Organizátorské reportáže

• Jak vznikaly šifry na TMOU 19 (ohlédnutí Honzy Klusáčka)

Ohlédnutí Iva Cicvárka

Mám dva roky po vysoké škole, stojím v hale brněnského Hlavního nádraží a s napětím čekám, co to bude za hru, kterou připravili kamarádi Instruktoři. O 17 let později se těším, až spustí na Biskupském dvoře první tóny Hymny TMOU, a když to přijde, nejsem schopen zpívat, protože se mi, nevím proč, derou do očí slzy. Tohle nebude organizátorská reportáž, ale kýčovité ohlédnutí za 17 lety tmářského života, kaleidoskop temných i světlých střípků. Vrcholů, stresů, úspěchů a omylů.

Střípek první. Zima. Strašná bílovická zima, je pod nulou, stráně jsou pokryté jinovatkou a studený měsíc visí na obloze. Lámeme už několikátou hodinou šifru XYZ a po slibném začátku nám nic rozumného nevychází. Naše luštitelské schopnosti jsou ještě v zárodku, raději jdeme hledat další stanoviště jen tak naslepo. Haluzení ještě nemá své jméno. Co třeba studánka Leoše Janáčka? Tam to není! Co Těsnohlídkův pomník? Strašný přesun přímo terénem a tady taky nic není? Nezbývá než se vrátit k šifře, vyluštit tajenku „vyznamnamalvice“, najít další šifru u hrušně nad Bílovicemi a ještě si chvíli užít na dalších stanovištích. Hra končí se svítáním, skončili jsme 2 šifry před cílem, do něhož nikdo nedošel. A byli jsme chyceni do pasti zvané šifrovací hra.

Jaro. Jediná jarní TMOU, která kdy byla. Během hry postupně odpadají členové týmu, je večer a už luštíme jen ve třech. Nebo si to špatně pamatuju? Musíme najít agenta na Hlavním nádraží – a není to jako dnes organizátor v reflexní vestě. Jen nenápadný chlápek opírající se o zábradlí, jehož nalézt znamená vyptávat se lidí. Pane, nejste náhodou tajný agent? Ne? Tak se nezlobte. Úžasné. A pak přichází pro nás téměř neřešitelná morseovka v písni Partyzán – interpretaci řešení si raději ověřujeme u kamarádů organizátorů. Jo tehdy se volání o nenápadnou nápovědu tak nebralo, stačilo mít telefon na kámoše v a-týmu. A vzhůru do terénu, na základě naprosto chybné interpretace “žluté značky“ – nevíme, kam jdeme, ani co hledáme, ale šifru nacházíme. Nikdo netuší, že úplnou náhodou, po přeskočení 2 stanovišť. Jo, tehdy šifry neměly čísla. Nad ránem vzdáváme, ačkoliv máme dobrý čas a šanci dokončit – Radek, co s námi TMOU obráží dodnes, totiž musí do města a nám se nechce pokračovat ve dvou – vlastně to tehdejší pravidla ani nedovolují, začínali jsme přece v pěti. U velkého Tmáře, představte si dnes vzdávat hru, když máte 2 hodiny do konce a tušíte, že do konce zbývají tak 1-2 šifry?

Tři první věci, co se mi vybaví? Troubsko. Oheň. Cíl. Troubsko: jedna z největších hromadných zacházek v historii TMOU. Podstatná část týmů nemá v mapě blízké Sady národního odboje nebo je přehlíží a vyráží za Brno do vesničky Troubsko na ulici Národního odboje. Do hry se vracíme po 4 hodinách marnosti. Ale hrneme to až do terénu, kde na desáté šifře, ve strašlivé zimě v lesích nad přehradou zakládám oheň. Jo, byl jsem to já. Fakt v lese? Přiznávám, ale na pečlivě vybraném místě, uprostřed cesty. Tehdy mi to nepřišlo divné. A další týmy se přidávají hřát k našemu ohni, nebo zakládají ohně vlastní. Průšvih z toho naštěstí nebyl, jen krásná vzpomínka na les prozářený mihotavým světlem. A cíl? Jediná TMOU, kde si ho užívám! V tu chvíli mi to nepřipadá nijak důležité.

