Zážitky a reakce týmů
Tým "Noční můra" napsal:
Tmou III
aneb
Jak jsme chtěli vyhrát, a jak se to skoro povedlo, i když to v průběhu
hry vypadalo bledě :)
--------------------------------------------------------------------------------
Start
1. Planýrka
2. Sady národního odboje
3. Kaplička na Buriánově náměstí
4. Psí cvičiště
5A, 5B Merhautův pomník, Výstaviště
6. Křoví v parku v Lužánkách
7. Kostel v Komíně
8. Hráz
9. Vrch Chochola
10. Kóta 318.1
11. Seník západně od Ríšovy studánky
12. U Huberta
13. Strom v maliní
14. Rybníček u Žebětína
Cíl
Odpovědi organizátorům
--------------------------------------------------------------------------------
Pár slov na začátek:
Chceme se podělit o zážitky z této skvělé hry, ať už pro pobavení
organizátorů, nebo těch, co soutěžili za konkurenci, nebo pro týmy,
které se hry budou účastnit příště. Třeba se poučí z našich chyb.
(David: Já bych tam radši napsal poučí z naší chytrosti :-)
Hlavní ponaučení podle nás je, že i dvouhodinová ztráta na první
kontrole a čtyřhodinová ztráta v půlce hry není důvodem k přehnané
skepsi.
Důležité poučení speciálně pro náš tým zní: šetři nohy, nešetři hlavu
(zvlášť když máš v týmu čtyři matfyzáky). Je třeba koukat do papíru
tak dlouho, dokud není řešení jasné. Jsi-li na pochybách, zda to
organizátoři mysleli stejně jako ty, mysleli to jinak. Naprostá
většina šifer je jednoznačná.
A ještě bychom si dovolili jeden postřeh. Zatímco na startu jsme si
připadali nejstarší, v cíli jsme byli nejmladší. Zatímco v brněnské
části jsme potkávali samé (ex)gympláky, nad ránem už to byli pouze
(ex)vysokoškoláci. Mimo jiné o tom svědčí též zápis ve vrcholové
knize. Druhý tým (náskok cca 3:50), složený ze studentů Jarošky, se v
cíli již neobjevil.
Něco o našem týmu:
O hře jsme se dozvěděli od Lenky (a ta od loňského vítěze), která také
dala dohromady náš tým. Všichni studujeme na MFF UK v Praze, kromě
Lukáše, kterého to teprve čeká.
Lenka, 21 let, Přeštice, třeťačka na fyzice, velitel
Lukáš, 18 let, jediný náš Brňák, čtvrťák na gymplu, expert na Brno
David, 24 let, Pardubice, postgraduál na matice, expert na orientaci
Honza, 20 let, Pelhřimov, druhák na fyzice i na matice, expert na všecko
a já jsem Eva, 22 let, Hradec Králové, páťačka na matice. (David:
expertní zapisovatelka :))
--------------------------------------------------------------------------------
Start (16:30)
Scházíme se chvíli po čtvrté hodině před bazénem v Lužánkách. Měli
jsme obavy, jestli to najdem, ale úplně stačilo jít od tramvaje s
davem :). Honza zůstává na parkovišti, David, Lenka, Lukáš a já míříme
podle pokynů na vedlejší kopeček. Mezi Brněnskými Twin Towers (David:
dyk byly tři!) právě zapadá sluníčko, užíváme si výhled na Brno, a
čekáme co bude dál. Kolem je spousta známých tváří, kamarádi z Brna,
které vídáme párkrát do roka. Asi v 16:35 spatřujeme pětici autobusů
elegantně přijíždějící na parkoviště. Docela se bavíme, někteří
tleskají, rozhodně efektní začátek. Honza nám telefonuje, jestli to
vidíme, musí končit. Po chvíli autobusy odjedou. Rozhlížíme se a
nevíme co dál, ale jenom chvíli. Někdo upozorní na ohňostroj. Všichni
ho chtějí vidět a rychle nám dojde, že to nebude jen tak. Zanedlouho
už míříme spolu s ostatními k němu a nacházíme první šifru.
