Jdeme do svahu nad Ostopovicemi. Noc je překvapivě vlahá, podvečerní deštíčky vytáhly z krajiny stařinkové vůně podzimu. Před námi se už rýsují siluety nedostavěných mostních oblouků Hitlerovy dálnice. Viadukty vedoucí odnikud nikam. Románské oblouky z minulého století, vstupy do neexistujícího hradu. Na chvíli se otáčíme, za námi blikají Bohunice. Takto, mírně z nadhledu, připomínají záběr z nějakého sci-fi filmu. Svítící krychle táhnoucí se do dálky.

Pokračujeme dál po náspu a pak prudkou pěšinou dolů, téměř přímo ke vstupu do odvodňovacího tunýlku. Tam zatím nechceme. Nejdříve musíme vytyčit cestu Zvířátek a umístit papírovou šifru na hráz vodou i lidmi zapomenutého rybníčku. Lampiónky z červených odrazek věšíme jako upozornění na větve keřů - ve světle čelovek vypadají jak svíčky plápolající v korunách. Svítící hřbitůvky mizející v křovinách.

V tunýlku klopýtáme po střepech z pivních lahví. Někdo tady dělal dost divoký mejdan, musíme to vyčistit alespoň od největšího svinstva, o které by se mohl někdo poranit. Sotva vylezu na druhé straně ven, zvoní mi telefon. Hele, můj šéf, snad jsem něco neprošvihnul v práci?

„Čau, ty určitě budeš na TMOU?“

„No, jsem.“

„A můžeš mi něco vysvětlit?“ Sakra, na co jsem jen včera zapomněl, narůstá v mně panika! „Proč mají všichni ti vaši hráči s sebou karimatky? Myslel jsem, že mají něco luštit, nebo je čeká něco pikantnějšího?“

Fuj, to jsem si oddechl: „Venku je vlhko, zvlášť v lese, takže jenom na sezení“. Erotické šifry zatím ze TMOU vynecháváme.

„A můžeš mi ještě něco vysvětlit?“ Že bych fakt na něco zapomněl? „Po Jakubským náměstí lítají desítky lidí a svítí čelovkama jak o život na prdelatýho panáčka. Kdy to asi skončí? Bydlím u kostela a nedá se tu spát.“ Říká to však natolik pobaveně, že mu odpovídám: „Buď v klidu, do rána to opadne.“

Tak v centru je asi dost rušno. Tady je ticho plné vůní. Z listí svítí střepy. Mizíme zpět do tunelu, tmou...

... je začátek února, jedu čímsi odkudsi a kamsi, dívám se do kalendáře, kdo má v nejbližší době svátek. To je zajímavý, tady mají tři známí svátek ve středy vždy dva tydny po sobě .. a tihle tva v sobotu o měsíc později ... hmm, to je skoro K ... možná jednoduchá grafická šifra na TMOU?

„... co kdybychom zahájili v Rondu? Mohl bych sehnat oddíl krasobrulařek!“ – „No ty vole, co ty všechno nepaseš ...“

... do háje, zase to nehraje. Hymna TMOU nám není souzena, už třetí ročník po sobě. Ani hodinová zvukovka nepomohla, zvuk stál celou dobu za pytel.

... Náměstí Svobody má podobnou atmosféru jako loni ... malé skupinky, každá z nich by byla v rozloze náměstí ztracena a utopena ... dohromady však náměstí příjemně zaplní. Potkáváme známé týmy, konečně je čas trošku zdrbnout.

... přicházíme na loučku ke stanovišti číslo 4. Již z dálky se linou libé tóny. Přicházíme ke stanu, kde konvencemi a instruktáží nespoutaný pomocník odmítá vydat šifru. Leda že by tým ukázal všechny holky. Opodál pod řadou lamp sedí rozesazené týmy, jak můry kolem žárovky. Je ticho, jenom ona hudba zní, pořád dokola. Je to asi na nervy, protože za chvíli se do libého souzvuku mrouskání koček, autobusů v dáli a hymny TMOU ozývá: „Ivoši, proboha, drž už k konečně chvíli hubu.“ Úžasná atmosféra nočních her.

