Zážitky a reakce týmů
Tým "Dopijem a pudem..." napsal:
Desátá TMOU, monstrózní akce pro více než dva tisíce účastníků. Jak si Dopijem a pudem... vedli v takovém hejnu konkurence?
Před startem
Součástí desáte TMOU byla výroba vlajky týmu. Michal (někteří z vás si ho možná z minulých ročníků pamatují jako Hovňáka, to jen pro připomenutí) se heroicky ujal sešití látky - a musím uznat, že se celá vlajka až překvapivě zdařila. Já jsem dodal teleskopickou žerď a tak jsme mohli vyrazit do davu nadšených soupeřů na Velodromu.
1) Zahájení
Od počátku se tak nějak očekávalo, že zahájení a úvod bude velkolepý. Víceméně musím uznat, že naše očekávání se vyplnila. Zaujali jsme místo na klopené dráze naproti tribuně u vchodu a protože zvuk se k nám donášel poněkud zdeformován, užívali jsme si výjevy na jevišti spíše vizuálně. V duchu olympijském byla zapálena pochodeň, následně uhasena v kýblu a po nějakých těch formalitkách mohla přijít hymna. Nevím, čím to, ale opět z našeho pohledu trochu zanikla - tentokrát ne kvůli křiku, ani kvůli špatnému nasměrování repráků, ale asi kvůli akustickým nedokonalostem. Společně s dalšími hloučky jsme si stoupli a nesměle odzpívali text.
No a první šifra mohla pomalu začít: opět se jednalo o několik dílčích šifer dávajících dohromady potřebné heslo. Systémém "co si uzmu, to udělám" jsme si rozdělili jednotlivé úkoly (a následně si je přehazovali jako horkej brambor). Nemůžu říct, že bychom byli nějak zvlášť úspěšní, ale nějakým záhadným způsobem se nám z asi šesti vyluštěných indicií podařilo heslo vyasociovat. Oběhli jsme s veselým jásotem stadion - ano, to my rádi, když se můžeme takhle na začátek zhuntovat - a byli jsme veselí úpřímně, jelikož hloučky v hledišti ještě příliš neprořídly.
2) Skládačka
Po atletickém výkonu nám bylo navíc zakázáno použít MHD, takže jsme si pro skládačku na druhém stanovišti (na břehu Svratky) museli pěšky. Rozhodli jsme se zregenerovat v blízkém non-stopu. Pravda, na žebříčku pajzlovitosti by jistě zaujímal některou z horních příček, ale jako dočasné útočiště posloužil výborně. Poskládali jsme skládačku a přes zelenou a červenou clonu zkoušeli koukat na písmenka. Moc se nám líbilo, jak tam při střídání barev poskakují, ale moc nám to nepomohlo, nakonec jsme to luštili bez fólií - tak nějak odhadem - a hle, ono z toho opravdu vylezl obelisk v Denisových sadech. U místních obyvatel hrajících šipky se začínalo schylovat ke rvačce a tak byl pravý čas odejít.
3a) Mřížka
Jestli něco máme opravdu rádi, pak jsou to šifry, které vyžadují obíhání několika míst (nejlépe ještě hodně daleko od sebe). No... povedlo se... a hnedle na třetí šifře! Jupí. Sice se na zadání psalo, že kdo má v hlavě, nemusí mít v nohách a o tom, co máme v hlavách bychom mohli jistě dlouhé hodiny diskutovat, ale zřejmě tam nemáme ono potřebné "To", které by nám dovolilo šetřit nožky do terénu. Poněkud zneklidňující je to, že nemáme ani v nohách, asi proto nám trvalo dvě a půl hodiny jenom to, než jsme sehnali všechny mřížky (ostatním to prý v průměru trvalo tak pětinu času). Odhalili jsme sice nějaké závislosti mezi jednotlivými mřížkami, ale nic dostatečného k rozluštění, tudíž jsme se zachovali alternativně a šli si pro alternativní šifru - koneckonců to nebylo daleko a v pravidlech nám byla slibována relativní jednoduchost.