1. Planýrka - skautské šifry (16:45)
Vyluštěno máme hned (ještě za světla) - "Sady národního odboje lavičky
vedle plotu školky". Všechno je nám jasné, David rozkládá mapu Brna a
hledá Sady národního odboje (k čemuž již potřebuje baterku), nicméně
za chvíli konstatuje, že tam nic takového není. Nevadí, máme ještě
jiné mapy... jenže ani na druhé žádné Sady národního odboje nejsou. V
rejstříku je jen ulice Sady a Národního odboje (v Troubsku), u obého
je blízko školka. David se dožaduje i poslední mapy, jenomže my jsme
netrpěliví, už chceme honem někam vyrazit, míříme tedy na zastávku
MHD.
Cestou se domlouváme mobilem s Honzou, odvezli ho autobusem někam za
Brno a dali mu do ruky fólii TMOU 2A posetou bodíky. Myslí si, že to
je trojrozměrný obrázek, snaží se ho uvidět... nicméně se mu to
nedaří. Brzy mu dochází, že k 2A bude existovat ještě 2B. Váhá jestli
ji neměl hledat na parkovišti, kde ho vysadili, ale usuzejeme, že nemá
smysl, aby se tam vracel, že cestu k ní bychom měli znát spíš my.
Dáváme mu za úkol vyrazit směrem do centra a zjistit kde je (kdyby byl
v Troubsku, bylo by to jasné). Za chvíli telefonuje, že našel zastávku
autobusu, zjišťujeme, že je někde na severu Brna a dáváme si sraz u
Hlavního nádraží. David propaguje, abychom se přeci jen někde na
informacích doptali na Sady národního obdoje, nicméně ho
přesvědčujeme, že to nemá smysl, když o nich v životě neslyšel ani
Lukášův dědeček.
Ptáme se aspoň pár lidí okolo, jestli náhodou neznají dotyčné sady (co
když to je někde tady okolo, místní by to mohli vědět). "To jsem teda
v životě neslyšel, a to už tu hezkých pár let bydlím." Ostatní
odpovědi jsou podobné. Dělíme se. Lenka, Lukáš a Honza jedou na ulici
Sady, já a David do Troubska. Vůbec se nám tam nechce, Troubsko je
evidentně hrozná díra. V autobuse rozmlouváme s jedním pánem, jojo,
dobře zná školku v ulici Národního odboje, 220 hodin v akci Z tam
odpracoval... a jeho děti tam pak ani nevzali. Vystupujeme u školky,
když vtom volá Lenka: "Vraťte se co nejdřív zpátky, našli jsme ty sady
na tý třetí mapě..." ach jo, kdybychom na začátku Davida poslechli...
Naštěstí autobus jede zpátky už za deset minut, mezitím se bavíme
pohledem na dav s baterkami, který pročesává školku. Do zpátečního
autobusu nastupuje kromě nás jenom jeden tým.
Lenka (o objevení správných sadů):
S Honzou jsme se setkali na Moravském náměstí, u školky v Sadech byly
ještě asi tři další týmy. Vysvětlovala jsem Honzovi, proč jsme tady a
Eva s Davidem kdesi na druhém konci Brna a chtěla jsem mu
zdokumentovat, že v rejstříku mapy vážně žádné Sady národního odboje
nejsou. Měla jsem v ruce samozřejmě tu třetí mapu, do které jsme se na
Planýrce nepodívali, a ty sady tam byly! A do*** (napadala mě opravdu
nehezká slova) Lukáš se chytá za hlavu: "No to se nedívím, že tenhle
parčík pod takovým názvem nikdo nezná, tomu se říká Šerebka, ach jo."
2. Sady národního odboje - fólie (až 19:20!!!)
Lenka:
Když jsme konečně dorazili do Sadů národního odboje, na lavičče před
školkou seděla paní. Zeptali jsme se jí, zda patří k organizátorstvu
Tmou. Prý ano, počítá příchozí, a my jsme 132., no tedy nic moc. Šifru
jsme si měli najít sami, ležela vedle ní na lavičče. Byla to podobná
fólie jako dostal Honzík, šli jsme na světlo, překryli jsme je,
objevuje se text "Burianovo nam." a znak Kapličky. Zavolali jsme Evě a
Davidovi, kde se sejdem a rychle jsme vyrazili na určené místo s
pocitem, že první tým už zřejmě nemáme šanci dohnat, ale alespoň si
zahrajeme.
3. Kaplička na Buriánově náměstí - fotky (19:45)
Na Burianově náměstí byla Lenčina půlka našeho týmu za chvilku. U
kapličky našli vzkaz, že šifra je v odpadkovém koši. Jo, to už tady
bylo loni.
