Zážitky a reakce týmů

Tým "Pralinky zvlášť" napsal:


Tmou 8

Vyprávění o noci drkotajících zubů, šťavnatých nadávek, sto deseti kalorií a promrhaných nápadů.

Když se spustila registrace na Tmou, objevila se lákavá možnost vlísat se do pořadatelské přízně prostřednictvím motivačního eseje. Proč tedy chceme hrát Tmou? Jakožto tiskový mluvčí týmu jsem se zhostil hledání odpovědi na tuto otázku a pokus vyšel. Získali jsme protekci a s radostí jsme přijali možnost nedělat kvalifikaci, s níž máme dlouhodobě problémy. I tentokrát reálně hrozilo, že nás pět ji bude dělat s omezenými komunikačními možnostmi na čtyřech různých místech. Ještěže to tak dopadlo, jinak by bylo Jmelí opět kvalifikováno dříve než my a mohli by propadnout pýše. Jejich bleskurychlé luštící kvalifikační smršti bychom rozhodně nestačili.
Kvalifikaci jsme si zkusili alespoň Petr a já na nečisto a celkem jsme si přitom oddechli, že jsme byli ušetřeni nervování.
Krátce před hrou jsme si v týmu rozdělili úkoly a těšili se na hru. V úterý se objevily poslední informace, které omezujícími podmínkami pro start a zdvojnásobením povinného vybavení způsobily, že vnitrotýmová organizace začala znovu od píky. Pronesl jsem na adresu pořadatelů několik nehezkých slov a nijak mne neukonejšilo to, že jsme se jakýmisi protekčními cestami dostali do Slovníku Tmou. Jestli si pořadatelé myslí, že si nás takhle koupí, tak nekoupí, prohlásil jsem a v duchu jsem slíbil, že vše, co se mi na hře nebude líbit, jim pěkně vytmavíme. A tak budeme tmavit.
Že budeme muset začít tmavit ještě před hrou, nás celkem zamrzelo. Snaha o tajemno nás nepotěšila, přece jen discman nepovažuji za běžné vybavení domácnosti, kterou by bylo možno jenom tak vzít a přihodit do batohu. Ostatně deset členů Pralinek zvlášť a Jmelí vlastnilo dohromady jeden polofunkční exemplář z roku raz dva. Oproti loňsku, kdy mne poslední informace před hrou zastihly až v průběhu cesty na hru, to ale vlastně bylo úplně super.
A teď budeme bohužel tmavit dál. Už dávno se nám nestalo, že bychom na nějaké hře byli v takové míře rozmrzelí z jejího průběhu, obsahu, z šifer samotných. Velká část Tmou na nás působila dojmem hry nedodělané, odbyté, a byť já sám bych asi volil smířlivější tón, zbytek Pralinek zvlášť, za něž také píšu, často neváhal používat výrazy jako "zklamání", případně nějaké peprnější nepublikovatelné.
Částečně si za to můžeme sami svým přehnaným očekáváním. Namlsaní z nádherné Tmou 7, kde pro nás každá šifra představovala radost, i přesuny nás těšily a vše bylo korunováno naším úspěchem, jsme nutně podstupovali riziko, že bude hodně těžké, aby naše spokojenost dosáhla loňské úrovně. A koneckonců i subjektivní cíl "vyhrát" byl dosti odvážný, byť zase tak nedosažitelný cíl to nebyl.
Malá odbočka: Ano, i my jsme organizátorům vděční za uspořádání hry, máme z ní spoustu krásných zážitků, nemálo dílčích prvků nás nadchlo. Předpokládám, že tohle tuší. Očekávají, že příští rok půjdeme Tmou znovu, těšíme se na ni koneckonců už teď (tedy pokud pro nás zase pořadatelé připraví nějakou protekční kvalifikaci, normální my asi nedáme). Přesto jsme na Tmou 8 šli jako na vrchol šifrovací sezóny roku 2006 a nakonec jsme z ní tento dojem rozhodně neměli. Vycházím tedy trochu i z předpokladu, že pozitivní kritika může potěšit, negativní pomoci.
Na start jsme se postavili ve stejné sestavě jako vloni, tedy té základní, nejosvědčenější. Abych vzdal hold tomu, co bylo na Tmou opravdu krásné, byli to Avšakna Nebotřídká, Polyetyléntereftalátr Nebotřídký, Onovlastníš Diabolkal, Jsymetrálef Grjár a Tenin Předzčástečka.