Vzniká tradiční jádro týmu Albert Stallone, byť pod jiným jménem. Hra nás příliš nechytá, v úvodu trochu bloudíme a ztrácíme čas, ani do nechvalně proslulých kanálů se nepodíváme, pak pádíme po lehkých šifrách. První světlý bod je nádherný výhled na zářící Brno z Medláneckých kopců. A o něco později skutečná výzva v podobě na tehdejší dobu těžké slovní šifry u jakéhosi rybníčka jižně od Lelekovic. Dál už se zase spíš motáme, špatně dohledáváme stanoviště podle azimutu a vzdálenosti. Zbývají asi 2 hodiny do konce hry, kdy zjišťujeme, že jsme zase špatně. A že bychom museli ujít o další 2 km navíc! Vzdáváme to, byť od úspěšnějších kamarádů před námi víme, že nám chybí jen poslední šifra. Fakt to vzdáváme! TMOU dokončuje několik desítek týmů, nestojíme o to být někde kolem 30. místa. Lucka si to dodnes neodpustila. Jako jediná z Albertů totiž nikdy neprošla TMOU, ačkoliv mohla.

Proslýchá se, že nás čeká drsný ročník. Jsme motivovaní a fakt si věříme. Na začátku šlapeme jak dobře namazaný stroj. Pak do našeho soukolí strká svou pazouru sv. Primitivus a je po všem. Ze zbytku noci si pamatuji už jen monumentální restart hry na Zelném trhu – neuvěřitelný především tím, že organizátoři nemají telefony na týmy. Pouhou šeptandou se během asi 90 minut daří sehnat téměř všechny hráče z nejrůznějších koutů Brna na jedno místo. Nápověda od Radka, hulákaná z kašny Parnas, nám ale nepomáhá. Sv. Primitivus vítězí. Kolem třetí odjíždíme rozjezdem domů, ráno se jdeme podívat do cíle na nádraží v Babicích. Nedošel nikdo. A my si uvědomujeme, že vzdát se je největší průšvih. Že přece hra trvá do 12 hodin a že jsme to zabalili zbytečně! Že stačilo jít se někam ohřát a pokračovat. Zkrátka už nikdy se nevzdáme! Na žádné hře, v žádné situaci! Ani na Svíčkách, ech, co to melu, o Svíčkách tou dobou nikdo nic neví.

Po nehratelném pátém ročníku čekáme změkčení. Přichází éra rozkvětu tradičních šifrovaček, TMOU už dávno není jediná, vzrůstají hráčská očekávání. Přichází první pořádná kvalifikace, opakovaná kvůli chybám v zadání. A přichází cílený restart hry. Městská část slouží pouze k získávání hesel, pak hurá na vlak směr k Tišnovu. V terénu, kde se lehce snáší mrholivý déšť, se nám daří a poprvé zažíváme pocit, jaké to je být na TMOU ve vedení. Bohužel jen asi na hodinku. Přesto celou dobu věříme v dokončení a možná i ve vítězství. Nedostižné týmy, jako Fimani, jsou náhle ti, kteří jsou chvílemi za námi. Fň, kteří vyhráli jarní Bednu, luští předposlední šifru kousek od nás. Oni úspěšně, my neúspěšně. Po hře i před ní planou vášně v internetových diskusích, co vše je na TMOU špatně a jak jsou jiné hry lepší. Jako Instruktor to nesu nelibě. A co se takhle vzdát hráčských výsad a pomoci s organizováním?

