žofinka

K mostu jsme šli podle zřejmého popisu najisto. U vlaků jsme si na chvíli spletli lampu a potom se nám zase ten vagón zdál dost daleko od mostu, ale Tomáš, který prolízal kdeco, to objevil. Bylo už dost po půlnoci a zrovna měla jet vzácná rozjezdová tramvaj. Podali jsme proto nadlidský výkon v běhu do vrchu... a vyplatilo se to, stihli jsme ji tak tak.

Žlutá

Další zádrhel v podobě několika ztracených hodin na sebe nenechal dlouho čekat. Slovosled "Turistická žlutá značka" se mi sice zdál poněkud krkolomný, ale protože se i na stránkách s informacemi o hře TMOU občas vyskytovaly drobné gramatické chyby, nepovažovala jsem to za nic divného - ani organizároři nemusejí umět všechno :-) Proto nikoho z nás nenapadlo, že by mohlo jít o ulici Turistickou. Místo toho jsme aktivně navštěvovali začátky žlutých turistických značek v okolí. Nejprve osmičkou k Velké Klajdovce. Zde jsme nenašli ani výchozí bod žluté. Znechuceně jsem sdělila Petrovi, který poblíž bydlí, jak je to tam všechno hnusné :-) Ostatním se tam taky moc nelíbilo, přeběhli jsme tedy pole k další líšeňské žluté. Nic. Přemístili jsme se do Obřan, kde jsme potkali tři týmy. Všechny vypadaly na rodzíl od nás značně unaveně, některé z nich právem - stačily navštívit ještě bizarnější místa než my. Někdo z nich nás informoval o existenci další žluté značky, která se sice nevešla do mapy Okolí Brna, zato byla v Řečkovicích, tedy nejblíž k místu s poslední zprávou. Tam už jsme směřovali s většími nadějemi. Mysleli jsme si, že zpráva bude někde na výchozím bodě značky. Když jsme opět nic nenašli, vydali jsme se po značce dál - měli jsme pocit, že tahle řečkovická to už musí nutně být. Potkali jsme proti nám nějakou skupinu, která říkala, že zpráva je asi 3 km odtud. Ohlíželi jsme se za každým stromem, funěli do kopce v domění, že doženeme těch ztracených 7 hodin, skoro jsme nemluvili. Tři kilometry dávno minuly a nikde nic. Aleš pokulhával a naříkal, protože si den před hrou koupil za tímto účelem nové boty a ty mu to teď dávaly najevo, zvlášť jedna. Krom toho dost nemocně kašlal. Nevím, jak ostatní, ale já jsem byla na pokraji zoufalství - ta potupa, kdybychom se někde zasekli a nevěděli, jak dál, by pro mě byla zcela neúnosná! :-) O to větší byla naše eufórie při nalezení zprávy - hned jsme zase skákali jako srnky.

Neviditelný inkoust

Zprávu jsme rozluštili rychle. Požádala jsem kluky, aby mi nadiktovali text, protože jsem si chtěla luštit o samotě z vlastního. Petr tedy četl, já jsem psala a Tomáš poslouchal - a přišel na to, že vlastně není co luštit. Že se má opálit papírek nám bylo na rozdíl od spřáteleného týmu Bloody Lupinus, který prý hledal hasičku a kdoví co ještě, jasné. Neviditelný nápis byl sice už od začátku vidět, ale já jsem se už týden před hrou na tuto chvíli tak těšila (k čemu jinému měla být svíčka?), že jsem to pro formu stejně opálila. Dlužno dodat, že po mém pyromanském zásahu to bylo k přečtení míň než předtím... Nejprve jsme se vydali do Soběšic hledat na plakátech místo, kde hrál nebo hraje nějaký DJ Kašpar. V mapě jsme si totiž ničeho nevšimli. Autobusem jsme si zajeli do Útěchova, protože vedle ve Vranově je snad betlém (že by Kašpar, Melichar a Baltazar u jesliček?) Naštěstí jsme si na obří mapě u zastávky v Útěchově všimli nápisu "Kašparovo jezero" a z pěšího výletu do Vranova tak sešlo. Aleš si z posledních sil zatelefonoval domů pro odvoz a my tři zbývající jsme se dychtivě vyřítili po zelené značce k jezeru. Až u něho jsme z mapy vyčetli, že se to jmenuje přímo DJ Kašpar...

DJ Kašpar

Tady jsme si trochu započítali, ale v zásadě to nebyl problém. Cvičně jsme si vyběhli na kopec ještě na naší straně řeky, abychom se trochu porozhlídli po okolí a přesvědčili se, že tento kopec to fakt není, seběhli zase dolů, obešli řeku a v jednom z nejprudších míst zcela mimo cestu se vydrápali zase nahoru. Nemůžeme jít přece přímo k cíli nejkratší cestou, že :-)) Pak jsme oběhli pár vrcholků, sehnali zprávu a nápovědu. Na luštění bohužel nebylo moc času, protože jsme už zase museli utíkat dolů do Bílovic, abychom stihli sraz ve 12:00. Neúplných písmen jsme si vůbec nevšimli, ani na nápovědě, ani na šifře. Byli jsme uhnaní, viděli jsme mlhavě, písmena jsme stěží přečetli. Nad šifrou jsme pak přemýšleli za běhu z kopce, takže jsme se do papíru skoro nedívali. Nejlepší je, že jsme si už od jezera DJ Kašpara mysleli, že na tom kopci bude poslední zpráva. Hnáni vidinou, že to celé ještě máme šanci zachránit, jsme se při tom běhání po kopcích takzvaně vyflusli z podoby (no, chlapi možná ne, ale já s nejkratšíma nohama a nejtěžším batohem určitě).
Závěr

V cíli jsme se dověděli, co nám ještě všechno chybělo absolovovat, najedli se v hospodě, a protože zrovna ujel vlak a další měl jet až za dvě hodiny, vydali jsme se pěšky do Obřan. V tom množství nachozených a naběhaných kilometrů se už nějaké čtyři navíc ztratí... koneckonců, musíme trénovat kondičku na podzimní TMOU 3, abychom ukázali, co v nás je, a vyhráli. Honza s Alešem slíbili, že příště už nebudou nemocní a nebudou psát diplomku, takže určitě dorazíme nejen včas a první ze všech, ale i v plném počtu!

Luisa

Zpět na zápisky