... kamenná kolonie, Kamenka, je úplně magická. Ztichlé křivolaké uličky a týmy, mezi kterými tančí mihotavé stíny pouličních lamp. Sotva vystoupíme z auta, trošku nás vyděsí policejní auto, které prosviští kol nás neomylně směrem ke stanovišti - naštěstí jsou vybrat jen nedalekou krčmu. Šifra se vydává ve spoustě kopií, proto je zde asi deset pomocníků, kteří se snaží neztrácet na duchu pomocí teplého čaje, čokolády a zběsilých nápadů.

... nalezení toho správného Tatranu zabralo několik litrů benzínu a otáčení “na debila” v nejužším zákoutí přeplněného sídlištního parkoviště. Třímetrový detail Svena, který hulí bylinkový čaj probouzí vzpomínku na týmovku, kterou jsme si během celé přípravy užili asi nejvíc.

... konečně přichází do cíle první tým. Obrovská úleva, ve hře se nevyskytla žádná zásadní bota, která by nedovolila pár týmům hru dokončit.

Tak a je to tady.. náraz energie, jako když se srazí dva vlaky... brána se otevřela a energie proudí všude kolem mě v podobě lidí, kteří se hrnou do nitra stadionu. Jako když se protrhne hráz. Znám je. Mnozí z nich na mě kývnou, usmějí se, další mě dokonce stihnou pozdravit. Jsou to kamarádi. Některé znám velmi dobře. Prochodili jsme spolu měsíce po horách, trávili noci pod hvězdami nebo u ohně na letních táborech. Leželi jsme spolu v trávě a čekali na účastníky našich společných instruktorských akcí. Vím o nich hodně a oni o mě. Ale teď tady jsou najednou všichni „milí účastníci“. Přestože u některých vidím každý rok pouze známý název týmu na seznamu, mám pocit že je všechny tak dobře znám.

Pak už jde všechno téměř podle plánu. Zapálit pochodeň, vyběhnout, počkat na projev.. sakra nestihnul jsem ten projev. Běžím, abych stihl říct to nejdůležitější, co jsem chtěl. Říct jak důležitá byla v mém životě TMOU a poděkovat všem kamarádům, se kterými jsme ji celé ty roky připravovali. Část o tom, že tohle je pro mě poslední TMOU nakonec vynechám. Nedělá mi problém mluvit před lidmi, ale nikdy bych si nemyslel jak hrobové bude to ticho, když se odmlčím. Ticho které dělá 2000 lidí.

Pak už rychle do auta, první skupina k Rondu, druhá do Denisových sadů. Vysadit tým, který rychle přelepuje plakáty. Zpět na Velodrom. Další skupina do Denisových sadů a dál podle plánu. Během hodiny jsou první stanoviště obsazena až po Kamennou kolonii. Vše je připraveno, aby největší šifrovací hra planety Země mohla pokračovat.

Před očima mi najednou proběhla vzpomínka, jak stojím sám na zábrdovickém mostě a hlídám parčík se Zderadovým sloupem. Ze tmy se vyloupne skupinka lidí a rychle přeběhne přes ulici a zmizí v parčíků. Rozbušilo se mi srdce, první tým našel Zderadův sloup. TMOU 1, to už je tak dávno. Co rok, to jedno kolo TMOU, pravidelné schůzky s týmem kamarádů, spousta legrace a ulítlých nápadů, které nebyly nikdy uskutečněny. Naštěstí nebo možná... Přemýšlím, kolik dobrých kamarádů mám díky TMOU. Kolik nezapomenutelných zážitků mě potkalo. Kolikrát mi tahle hra už pomohla projít TMOU. Po prvním kole hry jsem věděl, že tahle hra nebude jen o luštění šifer.

Vím, že tady pro mě TMOU končí. Přijdou další, lepší orgové i účastníci. Ale vím, že přestože budu v tu chvíli možná někde jinde, ucítím vždycky znovu takhle na podzim ten náraz energie... jako když se srazí dva vlaky.

