Jednoho dne paní učitelka řekla: „A do příštího týdne každý najde nějakou pěknou básničku a pěkně nám ji zarecituje. A taky nezapomeňte na ten úkol do přírodopisu, jak si máte připravit zajímavost o nějaké hezké kytičce!“
Frantík ducnul loktem do Karlíka, jelikož to byl jeho nejlepší kamarád, a zašeptal: „Přijď v neděli k nám, rodiče mají básniček plnou skříň.“
Karlík vyprskl na lavici drobky z loupáčku, který zrovna pod lavicí tajně baštil, a zahuhlal: „Ďjó, ughmmm.“ Paní učitelka to naštěstí neviděla.
V neděli pršelo a Karlík přišel k Frantíkovi úplně promočený.
„No ty vypadáš,“ ohodnotil situaci Frantík, „to si určitě dáš teplý mlíko.“ Karlík neodpovídal a strhával ze sebe mokré vrstvy oblečení. Bunda, svetr, košile - ze všeho crčela voda jak z mlýnského náhonu. “Tak dáš si to mlíko, nebo ne!” křičel Frantík z kuchyně.
„Jo,“ odtušil Karlík a kýchnul.
Knihovna byla velká jako svět. Frantík listoval sbírkami a házel je na zem. Stále nemohl najít žádnou básničku, která by se mu líbila. Většině z nich nerozuměl.
„Hele,“ řekl Karlík, „tady je jedna taková divná, rozumíš tomu?“
Frantík natáhl ruku po básničce. Začetl se do textu a zahihňal se: „To bude asi, no, takový sprostý,“ a zahihňal se znova. „Takový ty jinotaje, jak nám o tom říkala paní učitelka. Jsem ti tuhle viděl na vobrázku neuvěřitelný věci.“
Karlík se znova podíval do textu a přikývl: „Jo, to by mohlo být metamorfický, jak jsme se učili. Vo těch fórech, co nejsou většinou vtipný.“
„Metafórech,“ opravil ho Frantík a napil se teplého plnotučného mléka. „Tak to zkusíme, co na to řekne paní učitelka.“
„No já bych si radši vzal tuhle,“ oponoval Karlík a ukázal na jinou báseň. „Sice tomu taky nerozumím, jakej to má smysl, samý nakupený slova, ale hezky se to rýmuje.“
„Hele a tady je jedna zeměpisná, vo Banátu!“ ukázal Frantík. Tak to bysme se mohli naučit všechny tři. „A pij to mlíko, nebo zkysne.“
Chvíli pili mléko. Za oknem šuměl tichý říjnový déšť. Byla neděle, mokré stromy zlátly, vzduchem poletovaly básně, úkoly do biologie a matematiky a nad vzdálenými lesy se válela pára, rozlévala se jako mléko po všech údolích v okolí Brna, tančila nad vodou Kníničské přehrady, přepadala přes přehradní hráz a valila se údolím Svratky kolem Výstaviště, zaplnila Mendlovo náměstí a lidé pod deštníky se na chvíli ztratili v té bílé mléčné kaši a naráželi do zdí a volali na sebe: „To je ale dneska mlha, že by se dala vyvážet do zahraničí.“ Ale smáli se, protože léto bylo suché a podzim byl suchý, takže ta mlha byla vzácná, skoro platinová.
Karlík se protáhl a zívnul. „A jak jsi na tom s tou přírodkou?“ zeptal se pak Frantíka.