3b) Alternativní šifra k mřížce
V klubovně na Kopečné se rozhodně dveře netrhly, což nás vpravdě potěšilo - ani ostatní zřejmě neměli s mřížkou moc štěstí. Usedli jsme do blízké krčmy a my muži jsme si objednali lahodné moky, dámy zůstaly věrny nealkoholizmu. S Michalem jsme se dál věnovali mřížce a zbytek se vrhl na alternativu. Jak už to tak s náma bývá, ještě než nám bylo naservírováno, alternativa nám už prozradila řešení. V klídečku jsme dopili a pozvedli si náladu zjištěním, že kolegové u vedlejšího stolu koukají na šifru přes zelenou a červenou clonu.
4) Hymna trochu jinak
Za Mendlákém měla stan skupinka očividně bláznivých orgů. Netrvalo nám dlouho, abychom pochopili jejich rozpoložení - hymna TMOU je sice pěkná píseň, to jistě, ale poslouchat ji několik hodin v kuse, to už je zahrávání si s lidským zdravím a na tom nic nezmění ani obměněný text. Přítomné orgy jsme tedy alespoň v duchu politovali a nakonec jim i v duchu poděkovali za šifru, kterou nám vydali. Netrvalo dlouho, než jsme objevili souvislosti mezi změněným a originálním textem, během několika minut jsme se opět přesouvali a napravili si tak špatný pocit z mřížky.
5) Šifra o šifře
Dlouho jsme se však neradovali. Už při příchodu na pětku jsme tušili zradu, soudě podle totálního obskládání Kamenné kolonie soupeřícími týmy. Pochopili jsme, když jsme dostali zadání (z obou stran hustě popsaný papír). Šifra o šifře byl moc pěkný nápad, museli jsme ocenit spoustu krásných cizích slov (holkám se strašně zalíbila rekurze), byla však poněkud pracná. Čtyři nezávislé šifry + heslo = no fuj! Po dlouhém hledání volného místa na luštění jsme se do toho pustili. Postupně jsme odhalili popis cesty, grafickou šifru i morseovku, ale zbývalo nám ještě asi 3/4 hodiny do možnosti vyzvednout si alternativu - kam se nám popravdě ani moc nechtělo. S rekurzivním kódem jsme se trochu trápili, ale nakonec jsme toho 'tristana' objevili a šťastně tak získali čtvrtý bod na mapě. Teď už jen heslo, že. Už jsme dokonce získali i čtyři dílčí slova, ale na to, co mají nůžky, dřevo, noviny a nočník společného ne a ne přijít. Rozhodli jsme se přesto vyrazit, přecejenom ve tři ráno už toho moc nejezdí a nechat ujet rozjezd se nevyplácí. A dobře jsme udělali, ušli jsme sotva pár kroků a heslo "papír" nám vesele vytanulo na myslích.
6) Video
V Bohunicích v Tatranské tělocvičně nás čekala zřejmě nejhezčí šifra, kterou jsme po cestě potkali. Video s opravdu povedenými obrazy nás opravdu pobavilo, avšak "nejsme tady od toho, abychom se bavili, tohle je vážná věc" řekli jsme si, šifru vyřešili a museli se tak opět přesouvat. Do zimy a pozvolného mrholení se nám věru moc nechtělo, pravda však je, že kdybychom věděli, co nás ještě čeká, vesele bychom si u toho hvízdali.
