Zážitky a reakce týmů

Tým "Dopijem a pudem..." napsal:


Po testování Svíček jsme se tak trochu seznámili s Pralinkama zvlášť. Jednoho krásného večera po kvalifikaci na letošní Tmou jsme se sešli v hospodě a vzájemně se popichovali, že na sebe budeme čekat v cíli a že my tam budeme dřív a kdesi cosi... Do začátku Tmou jsme tomu tak trochu i věřili, bylo by to pro nás zadostiučinění, když nás Síba ve svém "vůbecnezkreslenémakamarádskýmastykamaneovlivněném" žebříčku řadí až na nějaké 152. místo.


Kvalifikace

Kvalifikaci jsme zvládli. Nijak závratně rychle, ale zvládli. Úlohy byly pěkné, ani moc lehké, ani moc složité, zkrátka tak akorát. Měli jsme štěstí, že jsme nenapsali tak pěknou esej jako Pralinky, mohli jsme si kvalifikaci naplno vychutnat a nemuseli se nabourávat do autorizované části jiných týmů (to jsem zas něco prořekl - vůbec jsem nechtěl, aby jste všichni věděli, jaké to jsou rumové podvratné živly).


Planýrka

S odstupem času se mi začátek jeví jako hodně povedenej. Obzvlášť pro organizátory (a náhodné chodce či motorkáře) to musel být docela dobrej pohled. V týmu jsme byli čtyři a tak jsem se takticky nenechal označit písmenkem a měl tak jistotu, že nebudu někde sám. Připojil jsem se k Hance a tím k bandě Áček. Po vysvětlení pravidel jsme čekali na signál. Jedna ze skupin (tuším, že Céčka) to vzala nějak vážně a jako signál brala hymnu Tmou - pravda, moc jsme si ji přes ten řev nevychutnali. Po zaznění opravdového "signálu" jsme se vydali vstříc davu. Michala jsme našli snad náhodou, spíše však po čichu, horší to už bylo s Jitkou. Té se Michal dovolal a nakonec jsme se dokázali navzájem nasměrovat pryč z davu a po půl hodině jsme se opravdu našli. Byli jsme šťastní jak blechy a s šifrou se vydali směr nejbližší hospoda. S pomocí přítelkyně na telefonu jsme odhalili prvních pár slov a začali postupně dosazovat. Když jsme zjistili, že je to psaný zprava doleva, bylo to už poměrně jednoduchý. Musím se přiznat, že Traditio Lampadis jsem nevěděl, ačkoliv jsem odchovancem tohoto podivného ústavu - no co, já jsem byl vždycky nevšímavej.


Parčík na Panenské

Přicházel pomalu hlad a tak nám trubička s Tic-tacy docela bodla. Usídlili jsme se v Na Kafé (nevím, jak se to přesně píše) a já jsem se dobrovolně ujal první ochutnávky. Vzal jsem to z té špatné strany a první tři Tic-tacy byly silně mátové (asi), potom už byl problém poznat jakoukoliv jinou příchuť. Změnili jsme taktiku - krájeli jsme je na třetiny - a začali znovu z druhé strany. V asi polovině případů jsme se shodli všichni, jinak jsme spíš tipovali, ale nakonec jsme odhalili, že je to někde na Úzké a tak jsme vyrazili. Ale zajímalo by nás, jak to ti organizátoři udělali, aby nikde nebyla chyba - těžko to asi kontrolovali oblizováním (i když, kdo ví).


Display na Dornychu a Úzké

Ani jsme nemuseli hledat, kde to na té Úzké vlastně je. Hloučky týmů nás poměrně přesně navedly. Doteď nechápu, jak mohlo tolik týmů ignorovat doporučení a neluštit šifru minimálně o dva bloky dál. My jsme si spot nahráli na foťák a pak jsme se uchýlili do tepla Michalova a Jitčinýho domova. Rozbalili jsme si svačiny a začali označovat příslušná místa na mapě. Za chvíli jsme odhadli střed kruhu, udělali fotečku, napsali nějakou hloupost na fórum Tmou a vyrazili do přeplněné devítky, která nás odvezla k Scheberovým zahrádkám. Řidič a vesměs všichni cestující museli být toho večera poměrně rozčarovaní.