David a já dorážíme jen o chvilku později. Docela mě štve, že tam je
kromě nás spousta lidí, a někteří se chovají dost nápovědně...
jestliže nějaký hlouček sebevědomě a rychle někam kráčí, je jasné že
už našel další místo a stačí jít za ním, dokud se zase nerozdělí. My
jsme ale našli všechno sami :).
Lenka:
Na dětském hřišti (jo ono to bylo cvičiště pro psy ... aha ;) )
postával podivný chlapík. Zeptala jsem se, zda patří k Tmou, prý jo
... ha, tak už jsme viděli druhého organizátora. Kousek od něj u
stromu byla krabice disket, jednu popadám a sháníme dohromady tým.
4. Psí cvičiště - disketa (20:30)
Lukáš nás odvádí k domu, kde bydlí jeho kamarád, je to asi 300 metrů.
Nechceme lézt k cizím lidem do bytu všichni, tak posíláme s Lukášem
jenom Davida. My ostatní si rozkládáme karimatku na chodníku, pijeme
čaj, jíme papáju, a přemýšlíme, co tam asi bude. Hudba? to ne, to už
bylo. Obrázek? Co když tam nebude nic? Někdo říká, že jsme jim měli
zdůraznit, ať hledají i skryté soubory, ale já vím, že Davida tohle
určitě napadne.
Už se vracejí - "nic tam není...". Jenomže my už máme pro tento případ
vymyšlené řešení, Lenka takřka profesionálně odtrhává kovový plíšek a
rozebírá disketu. Jak tak na ní koukám, skoro bych řekla, že už to
musela dělat mnohokrát :) Nechápu, jak tam organizátoři ten maličký
papírek dostali, zvlášť při zachování funkčnosti diskety. Když si
představím, že bych měla takto upravit 200 disket... hrůza. Dělíme se,
David a já jedeme do Lužánek, ostatní na Výstaviště.
(David: Oba týmy našich kamarádů na disketě málem zkrachovali. Jedni
měli jako správní informatici s sebou notebook a tak s disketou
zkoušeli nejrůznější kouzla. Kromě nejrůznějších matematických operací
s čísly vadných clusterů kupříkladu zkoušeli zavolat na číslo, které
označovalo počet volných bajtů na disketě... dokonce se jim prý i
někdo ozval... :-)
Jsme v parku, teď musíme najít ten pomník. Před jedním domem (vypadá
jako nějaké divadlo) stojí hlouček lidí s cigaretou... Ptám se:
"Prosím vás, kde je tady Merhautův pomník?" Smějí se... "Nejste vy
náhodou taky z Tmou?" a ukazují nám cestu.
5A. Merhautův pomník, 5B. Výstaviště (oboje asi 21:30)
Našli jsme orienťáckou mapu parku, spolu s popisem konstrukce, jak si
ho pamatujeme ze střední školy. Volá Honza: "Našli jsme plán
Výstaviště, je tady popisek Střed kružnice opsané bodům 1,2,7,10, my
tu ale žádné body nemáme." Dochází nám, že si popisky musíme vyměnit.
Diktujeme do telefonu "Ká s indexem ontejner, to bude asi jako
kontejner, ..." :) David se projevuje jako správný matfyzák: "To je
teda divný, kružnice zadaná čtyřmi body, proč čtyřmi, když by stačily
tři?" Říkám, že to zkusíme, že třeba opravdu leží všechny čtyři na
kružnici. Sestrojuji kolmici na 1-2, 2-7, chci ještě ověřit, že tudy
procházejí i ostatní ale David mě nenechá: "Nech toho, je to dobře,
vím kde to je" a vede mě ke křoví kolem kterého už jsme jednou šli, a
divili jsme se, co tam dělají ti lidi s baterkami.
Lenka:
Před pomníkem u výstaviště se "nenápadně" procházel člověk. "Ahoj,
nejsi náhodou z Tmou?" "Jsem, ale nejsem vaše spojka." "Hm :(."
Nicméně šifru jsme našli hned. Proti nám se žene dav asi stovky lidí,
"Ježíšmarjá, snad to nejsou soupeři, rychle pryč!". Ale pak jsme si
všimli, že nemají batůžky a jsou smažácky oblečený... "Aaaa na
Výstavišti je Techno party". Dorazili jsme na místo, kde má být naše
část šifry... kolem už jsou houfky lidiček cosi hledajících v mapě :).
