Eseje

Udělování divokých karet při TMOU 8 bylo na základě krátkých esejí o TMOU. Zde uvádíme ty, které získaly divokou kartu.

Vždycky jsem si přál stát se kosmonautem. Život mě ale naučil, že je potřeba nedávat si tak skromné cíle. A tak se už několik let snažím projít Tmou.

Protože tam chci sbalit kluka, co se mi už dlouho líbí. Ale nikomu to neříkejte. Navíc má holku.. A taky mě baví šifrovat..

Tradičně trochu tápající tým tentokrát testuje trpělivost tvůrců Tmou…

Tak tedy tvoříme tým. Taktika? Talent? To těžko!

Týmová trika tvrdí temperament. Třídíme torny: tramvajenka, tee, troll, testament a tarbík tříštící trudnomyslnost. Traversem trefujeme trasu. Tu tma, tam ticho, tenata topolů, toxických tisů a trouchnivých trnek. Tetřevi toužebně tokají.

Trousí se tudy tradiční tahouni - Tydlytytamto, TemNET, taktéž Tweety trpělivě tápou temnou trasou. Ty tupější trosky trapně trčí na trojce. Tiše se třeseme, tesáky trnou, tlapy tuhnou, trypanozoma tlumí transmembránové transporty… Tristní. Totální trapas. Tušení tajenky tým téměř tragicky trefilo, taktika trasy troskotá. Trpělivě tipujeme tisíce teorií - těžkopádné teze, tolikrát tak těsně. „Trojan…“ tvrdím. Tak teprve teď tě to trklo, ty trdlo! Taková ťafka! Tam třeba to třetí T, třinácté, támhle to třistatřicáté… Třímáme typografické tabulky a trochu transponujeme. Třebas takovéhle tajné toky v textu: “Technická 3, trať tramvaje“.

Týmy tunelující tudy tlačeny turbomotorem tropí trase těžké trhliny, takže k trati trochu tápeme trubami trativodu. Trestuhodná tréma je tyranskými tvůrci trasy tvrdě trestána – trpíme tu, teplota tak-tak tři, tož tulíme se… Táhnout tak turbodmychadlo! Tragicky trháme trsy trávy. Támhle to trčí: trpasličí truhlička! Táhnout? Tlačit? Točit? Ts, ts, ts… To tak! Těžkou traverzou trefit! Tramtadadá… - teatrálně to tříštíme. Tak teď transkribovat trosky. Trpělivě translokujeme trochu transcendentní torza - tvoříme tučný text: „TRANSPORT TROLEJBUSEM TRICETDVA. TRIDA TUCKOVA.“ Tak tedy tudy, tranzit trajflem… Tož táhněme!

Táboříme tam v taverně „Templářský Tartar“. Teplo, tuplák točeného, třetinka tramínu, tyčinky třené tabascem… Tip-ťop! Tiše točím trapnou tabulkou. Trochu telefonuju… Tahák - trigonometrie třetí třídy. Těžiště trojúhelníků i trapezoidu tvoří triangulační tyč. Trčí v Tyršově třídě. Trivialitka. Ťuknutí truňkem tancujeme tramvají třináctkou.

Tam tedy trošku tvrdneme. Tristně se trápíme: „Třeba Troubsko?“ „To tak! Těžko, tupče!“ Testujeme tu tabulku transpozice. Tipujeme terminál Tuřany. Terno! To je trasa třiasedmdesátky.

Z třetí trafostanice taháme tajemný tvar. Tušíme tvora: terakotový tchoř tvářící se tvrdošíjně. Tfuj! Tavíme tchoře táborákem. Terakota tmavne, tchoř teče. To to trvá! Tvoříme tajenku těsnopisem: „Těsnohlídkovy terasy“.

Tradiční trhák těžkým terénem. Tribuny se třesou. Telegrafisté trhaně ťukají. Tora, tora, tora! Tříštíme titánský triumvirát týmů Tykadla, Tupouni a Tajný Titlous. Trubači teatrálně troubí: „Tata tá ta! Ta tá ta! Tata! Tá ta tá! Tata tá! Ta tá tata! Tata! Tá ta!“ Tak tedy tentokrát… Tentokrát triumfujeme.

Den před termínem odevzdání jsme se sešli, abychom společnými silami napsali esej, která nás měla kvalifikovat.