Hymna TMOU poprvé. Vlastně náhodou, točím zrovna studiovou desku Panoptikum a nebýt natáčení, asi bych tenhle nápad z brainstormingu odmával jako příliš složitý na realizaci. Jediná trapná věc je, že i po těch letech je to jediná moje písnička, od které zná zpaměti text více lidí. Spoustu času před hrou jsem strávil na internetových diskusích, z kterých mj. vykrystalizoval etický kodex Dobrého Tmáře. Zkrátka pár pravidel, aby se nám i do budoucna dobře hrálo. Tak jako kluci, když si na plácku čutají s míčem a některé zásady ctí automaticky, aniž by potřebovali rozhodčího. Dobrý Tmář se také ukázal životaschopný. Jako nováček v týmu přicházím často se zcela nerealizovatelnými nápady – např. pomocí špendlíku nařezat uvnitř banánové slupky 300 banánů, a počet dílků, na který se banán rozpadne po oloupání (pochopitelně od špičky), bude klíčové číslo k řešení šifry. Hráči mají štěstí, ty největší pakárny zkušení orgové odsunuli stranou. Prosadil jsem aspoň svůj příspěvek k rozvoji básniček a 3D šifer – velmi tvrdou Kostku do kvalifikace, tehdy časově neohraničené – a další Kostku – vlastně 3D hlavolam na bázi Loydovy patnáctky do hry. Ze hry a organizace jsem byl nadšený, byť jsem poprvé viděl z druhé strany, co napáchá špatný odhad šifry – má čtverečková šifra vyřadila ze hry většinu týmů, které se nedostaly do nádherného prostoru velitelství protivzdušné obrany Brna z doby studené války.

Chci zase hrát, ale nechci ani TMOU opustit. Nabízím, že připravím celou kvalifikaci, aby měli organizátoři více času na přípravu. Autorskému přetlaku bylo učiněno zadost, kvalifikace získává strukturu, která se nezměnila dodnes. A já už se těším na vlastní hru. Onemocním s vysokou horečkou dva dny před pátkem. Moje místo v týmu získává náhradník, který jde na TMOU poprvé a mám dojem, že i naposledy. S Albertem Stallone v mrazu a sněhu vítězí. Ne že bych to svému týmu nepřál, ale zároveň to poněkud zabolí. Dodnes.

Zase mezi organizátory. Tým zakladatelů se začíná výrazně obměňovat, Sven přináší nápad na prostorově iluzivní krychli, já kreslím kanibalské rybičky. Připravujeme záměrně hodně otestovanou a konzervativní TMOU vedoucí kolem Líšně, kde už rok a půl bydlím. Pro některé špičkové hráče je průběh až příliš snadný. Pro organizátory velmi spolehlivě fungující ročník. Příjemná noc, žádný zásadní stres (až na nadržené myslivce po ránu, kteří chtějí střílet bažanty i naše hráče). Do cíle doráží skoro 20 týmů, stále méně než 10% startovního pole. Ale ukazuje se, že i to je v kontextu TMOU vnímáno jako změkčilost.

Po loňské pohodičce zůstávám v týmu. Na týmovku jdu i v den, kdy přivážím Lucku domů z porodnice – trochu fanatismus, mám zpětně pocit. Všichni víme, že tohle je poslední ročník, kdy ještě v týmu pracují otcové zakladatelé. Po 10. ročníku chtějí štafetu předat dál. Je pravděpodobné, že se najde dost šílenců, kteří to po nich převezmou. Jsme masochističtí. Necháme hrát všechny, kdo mají zájem. Prorokují nám, že to stejně bude maximálně 300 týmů, nakonec se sejde na Velodromu více než 400 týmů mávajících vlajkami. Děsivý sraz postižených intelektuálů! Víme, že nemůžeme odkráglovat průměrné týmy těžkými nápadovými šiframi, že musí být nějaká možnost „opravy“ – nechceme však nápovědy. Jako řešení volíme náhradní, lehčí šifry, které mohou týmy, jimž se nedaří, luštit až po určitém čase. A taky dáváme do hry větší množství šifer, u nichž není klíčový nápad jak šifru vyluštit, ale těžká je realizace provedení. Prší. Hra se nevyvíjí časově dobře. Někdy po půlnoci stahujeme ze hry 12. šifru, kde by bylo nutné v dešti oběhat několik terénních roklin, a prodlužujeme čas na dokončení do 14:00. Do cíle přicházejí čtyři týmy. Prahory ten přidaný čas ovšemže nepotřebují.