Obešli jsme kontejnery, u jednoho nacházíme textík. Trochu nás zmátlo,
ze není označen číslem, asi jenom nápověda. Obcházíme ještě další
kontejnery (chováme se profesionálně, určitě jsme to už někdy dělali
:) ), zda tam není někde nápověda ještě jiná. Lístečky byli na víc
místech, ale stejné... šifru 6 měli Eva s Davidem. Vyrazili jsme za
nimi... u tramvaje se diví dvě slečny: "Prosím vás, řekněte nám uz
konečně, co tu dneska dělá tolik lidí s batůzkama..."
6. Křoví v parku v Lužánkách - čínské znaky (21:40)
Voláme ostatním, že jsme našli další šifru. Sedáme si na lavičku a
zíráme na ty dva znaky. Zkouším je různě přehýbat na sebe a koukat do
toho proti světlu baterky, ale nikam to nevede. David si všímá, že to
je jako "K" a "O", a že by to mohla být česká písmenka. Lenka volá, že
už to našli, není tam číslo, asi to bude nějaká nápověda. David
vykoukává z prvního znaku "kostel". Já zase z druhého "Kotice", ale na
mapě žádné Kotice nejsou.
Scházíme se s ostatními na Moravském náměstí před kostelem. Vedle je
vchod do nějaké galerie s velkou halou, pohodlnými křesílky a
stolečkem. Nikdo tam není, tak se usazujeme v teple a rozkládáme mapy.
Kluci nacházejí na mapě Jamné, Kopaninu, Krkatou bábu a další místa z
nápovědy. Zkoušejí je přes fólii nějak spojovat, ale nikam to nevede.
Nemůžeme přijít na ten druhý znak. Asi po dvaceti minutách přichází
nějaký chlápek - "Hledáte něco?" jeho hlas mi připadá trochu výhružný.
"my hrajeme takovou hru, ale klidně můžeme jít ven, my už vlastně
jdeme...", bojím se aby nebyl průšvih. K mému překvapení mění tón
hlasu, že prý je to v pohodě, ať tam klidně jsme...
Nemůžeme s tím hnout, už přemýšlíme hrozně dlouho, Lenku napadá že v
tom prvním by se také dalo vidět "Koliště", což je ulice nedaleko.
Nezdá se nám to, ale už nás nebaví sedět, a tak zase umlčujeme Davida,
který prosazuje "méně chodit a více přemýšlet" a vyrážíme na Koliště.
Tady nějak dochází i mě, že je to dost beznadějné. I kdyby to tady
náhodou bylo, tak by to muselo být přece schované tak, aby to nesebral
náhodný kolemjdoucí. A když to neuvidí náhodný kolemjdoucí, tak to
neuvidíme ani my, když nemáme jinou informaci než Koliště. To druhé by
se sice dalo číst "Konec", ale hledejte si Konec Koliště.
"Taky by se to dalo číst Kostel komín...", říká David, chudáček,
myslím si, že už je asi unavený. Za normálních okolností by mu určitě
došlo, že kostely komíny nemívají. A i kdyby, tak že by nás přece
organizátoři nenechali lézt po střeše kostela, to je přece jenom
docela v rozporu se zásadou nebudit pozornost. Vysvětluje mi, že Komín
je čtvrť v Brně. Říkáme si, že to pojedeme zkusit, ale jedeme jenom my
dva, druhá půlka týmu je na opačném konci Koliště.
Je fakt, že tohle byla asi jediná šifra, kdy jsme si nebyli jisti, že
jsme kápli na správné řešení, jinak bysme jeli hned všichni. (David:
nejdřív se mi to moc nezdálo, ale než jsme nasedli na České do
tramvaje, byl jsem si už jist skoro úplně, a taky jsem to volal
ostatním) Jedeme tramvají a počítáme stanice. Stanici před tou, kde
jsme chtěli vystupovat, se nahrne do tramvaje spousta týmů, vidím, že
jeden z nich má v ruce šifru číslo sedm. Chceme vystoupit další
stanici, ale nejde to, neprotlačíme se ke dveřím. Časem nám dochází,
že asi řidič nějakou stanici před Komínem nezastavil, a tudíž jsme
měli vystoupit tam, kde se tolik lidí hrnulo dovnitř. Každopádně
voláme Lence, ať přijedou určitě za námi (autobus jede za chvíli),
takový dav přece není náhoda. Za chvilku u kostela v Komíně nacházíme
další šifru, konečně... Tak tohle nám taky trvalo déle než bychom si
představovali.