Na startu jsme byli nakonec kupodivu všichni. Zahájili jsme prvním kolečkem pralinek zvlášť. Strašně dlouho jsme tam mrzli, než se něco začalo dít. Rozdělili jsme si písmenka, já jsem obdržel C a rozprchli jsme se do všech světových stran. Vyslechli jsme si každý různá pravidla a pustili se do toho.
Malá odbočka: Na start jsme dorazili relativně brzo a dlouhé prodlevy způsobily, že právě tam jsme vymrzli asi nejvíce z celé hry. (Tedy vloni jsem na startu taky zažíval mrazení, ale bylo to ze zjevně jiných důvodů.) Ani úvod samotný svou pomalostí nenabídl mnoho možností, jak se zahřát. I to byl jeden z důvodů, proč nás to vůbec nepotěšilo.
Jinak samotná hra by byla i celkem zajímavá a zábavná, ale na hru velikosti Tmou už byla prostě příliš. Hluk byl enormní, bolela mne z toho hlava, ani hymnu Tmou pro něj nebylo slyšet. Zároveň se hra brzy proměnila na cosi na pomezí slepé báby a thajského boxu. Osobně jsem tam schytal jednu dost bolestivou ránu do žaludku a jednu dost bolestivou ránu do zubů. Obával jsem se tak i toho, že mne tuto noc čeká místo Tmou lékařské ošetření. Posléze jsem se dlouze věnoval tomu, jak poslepu vypnout telefon, který mi vyzváněl v kapse a který jsem nesměl zvedat, až se mi podařilo vyndat baterku. Těžce mne to nebavilo, záviděl jsem všem, kteří dorazili pozdě, a vážně jsem měl chuť sundat šátek, jít si stoupnout stranou a počkat si na zadání za hodinu. Nakonec jsem ale i s ohledem na ostatní Pralinky zvlášť pokračoval a našli jsme se. Celou hru jsem pak sípal jak po týdenní pařbě.

1. Hlaholice (18:16-19:39)
Tady jsme si užili nějaký čas neefektivního postupu. Letmý pohled do zadání ukázal, že budeme potřebovat texty na všelijakých brněnských cedulích. Skácela jsem věděl z hlavy, ale nějak se nám tam nehodil vzhledem k počtu písmen. Věděl jsem, kde najdu biskupské náhrobky, kde najdu Masarykovu ulici, kde najdu pomník italských karbonářů (což nevím, co je). Nejprve jsme ale chtěli mít ty texty všechny. Nějak jsme byli přesvědčeni, že to bude potřeba. Chyba. Kdybychom se hned alespoň trochu věnovali principu kódování, zjistili bychom, že to jde celkem dobře odhadnout.
Takto byl jasnou volbou internet, zjištění, kde se co nachází, výlet na místo, pokud nepůjde text najít přímo na internetu, opsání a následná práce na dekódování zprávy. Trochu jsme záviděli Brňákům, kteří si s tím mohou sednout bez komplikací domů a hledat a hledat. A nebylo to na Tmou 8 naposledy.
Přesun byl celkem zdlouhavý, neboť dva pokusy na usazení se v teple hospody nevyšly, třetí už byl v centru, tak se jej ujali jen Martin s Alčou zaúkolovaní hledáním na webu a hledáním principu, zatímco my ostatní jsme si rozdělili Brno a jali se hledat cedule. Další chyba. Než jsme všechno obešli, měli Martin s Alčou všechno nalezeno, ale na dumání nad principem byli sami.
Když jsme se konečně sešli, už jsem se ani do šifry nezapojil. Škoda, sama o sobě byla celkem hezká. Ostatní už dodělávali konec.

2. Opruz na šest (19:48-20:38)
Bereme kolečko s korálky a papír. Pepa bleskurychle poznává, že ty korálky jsou ve skutečnosti bonbóny tic-tac, já bych na to asi nepřišel. A v tu chvíli je mí díky poněkud zbytečné nápovědě v zadání okamžitě jasný celý následující postup, co bude, až rozřízneme trubičku. A poprvé a ne naposledy mám z šifry na Tmou 8 pocit lítosti nad promarněným krásným nápadem.
Kdyby nás pořadatelé alespoň nechali samotné přijít na to, že je to obyčejná morseovka, kterou musíme rozeznat podle chuti. Ale naservírovat to takřka na stříbrném podnose, na to mi přišlo být tic-taků škoda.
Prvotní záměr byl jít luštit do jakési školy, kde to Petr znal. Když jsme ale zjistili, že je tam už asi sto jiných týmů, zůstali jsme venku na náměstí. Rozpoznávání chutí nám moc nešlo. O tom svědčí i to, že ve chvíli, kdy jsme jakž takž rozlišili tři různé, pojmenovali jsme si je jahodový (hádejte, odkud jsme měli inspiraci), mentolový a citrónový.
Na Komenského náměstí jsme nakonec rozpoznali všechny, zapsali a podle očekávání netušili, kam pokračovat, neboť jsme tam měli spoustu chyb. Respektive mysleli jsme si, že spoustu, takže jsme je chtěli jít odfiltrovat do tepla hospody. Byly ale plné, chyb nakonec zase tolik nebylo a odfiltrovali jsme je tedy v zastávce na Obilním trhu. Měli jsme to tedy daleko, ale šalina jezdí rychle. No docela jsme se u toho naprocházeli.
Ze stanoviště nám zbyla prázdná hadička. Později jsme ji, inspirováni Slovníkem Tmou, přejmenovali na lynčovátko a zvažovali její použití.

