Při průzkumu terénu před hrou se nám výlet celkem vydařil. Slunce svítilo a my jsme bloudili po lesích v okolí Lelekovic a přemýšleli co na ty účastníky tentokrát vymyslet a kudy je protáhnout.

Při zahájení příprav TMOU 4 jsme si dali do cílů akce udělat hru co nejvíc interaktivní, tj. nejen suše přijít na stanoviště, sednout si k šifře, luštit, jít na další stanoviště. Chtěli jsme zařadit nějaké úkoly, při jejichž řešení by účastníci museli zapojit nejen mozek, ale i tělo. Existuje nepřeberné množství takových úkolů, ale méně už použitelných pro tisíc lidí.

Při příchodu na tu paseku jsme všichni zůstali koukat na dva obrovské modříny ušetřené skácení. Ideální místo na vysokou lanovou překážku. To by bylo něco, člověk jištěný jen tenkým lanem balancuje po jiných lanech třeba 10 metrů nad zemí. Pro TMOU se ale tohle opravdu nedá použít, takže vysoká lana odkládáme na jiné instruktorské akce. Když už jsme ale v tom přemýšlení, co kdyby ti účastníci aspoň museli vylézt kus po stromě. To už by nebylo tak technicky ani časově náročný a když nebude šifra úplně nízko, určitě to bude zajímavý problém.

Prodíráme se s Feekem křovinami a vysokou trávou, které zvolna zarůstají paseku. Proti noční obloze ozářené měsícem se rýsují dvě vysoké siluety letitých modřínů. Míříme k tomu bližšímu. Feek staví vysoké lanové překážky celkem často a tak má se šplháním po stromech bohaté zkušenosti. Nasoukání do sedáku a vysmyčkování po kmeni mu trvá jen pár minut. Ještě k šifře připínáme červenou blikačku na kolo, aby se lépe hledala a odcházíme s pocitem, že tohle už je pro unavené týmy takový bombónek na závěr. Bohužel se mýlíme.

Nikoho z nás nenapadlo, že jsme se dopustili další základní chyby, která se nám stala už i při předchozích kolech, ale kterou jsme až po TMOU 4 přesně identifikovali. Vždy jsme se snažili zařadit alespoň jednu šifru vedoucí na měření azimutu a vzdálenosti z mapy. Pokládáme to za elementární znalost, kterou naši účastníci musí ovládat i poslepu. Pokaždé s tím však nastal kámen úrazu. Problém je totiž skryt v tom, že účastníci nedostanou jednoznačně popsané místo, na které mají pokračovat. Udělají-li chybu při řešení jiné šifry jednoduše jim vyjde nesmysl a ví, že musí luštit dál. Udělají-li chybu při měření azimutu, odcházejí neomylně na místo ležící nejlépe 10 km za okrajem mapy, na které se právě pohybují. Osamělý strom byl sice v mapě nakreslen, ale různé nepřesnosti zavedli řadu účastníků na jiná místa, kde se navíc vzájemně utvrzovali ve správnosti svých domněnek a tak se beznadějně zacyklili v nočním lese. Samozřejmě nás vždy mrzí, když už jsou účastníci otrávení svým neúspěchem, i když právě o tom TMOU hodně je a vše pak bývá rychle zapomenuto, když se zase začne dařit. Přesto jsme se nakonec rozhodli, že azimut a vzdálenost již nebudeme do úkolů zařazovat. Koho by to mrzelo, tomu doporučuji instruktorskou víkendovku HiTech konanou v jarních měsících :o)

A co na to modřínu bylo za šifru?

Jistě to všechny nesmírně pobavilo, když po usilovném pátrání po tomto stanovišti najednou neví kolik těch pitomých jelenů se páslo na obrázku u studánky a jestli to vůbec byli jeleni...

Týmy, které v tuto chvíli teprve řeší šifru na předchozím stanovišti, tak poněkud nechápavě zírají na běžce, kteří s kletbami vyběhnou do kopce až k nim a hned zase mizí někde ve tmě.

Po zadání správného počtu lichokopytníků, odkazuje azimut a vzdálenost (proč to pro velký úspěch nezopakovat, že :o) na studánku Zdrávas Maria poblíž obce Vranov.