7) Kostičky
Poruším teď trochu své vypravěčské konvence a prozradím vám konec tohoto odstavce: ...nebudu vám nic nalhávat, přišla na nás krize. Vyzvedli jsme si sedmou šifru - omlouváme se tímto orgini (nebo orgyni?), kterou jsme tím probudili z dřímoty. Ve snaze schovat se před mrholením, hledali jsme nějaké zastřešené místečko, museli jsme nakonec vzít za vděk husté borovici, která nám poskytla přístřeší a zároveň v nás asociovala chuť na jistý nápoj, který jsme shodou okolností měli ve svých zásobách. (Věřte, že to byla opravdu náhoda, na švestku jsme rozhodně připraveni nebyli... maximálně tak ještě meruňku, ale to sem nepatří.) Dali jsme tedy kolečko pro zahřátí a pustili se do kostiček. O jejich "sesypávání" při postupném otáčení jsme byli přesvědčeni od začátku. Nejprve jsme zkoušeli postupně odsypávat a koukat, co nám zbyde. Nic z toho nelezlo, ale všimli jsme si, že při otáčení proti hodinovým ručičkám nám postupně vypadávají písmenka O, S, T, O, P, ... OVICE už nebylo těžké si doplnit. Avšak ten zbytek nám nějak ne a ne vycházet. No, nebudu vám nic nalhávat, přišla na nás krize.
O tom, že naše kroky budou mířit do Ostopovic nebylo pochyb, ale co tam? No řekněte, co byste dělali, kdyby vám vyšlo OSTOPOVICEZBYTKMYTOS065JUMJVOD...? My se rozhodli dojet do západních Ostopovic a tam najít onen byt pana Kmytoše na čísle 65, přesvědčeni, že jeho soused Jům, už nám řekne víc. Naše cesta byla poněkud zmatená, protože chvíli před příjezdem do Ostopovic si Dark vzpomněl, že bychom neměli jezdit mimo pásmo 100 + 101. Než jsme se však stačili vymotat, nervózní řidič už s námi uháněl dál. Svezli jsme se tedy až na konečnou. Od tohoto drobného prohřešku proti pravidlům nás snad ospravedlňuje to, že při slibování na Velodromu jsme nevěděli ani zbla o tom, co vlastně slibujeme, páč jsme slyšeli velký kulový a víceméně napodobovali počínání kolegů na protější tribuně. Rozhodli jsme se být solidární a čekat na příchod ostatních týmů s náležitou omluvou, nikdo však nepřicházel a my vlatně ještě neměli řešení, protože dle slov místních tam starej Kmytoš už dávno nebydlel a Jůmovi prý těžko budou vědět něco o tom, kam máme jít dál. Usedli jsme na zastávku a začali propadat trudnomyslnosti. Morálka většiny týmu byla na nule, když v tom zaznělo Michalovo nekompromisní "dopr...e už!" a my se ze strachu pustili do opětovného vysypávání kostiček.
Trvalo to ještě asi další tři čtyři pokusy - s pečlivým focením každého kroku -, než se nám podařilo získat smysluplnou tajenku. Místo ke Kmytošovi vydali jsme se tedy ke starému mostu. (Ještě jsme to neudělali, páč máme svoji hrdost, ale asi by bylo na místě Michalovi poděkovat za jeho vpravochvilný zásah a opětovné namotivování.)
8) Kartička
Nejvtipnější šifra celé hry. Opravdu. Po tom, co org zalezl s naší kartičkou do stanu a ne a ne vylízt (což jsme hodnotili vtipnými poznámkami), jsme ji dostali zpět polepenou číslem šifry. Přišlo nám to do očí bijící, kartičku jsme rozstříhli a vydali se dál. Cestou jsme potkali jednoho z Krtků, jmenovitě Fallena, kterého jsme se otázali, jak jsou na tom a bylo nám řečeno, že zde sídlí už čtyři a půl hodiny - jelikož další šifra nebyla daleko, pochopili jsme to tak, že se zasekli na ní. O to větší bylo naše překvapení, když jsme později zjistili, že se sekli na oné kartičce - vskutku tragické, ale nemůžu říct, že jsme se při tomto zjištění nezaradovali... ne, to je slabé slovo... ale není to od nás hezké a nejsme na to pyšní... ale vtipný to bylo, to jo!