Scheberovy zahrádky

Čtyřlístek, četba našeho mládí, och, taková nostalgie. Ovšem jinak poměrně nic moc, šlo o to odhadnout hned na začátku správný směr, to jsme nezvládli. Rozdělili jsme se a obešli celý park a to jen proto, abysme posléze zjistili, že stačilo zajít 50 metrů za roh. Navíc poznat mříž na dveřích podle obrázku se mi opravdu nepodařilo, za to díky Michalovi. Pak už byla další cesta jednoduchá. Kdybychom byli nečestní a nefér, stačilo hned od začátku sledovat, kam míří většina týmů, ale to my nejsme... fakt ne! A zajímalo by mě, co stojí překecat pana Němečka, aby mi taky nakreslil nějakej takovejhle komiks.


Zábrdovický most

Cédéčko, to už tady dlouho nebylo. Holky se toho ujmuly jako první a docela se zděsily, když to začlo jako hodina němčiny. Nato je poděsil nějakej šílenej šumějící Bohuš nebo co a tak dále a tak dále. Potom jsme začali odhadovat roky (s pomocí přátel na telefonu) a nakonec jsme je odečetly od toho letošního. Ani nevím, jaktože všechno, co nás napadlo jako první, byl správný postup. Vylezl nám z toho Podzimní datel, vydali jsme se teda na Podzimní s tím, že nějakýho datla tam už najdeme. Rozjezd nám ale asi o pět minut ujel, takže nám přišlo nejvhodnější (než někde mrznout) svést se na nádr a od tam pak znovu zpátky. Byl to dobrej tah, protože jinak bysme se museli někde mačkat, možná bysme se ani nevešli, takhle jsme pěkně seděli a stihli se i najíst.


Podzimní ulice

S davem jsme došli na Podzimní, usadili se na lavičce a poslali Michala, ať se jde podívat po nějakým tom datlovi, že zatím rozbijeme tábor tady u těch kontejnerů na flašky. Michal se vrátil asi za pět minut, že nic nemá. Přišlo nám divný, že by tolik týmů mělo s sebou skleněný láhve a měli neodolatelnou potřebu je zrovna teď jít vyhodit. No jo, kdybysme nebyli ignoranti a podívali se do slovníku Tmou... ale kdo má furt ty poblblý papíry z batohu vytahovat, že. A přišla krize. Byla kosa a mrzli jsme, usínali, do papíru bezmyšlenkovitě hleděli a kupodivu jsme na nic nemohli přijít. V tom jsem si vzpomněl na "nezapomeňte: roky řídí vaše kroky" a došlo mi, že se to vztahuje k tomu minulému úkolu, bylo to pěkné zjištění, ale teď už poměrně bezcenné. Hanka se snažila komunikovat a prý, jestli nás nenapadá nějaká jiná hra, než šachy a já blbec jsem ji uzemnil ping-pongem. Asi po hodině přišla spása v podobě Hermítka, na kterého jsem si vzpomněl, v duchu mu poděkoval a místo šachů, začali jsme luštit sudoku - fenomén to posledních let. Dosadili jsme dámu, pro jistotu to celý překontrolovali (než někde bloudit) a vydali se trochu rozehřát zkřehrlé prstíky.


Maloměřický lom

Čtverečky, super, minule jsme na čtverečkách skončili, asi jsme jasní. No nic, morzeovka už byla, ale my nejsme hloupí a zkoušíme ji na všem. A taky že jo. Použili jsme Newtonovo jablko, požili jsme přitom nějaké ty omeletky a sladkosti, "setřepali" čtverečky na dno a opět poměrně promrzlí jsme odcestovali na kótu 335,9.


Kóta 335,9

Až pod kopec jsme dorazili všichni, nahoru se naopak nechtělo nikomu, nakonec to na sebe vzal Michal a my ostatní jsme zatím hráli osobnosti a podobný ptákoviny. Michal, náš horolezecký hrdina, donesl jakýsi EEG a hned nám i řekl, co s tím, načež to i sám udělal. No není to šikovný chlapec? Rádi vám ho prodáme do týmu, ale počítejte s tím, že jeho cena je vysoká.