Lenka:
Na druhém konci Koliště to nevypadalo tak beznadějně, jak by se mohlo
zdát. Je tady totiž spousta grafitů a některé vypadaly i dost podobně
jako naše "čínské znaky"... stejné ale nebyly, nikam to nevedlo.
7. Kostel v Komíně - lodě a šestiúhelník (23:30)
Sedáme si s Davidem na lavičku před kostelem a pouštíme se do lodí.
Rozepisuji si možné součty, snažím se zkoušet jednotlivé případy nějak
systematicky, ale moc mi to nejde. Mám vztek, vždyť to musí být
jednoduché... Asi za dvacet minut přijíždí autobus, z něj vystupuje
dav a v něm i zbytek našeho týmu. Pouštějí se do šestiúhelníku.
Najednou slyšíme tým, který sedí na vedlejší lavičce: "No jo, odjedeme
do Bystrce, a tam se uvidí, stejně je to všechno tam okolo..." Koukáme
na hodinky, je 0:14, tramvaj jede v 0:21 a další až zase za hodinu
(toho jsme si všimli, už když jsme přijeli). Dochází nám, že bychom
měli udělat totéž co oni, běžíme tedy na tramvaj. Asi ten běh prospěl
našim v mozkům, neboť v tramavaji se mi konečně daří naskládat ty
lodě, jak mají být. Chvíli se dohadujeme, kde v té Bystrci vystoupit,
David prosadil přístaviště, neboť je to zhruba uprostřed.
Vystupujeme a sedáme si na lavičky na zastávce. Je na nich námraza,
čeká nás asi docela chladná noc, je totiž úplněk a obloha bez jediného
mráčku. Vedle postává taky nějaký tým... slyšíme jejich rozhovor. "Tý
jo, to nemá cenu, prej tam je loďka a někdo musí těch deset metrů k ní
uplavat... v týhle zimě, no to je na žalobu, na to se vykašlem ne?" -
"Ne, já bych to nevzdávala." - "Dobře, tak budeme hlasovat..." Nevíme,
jak jejich hlasování dopadlo, jelikož Lenka mezitím našla cestičku
mezi šestiúhelníky, (Lenka: podotkla bych, že dost náhodou na základě
systému, který rozpracoval Honza... prostě se dopňujeme) a odešli jsme
směrem ke hrázi. Každopádně nás trochu vyděsili, naštěstí Lukáš bydlí
v Bystrci, tak si říkáme, že kdyžtak půjde do vody on, a potom se
dojde domů převléci. Probíhá kolem nás pět borců s čelovkami, jeden z
nich říká něco o tom, že už jim chybí jenom jedna, pátá růžice. Když
se nad tím teď zpětně zamýšlím, říkám si, jestli se kolem tramvajové
zastávky Bystrc přístaviště nehrála tu samou noc kromě Tmou ještě
nějaká, úplně jiná hra, ve které se vyskytovala loďka a růžice.
8. Hráz - spermie (0:45)
Jedna z našich nejrychleji vyřešených šifer, hned po přečtení se Lenka
diví: "jedna spermie z dvaceti pěti tisíc jo? To je teda blbost, to je
přece mnohem víc, tak půl miliardy...". David vytahuje mapu přehrady,
za minutu s ní už klečí na zemi a měří něco buzolou. Za další minutu
říká "mám to, jdeme". Ještě se pozastavuji nad větou "žena může
otěhotnět jedině během menstruace", ale říkáme si, že to má asi
přitáhnout pozornost k těm dvaceti pěti tisícům spermií. Později nám
organizátoři prozradili, že tahle věta se tam vloudila naprosto
omylem...
9. Vrch Chochola (2:01)
David je jednička co se týče orientace v terénu, bez nejmenších
problémů dorážíme na Chocholu (skloňuje se to takhle? :) Sedí tady asi
milión lidí v malých skupinkách a svítí baterkami, vypadá to jako
sjezd světlušek. Zapisujeme se do vrcholové knížky, už tady jsou
zápisy od více než šedesáti týmů (aspoň to tak David spočítal). Sice
je to s naším pořadím už lepší, s časem však nikoliv - první tým tu
byl v 22:00. Rozbalujeme karimatku a koukáme na tu hromadu čísel.