9) Zvířátka
Co jsem nezmínil je, že už od našeho odchodu z Ostopovické zastávky spustil se nenápadný déšť. Chvíli jsme nedávali pozor a on se mezitím mrška rozrostl na docela solidní liják. Snažili jsme se ochránit zadání před všudypřítomným deštěm, ale moc nám to nešlo. Procházeli jsme naučnou stezku plnou zvířatek a pomalu na kost promokali. Příjemným ozvláštněním (a úkrytem před deštěm) byl náckův tunel pod zdejším pahorkem. Zezačátku se musel člověk hodně přikrčit - což s vlajkou na batohu nebyla panečku žádná sranda, ale nakonec jsme bez úhony prošli na druhou stranu, kde snad pršelo ještě víc.
Vytvořili jsme si provizorní přístřešek z pláštěnek, což mělo funkci spíše symbolickou, a přes provazce deště jsme hledali v textu zvířátka. Našli jsme všechny. Zkoušeli jsme je i spojovat, ale nepříjemný déšť nám moc nepomáhal. Rtuť na našich trudnometrech začala opět stoupat. Po dvou hodinách uprostřed lesa, skrznaskrz promočení, jsme se rozhodli zamířit směr nějaká civilizace. Touto dobou jsme se dozvěděli o Krtčím trápení, což nás jediné ještě drželo nad vodou... no, to není vzhledem k situaci vhodné přirovnání. Vyšli jsme z lesa a snažili se zjistit, kdeže vlastně jsme. Měli jsme podezření, že se vracíme do prokletých Ostopovic. Moc se nám tam nechtělo a někteří z nás byli už připraveni se vzdát - konkrétně já. Po chvilce bezradnosti jsem však uzřel nedaleký posed, poslední jiskřičku naděje.
Skrz houští a rozbahněné svahy jsme na pokraji sil dorazili k posedu. Nebyl věru z největších, koncipován byl pro průměrného myslivce. Nebo spíš jeho synka. Ani nevím jak, ale opravdu se nás tam všech pět vměstnalo. Dokonce zde byla i apartní židlička, kterou si zabral Dark a my ostatní se postavili kolem něj a vyplnili tak prostor celého posedu doufajíce, že mezi sebou máme dostatečné škvíry na proudění vzduchu. Atmosféru jsme si zpříjemnili Hančiným striptýzem a debatami o tom, jak všichni spadneme a umřeme na deváté šifře. Ale byli jsme v suchu! Nevěřil bych, že to funguje, ale naše více než hodinové trápení se zvířátky jsme vyřešili během pěti minut - a to jen kvůli tomu, že jsme konečně vyděli nezamžené zadání.
10) Mapka
Aha, ještě jsem vám něco neřekl. Na desátou TMOU jsme se vydali s předsevzetím, že se dostaneme na desátou šifru, kde si bouchneme šampaňské a vzdáme tak hold jubilejnímu ročníku této skvělé hry. V plánu bylo dojít na toto stanoviště do desíti. Večer. To, že se to nepovede jsme věděli už na dvojce, tak jsme to přesunuli na ráno a nikam se tak nehnali. Uniklo nám to jen asi o hodinku. Ve čtvrt na dvanáct jsme si tedy slavnostňe s rozvinutou vlajkou bouchli šáňo, připili si na lepší zítřky a dohodli se, že půjdeme do civilizace, do sucha, pokusíme se desítku vyluštit, ale na jedenáctku že se zřejmě už stejně nevydáme. I stalo se. Do civilizace jsme došli, ale na luštění už moc nálada nebyla. Vzdali jsme se, ale můžeme si poblahopřát k dostání našeho předsevzetí.
Závěr
To, že TMOU bude monstrózní akce a že bude těžší než obvykle jsme čekali, koneckonců to bylo dlouho dopředu avizováno. Ale nepříjemný déšť nás nakonec udolal. Je pravda, že to orgové trošku přecenili a šifry byly místy až zbytečně náročné či přinejmenším pracné, ale co, na přitažlivosti hry to rozhodně neubralo. Takže děkujeme všem, kteří to měli na svědomí. Děkujeme všem, kteří skončili až za námi, to nám vždycky udělá radost. Děkujeme sami sobě, že jsme se dostali na tu desítku. A děkujeme i tomu pánovi, který má na starosti počasí, že po nás z nebe nemetal třeba trakaře.