LUBOŠ – Tak jdem hnedka na věc, ať to rychle spláchnem.
JÁ – Má ale cenu vůbec něco psát?
MARTIN – Stejně zvládneme kvalifikaci v pohodě.
MICHAL – Taky si myslím, jak se ale píše v manuálu Tmou: „Nikdy si nebuďte ničím jisti.“
LUBOŠ – „Organizátoři jsou v podstatě svině.“
MARTIN – Jo, to je fakt.
LENKA – Napíšeme, že hrajeme už od Tmou dvojky, každý rok získáváme nové zkušenosti a hrozně bychom brečeli, kdybychom se na hru nedostali.
JÁ – Rozhodně by to chtělo něco originálního.
LUBOŠ – Myslím, že nejúčinnější by bylo negativně se vymezit. Napíšem, že celá kvalifikace je podvod. Organizátoři se před vlivnými potížisty snaží zakrýt chyby kvalifikačního webového rozhraní. A proto půlku z nich pověřili testováním a druhá půlka dostane kvalifikaci za esej. A ty ostatní, to je jen stádo, které bude držet huby.
MICHAL – „Nebuď paranoidní. Podivné náhody jsou často jenom náhody.“
JÁ – I když zároveň: „Buď podezíravý. Podivné náhody často nejsou náhody.“
MICHAL – V každém případě pozor na volená slova. Jen aby nebyla ostuda. Mezi orgama mám dva kamarády.
LUBOŠ – Organizátoři? Ty ať si políběj prdele.
MARTIN – To je pravda.
LENKA – Radši napíšeme to, co jsem říkala já.
MICHAL – Ne, Lubošu. „Neupínejme se na jednu myšlenku. Dejme si časový limit a poté zkusme vymyslet nějakou jinou metodu.“
JÁ – Co kdybychom do toho zapletli vztahy?
LUBOŠ – Dobrý. Navrhuju napsat, že se všichni rozcházíme, a když se dobře umístíme, tak na nás poletí kupa kluků a holek.
MICHAL – „Nevymýšlejme překombinované konstrukce.“ Já bych tam napsal, že někteří z nás hrají už od druhého ročníku Tmou. Konečně jsme dosáhli optimálního složení týmu, trénovali jsme na jiných hrách a proto by nás moc mrzelo, kdybychom se na letošní Tmou nedostali.
LENKA – Ale tohle přesně říkám už od začátku. Jen mě tu nikdo neposlouchá.
MARTIN – Fajn, ale já už bohužel budu muset jít.
MICHAL – Myslím, že to máme vymyšlený. Dobře, že jsme se všichni sešli. „Víc hlav víc ví.“
LUBOŠ – Tak to, Martino, sepiš.
MICHAL – A hlavně ať to nikoho neurazí.

Tak jsem to všechno sepsala. Jen teď nevím, zda to někoho neurazilo, třeba ostatní členy našeho týmu. V tom případě se jim omlouvám. Vždyť je taky někdy třeba: „Nestydět se uznat vlastní chybu a vrátit se.“

Martina (Guinea Pigs)

Hele koukejte, můžete mi prosimvás vysvětit, co to je za cypovina viď? V noci sa ma spat (popřípadě chlastat)a ne běhat jak králíci v dešťu a studenu po Brně. My máme svéch starostí plné škopek. Dale sa nam nelibi,že to odnesu chudaci duchodci bo sa zas nevyspu. A navic kratce po volbach. Doufam, že při tom nebudeme vylepovat plagáty neb sa po lepidle osipu. Taky nevime proč mame luštit ty křížovky až do rana, když už jsme pochopili i sudoku a to je terno.Toš ogaři přerochnite a přežvékété sa v temto šifrobriefe po vašom, šak ste dospěli.Je tu skrytá šifra a řešení vám řekneme na startu. S pozdravem hramajumipa

Proč chceme hrát Tmou?

Protože Tmou je báječný důvod pro to, abychom mohli pobíhat uprostřed noci městem a přilehlým okolím s malým světýlkem na čele, v očích mít šílený výraz a potkávat stejně podivně vypadající jedince či spíše skupinky. Je to jedinečná možnost jak si přivodit chřipku a mít dvoutýdenní neschopenku, během které si můžeme přepočítávat zbylé mozkové buňky a přemýšlet, proč jsme se nepoučili z minulých ročníků a proč nám ani tentokrát nestačilo IQ, které v součtu celého týmu možná i několikanásobně překročilo stopadesátku …

Ne, náš důvod proč chceme právě letos jít Tmou je jiný. Náš příběh začíná před pěti lety a dostává spád před pěti měsíci, kdy na scénu přichází prstýnek. Dvakrát zaznělo ano a nyní přichází svatební cesta … Nechceme jet na Maledivy, Seychely, ať nás raději osud zavane, kam uzná za vhodné, nám stačí, že půjdeme spolu. Měsíční svit, zšeřelá zákoutí, která nasvítí jen mihotavé světlo lamp, nebo déšť, sychravo a zima. Nevadí, půjdeme spolu. Tak jak celým životem. Vidíme v tom určitou symboliku. Proto chceme hrát Tmou. A už se moc těšíme. A kdo s námi? No přeci svědek s přítelem a zajíc!

