Zážitky a reakce týmů
Tým "Čumáci" napsal:
Kvalifikace:
O naší letošní kvalifikaci bych se možná ani neměla moc rozepisovat, šlo nám to jak psovi pastva, ale nakonec se to podařilo. Rozhodla jsem se, že v teple kanceláře jsme neměli dostatek motivace, a proto náš venkovní výkon bude určitě podstatně lepší…no nevím.
Před hrou:
Když už bylo jasné, že předpověď se nezlepší a že se zřejmě i vyplní celkem přesně (což je pro Brno dosti netypické), nezbylo než zvýšit intenzitu léčení neduhů a vybavit se skutečně jako polární badatel. Mně se bohužel nepodařilo nachlazení vyléčit, stále jsem stagnovala na 37,2, takže nezbyla než léčba šokem, snad tělo pochopí, že při takové zátěži se nějakou rýmou nemůže zabývat. Naštěstí pochopilo a přešlo na nouzový režim.
Planýrka:
Na sraz jsem se dostavili skutečně v plném počtu už v 16.20, což se nám nikdy předtím nepodařilo. Při výstupu na Planýrku dokonce jeden náš člen zažil svých pár minut slávy, když jeho záběr pak visel za hlasatelkou Primy.
Musím se přidat k ostatním týmům s kritikou zdlouhavého začátku, byl to takový trénink vymrznutí na celou noc, naštěstí ještě s vizí zahřátí v dohledné době. Hledali jsem se docela dlouho, volali mobilem, řvali chodili (nakonec vítězoslavně i po cestě) a pak se našli, sláva. Bylo 18:00. Říkala jsem si, jestli týmy, které nedorazily na sraz včas, byly skutečně hendikepovány, když šifru dostaly jen něco málo po nás, nevymrzli a ušetřili hlasivky…
Řešení šifry se zdálo docela nasnadě, že to nebude prostá substituce se dalo čekat. Některá slova jsme s přítelem na telefonu odhalili, ale nakonec jsem se přesunuli do nedaleké kanceláře ke Googlu, kde to už šlo poměrně rychle.
Panenská parčík:
Co dělat s trubičkou bylo téměř jasné (Broňka ještě napadlo dát si ji jako svatozář, ale to by k vyluštění skutečně nevedlo). Pro jistotu jsem rychle v trafice ve Špalíčku koupila 2 krabičky barevného Tic Tacu, pro kontrolu, jestli jsou bonbony skutečně všechny bílé a pak jsme učinili bleskový přesun na tajné teplé místo. Luštění této šifry jsem skutečně nepodcenili. Došlo k důsledné dělbě práce: Broněk vyndavač, Zdeněk rozkrajovač, Evča zapisovač a já s Šárkou ochutnavač. Každý Tic Tac byl rozdělen na půl, polovina dána stranou v přesném pořadí, druhá polovina rozdělena na čtvrtiny a čtvrtiny sežrány. Osobně nechápu, jak někteří nemohli rozeznat alespoň Cherry mint od větrových (někdo jim taky říkal pomerančové a jahodové no nééé), ale asi to bylo v tom bonbony rozkousat. Jelikož mám v oblibě zelené Orbitky, celkem hravě jsem rozeznala mátovou a mentolovou příchuť s pracovním označením zelené a modré Orbitky (případně dobře a hnusně mentolový). Pár renonců se sice vyskytlo (zejména když má člověk na stoličkách nalepeno několik druhů Tic tacu) ale proložení suchým chlebem, vodou a nové chutnání z odložených vzorků to vždycky vyřešilo. Vyšlo nám to bez chyby. A to mají ženy údajně o polovinu méně chuťových buněk než muži. Se svěžím dechem jsme startovali na Dornych přímo k displeji, kolem kterého často jezdím do práce…byli jsme tam sedmí, což bylo naše nejlepší umístění během hry, no nechval večera před nocí…
Displej Dornych
Aneb náš největší a nejpitomější zákys. Místa jsme poznali téměř všechny, dokonce je i zapsali do mapy (fakt lituju nebrněnské týmy, ale zatím jsem nečetla žádné zvláštní stížnosti, takže to asi zvládli, klobouk dolů). Ovšem jedno jsme určili chybně a proto nám kruh nevyšel. Navíc možnost, že to bude uprostřed, jsem zavrhli jako první, neboť střed kruhu byl loni a je to příliš stupidní. Zdá se, že v hledání složitostí jsme byli letos mistři. Takže jsme kombinovali dopravní obslužnost míst (všechny spojeny linkami 4, 5, a 67 no není to divné ?), úsečky a pak jsem se přesunuli do teplého kanclíku. Nakonec kluci vyrazili do terénu zjistit, jestli Jaroška je fakt Jaroška (jak by nemohla být že..), pak volali ať určíme střed toho paskvilu, přičemž Evča řekla „tak třeba ty Schreberovy zahrádky“ a nakonec se vrátili s Myšpulínem. Tři hodiny v čoudu.