Za Dopijem a pudem... Eulál
Před startem
Součástí desáte TMOU byla výroba vlajky týmu. Michal (někteří z vás si ho možná z minulých ročníků pamatují jako Hovňáka, to jen pro připomenutí) se heroicky ujal sešití látky - a musím uznat, že se celá vlajka až překvapivě zdařila. Já jsem dodal teleskopickou žerď a tak jsme mohli vyrazit do davu nadšených soupeřů na Velodromu.
1) Zahájení
Od počátku se tak nějak očekávalo, že zahájení a úvod bude velkolepý. Víceméně musím uznat, že naše očekávání se vyplnila. Zaujali jsme místo na klopené dráze naproti tribuně u vchodu a protože zvuk se k nám donášel poněkud zdeformován, užívali jsme si výjevy na jevišti spíše vizuálně. V duchu olympijském byla zapálena pochodeň, následně uhasena v kýblu a po nějakých těch formalitkách mohla přijít hymna. Nevím, čím to, ale opět z našeho pohledu trochu zanikla - tentokrát ne kvůli křiku, ani kvůli špatnému nasměrování repráků, ale asi kvůli akustickým nedokonalostem. Společně s dalšími hloučky jsme si stoupli a nesměle odzpívali text.
No a první šifra mohla pomalu začít: opět se jednalo o několik dílčích šifer dávajících dohromady potřebné heslo. Systémém "co si uzmu, to udělám" jsme si rozdělili jednotlivé úkoly (a následně si je přehazovali jako horkej brambor). Nemůžu říct, že bychom byli nějak zvlášť úspěšní, ale nějakým záhadným způsobem se nám z asi šesti vyluštěných indicií podařilo heslo vyasociovat. Oběhli jsme s veselým jásotem stadion - ano, to my rádi, když se můžeme takhle na začátek zhuntovat - a byli jsme veselí úpřímně, jelikož hloučky v hledišti ještě příliš neprořídly.
2) Skládačka
Po atletickém výkonu nám bylo navíc zakázáno použít MHD, takže jsme si pro skládačku na druhém stanovišti (na břehu Svratky) museli pěšky. Rozhodli jsme se zregenerovat v blízkém non-stopu. Pravda, na žebříčku pajzlovitosti by jistě zaujímal některou z horních příček, ale jako dočasné útočiště posloužil výborně. Poskládali jsme skládačku a přes zelenou a červenou clonu zkoušeli koukat na písmenka. Moc se nám líbilo, jak tam při střídání barev poskakují, ale moc nám to nepomohlo, nakonec jsme to luštili bez fólií - tak nějak odhadem - a hle, ono z toho opravdu vylezl obelisk v Denisových sadech. U místních obyvatel hrajících šipky se začínalo schylovat ke rvačce a tak byl pravý čas odejít.
3a) Mřížka
Jestli něco máme opravdu rádi, pak jsou to šifry, které vyžadují obíhání několika míst (nejlépe ještě hodně daleko od sebe). No... povedlo se... a hnedle na třetí šifře! Jupí. Sice se na zadání psalo, že kdo má v hlavě, nemusí mít v nohách a o tom, co máme v hlavách bychom mohli jistě dlouhé hodiny diskutovat, ale zřejmě tam nemáme ono potřebné "To", které by nám dovolilo šetřit nožky do terénu. Poněkud zneklidňující je to, že nemáme ani v nohách, asi proto nám trvalo dvě a půl hodiny jenom to, než jsme sehnali všechny mřížky (ostatním to prý v průměru trvalo tak pětinu času). Odhalili jsme sice nějaké závislosti mezi jednotlivými mřížkami, ale nic dostatečného k rozluštění, tudíž jsme se zachovali alternativně a šli si pro alternativní šifru - koneckonců to nebylo daleko a v pravidlech nám byla slibována relativní jednoduchost.