3. Kino (20:52-21:33)
Na Dornych přicházíme ve chvíli, kdy se zrovna rozjíždí sekvence obrázků k Tmou. Vzhledem k tomu, že naše řešení Opruzu na šest patřilo kupodivu k nejrychlejším, není tu ani moc nepřátel upozorňujících na to, kam upřít svou pozornost. Za bleskurychlou sekvenci obrázků několika prapodivných míst v Brně si od nás organizátoři vysloužili velmi nelichotivé označení. (Ne, nebylo to to ze Slovníku.)
Nejsme sice nikdo z Brna, ale tři z nás jsme Brnem docela slušně líznutí. Mnoho jsme toho ani tak nepoznali. Poznali jsme a v mapě uměli určit Boby, divadlo Radost, Interspar na Tkalcovské, smyčku šaliny a potom ty dvě zadané adresy. Ještě jednu věc jsme určili špatně.
Martin coby chodící sklad elektroniky okamžitě sekvenci nahrál a odebrali jsme se opět do tepla čekárny nešópnuté roly. Na obrázky nebylo příliš vidět, dělalo se to blbě. Opět jsme neviděli příliš rozumnějších cest než internetové hledání brněnských reálií, které leckdo jiný bude dávat svižně z hlavy, a začínalo nám to připadat lehce opruz. Dohledali jsme vlastně už jenom kinokavárnu Rio a to že mně známé koleje na Kohoutově ulici se jmenují J. A. Komenského.
Stolek v čekárně umožnil zákres na průsvitku a na něm se nám začala rýsovat kružnice. Kružnice? To snad ne. Že by se Tmou nezmohla na víc než na recyklaci jedné z klíčových loňských šifer? Nějak se nám tomu nechtělo věřit. Ale když střed vyšel do takového zjevně správného místa, uvěřili jsme a neměli jsme z toho radost.
A když jsme se (po hře) dozvěděli, že na dvou z prvních tří šifer byla jedním z klíčů k řešení znalost gymnázia kpt. Jaroše, považovali jsme to za …ehm, nezdvořilé. A tak jsme opustili třetí šifru v řadě, z níž jsme měli rozpačité pocity, a vydali se na další, které jejich počet rozmnožily.
Devítka měla jet až za dlouho, tak abychom tam nemuseli čekat v mrazu, vydali jsme se proti směru její jízdy (abychom si sedli) na jinou zastávku. Došli jsme na Úzkou, kde se dav od naší návštěvy poněkud rozhojnil a potkali jsme tam Jmelí. Snažili jsme se jim namluvit, že jsme to teprve přišli luštit, ale vzhledem k tomu, že nás pak viděli nasedat do šaliny, asi se nám to moc nepodařilo.

4. Čtyřlístek (21:59-22:27)
Vystoupili jsme s davem z šaliny v Schererových zahrádkách a nalezli pořadatele. A dostali jsme do ruky náš milovaný opravdický Čtyřlístek, tentokrát na Tmou. No co víc si přát? A nakonec se z toho vyklubalo další zklamání letošní Tmou.
Ať se na nás nikdo nezlobí, ale dohodnout se s panem Němečkem na nakreslení úžasného Čtyřlístku a přitom do toho nezakomponovat nic víc než strohý popis cesty, navíc jen v sedmi bodech a v padesátimetrových rozestupech, mi připadá být projev ignorantství. Tolik krásného a zajímavého se se Čtyřlístkem dalo udělat a přitom ho pořadatelé zabili na tohle. To si Čtyřlístek nazasloužil. A tak si v našich očích Tmou připsala na konto další geniální nápad s nevyužitým potenciálem, zcela promarněný na volovině.
Nám se tomu zprvu nechtělo věřit. Nevěřili jsme, že první bod najdeme za prvním rohem, že zmínka o otočené mapě bude k ničemu, že se z toho nevyklube nic nápaditějšího (ne nutně extra složitého) než „jděte po stopách Čtyřlístku“. A tak jsme se rozdělili. Dveře jsme našli vzápětí a nastal poněkud organizační zmatek, protože mezitím Alča s Martinem už přeskočili až k dopravní značce, ale špatně ji zařadili, protože u sebe neměli zadání, takže ve výsledku bylo největším problémem tohoto stanoviště to, že jsme se po úvodním rozprchnutí nemohli domluvit a najít. Proto skoro půlhodina.