Pomník Havelky a Zieglera

Kdybyste někdo někdy dostali nápad vyrazit si na procházku skrz Bílovice, nedělejte to, opravdu. Nekončící kopec nás sice zahřál (Michala rozhodně po té kótě potěšil, po cestě nám málem zkolaboval), ale taky nás natolik vyšťavil, že o nějakém dalším postupu nemohla být řeč. Naštěstí organizátoři mysleli na všechno a přeživší týmy vystavili před opravdovou zábavu - orienťák. Hanka je náhodou orienťačka a tak jsem si říkal, že by to jako mohla oběhnout všechno sama, že my budeme tak hodní a počkáme na ni. Nechtělo se jí. Tudíž mi začala vysvětlovat, že já oběhnu body A, B a C a to tak, že... Akorát zapomněla, že vysvětlovat něco člověku, kterej spí, se většinou mine účinkem. Zničehonic jsem se probudil s buzolou v ruce a už jsem byl hnán kamsi do lesa. Můj orientační smysl mě zavedl na roztodivná místa a byl jsem rád, že už je světlo a bubáci už dávno spí. O nějakém orientačním běhu z mého pohledu nemohla být řeč, spíš bloudivé ploužení. První kontrolu jsem našel rychle, ale pak jsem se vydal po takové pěkné pevné cestě a vůbec se mi nechtělo odbočovat do nějakýho hloupýho lesa. Asi po dvou kilometrech jsem si říkal, že není zbytí, dostal jsem hlad a tak jsem se chvíli vracel a pak to řízl skrz nějaký houští, byly tam dokonce i nějaký stopy, tak jsem si říkal, že snad mířím dobře. Nemířil jsem dobře. Když jsem se vyhladovělý a celý propocený vynořil na cestě, aniž bych prošel druhou kontrolou, byl jsem sice trošku zmatenej, ale zároveň jsem se radoval, že neumřu na nějakým hloupým místě, neznámo kde. Zamířil jsem zpátky do výchozího bodu a náhodou jsem uviděl seník - kontrolu C. Odskočil jsem si tam a pak nastalo těžké dilema. Už jsem věděl, kde jsem a jak se dostat k bodu B, ale měl jsem hlad a sotva jsem pletl nohama, přesto jsem sebral poslední síly a hrdinsky se vydal vstříc nebezpečnému lesu, kontrolu jsem našel a pln radosti začal jsem se škrábat zpět. Myslím, že kdyby na mě v té chvíli někdo promluvil a řekl něco jako "Ahoj, já jsem to tady celý zorganizoval, jak se ti to líbí," ukousl bych mu hlavu. Dobře, přiznávám svou chybu, jsem prostě - co se týče orientace - ztracenej případ, ale došel jsem. Ostatní měli (doufám že nefalšovanou) radost, že jsem neumřel a že mě nemuseli jít hledat. Poskládali jsme jednotlivé části, navrhl jsem, co by se tak s tím mohlo dělat a s chutí se pustil do zmrzlého banánu a müsli tyčinek. Únava celého týmu způsobila, že při sčítání písmenek byla spousta chyb, ale pochopili jsme, kam jít. Bylo to pro mě veselé zjištění - už jsem tam poblíž před chvílí byl, tak jsem to mohl vyzvednout...


Most na rohu obory

Kdyby nás viděl Zdeněk Srstka, snad by nás propašoval do toho svýho "Chcete mě?" - jsou to takový čtyři chudáčci, špatně živení, sotva chodí, pokud máte dobré srdce, určitě se jich ujměte... Asi měl něco jinýho na starosti, než se potloukat po lese, takže se nás nikdo neujal a museli jsme si pro desátou šifru dojít sami. Únava už se na nás projevovala polovičním šílenstvím a prozpěvujíc si tak všelijaké poťouchlé písničky, došli jsme k oboře. Tak jo, dekódujte vhodná písmenka podle hesla "kráva", ale která jsou ta vhodná? Osobně jsem týmu nijak nepomohl a raději podřimoval. Ostatní prý zkoušeli snad všechno (ta nepoužitá písmena, první písmena ze slov...), ale nevycházelo z toho nic smysluplnýho, asi se únava podepsala na naší schopnosti se soustředit. Když jsme se rozhodli, že to balíme, nebyl jsem zklamanej, rozhodně ne...


Hlupáci

Na cestě domů (do kopce, jak jinak) jsme na účet organizátorů ze sebe vypustili tolik sprostých slov, že mě to až samotnýho překvapuje. Proč my jsme tak hloupí a necháme se vždycky překecat k takovým ptákovinám, mrznout někde uprostřed lesa kvůli blbým papírkům, na kterých jsou nějaký nesmysly, fakt nechápu... No ale příště jdeme zas!

Zařadit orienťák tam, kde byl, potom co člověk zdolá snad 4-kilometrovej kopec, je sice vtipný, ale jen pro někoho, kdo sedí doma v teple a usrkává u toho čajíček. Rozbít startovní pole na základě "haluzovosti", je docela zajímavý. Tic-tac už dokonce života nechci vidět... Ale s tím, že si budeme stěžovat jste mohli počítat, nejednou jsme vás upozorňovali, že chceme nějakou tu protekci, že na morálku nehledíme, že nám jde jen o to vítězství, ale vy si prostě nedáte říct! Přesto díky a příště aspoň objednejte lepší počasí.

Za Dopijem a pudem... Petr

Zpět na zápisky