A to nejdůležitější nakonec: jsme světloplaší!

TMOU chceme hrát, protože JE. Samotná existence téhle výzvy nás nutí opustit naše postele a rodiny a trávit čas v zimě, tmě, mokru a jiných podivných okoličnatostech. TMOU chceme hrát, protože je KVALITNÍ. Podobných her je řada a stále jich přibývá a i jiných úroveň stoupá. U TMOU je to ale sázka na jistotu, že si užijeme těžkých, ale řešitelných (pravda, ne vždy v čase a místě, kde bychom to potřebovali …) šifer. TMOU chceme hrát, protože je kvalitní a FÉROVÁ. Tmou se nedá uhrát spekulací, jestli je tu a tu šifru lepší řešit a vyřešit, nebo si raději vzít nápovědu a získat tak nějako taktickou výhodu … prostě dáš nebo nedáš. TMOU chceme hrát, protože je kvalitní a férová HRA. Hra jako možnost vyzkoušet si, kam až sahá moje vůle a schopnost vzájemné podpory v týmu, schopnost motivovat sebe i ostatní k výkonu, který vlastně reálně nic neznamená. Je to hra, kde můžeš hodně vsadit - a nic neprohrát. TMOU chceme hrát, protože je kvalitní a férová hra NA HRANĚ. Tmou neslevuje ze svých zásad a a na některé věci se tam člověk může spolehnout. Jak říká klasik: Yetti není zlý - je jen přísný TMOU chceme hrát, protože je kvalitní a férová hra na hraně MEZI LIDMI. Potkávat v noci ty desítky anonymních spoluhráčů, vzájemně se podporovat, čerpat sílu z radosti úspěšných a společně nadávat na orgy ve chvílích beznaděje, to je Tmou: společenství na jednu noc.

Proč chceme hrát TMOU“

Jdu večer domů a je mi zima a to je teprve začátek října. Lepší už to nebude, říkám si. Vzpomínám, ale marně se snažím přijít na to, co mě to zase nutí vrhnout se do toho šíleného podniku. Asi nejsem úplně při smyslech, protože moje IQ se ani zdaleka nepřibližuje k číslu 135 natož pak ke 150. A nemám ráda zimu. A tmu. Ale na tom vlastně nezáleží. Vzpomínám na mráz, který mi přejížděl po zádech při hymně, a na zoufalost, když jsem ji na príglu slyšela už snad posté. Vzpomínám dál a najednou vidím tu euforii po vyřešení nějakého úkolu, dlouhé hodiny čekání na přehradě, a to, jak Dan neustále opakuje, že Honzík je debil. Slyším Karla jak říká, že to byla nejlepší akce za poslední dobu. Chvíli sním o tom, jaké by to bylo vyhrát, ale pak si vzpomenu na pelášící Krtky, Prahory a jim podobné a dál píšu svou esej. Proč vlastně chceme hrát TMOU? TMOU je totiž jedna z věcí které představují v životě hráčů aspoň malou jistotu. Světlý bod (to zní u TMOU trochu divně) na který se můžem celý rok těšit. Je to něco, co přichází pravidelně stejně jako Mikuláš, Ježíšek, Mrazík, Silvestr či letní bouřky. Narozdíl od jmenovaných však TMOU představuje také něco nevyzpytatelného, neboť týmy až do poslední chvíle skončení kvalifikace neví, jestli se samotné hry vůbec zúčastní. A tak spekulují nad strategiemi, sestavou týmů, nejlepším místem pro luštění a ti nejzoufalejší se nakonec radši chýlí ke psaní jakýchsi esejí. Na TMOU se vlastně těším už od doby, kdy skončila ta minulá. Těším se na davy světlušek blikajících čelovkami, napůl zmrzlé človíčky polehávající ve skupinkách v parku, na zmatek při startu, na známé tváře, na horký čaj s rumem v nějaké putyce, těším se jak zase budem nadávat na zimu a únavu a orgy a na přeplněné autobusy a na těžké šifry, které nakonec stejně třeba vyřešíme. Těším se jak budem postupně usínat někde na lavičkách nebo v listí v lese, jak budem pojídat kila čokolády, jak si budem tak nějak se všemi blíž, táhnout za jeden provaz, běhat po Brně, stíhat přeplněné rozjezdy lidmi s batohy, a hlavně luštit šifry. Těším se, co pro nás orgové letos opět vymyslí. Kéž bychom to znovu zase zažili … :o)

