Tmou 12 očima nováčka v týmu

Nevím, jak to má Matěj, ale já jsem přechodem na organizátorskou stranu Tmou sledovala hlavně dvě věci: ušetřím si kruté chvíle chvějivé únavy v zamrzlém listopadovém ranním lese a nebudu muset psát reportáž. Jenže pátý listopad připravil takové počasí, že bych si s chutí nechala vygumovat paměť za poslední půlrok a šla ven luštit. Ve dne nádherných devatenáct, v noci sedm. No a s tou reportáží…

Ale pořádání přináší i jiné radosti. Týden před hrou mají zaplaceno i poslední náhradníci. Čtvrt hodiny před startem rozdáváme poslední registrační obálku. Nikdo nechybí, ani jeden tým se nerozpustil jinými povinnostmi nebo neonemocněl natolik, že by si nechal hru ujít. Tolik lidí, na kterých je vidět, že je to baví. Po hře známí i neznámí nezištně pomáhají sklidit a předat stanoviště, na fóru obhajují logiku jednotlivých kroků našich zhulených šifer, navrhují zlepšení, dělí se o pocity. Otázka, jestli mi všechna ta práce stojí za to triko, je úplně zbytečná.

Práce je hodně, ale v této sestavě únosně hodně. Pozná se to i tak, že se těšíme “až bude hra” a nikoliv “až bude po hře”. Navíc je to práce většinou příjemná, plná setkávání, radosti z geniálních nápadů a aktivity druhých. Myšlenky jsme probouzeli různě - jídlem, brnkáním na kytaru nebo bezděčným cyklickým převracením kostkové skládačky. Hlavně Mates nás překvapil originální a přitom použitelnou tvorbou, spoustu návrhů přinesl Ivoš a z Mašíkových rotujících koleček jsme byli všichni na větvi. A kdybyste viděli pár dní před hrou ty bělostné balíky srovnaných nařezaných šifer! Radost pohledět.

Pak to konečně přišlo. Jako na povel se snesla tma. Skupiny na hřišti krásně světélkují. Pouštíme hymnu s první šifrou, jdeme si ji poslechnout dolů mezi týmy a neskutečně si to užíváme.

Týmy se rozprchly. Rozjetý vlak, který zvládáme už jen sledovat. Zprovozňujeme stanoviště, balíme start, fotíme podklady pro závěrečnou šifru. Pětice s čelovkami a fólií jsou rozeseté po celém rekonstruovaném centru. Číháme, co nečekaného se kde stane. Třeba jsme napjatí, jestli medián týmů (v logistice sloupec označený “Med”) skutečně přijde k autobusům v době, kdy máme objednanou posilu. Zatím jde všechno hladce. Start se povedl podle našich nejlepších představ. Tykadla, Jádro a pár dalších týmů si až po sedmičku hrají na kyborgy (sloupec označený “Tuč”).

Proužkovaná fólie a kostková skládačka měly jako šifry podobný vývoj. Od první týmovky jsme jimi byli nadšení, chtěli je určitě použít, jen se nám dlouho nedařilo vymyslet, jak. Dokonce bych až řekla, že některé první varianty např. s rekurzivními obrázky nebo virtuálně do sebe zapadajícími koly začínaly na takřka maximálním stupni zkouřenosti. O to větší radost jsme pak měli z finálních nápadů, které najednou jako šifra fungovaly s přirozenou elegancí a neztrácely schopnost budit (v nás :) ) dětskou radost: “Ono se to točí! Jde to pořád převracet!”

Terén severně od přehrady s hradem Veveří jsme si vyhlédli už na jaře. Pak proběhlo Dnem a chvíli jsme mysleli, že budeme muset hledat novou trasu, jak moc se s naším plánem shodovali. Ale našli jsme nevyužitý směr průchodu a plánovali dál. Stejně jako na Dnem, i my jsme počítali s převozem týmů do terénu, abychom se vyhnuli nezajímavému a nebezpečnému nočnímu pochodu po silnici. Autobusový přejezd pak ovlivnil celou první půlku hry.