Schreberovy zahrádky
Jak luštit tenhle krásný komix bylo jasné, ovšem opět nás náš talent na hledání složitostí nezklamal. Vzhledem k tomu, že Pinďa měl obráceně mapu, bylo přece jasné, že se má začít od zadu a to od pískoviště v Schreberových zahrádkách. Cíl bude mezi obchodem s počítači a potravinami. Takže jsme urputně hledali garáže, pak nějaké podobné našli, pak se zase vrátili a nakonec po obejití celého bližšího okolí jsme našli značku zákaz vjezdu motorových vozidel a hned vedle plot s bodlinkami. Hm, takže to nebylo pozpátku. Další hodina a půl v tahu.
Zábrdovický most – pískoviště
Tentokrát byla okamžitě zavržena možnost jít někam do tepla, neboť to nás vždycky hrozně zdrželo. Takže pěkně pod lampu, na batoh, sluchátka na uši a jedem. Poznali jsme všechno (pouštní bouře nám teda dala dost zabrat, ale když člověk ví co by tak zhruba měl slyšet, tak to jde) a bylo jasné, že teď je čas na nápovědu roky vedou vaše kroky. Určili jsme většinu událostí (někde aspoň rozsahem, no Dianu jsme přestřelili, ale zase ten Pán Prstenů byl Dvě Věže a ty měly premiéru až 2003…no nic), něco jsme nevěděli ale rozhodli jsme se, že už nebudeme žádného nebožáka budit a dáme to bez toho. Rozsah 1-26 nás trknul hned, písmena jsem přiřadili z obou stran, takže vzhledem k pečlivému studiu slovníku tmou jsme datla měli hned, ulici podzimní až z druhé novější mapy.
Podzimní
Krásná klouzavá procházka po nadchodu, osamělý vagon jedoucí po jedné z 20 kolejí (pak se o něco zastavil), no nádhera. Ještě krásnější bylo, že zrovna v okamžik našeho příchodu nějaký tým opustil lavičku v zastávce, kde jsem se krásně uvelebili. Nejdřív nás nenapadlo nic, jen že princip šachů je vyloučen. Pak jedna část týmu začala zkoušet porovnávat čtverečky v mapě, což se mi nelíbilo, tak jsem vymyslela Sudoku. To se líbilo všem a její řešení sfoukla Evča s pomocí nás všech hravě a šlo se do lomu (s údivem jsem zjistila, že někteří členi našeho týmu Sudoku vůbec neznají! Je to možné když polovina Britů křičí „chci zpět svůj život před Sudoku“ ?). Cestu přes koleje jsme zavrhli (blahé paměti pamatuju, jak nám někdo nadával, že jsme šli po železničním mostě na Pasník, a taky že něco o železnici je v pravidlech „ Hráči dodržují pravidla bezpečnosti, předcházejí riziku zranění. Zejména nepřebíhají rušné silnice, nevstupují do železničních tunelů, nechodí po kolejišti vlaku apod.“), takže pěkně oklikou a pěšky. Rozjezd by byl jen zdržení s vymrznutím.
Maloměřice lom – brána Morie
Škoda že Broněk nezná Pána Prstenů a mně se zase nechtělo do toho kopečka. Když se ptal co má hledat, řekla jsem, že asi nějakou díru. Že je tam skutečně nastříkaná brána Morie jsem netušila, teď mě mrzí, že jsem si ten kopeček nevyběhla. A opět obligátní uvelebení na kamenném kvádru, čajíček, rohlíček, a řešení je jasné. Po překreslení první poloviny už mávám s mapou a opakuju to je 335,9, přičemž jsme okřiknuta, že to snad už doluštíme ne?