3b) Alternativní šifra k mřížce
V klubovně na Kopečné se rozhodně dveře netrhly, což nás vpravdě potěšilo - ani ostatní zřejmě neměli s mřížkou moc štěstí. Usedli jsme do blízké krčmy a my muži jsme si objednali lahodné moky, dámy zůstaly věrny nealkoholizmu. S Michalem jsme se dál věnovali mřížce a zbytek se vrhl na alternativu. Jak už to tak s náma bývá, ještě než nám bylo naservírováno, alternativa nám už prozradila řešení. V klídečku jsme dopili a pozvedli si náladu zjištěním, že kolegové u vedlejšího stolu koukají na šifru přes zelenou a červenou clonu.
4) Hymna trochu jinak
Za Mendlákém měla stan skupinka očividně bláznivých orgů. Netrvalo nám dlouho, abychom pochopili jejich rozpoložení - hymna TMOU je sice pěkná píseň, to jistě, ale poslouchat ji několik hodin v kuse, to už je zahrávání si s lidským zdravím a na tom nic nezmění ani obměněný text. Přítomné orgy jsme tedy alespoň v duchu politovali a nakonec jim i v duchu poděkovali za šifru, kterou nám vydali. Netrvalo dlouho, než jsme objevili souvislosti mezi změněným a originálním textem, během několika minut jsme se opět přesouvali a napravili si tak špatný pocit z mřížky.
5) Šifra o šifře
Dlouho jsme se však neradovali. Už při příchodu na pětku jsme tušili zradu, soudě podle totálního obskládání Kamenné kolonie soupeřícími týmy. Pochopili jsme, když jsme dostali zadání (z obou stran hustě popsaný papír). Šifra o šifře byl moc pěkný nápad, museli jsme ocenit spoustu krásných cizích slov (holkám se strašně zalíbila rekurze), byla však poněkud pracná. Čtyři nezávislé šifry + heslo = no fuj! Po dlouhém hledání volného místa na luštění jsme se do toho pustili. Postupně jsme odhalili popis cesty, grafickou šifru i morseovku, ale zbývalo nám ještě asi 3/4 hodiny do možnosti vyzvednout si alternativu - kam se nám popravdě ani moc nechtělo. S rekurzivním kódem jsme se trochu trápili, ale nakonec jsme toho 'tristana' objevili a šťastně tak získali čtvrtý bod na mapě. Teď už jen heslo, že. Už jsme dokonce získali i čtyři dílčí slova, ale na to, co mají nůžky, dřevo, noviny a nočník společného ne a ne přijít. Rozhodli jsme se přesto vyrazit, přecejenom ve tři ráno už toho moc nejezdí a nechat ujet rozjezd se nevyplácí. A dobře jsme udělali, ušli jsme sotva pár kroků a heslo "papír" nám vesele vytanulo na myslích.
6) Video
V Bohunicích v Tatranské tělocvičně nás čekala zřejmě nejhezčí šifra, kterou jsme po cestě potkali. Video s opravdu povedenými obrazy nás opravdu pobavilo, avšak "nejsme tady od toho, abychom se bavili, tohle je vážná věc" řekli jsme si, šifru vyřešili a museli se tak opět přesouvat. Do zimy a pozvolného mrholení se nám věru moc nechtělo, pravda však je, že kdybychom věděli, co nás ještě čeká, vesele bychom si u toho hvízdali.
7) Kostičky
Poruším teď trochu své vypravěčské konvence a prozradím vám konec tohoto odstavce: ...nebudu vám nic nalhávat, přišla na nás krize. Vyzvedli jsme si sedmou šifru - omlouváme se tímto orgini (nebo orgyni?), kterou jsme tím probudili z dřímoty. Ve snaze schovat se před mrholením, hledali jsme nějaké zastřešené místečko, museli jsme nakonec vzít za vděk husté borovici, která nám poskytla přístřeší a zároveň v nás asociovala chuť na jistý nápoj, který jsme shodou okolností měli ve svých zásobách. (Věřte, že to byla opravdu náhoda, na švestku jsme rozhodně připraveni nebyli... maximálně tak ještě meruňku, ale to sem nepatří.) Dali jsme tedy kolečko pro zahřátí a pustili se do kostiček. O jejich "sesypávání" při postupném otáčení jsme byli přesvědčeni od začátku. Nejprve jsme zkoušeli postupně odsypávat a koukat, co nám zbyde. Nic z toho nelezlo, ale všimli jsme si, že při otáčení proti hodinovým ručičkám nám postupně vypadávají písmenka O, S, T, O, P, ... OVICE už nebylo těžké si doplnit. Avšak ten zbytek nám nějak ne a ne vycházet. No, nebudu vám nic nalhávat, přišla na nás krize.