Cítím, že si musím dát pauzu. Po loňské noci jsem vyčerpaný, nechci o vymýšlení šifer ani slyšet. A taky – co to zkusit dohrát? Ne vyhrát, ale dohrát! Střípky TMOU, která měla být drsnější a záludnější: úžasný start využívající jako šifru celou budovu, slaná zubní pasta, kterou jsme asi 2 hodiny neochutnali, úžas ze skutečného bludiště v Zamilovaném hájku a pak mírné zklamání, že šifra v něm se dá vyřešit až příliš rychle. Tak moc jsme chtěli bloudit a bloudit a bloudit. Nádherná rodokmenová šifra, kde se poprvé láme pole. Fyzické vyčerpání nad ránem a pocit, že už jsme na to normálně staří! Haha, třicátníci by si chtěli stěžovat na stáří? Nová euforie po rychle vyluštěné 13. a pak deprese, že 14. pro nás znamená konečnou. Jsme tak blízko dokončení, ale zase nic. Ale strašlivě mě ten ročník nakopává, v hlavě se mi míhají nápady na šifry, ihned po hře mám jasno, že příští rok budu zase u toho z druhé strany.

Poprvé v týmu se zástupcem Klusáčkovic rodiny, tudíž setkání se zcela novou dimenzí podivuhodných šifer, které by se organizátoři dřív báli do hry dát. Je zajímavé, že ještě v září nemáme hotové všechny šifry a přitom žádná panika. Tom Hanžl řídí kormidlo TMOU jistě vpřed. Opakujeme loňské gigantické bludiště, ale s drsnější šifrou, aby si týmy více zabloudily. Více 3D objektů, více hravosti, kostičkový artefakt, který se dá nekonečně překlápět, vypůjčený hrad Veveří. Snížení počtu šifer. Velmi široké čelo dochází nad ránem na šifru, ve které si pinkají volejbal přes síť šachové figurky. No neříkal jsem, že Mates má divné nápady? 11 týmů tuhle šifru nakonec proráží. Skoro optimum! I nadále jsem plný energie a je mi jasné, že ani příští rok TMOU určitě neprojdu jako hráč.

Stylizuji se před hrou do věštce a sepisuji předběžnou reportáž dráždící tmářského boha. Prorokuji několik desítek týmů na 14. Luští ji nakonec 3 týmy. Plánovaná průchodová grafika z odrazu světel v úvodu hry se stává neplánovaným zásekem. Tak drsným, že nesystémově přidáváme do hry nápovědu, aby si vůbec někdo zahrál. Nesystémová nápověda je zlo, ale ještě větší zlo je přes 200 týmů nechat skončit na dvojce. Týmy pak končí o pár stanovišť dál na „Ledničce“ a ještě o kus dál na „Matičkách“. Inu Matičky – pořád je považuji za jeden z vrcholů své kariéry tvůrce šifer. Bohužel špek zařazený předčasně, kdyby to tak bývala až třeba devítka, desítka! Co už. A pak náhle noční hacknutí trasy podivným manifestem, urychlené přesuny do terénu, neplánované hlídání stanovišť. Alespoň, že vítěze máme. I po letech se mi mírně třesou ruce, když si na tuhle noc vzpomenu. Jako organizátor si musím dát pauzu. Pořádnou pauzu.