Kóta 335,9
Nahoru jsem si vylezli všichni, neboť bylo jasné, že vracet se dolů by byla zacházka, ostatně byla tam v poprašku vychozená celkem slušná dálnice. A opět karimatka, čajíček, další vrstva, deštník proti sněhu a zase písmena od 0 do 25? Není to už nuda? Pár chyb ve výpočtu (ach ta velká násobilka, ale kalkulačku snad tahat nebudem…). Dolů to sprasíme, už je celkem vidět, takže se to dá.
U Luže
Cesta do táhlého kopce je skutečně vyčerpávající, Broněk zvedá morálku družstva kyselými rybičkami, které mě určitě zachraňují před hypoglykémií. Bohužel je už úplně světlo. Bohužel proto, že místo k pomníku jsme po vyšlapané dálnici zabloudili k jednomu stanovišti z orienťáku kde bylo zrovna „šifra je lehká“. Vsadím se, že kdybychom našli jinou kontrolu, trklo by nás dřív, že máme jít ještě jinam, takhle nám to trvalo na slušné vymrznutí. Možná proto jsem se pak celkem rádi rozešli na zbylé kontroly, kdy zejména kontrola A mě solidně zahřála. Je fakt, že při světle a ve sněhu orientační závod ztratil svoje kouzlo, i když jsem pyšná na to, že zarostlý průsek jsem našla dřív než soupeř mužského pohlaví, který vyrazil dříve .
Evča se dobrovolně vzdala zahřívání se hledáním kontrol, a protože jí už byla zima, ihned přišla na správné řešení (přiřadit číslo k písmenu jsme snad už uměli zpaměti) a za pomoci kalkulačky (člověk si musel sundat rukavice ale zase nemusel myslet…) nám vyšlo správné řešení. Byli jsme naštvaní, že jsme tak zkejsli u jedné z kontrol, ale dobře nám tak, úkol zněl jasně – k pomníku…
Most roh obory
Menší orientační zádrhel, který potkal nemálo dalších týmů, potkal i nás, hoši však nelenili a šifru našli (když už se museli vláčet s tou mapou, kterou jsme jim na cestu dolů vnutila). Na přesmyčky Evča přišla celkem rychle, jejich řešení nám činilo trochu potíže (asi jako krkavice na kvalifikaci, já osobně jsem na přesmyčky slepá jak patron..) pak už jen přimět kódovací tabulku, aby vyplivla správné řešení a zase štreka…dvanáctá hodina se nachyluje a nám je jasné, že 11 bude naše poslední kontrola. Jít dál po limitu rezolutně odmítám, i tak jsem zvědavá, jak se s tímto pěchotním přesunem má rýma vyrovná…
Pomník Midlocha
Stíháme tak tak zapsat se do vrcholové knihy. Jako 80., a to v 11:50. To se nám to 7. místo po Tic tacu trochu zhoršilo, ale zase se nám zlepšilo 177. místo na pětce. Takže vlastně celkem spokojenost. Šifru už ani neluštíme, odcházíme na zastávku a hajdy domů
Závěr:
Ihned po konci Tmou8 jsem si říkala, jak to bylo loni mnohem lepší (loni jsme totiž jako jedni z mála dali desítku a podívali se do Hvízdalky) ale s odstupem času si říkám, že letos to bylo opravdu v obtížnosti odstupňováno tak, aby si zahráli téměř všichni a byly tam moc hezké nápady. Trasa co do délky a převýšení byla docela drsná, ale dala se dle mého názoru v pohodě zvládnout i přes to trošku extrémní počasí (..ale každého snad napadne, že si má v mrazu vzít pití do termosky ne?).
My jsem si nakonec zahráli taky skvěle, sice jsme ztratili hodně času kvůli blbostem, ale i to k tomu patří. Jen mi tak trochu chyběl ten slastný pocit po prolomení nějaké zapeklité šifry, ale to možná i proto, že k těm zapeklitým jsme nedošli. Gratulujeme vítězům a příští rok budeme mít herní index úplně jinde, takže se třeste!