5. Nahrávka (22:27-23:13)
Dostali jsme cédéčko a opět jsme s ním zamířili do nedaleké hospody, což byla mimo jiné zajímavá sociologická sonda do nočního života dolních Husovic.
Malá odbočka: Nejsme až tak extrémní hospodští povaleči, jak by to mohlo z reportáže vypadat. Alespoň při hře ne. Po hře, to je jiná. Chodili jsme tam záměrně s vědomím časové ztráty, neboť jsme si chtěli zajistit co nejdelší tepelný komfort. Věděli jsme, že riskujeme a že si tedy za své umístění můžeme sami. I ty hospody mají ale velkou zásluhu na tom, že jsme hru přestáli v plném počtu.
Postupně jsme si všichni poslechli řadu zajímavých nahrávek a dali se do rozpoznávání. Dost dobře nerozumím tomu, proč se někomu nelíbilo, že to bylo nahráno na CD. Rozpoznávání klíčových částí všech těch šumů byla přeci náramná zábava, to bylo teprve tím, co dělalo šifru zajímavou. Napsaná na papíře by to byla bída a děs. Musíme se pochlubit. Odhalili jsme úplně všechno a vyjma Pouštní bouře jsme tomu správně přiřadili i letopočet. Ale jak asi správně tušíte, internet byl v tuto chvíli už nedílným šestým členem našeho týmu, opravdu nikdo nevěděl z hlavy, ke kterému dílu Pána Prstenů patří ta píseň, ani kdy byl přesně natočen, nikdo nevěděl, kdy přesně hrál někdo šachy, nikdo netušil, kdy že to zemřela princezna Diana, a nikdo nevěděl, kdy byl natočen Pulp fiction, či co to bylo.
Malá odbočka: Ne že by mne nutnost zjišťování informací na internetu či jinde v principu nějak vadila. Na Tmou 8 toho ale bylo příliš mnoho, navíc ve velmi rychlém sledu za sebou. A tak nám nakonec ani tato jinak pěkná šifra nespravila chuť z předchozího průběhu hry. Argument pořadatelů, že jsme to tak dělat nemuseli, a mohli to odhadnout je ve chvíli, kdy je zjevné, co je nejpřímočařejší a bezchybná cesta k řešení, trochu divná. Kdyby tak před pátou šifrou nebyla ta první a třetí, to by bylo radostné luštění. Navíc když nám to šlo tak rychle.
Zábavná byla doba, kdy jsme se s Pepou hádali, jestli třetí úryvek je nějaká písnička od Bjørk (Pepa) nebo písnička z Pána prstenů (já), aby nakonec Martin na internetu našel, že máme pravdu oba. Prvních několik minut začátku jsme se ještě věnovali přiřazování zemí, ale letopočty byly už brzy na to jasná volba. Jenom zamrzelo, že v té záplavě cizojazyčných hovorů do pouhých tří slov toho jediného, který byl v líbezné Goethově mateřštině, dokázali organizátoři vměstnat tak hrubou chybu. A najděte si ji sami, přátelé.
Radostně jsme vyběhli z hospody a neuvědomili jsme si, že už je po jedenácté a že jsme si tedy mohli vše načasovat na rozjezd, který jezdí pravidelně a odhadnutelně. A tak jsme se prošli po Husovicích, protože se nám nechtělo mrznout na zastávce.

6. Šadoku (23:57-0:25)
Šadoku pro nás znamenalo největší zbytečnou ztrátu v městské části hry a zároveň jeden z nejlepších zážitků. Ani jedno neměla kupodivu na svědomí šifra.
Rostoucí Alčin strach z klesající rtuti nás přiměl k jednomu dosti netaktickému kroku. Martin s Alčou zapadli do hospody kousek od náměstí a my zbylí jsme šli celou tu dlouhou cestu přes lávku do Podzimní s tím, že zadání potom zase přineseme zpátky, byť tušíme, že trasa bude pokračovat dále.
Šadoku jsme vyzvedli, prohlédli a ještě za pochodu Pepa hlásí, že ta šachovnice je 9x9 a že je tam divný počet figur. Následovaly povinné úvahy o chybějícím černém králi, rychle zamítnuté po odhalení chybějících dam, spočítání použitých figurek, a jakmile jsme přešli lávku zpět, předkládám postup řešení až do konce.
Co teď? Opravdu to udělat chvíli potrvá, do hospody to ještě kousek je, máme v ní 40 % týmu, příliš tam vysedávat ale smysl nemá, je to moc velká časová ztráta. Dlouhé rozhodování by ale byla větší, takže do ní nakonec jdeme s vědomím, že je to poslední příležitost se na Tmou zahřát a že tento ročník bude skutečně především o tom, přežít.
V hospodě si navzdory vědomí toho, že se tam neohřejeme (doslova) dlouho, někteří členové týmu poněkud netakticky objednávají horký čaj. Když nám jej donesou, máme akorát vyluštěno. Rozhodli jsme se přiblížit se ještě ten kousek posledním naším rozjezdem, jel za čtvrt hodiny. Čaje je obrovský kotel. Servírka vymyslela kouzelné řešení, když před nás postavila mísu s ledem. A tak jsme měli horký čaj s ledem. I takové zážitky přináší Tmou.
Od Obřanského mostu volíme poněkud nesmyslnou cestu po břehu řeky, místo abychom šli způsobně ulicí. Bylo to dál, ale zato horší cestou.