Kdysi v květnu. V šalině cestou na výlet přemýšlím o tom, co napsat do Almanachu do kapitoly “Jak se rodí šifra”. Uvažuju nad tím, odkud většinou vlastně beru inspiraci. Sedíme na zastávce, před námi kaluž. Na kaluži se tvoří vlny. Šlo by todle využít jako inspirace? Vlny mají jasný střed. Víc bodů udává střed. No co s tím. Jedem na výlet. O pár kilometrů dál se myšlenka vrací. Čtverečkovaný plán. Vzdálenosti v bludišti. A spousta mapových značek a ta “uprostřed” od stejných se vybere. Týmovka o nějaký týden později. Vysvětluji princip. Mapové značky zamítnuty - naprosto nepotvrzující. Pravda, ale vypadalo by to pěkně. No ale s tím setkáváním v bludišti by se pracovat dalo. O dva dny později mail od Ivoše. Nevyužitá informace - vzdálenosti od středu. Jasně, takže substituce. A co pořadí? Něco co se dá jasně seřadit a bude pěkně vypadat. Postavičky různých civilizací? Může být. Nakreslíš to? Mohli bychom to hodit do úvodu, jako nejtěžší šifru. Takže řešení má být “vzor”. Hm, jenže jak teď vytvořit to bludiště? Aby pro tři body existovalo právě jedno místo, ke kterému mají stejnou nejkratší vzdálenost délky 26. To ručně nedám ani náhodou. Takže programovat. Chvíli to vypadá beznadějně - strašně moc kolizí, možná to nepůjde udělat jednoznačné bez toho, aby bludiště bylo nechutně velký. Ale po chvilce hraní to nějak jde. Výborně. Txt výstup šoupnout na wiki. Ivoš kreslí obrázky, Athaj to všechno pěkně poskládá a jde se na test. Šifra zcela výjimečně prochází testem téměř bez úprav. Týden před hrou, obálkovací session - práce všeho druhu 450x. Mimo jiné přichází i tři pomocníci, kteří mají hrát nápovědu k této šifře na úvodu. Vysvětluji základní princip šifry a moji představu nápovědy. Zbytek je na vás. Pátek, hra. Na papíru bludiště s historickými postavami, na place se prochází tři postavy ve sporých hábitech, na které lehce prší listopadový déšť, který tvoří se nové kaluže, na kterých se vlní vlny. Kruh se uzavírá. Cesty šifer jsou nevyzpytatelné.

Téměř prázdný Velodrom. Předposlední tým obíhá svoje kolečko před odchodem ze stadionu. Běží před prázdnými tribunami a nadšeně skandují “Projdem TMOU!” Něco po půlnoci. Výdejna alternativních šifer. Většina týmů si sem touto dobou proudí pro alternativní trojku. Kousek od klubovny stojí tým, jeden čte papír, ostatní cvičí. Aktivně cvičí Tmářskou jógu (alternativní šifra číslo 2), přesně podle návodu vytváří z těl písmenka a zjevně se dobře baví. V cíli. Přichází jeden tým, co se přišli podívat. Kam jste došli? Ale jenom do města, ty mřížky nám nešly, tak jsme si vyzvedli tu alternativní trojku, luštili jsme ji 5 hodin a nedali jsme ji, tak jsem se pak vrátili k těm mřížkám a nakonec jsme je doluštili, asi teda po 10 hodinách, a pak jsme ještě šli dál, co to šlo. Vypadají spokojeně. Občas mám pocit, že ty týmy, kterým to nejmíň jde, si to nejvíc užívají...

Deset večer, dojíždím na nám. Svobody. Proč proboha krouží těch 30 lidí kolem kašny? Co tam dělají, vždyť jde jen o to spočítat ty obruče. Aha. Uvědomuji si, že ta formulace jde pochopit i jinak. Oni hledají nápisy. Aha. Tak jsme to nechtěli. Sakra. No, ale zas tak zásadní to nebude. A vlastně to vypadá úžasně. Třicet lidí, hlavy sklopený k zemi, vypadají zamyšleně, všichni pomalou chůzí krouží dokolečka kašny. Jak budhističtí mniši. V deset večer uprostřed Brna. Záměrně bychom to tak neudělali, ale vlastně to vypadá úžasně.