„Já mám takovou hádanku, od taťky. Víš, jak hraje ty šifrovací hry, co nás na ně nechce brát, páč neumíme morseovku a taky že jsme jako děti,“ zatvářil se Frantík smutně. „Už bysem chtěl bejt velkej, abysem moh taky chodit pozdě spát. Víš, že když taťka jde hrát nějakou tu hru, tak nejde spát vůbec?“ zasnil se Frantík a v očích mu tančila melancholie. „No, takže mám takovou hádanku. Šifru. Dívej.“ Položil před Karlíka papír. „Není to tak těžký – tadyhle to třeba vystřihneš, to dáš sem, tohle tam. Teď to přečteš a tadlenc písmenka odečteš, to je tuze těžká věc, ale taťka mě to naučil. Víš, to písmenka v abecedě můžeš nahradit číslama a pak zpátky.“
Karlík byl překvapen: „Tý brďo, to by mě nenapadlo. A co jako vyjde?“
„No právě ta přírodopisná hádanka,“ řekl Frantík spokojeně. „Takže mám úkoly v kupě.“
V pondělí se paní učitelka tvářila trochu udiveně, když Karlík a Frantík recitovali své básničky, dokonce se Karlíkovi zdálo, že se při těch metafórech trochu červenala. A Frantíkovu hádanku samozřejmě nikdo neuhodl, ale paní učitelka ho stejně pochválila. Pak byla hodina výtvarné výchovy. A zrovna volné téma. Karlík byl na malování machr, s barvičkama zacházel jak sám Picasso. Nejprve namaloval červený čtvereček, pak zelený a modrý. A pokračoval. Frantík si s volným tématem nevěděl moc rady a tak začal „opisovat“. A namaloval khaki čtvereček.
Paní učitelka šla zrovna okolo a řekla Frantíkovi: „Měl bys zkusit vymyslet něco sám!“ Frantíka to naštvalo: „Vždyť Karlík nemá na obrázku všechny barvy jako já. Podívejte: oranžová, tyrkysová, khaki a samozřejmě i normální barvy.“ Paní učitelka lehce pokrčila rameny. Frantík byl hluboce dotčen: vždyť se ten můj obrázek ani tvarově Karlíkovu nepodobá, pomyslel si. Chtěl ještě vybarvit dva obrazce růžovou, ale došla mu barva, takže z toho vyšla taková jen mlhavě růžová. Pak papír zahodil. A protože si zase vzpomněl na ty taťkovy šifrovací hry (ano zrovna na tu hru TMOU, na kterou se nedávno jeho tatínek kvalifikoval společně s týmem Maštěné ředkvičky, a měl z toho takovou radost, že při cestě domů koupil Frantíkovi čokoládu v každém supermarketu, který cestou minul), začal po papíře čmárat TMOU, TMOU, TMOU. Ale barevně.
A škola skončila, odpoledne se odkutálelo. Večer si kluci hráli u Karlíků doma v obývacím pokoji.
„Co budeš dělat, až budeš velkej?“ zeptal se Frantík.
„No napřed musím asi na gympl, rodiče říkají že základka nestačí.“
„To je fakt, základka jsou jenom dva stupně. Střední to je třetí stupeň,“ počítal Frantík a dodal: „Třetí stupeň je vo dost těžší než druhej a první. Brácha studuje gympl – a tudle jsem se mu podíval do sešitu na ty chémie a fyziky a matematiky. Jeden předmět se dokonce jmenuje depresivní geonutrie. Hrůza! Jsou to samý různý šipky. Brácha říkal, že záleží na každé maličkosti, když něco měří milimetr, nemůžeš to prej přetáhnout na dva. To sem fakt nepochopil. Nebo vobrázky, který v sobě skrývaj různý tajnosti. Brácha říkal, že se někdy cítí jak úplný dřevo.“ Z kaštanového stromu spadl první list.
„Jojo. Teprve třetí stupeň ukáže, kdo na to má,“ uzavřel debatu Karlík.
A Brno za oknem blikalo a šalinám to jiskřilo nad hlavami a lidé bloudili ulicemi sem a tam. Bloumali náměstími, parky, ulicemi a supermarkety a celé město plulo tmou, jako kdysi pluly lodě po hlubokém moři.
Text, který jste právě dočetli, něco šifruje. Neslibujeme Vám však, že dešifrování k něčemu bude. Každopádně je to příběh z budoucnosti.