Kolem nás odchází nějaký tým, povídají něco o tom, jak tam byli tři
hodiny a jak je tady strašná zima. Asi si dělali legraci, neboť máme
za deset minut šifru vyřešenou, hlásíme Davidovi "kóta 318.1" a jdeme.
V průběhu hry jsme si ani neuvědomovali, jaká je to výhoda mít v týmu
člověka, kterému ukážete místo na mapě a on vás tam nejrychlejší
cestou dovede. Když jsme pak slyšeli, jaké s tím některé týmy měli
problémy... Asi jsme díky bezchybné orientaci předehnali hodně týmů.
10. Kóta 318.1 - skládačka (3:15?)
Opět je tady spousta lidí, spousta světélek, dokonce i oheň. Skládáme
s Lenkou požadovaný tvar, shodujeme se, že nás takové skládačky baví.
Máme to hned, no jo, ale co teď s tím? (Lenka: No zas tak hned ne,
Honza mezitím stihl karimatku polít čajem.) "Hele, tady je nějaký
'zapadne', aha, 'západně od'... ", říká David, který nám kouká přes
rameno. Hmmm, ale jinak to moc smysl nedává. Zkoušíme to celé otočit
na druhou stranu: vidíme "stranka, zadni stranka". Přeskládáme
kostičky které nedávají smysl a čteme "toto je pouze zadní stránka" :)
Otáčíme to tedy celé zpátky... a máme "seník západně od Ríšovy stud"
(ánky). Slyšíme nějakého borce, jak na celý les zoufale huláká: "až to
někdo složí, zařvěte že to má řešení, jenom nám dejte vědět, že to MÁ
řešení!!!" Nic neřveme, nemáme rádi hluk, a vyrážíme k Ríšově
studánce. Tuhle šifru jsme asi taky měli dost rychle, skoro bych
řekla, že během té doby, co jsme tam seděli, nikdo neodešel. (David:
zato pár týmů přišlo. Ze stran, které mi připadaly dost absurdní.)
Cestou potkáváme stan... že by to byl někdo z účastníků? Nebo
organizátoři? Nebo někdo úplně cizí? Bavíme se představou, jak si tak
někdo vyrazí na čundr, myslí si, že stráví klidnou noc v lese, a
přitom mu každé tři minuty projde kolem stanu pět lidí s baterkami...
:) (Lenka: Byli to loňští vítězové a lidi, díky kterým jsme tu ;)
Komentáře kolemjdoucích je prý docela bavily... no ještě aby ne.)
Blahořečím organizátorům, že nás posílají k Ríšově studánce, dochází
mi totiž voda, a už jsem začínala mít opravdu vážnou starost, co
budeme pít - ostatní na tom s tekutinami nebyli o moc lépe. U studánky
je kromě nás ještě dalších pár týmů, ale nesedí, nýbrž běhají kolem s
baterkami. Plníme lahve, David odchází hledat seník. Za chviličku se
vrací, že jsme tady asi špatně, že našel na mapě nějaký seník asi tak
kilometr a půl odtud přímo na západ. Vůbec mě ta malá zacházka nemrzí,
ta voda za to stála.
11. seník západně od Ríšovy studánky - šifra v šifře (4:30?)
Přicházíme k seníku a všichni cítíme rozdíl oproti předchozím
stanovištím. Není tu víc než deset týmů, většina z nich sedí chytře za
seníkem, aby zbytečně neprozrazovaly stanoviště světlem baterek, je tu
úplné ticho a mnohem soutěživější atmosféra (zatímco u potoka byla
nálada spíš zoufalá). Sedáme si také za seník. Nevím, jak ostatní, ale
když jsem tuhle šifru četla (nahlas), měla jsem u toho opravdu
zvláštní pocit něčeho tajemného... prostě byla jiná než ostatní,
obyčejné šifry. Samozřejmě že to bylo především tou atmosférou, tma,
ticho, blikající baterky... Podobný pocit, jako když dítěti na táboře
večer přečtou strašidelnou povídku, a ono se má posléze vydat samo do
lesa...