Motáme se, motáme, hlava nám to nebere. Obě kolečka kolem Riviéry obkružujeme mezi prvními, pálíme drátek s tvarovou pamětí, pak přichází mnohahodinový překonaný zásek. Za svítání svištíme terénem, po lesním modelu sítě MHD, až si chvílemi myslíme, že by to přeci jen mohlo stačit na dokončení. Nestačí, šifer bylo příliš mnoho, ale došli jsme daleko. V mé mysli je tato TMOU stále mezi nejlepšími pěti šifrovačkami, které jsem kdy hrál. Má odvahu, duši, šifry, drátky a drajv! Jenže co s tím dál? Stále mám za sebou jen dokončenou TMOU 3. A v hlavě pocit, že vstupovat do takhle rozjeté mašiny by byla škoda. Nevím sice, kdo z organizátorů vytrvá do dalšího roku, ale chci si to užít i příště.

Vždycky si nemohu vzpomenout, jak to na patnáctce začínalo? Aha, nějaké pubertální vyzpěvování místo hymny. Jo, vtipně to začíná. Stejně se ale raději přenesu až na Pohádkovou šifru, nebo hned následující Teleporty. Zkrátka na metaforické, logické a propracované kousky, které se luští velmi radostně. No a pak krabička. Bazmek, který nás zase vyřazuje z čela hry. Funguje, nefunguje? Nevím. Řešíme ho nakonec autorsky, opět těsně před svítáním. A náš tradiční ranní sprint začíná. Na 15. šifru dorážíme ve slibném čase a s pevnou vůlí projít TMOU. Jak čas běží, vůle se drolí. Šestiúhelníky s obtížnou matematickou interpretací nás srážejí do kolen. Je to těžká rána, neboť tuším, že za rok zase budu na vždy vítězné straně. Tudíž u organizátorů.

Ročník, na který budu asi pořadatelsky vzpomínat vždycky v dobrém. Není bezchybný, ne vše běží v přípravách úplně hladce, ale odchylky od organizátorského očekávání jsou přijatelné. Daří se nám zavést trasu do krásné části Moravského krasu, je to hra plná detailů a fórků. Budíková šifra je o něco těžší, než jsme čekali. A nevychází předpoklad s převrácenou šestkou a devítkou, tedy domněnka, že přímo z šestky nikdo nevyluští tajenku odkazující na desáté stanoviště. Už někdy po půlnoci mi volá tým, že jsou asi omylem na desítce, ale že jim ta desítka vyšla z šesté šifry. A vůbec moc nespím, neboť na moje číslo volají týmy, které vzdávají. Ale stejně mám ten ročník rád, vzniká v příjemné atmosféře, máme dostatek nápadů, jsme přiměřeně odvážní a zbývá mi čas na kreslení šifer. Přesto vím, že za rok si chci zase zahrát. Stárnu. Už nejsem ochoten obětovat tolik volného času.

Procházím bránou do kláštera Růže nebes a ocitám se v jiném světě. V nebi, kde se šifra stává snovým výtvarným objektem. Kdyby nic, tak tenhle zážitek za to stojí. A těch krásných momentů a navazujících linií bylo mnoho – až po ránu chápu, že Q je 17, a proč tam tedy to Q na 17. ročníku furt je. Moje IQ sebevědomí tím dost trpí. Luštíme krásnou šachovou šifru a hlavně dopoledne opět závodíme po Albertím způsobu s časem. A po Albertím způsobu opět nestíháme cíl, byť nakonec lámeme všechny těžké šifry na trase. Chybí nám 20-30 minut a mohlo to konečně být tam. Jeníčci to po letech dávají. My ne, ale zážitek to je skvělý.

Před hrou jsem plný sebevědomí, po čase opět patříme k vysoko nasazeným týmům a mám pocit, že jsem v luštitelské formě. Vyrážíme do boje takřka sprintově. Krásné, lehčí šifry a už jsme v terénu u Antoníčka. Na druhém místě. A zásek. Překonaný, pak rychlá rozhledna. A zásek. Překonaný. A zásek. Překonaný, ale už je ráno a my lámeme studánkovou šifru, víme, co s tím, jen nám to trvá. Končíme na velmi půvabné třinácté šifře, v první chvíli rozčarovaní. Stačilo pár dnů oddychu a fakt tenhle tvrdý ročník oceňuji. A zase ve mně roste chuť pustit se do organizačního boje, týden po hře mám první náčrt Krychle, nápad na její druhé využití, který ztrácím, ale Honza vymyslí pro druhé zjevení Krychle něco daleko lepšího, a vůli jít organizovat, pokud budou ostatní souhlasit se 24 znakovou abecedou.