Proč chceme hrát TMOU? No jo! Proč my u všech všudy vlastně chceme hrát TMOU? My věčně zaneprázdnění, my věčně na cestách, my věčně toužící po chvíli spánku navíc nad rámec možností všedního dne. My zimomřiví, my šeroslepí, my málo pohybliví, my průměrně inteligentní. My zdaleka, my neznalí prostředí, my neznalí zvyklostí, my postrádající zázemí. TMOU. Co je to TMOU? TMOU je Trmácení, Mráz, Obtíže, Únava. TMOU je příčina kruhů pod očima a puchýřů na nohou. TMOU je příčina několikadenní resuscitace organizmu. TMOU je příčina pochybností nezúčastněných o našem duševním zdraví. Duševní zdraví. Je to tak. TMOU je nemoc. Mánie. Tmánie. Tmánie je posedlost. Posedlost překonat překážky, zbořit bariéry. Posedlost západem a východem Slunce. Posedlost hledáním cest a „cest“. Posedlost rumem a čokoládou. Posedlost podzimem. Tmánie je utkvělá představa sama sebe v novém tričku. Tmánie je utkvělá představa, že noční listopadová krajina bez života je krásná. Krajina bez zeleně, krajina bez zvuků, krajina bez ovoce, krajina bez Slunce. Krajina pochmurná, krajina vlhká, krajina s šumem a světly Brna na obzoru. Krajina posedlá tmou, krajina posedlá TMOU, … TMOU je spolupráce, TMOU je setkání, TMOU je exhibice. TMOU je záře plamene, chuť glukózy, rachot tramvajových podvozků, chlad země a vůně petroleje. Parfém je petrolej, noc je náš plášť, nás nohy nebolej – Pralinky zvlášť! TMOU je Touha, Myšlenky, Odhodlání, Úsilí. TMOU je příležitost namlouvat si vlastní kvality. TMOU je příležitost zhlédnout místa jindy zapovězená. TMOU je věčné téma k hovoru. TMOU je vstupenka do lepší společnosti. TMOU je krok k sounáležitosti s Brnem. TMOU je Tajemství, Mystika, Opojení, Umění. TMOU je dvanáct měsíců napjatého očekávání. TMOU je stálice v kalendáři, jistota radostného podzimu. TMOU je radost ze života. TMOU je napětí. TMOU je úžas v očích. A ještě pořád jsme neodpověděli na otázku, proč chceme hrát TMOU. Jasně. Jde nám o to tričko. O tričko zdarma. Protože až nám bude táhnout na osmdesátku, TMOU bude pořádat šedesátý ročník, tak my na sobě budeme mít každý už několik triček z předchozích ročníků. Pak někde na trase se objeví něco, co bude zase jednou nad naše síly. Potom se nevzdáme snadno a budeme se snažit o další tričko, dokud nepadneme úplným vyčerpáním. A tak pokojně zemřeme na trase. V záři petrolejky, s šifrou v ruce, s placatkou od rumu v batohu a s blednoucím obzorem nad Brnem. Jen obal od čokolády odvane vítr. A TMOU se stane naším memoriálem. SvPZ.

Je to již dávno,kdy jsme si jako malí caparti hráli na indiány, napodobovali Rychlé šípy a v Junáku se snažili mobilizovat své nedozrálé mozkové závity při luštění šifer a hádanek. Časy bojů mezi jednotlivými partami a návraty domů s rozbitým nosem, to bylo naše! Ty časy se ale bohužel ztrácejí v mlze dávné minulosti a někdy je těžké si vzpomenout, jaké to vlastně všechno bylo. Od té doby se mnohé změnilo, už nejsme ty bezstarostné děti, které mohou myslet pouze na dobývání nepřátelského pelechu či trhání jablek za sousedovým plotem. Dospěli jsme, ztratili hravost a mnohdy i nadšení pro věc. Naše životy se smrskly do vymezených obrysů, starostí o budoucnost, množství zbytečných formalit a příkazů. Každý někam spěchá, něco hledá a za něčím se žene. Ale my přece takoví nejsme, chceme si hrát, soutěžit, je to v nás, kdesi hluboko, ale je. Pořád se předháníme, kdo doběhne v dáli přijíždějící šalinu, kdo do sebe obrátí více škopků, atd., prostě samé důležité věci. A najednou se dozvídáme o hře, ze které tajemno a nádech časů dávno minulých přímo křičí, a která by nás mohla znovu vrátit do našich mladých let, do časů příznačného tápání a objevování pod rouškou temnoty. Hra, která nás pohltí a donutí naše zlenivělé mozky k opětovné aktivitě, k překonání vlastních limitů a obav. Je krásné probudit v dospělácích hravost a kolektivní nadšení a tahle hra to dokáže. Jsme parta kamarádů, kteří mají mnoho společného a na druhou stranu je každý jiný, trochu jako podle známé pohádkové fráze : ten umí to a ten zas tohle a dohromady uděláme moc. Tedy alespoň v to pevně věříme. Není pro nás zásadní být na prvních místech, ale kdyby nám stačila jen účast, lhali bychom.