Brzy přicházíme na nápovědu "sedm". Zkoušíme každé sedmé písmeno,
slovo, slabiku, větu - nic. A ještě dlouho nic, jde to ztuha. Je kolem
páté ráno, přichází krize, některé z nás přepadá mikrospánek. (David:
jestli mikrospánek trvá půl hodiny, tak to pak jo:-) Hledáme něco
podezřelého... je tam třeba nějak násilně mnoho čísel: "pětkrát stejný
postup - nebo jenom třikrát - ne, dvakrát bude stačit". Ale co s tím?
Má to občas divnou gramatickou stavbu: "Mám takový jeden sen. Už
dlouho." Normální člověk by přece řekl: "Už dlouho mám takový sen.",
ne? Vytahujeme nápovědu z výstaviště - nemá to nějakou souvislost?
Zkoušíme každé sedmé písmenko z nápovědy a podobně. Nic. Všímám si, že
slovo "šifra" se v textu vyskytuje přesně sedmkrát, v různých pádech.
Pádů je přece taky sedm... Hledám další slova, která se tam vyskytují
sedmkrát, ale nikam to nevede. Padá na nás pesimismus. Ale přece když
už jsme došli až sem... to přece musíme vyřešit!
Už tu sedíme hodinu. Teď přichází další tým, a za neuvěřitelně krátkou
dobu (asi deset minut) odchází, ani si nesedli! No to mě teda fakt
naštvalo! Čteme si šifru znova a znova dokolečka, snad posté. A hele,
ono to číslo je v každém odstavci právě jedno. Odstavec... zkoušíme z
každého odstavce tolikáté slovo, jaké je v něm číslo. Nic. Blbost,
nejdřív má přece má přijít na řadu sedmička!! Tak sedmé slovo z
každého odstavce, vychází "už hledáte šifru dobře, ješte rozpracovat
ta čísla" - to zní opravdu nadějně! Čísla, co takhle tolikáté písmeno
z toho slova, kolik je v tom odstavci... s Lenkou napjatě odhalujeme
jednotlivá písmenka: "uhu... uhuber.. u Huberta!" To je určitě ono!
Budíme zbytek týmu a vesele odcházíme na místo, označené v mapě "U
Huberta".
Tak tady jsme tedy měli největší noční krizi, přece jenom kolem té
páté ráno je člověk nejvíc ospalý, už má taky něco v nohách a navíc je
ta nejhorší zima - to byla opravdu dobře načasovaná šifra. Naštěstí
jsme se po jejím zdolání docela probudili novým optimismem. Zanedlouho
začalo svítat, takže z nás spadla noční únava.
Lenka:
Ona se Evička nechce chlubit, ale ona jediná u seníku nespala, pořád
do toho papíru koukala a nevím jak dlouho bychom tam byli bez ní...
asi hodně dlouho.
12. U Huberta - algebrogram (6:15?)
Zde už vůbec žádné davy nejsou, poblíž sedí a luští pouze jeden tým.
Jak dlouho může matfyzákům trvat řešení algebrogramu? Myslím že během
pěti minut David vyráží s buzolou do křoví... Odhadujeme 250 metrů a
přicházíme přímo ke správnému stromu. Mezitím se úplně rozednilo, tak
od této chvíle už půjdeme jenom "Tmou" a ne tmou. (David: Honza na ten
algebrogram šel systematicky, načež Eva hlásila na asi třetí pokus
správné řešení metodou "kouknu a vidím". Já jsem se nestihl ani
posadit a napít.) Eva: no abyste si nemysleli, že mám nějaké
nadpřirozené schopnosti, tak podotknu, že mi ten algebrogram byl
povědomý a prostě jsem si nějak pamatovala, jak by měl výsledek asi
vypadat.
13. Strom v maliní - letadlo (6:30?)
Teda tohle bylo dost měkký, čekali jsme obálku zastrčenou někde v
trávě, aby bylo potřeba fakt přesně měřit :) Sedáme si na kládu a
čteme šifru. "Jé, hele Unín, a někdo se tam opaluje jen tak...