Potřebovali jsme totiž, aby byl spravedlivý, tedy aby tým, kterému autobus ujede před nosem, neztrácel čas. Volba padla na kostky - Kde má auto A. Dvoukroková šifra s nápadem a pracnějším získáním tajenky zaručovala, že se týmy na smyčce Hluboček nebudou dlouho nudit, ani kdyby na autobus čekaly půl hodiny.

Z toho pak vyplývaly další věci. Byla by škoda, kdyby se týmy ke krásným kostkám nedostaly, proto předchozí šifry nesměly vyřadit větší než malé množství hráčů. Až po pětku jsme šifry skrz naskrz otestovali na nekvalifikovaných týmech a upravili do nejčistších verzí. O šestém bludišti jsme věřili, že byť někoho třeba i hodně zdrží, šestadvacetipolíčkovou délku cest si nakonec každý spočítá. Zase je to místo, kterému týmy dodávají kouzelnou atmosféru. Spiklenecky to tu svítí.

Naprostá většina týmů se tak nechala převézt až do terénu, kde se utkala s první těžší šifrou. Třetina příchozích si s ní neporadila. Kromě nezkušených týmů měly problémy i některé známé firmy. Skončil tu třeba tým Teď ne!, pohybující se do té doby na jednom z prvních míst. Ale šifra je hravá a vysoko nad vodou ještě chlad nebyl tak lezavý, a snad i proto se tu také trhaly rekordy v úspěšném překonávání zákysu: Albert Stallone šifru vyluštil za 12 hodin, Frikulín za 10 a půl, IQtIQ za 9 a půl, Wagon nebo Fykos za 9 hodin a tak můžeme plynule pokračovat dál - vytrvalých bylo opravdu hodně. A za každou půlhodinou neúspěšného luštění viděly týmy přijíždět další a další autobusy. Musely to být zajímavé hodiny.

Po odpočinkových minách Tmou ukázala svoji nesmlouvavější tvář - těžký Akt v místě, kde není kam utéct před chladem. Babí léto nebo ne, přehrada na noc pohltila teplo. Kolem jsou jen příkré stráně.

Na chvíli usínáme v cíli, tvoříme poslední fotošifru, užíváme si hru. Vyrušil nás telefonát z pátého stanoviště, kde došly šifry. Vrcholová je jediná městská šifra, kterou nevydávají orgové - a týmy si vydávají dvě kopie o něco méně disciplinovaně.

Ve dvě ráno už máme na hradě devět týmů. Ve vedení se poprvé mihnou Tučňák s tučňákem - za sloupcem “Tuč” o hodinu zaostávají. Jinak ale zatím mají navrch postupně Jádro s MUPY MUP! a později nadějně Pralinky zvlášť.

Na kótách a stezce lesa mezi hradem Veveří a Bystrcí čeká týmy ještě útok na prostorovou představivost (plocha), zkouška pozornosti pro zkušené (MINA), dále “břichořífá nepo zamá fota” a mezi tím vším nejlepší úlet - šachové morseovkové figurky, které si pinkají volejbal.

V cíli spíme lehounkým spánkem, probudí mě každá smska, natož pak příchod pětice polárních ptáků ve žlutém tričku. Tak přece jsou to oni. Závěrečný úkol nedělá Tučňákovi s tučňákem žádné potíže, za chvíli hlásí heslo a v 6:09 vyhrávají tuctovou Tmou.

Na Pralinky zvlášť zbylo už potřetí stříbro. O bronz pak bojují tři týmy současně, Prahůrky ho těsně uhájily před Paradoxem a po nich Tmou dokončuje abpopa - jako obvykle pátá. Nakonec to do cíle stihlo jedenáct týmů. V Bystroušce bylo živo, přišla se sem podívat a pobavit i spousta dalších týmů. A během pár hodin všechno utichlo a byli fuč.

Je po všem. Odlepuju čtvrtiny auta, ducha a losa z prototypu kostek - z bednářské Amálky, Bětušky a Cecilky. Asi bychom měli být spíš rádi, že to máme za sebou, ale příjemná noc nás hodně namotivovala. Už pár dní po hře bylo jasné, že většina z nás do toho za rok půjde znovu. Tak se těším.

sepsala Martina