7. Tetris (1:03-1:22)
Vyzvedáváme šifru a rozbalujeme sezení. Vzhledem k tomu, že to v tom mraze znamená vybalit celtu, deku, sundat rukavice, zaujmout pozici, připravit bločky, pár sekund až minut se do toho dívat a potom zase všechno zabalit, je to dost velká časová ztráta. A vzhledem k tomu, že jsme to udělali na všech terénních stanovištích, asi nás to dost stálo.
Tady jsme vcelku okamžitě spočítali čtverečky, sesypali je a přečetli kótu. Alespoň jsme si to zpestřili pralinkami zvlášť. Byla to další šifra celkem jednoduchá, která ale hlavní minus získala především tím, že se jednalo opět o loňskou šifru 10 v bleděmodrém. Čekal nás dlouhý přesun, ještě jsme netušili, že jiné letos nebudou.

8. EKG (2:15-2:32)
Vyfuněli jsme na kopec, měsíc krásně svítil na zasněženou krajinu a bylo světlo jako ve dne. Do kopce jsme šli pomalu (i do všech ostatních), abychom se nezpotili a potom nezmrzli. Dost možná to byl další hřebíček do naší rakve.
Na kopci nám chvíli trvalo, než jsme kótu našli. Přece jen jsme ji čekali na nejvyšším bodě a ne ve škarpě u cesty. Během hledání si nemůžu vynachválit mráz. Představa, že by to trní bylo plné rosy, mne upřímně děsí. Jinovatka se oklepe.
Když jsem zadání vzal, okamžitě jsem pochopil postup. Šlo jen o to to udělat. EKG byl v zásadě hezký a zajímavý úkol. Jako potenciální první krok vícekrokové šifry. Jako samostatná šifra nestál EKG za nic. Žádný nápad. Ocenili jsme na ní trochu jen to, že nás nutí k dalšímu a dalšímu pohybu, takže nezmrzneme. Čekal nás nekonečný přesun, který byl paradoxně jediným úsekem Tmou, na níž jsme nepotkali jediného nepřítele. Skoro jsme se začali naivně domnívat, že se konečně dereme do vedení.
Cestou na deváté stanoviště jsme potkali opuštěné organizátorské auto. Chtěli jsme jim propíchat gumy, ale vzhledem k tomu, že mrzlo, se nikomu nechtělo vytahovat nožík.