Hanka
O naší letošní kvalifikaci bych se možná ani neměla moc rozepisovat, šlo nám to jak psovi pastva, ale nakonec se to podařilo. Rozhodla jsem se, že v teple kanceláře jsme neměli dostatek motivace, a proto náš venkovní výkon bude určitě podstatně lepší…no nevím.
Před hrou:
Když už bylo jasné, že předpověď se nezlepší a že se zřejmě i vyplní celkem přesně (což je pro Brno dosti netypické), nezbylo než zvýšit intenzitu léčení neduhů a vybavit se skutečně jako polární badatel. Mně se bohužel nepodařilo nachlazení vyléčit, stále jsem stagnovala na 37,2, takže nezbyla než léčba šokem, snad tělo pochopí, že při takové zátěži se nějakou rýmou nemůže zabývat. Naštěstí pochopilo a přešlo na nouzový režim.
Planýrka:
Na sraz jsem se dostavili skutečně v plném počtu už v 16.20, což se nám nikdy předtím nepodařilo. Při výstupu na Planýrku dokonce jeden náš člen zažil svých pár minut slávy, když jeho záběr pak visel za hlasatelkou Primy.
Musím se přidat k ostatním týmům s kritikou zdlouhavého začátku, byl to takový trénink vymrznutí na celou noc, naštěstí ještě s vizí zahřátí v dohledné době. Hledali jsem se docela dlouho, volali mobilem, řvali chodili (nakonec vítězoslavně i po cestě) a pak se našli, sláva. Bylo 18:00. Říkala jsem si, jestli týmy, které nedorazily na sraz včas, byly skutečně hendikepovány, když šifru dostaly jen něco málo po nás, nevymrzli a ušetřili hlasivky…
Řešení šifry se zdálo docela nasnadě, že to nebude prostá substituce se dalo čekat. Některá slova jsme s přítelem na telefonu odhalili, ale nakonec jsem se přesunuli do nedaleké kanceláře ke Googlu, kde to už šlo poměrně rychle.
Panenská parčík:
Co dělat s trubičkou bylo téměř jasné (Broňka ještě napadlo dát si ji jako svatozář, ale to by k vyluštění skutečně nevedlo). Pro jistotu jsem rychle v trafice ve Špalíčku koupila 2 krabičky barevného Tic Tacu, pro kontrolu, jestli jsou bonbony skutečně všechny bílé a pak jsme učinili bleskový přesun na tajné teplé místo. Luštění této šifry jsem skutečně nepodcenili. Došlo k důsledné dělbě práce: Broněk vyndavač, Zdeněk rozkrajovač, Evča zapisovač a já s Šárkou ochutnavač. Každý Tic Tac byl rozdělen na půl, polovina dána stranou v přesném pořadí, druhá polovina rozdělena na čtvrtiny a čtvrtiny sežrány. Osobně nechápu, jak někteří nemohli rozeznat alespoň Cherry mint od větrových (někdo jim taky říkal pomerančové a jahodové no nééé), ale asi to bylo v tom bonbony rozkousat. Jelikož mám v oblibě zelené Orbitky, celkem hravě jsem rozeznala mátovou a mentolovou příchuť s pracovním označením zelené a modré Orbitky (případně dobře a hnusně mentolový). Pár renonců se sice vyskytlo (zejména když má člověk na stoličkách nalepeno několik druhů Tic tacu) ale proložení suchým chlebem, vodou a nové chutnání z odložených vzorků to vždycky vyřešilo. Vyšlo nám to bez chyby. A to mají ženy údajně o polovinu méně chuťových buněk než muži. Se svěžím dechem jsme startovali na Dornych přímo k displeji, kolem kterého často jezdím do práce…byli jsme tam sedmí, což bylo naše nejlepší umístění během hry, no nechval večera před nocí…
Displej Dornych
Aneb náš největší a nejpitomější zákys. Místa jsme poznali téměř všechny, dokonce je i zapsali do mapy (fakt lituju nebrněnské týmy, ale zatím jsem nečetla žádné zvláštní stížnosti, takže to asi zvládli, klobouk dolů). Ovšem jedno jsme určili chybně a proto nám kruh nevyšel. Navíc možnost, že to bude uprostřed, jsem zavrhli jako první, neboť střed kruhu byl loni a je to příliš stupidní. Zdá se, že v hledání složitostí jsme byli letos mistři. Takže jsme kombinovali dopravní obslužnost míst (všechny spojeny linkami 4, 5, a 67 no není to divné ?), úsečky a pak jsem se přesunuli do teplého kanclíku. Nakonec kluci vyrazili do terénu zjistit, jestli Jaroška je fakt Jaroška (jak by nemohla být že..), pak volali ať určíme střed toho paskvilu, přičemž Evča řekla „tak třeba ty Schreberovy zahrádky“ a nakonec se vrátili s Myšpulínem. Tři hodiny v čoudu.