O tom, že naše kroky budou mířit do Ostopovic nebylo pochyb, ale co tam? No řekněte, co byste dělali, kdyby vám vyšlo OSTOPOVICEZBYTKMYTOS065JUMJVOD...? My se rozhodli dojet do západních Ostopovic a tam najít onen byt pana Kmytoše na čísle 65, přesvědčeni, že jeho soused Jům, už nám řekne víc. Naše cesta byla poněkud zmatená, protože chvíli před příjezdem do Ostopovic si Dark vzpomněl, že bychom neměli jezdit mimo pásmo 100 + 101. Než jsme se však stačili vymotat, nervózní řidič už s námi uháněl dál. Svezli jsme se tedy až na konečnou. Od tohoto drobného prohřešku proti pravidlům nás snad ospravedlňuje to, že při slibování na Velodromu jsme nevěděli ani zbla o tom, co vlastně slibujeme, páč jsme slyšeli velký kulový a víceméně napodobovali počínání kolegů na protější tribuně. Rozhodli jsme se být solidární a čekat na příchod ostatních týmů s náležitou omluvou, nikdo však nepřicházel a my vlatně ještě neměli řešení, protože dle slov místních tam starej Kmytoš už dávno nebydlel a Jůmovi prý těžko budou vědět něco o tom, kam máme jít dál. Usedli jsme na zastávku a začali propadat trudnomyslnosti. Morálka většiny týmu byla na nule, když v tom zaznělo Michalovo nekompromisní "dopr...e už!" a my se ze strachu pustili do opětovného vysypávání kostiček.
Trvalo to ještě asi další tři čtyři pokusy - s pečlivým focením každého kroku -, než se nám podařilo získat smysluplnou tajenku. Místo ke Kmytošovi vydali jsme se tedy ke starému mostu. (Ještě jsme to neudělali, páč máme svoji hrdost, ale asi by bylo na místě Michalovi poděkovat za jeho vpravochvilný zásah a opětovné namotivování.)
8) Kartička
Nejvtipnější šifra celé hry. Opravdu. Po tom, co org zalezl s naší kartičkou do stanu a ne a ne vylízt (což jsme hodnotili vtipnými poznámkami), jsme ji dostali zpět polepenou číslem šifry. Přišlo nám to do očí bijící, kartičku jsme rozstříhli a vydali se dál. Cestou jsme potkali jednoho z Krtků, jmenovitě Fallena, kterého jsme se otázali, jak jsou na tom a bylo nám řečeno, že zde sídlí už čtyři a půl hodiny - jelikož další šifra nebyla daleko, pochopili jsme to tak, že se zasekli na ní. O to větší bylo naše překvapení, když jsme později zjistili, že se sekli na oné kartičce - vskutku tragické, ale nemůžu říct, že jsme se při tomto zjištění nezaradovali... ne, to je slabé slovo... ale není to od nás hezké a nejsme na to pyšní... ale vtipný to bylo, to jo!
9) Zvířátka
Co jsem nezmínil je, že už od našeho odchodu z Ostopovické zastávky spustil se nenápadný déšť. Chvíli jsme nedávali pozor a on se mezitím mrška rozrostl na docela solidní liják. Snažili jsme se ochránit zadání před všudypřítomným deštěm, ale moc nám to nešlo. Procházeli jsme naučnou stezku plnou zvířatek a pomalu na kost promokali. Příjemným ozvláštněním (a úkrytem před deštěm) byl náckův tunel pod zdejším pahorkem. Zezačátku se musel člověk hodně přikrčit - což s vlajkou na batohu nebyla panečku žádná sranda, ale nakonec jsme bez úhony prošli na druhou stranu, kde snad pršelo ještě víc.