…první tóny Hymny TMOU, a když to přijde, nejsem schopen zpívat, protože se mi, nevím proč, derou do očí slzy… To už tu bylo. Podvědomě cítím, že to je možná moje poslední TMOU v roli organizátora. Tím neříkám „už nikdy“, ale možná je čas nechat jít TMOU dál: před 12 lety jsem byl organizační nováček, teď se na mě Emu dívá jak na exota, když vytahuji zážitky z prvních ročníků. Nepřekonám otce zakladatele v počtu pořádání, ale sedmička je hezké číslo. V průběhu roku navíc zjišťuji, že Emu byla už na TMOU 7 – jo, pamatuju si, jak tehdy Dosík vyděšeně hlásil, že v jednom týmu hráčky nemají snad ani občanky, ale jde s nimi něčí táta, s nímž se nelze hádat. Přípravy jsou tvrdé, 24 znakové abeceda mi prošla – jak se změní paradigma hry, když podezřelá nebude šestadvacítka? Honza nás zase nadchne svou vizí lineárního chaosu, tím pádem však máme práci na více než dvojnásobném množství šifer než obvykle. Kupředu v čase, zpět na Biskupský dvůr. Těsně před hrou pronáším tradiční větu: „Tak co se letos posere?“ A pak jsem ve víru natáčení, naložil jsem si na sebe úkol navíc – chceme mít z letošní hry pořádný dokument, jsem celou noc k ruce režisérovi a štábu. Zhruba od půlnoci tušíme, že je zle. Kolečko týmy lámou pomalu, ale propustně, stále někdo přichází na Přání. Zato Barvy, které mají být druhou z průchodových šifer za odměnu po těžkém úvodu, vůbec průchodové nejsou. Netušíme zatím proč, ale statistika poprvé zkoušeného T-infa nelže. Zhruba kolem třetí se chceme se štábem trochu prospat. Neusínám. Stále kontroluji stav hry, zda se něco nezměnilo. Bohužel, barvy se chovají čím dál přísněji, jen odhlasovaný netradiční dead propustí do další fáze přes sto týmů. Navíc se zasekávají týmy i na Dárku, jak někteří členové a-týmu předpověděli. Já čekal vyšší průchodnost, ale v trojských šifrách se vždy může přihodit mnohé, zkrátka si tu vymazlenou poslední třetinu hry příliš mnoho hráčů neužije. Sledujeme souboj na čele, Roflcopter pomalu ale jistě stahuje svou ztrátu na Übertým. Na 13. šifře se na 30 minut oba týmy potkávají, půjde Rofl do trháku? Byl by to velký příběh, čistě filmařsky v tu chvíli fandím Roflům. Übertým jistě promine, z jejich výkonu jsme měli radost celou noc! Vítěz je jasný, Übertým jako první míří na lehkou 14. šifru a za dalších pár minut je v cíli! Cítím úlevu a obrovskou únavu. …je pár dní po hře. Přemýšlím, co napsat do reportáže a dochází mi, že nechci psát jen o letošním ročníku. 17 let s TMOU, z pětadvacetiletého mladíka je chlápek ve středním věku. TMOU mi přinesla spoustu úžasných zážitků a setkání: se skvělými spoluhráči, se skvělými spolutvůrci. Rád jsem s nimi byl, rád jsem je potkal. Děkuju! A teď je čas po letech TMOU konečně dohrát! Ono to taky nemusí přijít hned příští rok. Ale snad to není „utopie“. Tak ahoj TMOU, mám Tě rád!

Sentimentální Ivo