Schreberovy zahrádky
Jak luštit tenhle krásný komix bylo jasné, ovšem opět nás náš talent na hledání složitostí nezklamal. Vzhledem k tomu, že Pinďa měl obráceně mapu, bylo přece jasné, že se má začít od zadu a to od pískoviště v Schreberových zahrádkách. Cíl bude mezi obchodem s počítači a potravinami. Takže jsme urputně hledali garáže, pak nějaké podobné našli, pak se zase vrátili a nakonec po obejití celého bližšího okolí jsme našli značku zákaz vjezdu motorových vozidel a hned vedle plot s bodlinkami. Hm, takže to nebylo pozpátku. Další hodina a půl v tahu.
Zábrdovický most – pískoviště
Tentokrát byla okamžitě zavržena možnost jít někam do tepla, neboť to nás vždycky hrozně zdrželo. Takže pěkně pod lampu, na batoh, sluchátka na uši a jedem. Poznali jsme všechno (pouštní bouře nám teda dala dost zabrat, ale když člověk ví co by tak zhruba měl slyšet, tak to jde) a bylo jasné, že teď je čas na nápovědu roky vedou vaše kroky. Určili jsme většinu událostí (někde aspoň rozsahem, no Dianu jsme přestřelili, ale zase ten Pán Prstenů byl Dvě Věže a ty měly premiéru až 2003…no nic), něco jsme nevěděli ale rozhodli jsme se, že už nebudeme žádného nebožáka budit a dáme to bez toho. Rozsah 1-26 nás trknul hned, písmena jsem přiřadili z obou stran, takže vzhledem k pečlivému studiu slovníku tmou jsme datla měli hned, ulici podzimní až z druhé novější mapy.
Podzimní
Krásná klouzavá procházka po nadchodu, osamělý vagon jedoucí po jedné z 20 kolejí (pak se o něco zastavil), no nádhera. Ještě krásnější bylo, že zrovna v okamžik našeho příchodu nějaký tým opustil lavičku v zastávce, kde jsem se krásně uvelebili. Nejdřív nás nenapadlo nic, jen že princip šachů je vyloučen. Pak jedna část týmu začala zkoušet porovnávat čtverečky v mapě, což se mi nelíbilo, tak jsem vymyslela Sudoku. To se líbilo všem a její řešení sfoukla Evča s pomocí nás všech hravě a šlo se do lomu (s údivem jsem zjistila, že někteří členi našeho týmu Sudoku vůbec neznají! Je to možné když polovina Britů křičí „chci zpět svůj život před Sudoku“ ?). Cestu přes koleje jsme zavrhli (blahé paměti pamatuju, jak nám někdo nadával, že jsme šli po železničním mostě na Pasník, a taky že něco o železnici je v pravidlech „ Hráči dodržují pravidla bezpečnosti, předcházejí riziku zranění. Zejména nepřebíhají rušné silnice, nevstupují do železničních tunelů, nechodí po kolejišti vlaku apod.“), takže pěkně oklikou a pěšky. Rozjezd by byl jen zdržení s vymrznutím.
Maloměřice lom – brána Morie
Škoda že Broněk nezná Pána Prstenů a mně se zase nechtělo do toho kopečka. Když se ptal co má hledat, řekla jsem, že asi nějakou díru. Že je tam skutečně nastříkaná brána Morie jsem netušila, teď mě mrzí, že jsem si ten kopeček nevyběhla. A opět obligátní uvelebení na kamenném kvádru, čajíček, rohlíček, a řešení je jasné. Po překreslení první poloviny už mávám s mapou a opakuju to je 335,9, přičemž jsme okřiknuta, že to snad už doluštíme ne?