9. Les je hustý (3:34-5:31)
Množící se světýlka na devátém stanovišti, mnohdy se navíc podezřele pohybující po lese dávala tušit nějakou zradu.
Do vedení jsme se nedrali. Byli jsme šestnáctí, což bylo jen o jedno lepší pořadí než v Schererových zahrádkách. Tříhodinový náskok Pleistocénu (člen Pralinek zvlášť, který Prahorám tuto přezdívku vymyslel, byl Martinou Hanžlovou označen hanebným výrazem homeless, toto je odveta), vzhledem k tomu, že jsme nikde neměli žádný zákys, byl pro nás naprosto nepochopitelný.
Pořadatelé mrzli ve stanu bez naděje na přesun na další stanoviště, což jsme jim z celého srdce přáli za to, co nám nachystali. Zařadit orienťák za hodinový přesun je nepěkná věc. Zařadit do Tmou orienťák, který opravdu není ničím víc než zcela ryzím orienťákem, jehož výsledkem není nic víc než posbírané části zadání šifry a v jehož průběhu není vůbec nad čím přemýšlet, je zoufalství. To si můžu jít na orienťák rovnou. Vždyť i s ním by se dalo vymyslet něco inteligentnějšího a zajímavějšího než prostoduché plahočení se lesem.
Pepa se na mou výzvu, kdo ohlídá batohy, dobrovolně přihlásil. Vzhledem k nízkému sebevědomí královéhradecké sekce v souvislosti se samostatnou existencí v nočním lese a orientačními schopnostmi jsme se rozdělili jen na dvě skupiny. Věděli jsme, že nás to opět bude stát čas, ale lepší než člověka. Alča a Martin dostali za úkol území na západ od cesty, Petr a já na východ.
Les je hustý, les je hustý, nezmestí sa, kto je tlstý, zas ten blbý orientačný beh. Po opruzu na šest začal opruz na dvě (hodiny). Vstoupili jsme do lesa bez buzoly a bez znalosti značení v orienťáckých mapách. Ať už tam byla jakákoli barva, stejně bylo všude houští. Poprvé jsme přišli ke světle zelené a před námi bylo zcela neprostupné houští. Pomyslel jsem si, že jestliže takto vypadá světle zelená, jak teprve bude vypadat tmavě zelená. Nakonec ale i okrová vypadala stejně.
Přesto jsme neměli s nacházením stanovišť žádné problémy. Orientace byla vždycky naše silná stránka. Vždy jsme hodně získávali na přesunech. Na Tmou 8 to neplatilo. Přesuny mezi stanovišti byly jednak nekonečné, ale hlavně vesměs trasované po lesních autostrádách, často navíc značených. Schopnost běžné orientace podle běžné mapy nám tak byla úplně k ničemu. Asi aby nám to organizátoři vynahradili, připravili pro nás nanicovatý orienťák, který jen rozšířil počet zajímavě využitelných, ale protentokrát promrhaných nápadů. Vlastně to byla taková Tmou zvlášť. To by mne vážně zajímalo, u které cukrovinky brali organizátoři inspiraci.
Lesem jsem procházel spolu s Petrem a už dávno jsem na šifrovačce nezažil něco, co by mne tak strašně nebavilo. Pojal jsem to alespoň jako procházku přírodou a snažil jsem se nemyslet na svůj zoufalý pocit, že takovýmto plácáním se na místě se vlastně nikam neposunuju, že nejsem každým krokem blíže k řešení. Moc mi to nešlo, protože vedle mne byl Petr, který hubu nezavřel a to, co jsem si od něj během cesty na adresu pořadatelů vyslechl, se nedalo slyšet ani ve všech dílech South Parku s Ivánku, kamaráde navrch. A takový slušný a způsobný hoch to býval. V některých chvílích jsem ho měl chuť zapudit, že si to obejdu sám, protože už se to vážně nedalo poslouchat.
Na tomto místě zmíním jedno zcela adresné a upřímné poděkování, které patří Járovi Altmannovi. Setkali jsme se s ním jednou na kontrole, kde byla jen áčka a béčka. Pár chvil na to jsme se s ním setkali znovu na kontrole v lomu. Teprve tam nás upozornil na to, že tabulky jsou 3x4. Jak na jedné, tak na druhé kontrole jsme prostě jeden sloupec přehlédli. Protože byl sám svědkem toho, že jsme na kontrole byli, snažil se nám nezištně pomoci. Sám už tabulku u sebe neměl a z vlastní iniciativy se po ní ptal ostatních příchozích. Snad by to nebylo chápáno jako v rozporu s pravidly, nicméně se to stejně minulo účinkem. Poslední sloupec byl k nesehnání. Ale stejně taková ochota od nepřítele potěší. Děkujeme.
Na poslední kontrolu už jsem šel sám, Petr se běžel podívat znovu na áčka a béčka. Tak jsem si alespoň chvíli užil lesního ticha bez nadávek.
Když jsem se vrátil na stanoviště, nenašel jsem Pepu tam, kde jsme jej nechali a volal jsem mu. Šel pro zadání s Petrem. I v telefonu bylo slyšet, jaká je mu strašná zima. Nebyl s to moc otvírat pusu a měl úplně roztřesený hlas.
Šifra byla hodně jednoduchá, byť nikoli nezajímavá. S časovou náročností jejího získání ale tvořila dosti disharmonický celek. Ostatní ji vyřešili beze mne. Já jsem se věnoval svačině, neboť ve chvíli, kdy jsem přišel, už byli ostatní na správné cestě.