Vytvořili jsme si provizorní přístřešek z pláštěnek, což mělo funkci spíše symbolickou, a přes provazce deště jsme hledali v textu zvířátka. Našli jsme všechny. Zkoušeli jsme je i spojovat, ale nepříjemný déšť nám moc nepomáhal. Rtuť na našich trudnometrech začala opět stoupat. Po dvou hodinách uprostřed lesa, skrznaskrz promočení, jsme se rozhodli zamířit směr nějaká civilizace. Touto dobou jsme se dozvěděli o Krtčím trápení, což nás jediné ještě drželo nad vodou... no, to není vzhledem k situaci vhodné přirovnání. Vyšli jsme z lesa a snažili se zjistit, kdeže vlastně jsme. Měli jsme podezření, že se vracíme do prokletých Ostopovic. Moc se nám tam nechtělo a někteří z nás byli už připraveni se vzdát - konkrétně já. Po chvilce bezradnosti jsem však uzřel nedaleký posed, poslední jiskřičku naděje.
Skrz houští a rozbahněné svahy jsme na pokraji sil dorazili k posedu. Nebyl věru z největších, koncipován byl pro průměrného myslivce. Nebo spíš jeho synka. Ani nevím jak, ale opravdu se nás tam všech pět vměstnalo. Dokonce zde byla i apartní židlička, kterou si zabral Dark a my ostatní se postavili kolem něj a vyplnili tak prostor celého posedu doufajíce, že mezi sebou máme dostatečné škvíry na proudění vzduchu. Atmosféru jsme si zpříjemnili Hančiným striptýzem a debatami o tom, jak všichni spadneme a umřeme na deváté šifře. Ale byli jsme v suchu! Nevěřil bych, že to funguje, ale naše více než hodinové trápení se zvířátky jsme vyřešili během pěti minut - a to jen kvůli tomu, že jsme konečně vyděli nezamžené zadání.
10) Mapka
Aha, ještě jsem vám něco neřekl. Na desátou TMOU jsme se vydali s předsevzetím, že se dostaneme na desátou šifru, kde si bouchneme šampaňské a vzdáme tak hold jubilejnímu ročníku této skvělé hry. V plánu bylo dojít na toto stanoviště do desíti. Večer. To, že se to nepovede jsme věděli už na dvojce, tak jsme to přesunuli na ráno a nikam se tak nehnali. Uniklo nám to jen asi o hodinku. Ve čtvrt na dvanáct jsme si tedy slavnostňe s rozvinutou vlajkou bouchli šáňo, připili si na lepší zítřky a dohodli se, že půjdeme do civilizace, do sucha, pokusíme se desítku vyluštit, ale na jedenáctku že se zřejmě už stejně nevydáme. I stalo se. Do civilizace jsme došli, ale na luštění už moc nálada nebyla. Vzdali jsme se, ale můžeme si poblahopřát k dostání našeho předsevzetí.
Závěr
To, že TMOU bude monstrózní akce a že bude těžší než obvykle jsme čekali, koneckonců to bylo dlouho dopředu avizováno. Ale nepříjemný déšť nás nakonec udolal. Je pravda, že to orgové trošku přecenili a šifry byly místy až zbytečně náročné či přinejmenším pracné, ale co, na přitažlivosti hry to rozhodně neubralo. Takže děkujeme všem, kteří to měli na svědomí. Děkujeme všem, kteří skončili až za námi, to nám vždycky udělá radost. Děkujeme sami sobě, že jsme se dostali na tu desítku. A děkujeme i tomu pánovi, který má na starosti počasí, že po nás z nebe nemetal třeba trakaře.
Za Dopijem a pudem... Eulál
Zpět na zápisky