Kóta 335,9
Nahoru jsem si vylezli všichni, neboť bylo jasné, že vracet se dolů by byla zacházka, ostatně byla tam v poprašku vychozená celkem slušná dálnice. A opět karimatka, čajíček, další vrstva, deštník proti sněhu a zase písmena od 0 do 25? Není to už nuda? Pár chyb ve výpočtu (ach ta velká násobilka, ale kalkulačku snad tahat nebudem…). Dolů to sprasíme, už je celkem vidět, takže se to dá.
U Luže
Cesta do táhlého kopce je skutečně vyčerpávající, Broněk zvedá morálku družstva kyselými rybičkami, které mě určitě zachraňují před hypoglykémií. Bohužel je už úplně světlo. Bohužel proto, že místo k pomníku jsme po vyšlapané dálnici zabloudili k jednomu stanovišti z orienťáku kde bylo zrovna „šifra je lehká“. Vsadím se, že kdybychom našli jinou kontrolu, trklo by nás dřív, že máme jít ještě jinam, takhle nám to trvalo na slušné vymrznutí. Možná proto jsem se pak celkem rádi rozešli na zbylé kontroly, kdy zejména kontrola A mě solidně zahřála. Je fakt, že při světle a ve sněhu orientační závod ztratil svoje kouzlo, i když jsem pyšná na to, že zarostlý průsek jsem našla dřív než soupeř mužského pohlaví, který vyrazil dříve .
Evča se dobrovolně vzdala zahřívání se hledáním kontrol, a protože jí už byla zima, ihned přišla na správné řešení (přiřadit číslo k písmenu jsme snad už uměli zpaměti) a za pomoci kalkulačky (člověk si musel sundat rukavice ale zase nemusel myslet…) nám vyšlo správné řešení. Byli jsme naštvaní, že jsme tak zkejsli u jedné z kontrol, ale dobře nám tak, úkol zněl jasně – k pomníku…
Most roh obory
Menší orientační zádrhel, který potkal nemálo dalších týmů, potkal i nás, hoši však nelenili a šifru našli (když už se museli vláčet s tou mapou, kterou jsme jim na cestu dolů vnutila). Na přesmyčky Evča přišla celkem rychle, jejich řešení nám činilo trochu potíže (asi jako krkavice na kvalifikaci, já osobně jsem na přesmyčky slepá jak patron..) pak už jen přimět kódovací tabulku, aby vyplivla správné řešení a zase štreka…dvanáctá hodina se nachyluje a nám je jasné, že 11 bude naše poslední kontrola. Jít dál po limitu rezolutně odmítám, i tak jsem zvědavá, jak se s tímto pěchotním přesunem má rýma vyrovná…
Pomník Midlocha
Stíháme tak tak zapsat se do vrcholové knihy. Jako 80., a to v 11:50. To se nám to 7. místo po Tic tacu trochu zhoršilo, ale zase se nám zlepšilo 177. místo na pětce. Takže vlastně celkem spokojenost. Šifru už ani neluštíme, odcházíme na zastávku a hajdy domů
Závěr:
Ihned po konci Tmou8 jsem si říkala, jak to bylo loni mnohem lepší (loni jsme totiž jako jedni z mála dali desítku a podívali se do Hvízdalky) ale s odstupem času si říkám, že letos to bylo opravdu v obtížnosti odstupňováno tak, aby si zahráli téměř všichni a byly tam moc hezké nápady. Trasa co do délky a převýšení byla docela drsná, ale dala se dle mého názoru v pohodě zvládnout i přes to trošku extrémní počasí (..ale každého snad napadne, že si má v mrazu vzít pití do termosky ne?).
My jsem si nakonec zahráli taky skvěle, sice jsme ztratili hodně času kvůli blbostem, ale i to k tomu patří. Jen mi tak trochu chyběl ten slastný pocit po prolomení nějaké zapeklité šifry, ale to možná i proto, že k těm zapeklitým jsme nedošli. Gratulujeme vítězům a příští rok budeme mít herní index úplně jinde, takže se třeste!
Hanka
Zpět na zápisky