10. Kráva (6:19-6:50)
Cestou jsme v mrazu vzpomínali, jak jsme tu před měsícem v parném létě hráli Krtčí norou. Každou chvíli kolem nás prosvištěl nějaký bleskurychlý jedinec, aby se v zápětí zastavil a během koukání do mapy jsme jej zase pokojně předešli. Bylo to veselé.
Takzvaný most jsme nalezli bez problémů, byť to nebyl ten zaznačený v mapě a dokonce i roh obory byl o něco severněji než v mapě. Začalo sněžit a rozednilo se.
A čekalo tady na nás něco, v co jsme už ani nedoufali. Opravdu krásná šifra. Vlastně už byly takové od této chvíle všechny, i ty, na něž jsme nedošli. Přesně tak, jak se na Tmou sluší a patří. Ale bylo to už příliš pozdě. Roztrpčení nad předcházejícím průběhem završeným opruzem na dvě už to spravit nedokázalo.
Ještě než se stihnu uvelebit, někdo odhaluje některé shluky, které jsou seřazeny abecedně. Hned vzápětí se ukazuje, že vyjma prvního divného písmene jsou takové všechny. Pepa záhy hlásí přesmyčku: „Heslo je kráva.“ A potom už nám jenom zbytečně dlouho trvá, než odhalíme, že se má „kráva“ odčítat a jak se má odčítat.
Konečně tu byla šifra, kterou jsme vyřešili a z jejíhož řešení jsme měli upřímnou radost. Jdeme dál.

11. Šoupání (7:20-7:53)
V Útěchově se rozhlížím po nějakém otevřeném obchodě, neboť jsem dostal masochistickou chuť na zmrzlinu. Při cestě ale žádný nebyl. V Midlochově ulici vysloveně tancujeme, jak strašně se tu všechno klouže. Nakonec se ale nenajde nikdo, kdo by udělal bác.
Zůstáváme stát na cestě a Petr vyráží přes příkop s tím, že to tam někde bude. Nakonec je pomník docela daleko v lese, takže na něj chvíli čekáme. Jen tak mimochodem: Kdo jsou všichni ti strejci, kteří mají všude po lesích okolo Brna ty tři prdele pomníků? Nebo je to tam postavené jenom kvůli šifrovačkám?
Trojrozměrné vyobrazení kostek v Pepovi jasně evokuje jakousi hru, o jejíž existenci jsem v životě neslyšel. V následujících dnech se ho asi třicetkrát ptám, jak že se teda jmenuje, protože se mi neustále dere na jazyk něco jako Kosovan, ale vím, že je to blbě. Ke konci se mi plete už jen tu a onde písmenko. Těžko říci, jak dlouho by nám to trvalo, pokud by to neznal.
Rychlé projetí tečkou skrz ukazuje, že se nikde nedostane ven i že jednoduché čtení na cestě dává nesmysly. Takže to asi bude dobře. Stříháme malé papírky, popisujeme písmenka a já se pasuji do role šoupmistra. Prvním tahem šoupnu káčko mezi dvě óčka a Pepa hlásí tajenku: „Brána ohrady okolo“. Prostě vysypte před něj krabici scrabblu na podlahu a on vám přečte tajenku. Jenže ta tajenka je nesmyslná. V nedalekém Ořešíně se sice pěstují koně, ale taková interpretace nám připadá nemocná.
Tak to asi opravdu doděláme. Šoupeme, jde to blbě, papír se lepí k papíru, navíc napoprvé dělám někde chybu a musíme to opakovat. Pak vyjde předpokládaný text uspořádaný do tvaru mapové značky a my máme radost. Radost z pěkné šifry, z jediného kratšího terénního přesunu a z toho, že optimální cesta na další stanoviště nevede po lesní autostrádě a my můžeme alespoň jednou zužitkovat orientační schopnosti a můžeme Programově, Rozumově A Spontánně Ignorovat Trasu.

12. Piškvorky (8:24-9:36)
Stanoviště bylo luxusní. Tým před námi nám uvolnil suchá křesílka, lavičky a stoleček, takže jsme si rozložili piknik (pralinky zvlášť, sušenky, glukózu a mražený chléb) a šifru. Čas na dokončení už byl dost nahnutý, což zamrzelo o to víc, že to bylo navzdory tomu, že jsme na trase nezažili jediný zákys. Tak nás pro jistotu čekal tady.
Zákres na papír ukázal, že se hráči piškvorek snad definitivně pomátli na rozumu. Ale brzy přišlo odhalování, čeho všeho je tu dvanáct, což není náhoda. 12 souřadnic, 12 sekvencí, 12 tahů (to náhoda byla). S určitou časovou prodlevou jsme přišli i na 12 slov. Následující zákys, byť nebyl nijak zvlášť dlouhý, způsobila dočasná neschopnost správné interpretace správných informací. Prostě nám příliš dlouho trvalo, než jsme si dokázali připustit, že to nemusí být nutně tak, že první souřadnice znamená sekvenci a druhá slovo, ale že to může být i naopak.
Nakonec byla šifra pěkná, její výsledek nás ale nepotěšil. Od začátku jsme kolem sebe neustále měli mnoho jiných týmů, předpokládali jsme tedy, že Tmou 8 už musí mít vítěze. Netušili jsme, jak moc se mýlíme. Třináctým stanovištěm opět kdesi v tramtárii se naše šance na dokončení rozplývaly jako pára nad hrncem.

13. Výstava (10:27-11:17)
Řešení naší poslední šifry bylo silně poznamenáno neustálým koukáním na hodinky. Možnost, že vítěz ještě není, jsme si vůbec nepřipouštěli, Tmou zůstane tentokrát nedobyta.
Škoda. Tak krásná šifra a tak málo času. Nejprve jsme se vydali slepou cestou hledání slov zmíněných ve Slovníku, než mi docvaklo, že Slovník se má používat jen na interpretaci výsledku, a rázně jsem tuto cestu ukončil. Pak už jsme se vydali po té správné, usoudili jsme, že jde skutečně o popisy tvarů. Jen naše fantazie byla přílišná, takže jsme se nemohli zbavit dojmu, že jde o písmena. Třeba takový větrný mlýn s ulámanými lopatkami je jasné „K“. A snažili jsme se je rozpoznat.
Mapa nás během té třičtvrtěhodinky nenapadla ani poté, co jsem pochopil, že Konsorcium červených trpaslíků je skutečně ta organizace, jejímž jsem členem. Ne že by nám to myslelo špatně, ale myslelo nám to už pomalu. Myslím, že bychom na správný nápad už dlouho nečekali.
Mrzí mne to tím spíše proto, že třináctku považuju za vrchol Tmou. Byla krásná, nová, elegantní, nápaditá, neotřelá, zábavná a nutící člověka oprostit se od provařených postupů. Přesně takové mi dělají největší radost. S obhajobou této šifry od Radka Pelánka se plně ztotožňuji. Vyjadřuje v zásadě velmi podobné myšlenky jako má vlastní obhajoba šifry 15-Funkce na Svíčkách 2006, jejímž jsem autorem.
Zároveň byla třináctá šifra ale dost těžká a v kontextu celé hry působila trochu nešikovně. Je-li celá hra plná šifer s 10% mortalitou, pak jedna, která vykazuje mortalitu 90%, působí jako pěst na oko. Věřím ale, že to bylo způsobeno ne šifrou samotnou, ale nedostatkem času. Ten nakonec zabil i nás.
Úderem jedenácté se ztrácela veškerá motivace a protože jsme se chtěli podívat do cíle, rozlepili jsme obálku. Těžko říci, jestli by nám k něčemu bylo, pokud bychom vydrželi do dvanácti luštit. Třináctka se nedala ošidit a chtěla svůj čas. Jakkoli jsem přesvědčen, že bychom si s ní poradili a řešení by bylo radostné, nebylo by rychlé. Asi bychom to stejně nestihli. I když, kdo ví. Nakonec jsme se i mohli dostat do nejlepší pětky. Takhle nás čekalo čtrnácté místo v dopočtu. Zlomili jsme vzestupnou tendenci. Doufám, že teď už to s námi nepůjde pořád jen dolů.

V cíli jsme zatleskali právě dekorovaným vítězům, prohodili s ostatními pár slov a přemýšleli, co se nám líbilo a co ne. Takže asi největší plus bylo nakonec fungování týmu, z něhož jsem měl obavy, a nakonec na nás nedolehla jediná spánková krize, tým se nerozpadl, zažili jsme jediný droboučký zákys a do posledních chvil jsme jako luštící tým výborně fungovali. (Jo, s fyzickou stránkou členů to bylo horší.) Mráz jsme přežili hravě a nenaplnily se moje obavy, že se Tmou stane naším memoriálem už do devátého ročníku.
Z obsahu hry samotné jsme měli dost nešťastný pocit. Tolik krásných promarněných nápadů. A aby byl jejich výčet úplný, doplním ještě jeden, a to Slovník Tmou. Rozsáhlý elaborát s velkým potenciálem na to, udělat hru zajímavější, a nakonec téměř nevyužitý.
Z Tmou se stal taky hodně pochoďák. Nachodili jsme okolo 30 km, což mi sice nijak zvlášť nevadí, ale doba k tomu potřebná ochuzuje hru o zajímavější zážitky. Vzato striktně podle zápisků pro nás Tmou představovala 11 hodin luštění a 6 a 3/4 hodiny přesunů. Uvážíme-li, že v čase luštění je i slepá bába, čtyřlístek a orienťák a v našem případě navíc i přesun do centra z Planýrky, je skutečný poměr 7 a 1/4 hodiny luštění a 10 a 1/2 hodiny přesunů. Tedy 41 % luštění. To už je trochu málo. A to, prosím pěkně, nebloudíme.

SvPZ

Zpět na zápisky