vytáhněte tu nápovědu." Víme, co máme dělat, tak nejdřív spočítat
rychlost letadla. A teď naměřit další bod... "To je blbost, to vychází
úplně mimo mapu", stěžuje si David. Aha, tak takhle chytře to mají
udělané, že mezivýsledek vyjde mimo mapu. My si ale umíme poradit,
spočítáme celkové posunutí letadla a připočteme nějakou tu setrvačnost
(něco jako vodorovný vrh nemůže být problém pro Lenku a Honzu,
studenty fyziky a účastníky mezinárodních fyzikálních olympiád). V
mapě pak naměříme už jen celkový výsledek. Ale chyba, i tohle vychází
někam mimo mapu. Musíme to přeměřit. David: "Takže mezi Unínem a
Kopaninou 6,4 centimetrů, to je 12,8 kilometrů..." - pauza několik
sekund - "cože? Snad 3,2 ne?" Tak tady byla ten problém. Nevěřím, že
by se nám něco takového stalo normálně, ale přece jenom, po probdělé
noci už má člověk to myšlení trochu zatuhlé. Přepočítáváme. David
zaměřuje, vychází mu přibližně JZD Žebětín. Litujeme, že nemáme
úhloměr, ty tlusté čárky na buzole musejí být zoufale nepřesné. Pro
kontrolu ještě zkoušíme měřit bod po bodu. Vycházejí na mapě, takže
to, že to předtím vycházelo mimo mapu, nebyla léčka od organizátorů.
Tentokrát vychází druhý konec Žebětína (o pár set metrů jinde než
předtím). Je nám jasné, že přesněji to nenaměříme, i kdybychom se
rozkrájeli. Vyrážíme tedy do Žebětína (místo vcelku důvěryhodné, neboť
se nachází směrem k Bystrci, kde je cíl). S nadějí, že to tam prostě
snad nějak najdeme.
Lenka:
Neměli jsme sčítat poslední tři úseky... no ale když on letěl pořád
rovně, to fyzik prostě nemůže nesečíst!!! Chyběl nám tak záchytný bod
střelnice a nevyměřili jsme přesně rybník... Nakonec to nevadilo, ale
jenom díky neskutečnému štěstí.
Na náměstí v Žebětíně prohlížíme pomník (co když ho tam postavili na
památku spadlého letadla) a cukrárnu (Jarmila má přece nejradši
zmrzlinu z cukrárny, ne?) Je tady pouze jeden tým, sedí na lavičce,
něco počítají, a pak odcházejí směrem, odkud my jsme přišli. S Lenkou
přemýšlíme: "Tak co jsme ještě nepoužili?" - "Plavky a Zetor!"
Rozdělíme se, Lenka, Lukáš a Honza půjdou k rybníčku (plavky) a já s
Davidem k JZD (Zetor). Cestou do JZD klesáme na mysli (David: protože
stoupáme do kopce :-), je nám divné, že nikde ve vesnici neběhá žádný
tým. Tipujeme, kolik týmů je před námi... (David: a hlavně kde jsou,
když ne tady) padesát, to ne, tak dvacet, protože aspoň třicet jsme
jich od vrcholové knížky asi předběhli. Možná budeme v první dvacítce,
když už nepotkáváme tolik týmů - pokud to ovšem najdeme. Do JZD se nám
nechce, rozmyseli jsme si, že je to blbost, radši jdeme prozkoumat
pomníček nad vesnicí. Voláme Lence, jestli to nechtějí přepočítat, že
se nám zdá divné, že je tady tak málo lidí.. Nechtějí, stojí si za
svým výsledkem. (později se dozvídáme, že je pěkně naštvalo, že jim
nevěříme :) U pomníčku jsou asi čtyři kluci, pročesávají pole okolo,
evidentně také hledají trosky letadla. Zvoní mi mobil, volá Honza.
Jeho hlas zní náramně nadšeně: "Mám to, našel jsem to, je to tady v
takový trubce... Svítěj tam dvě červený lebky, to je úplně skvělý.
Musí se tam po takový dřevěný lávce... jdu pro to, sejdeme se na
náměstí."
Lenka:
To bylo tak: došli jsme na konec vesnice. Rovně se šlo k rybníčku,
napravo na nějaký statek. Tam posíláme Lukáše, Honza šel k rybníčku a
já jsem zůstala na místě, neb do obého jsme nevkládala moc velké
šance. Myslela jsem si, že jsme museli přehlédnout nejaké upřesnění v
šifře. Napadalo mě, co znamená zkratka FAT a že jsme mohli poslední
záchytný bod spojit s nějakým Brněnským letištěm, když pilot říká, že
už se těší domů. Lukáš nic nenašel... to se dalo čekat. Honza tam ale
byl nějak dlouho, asi to vzal důkladně, myslím, že tam stejně nic
není. Vrací se, běží !!!, že by? Lukáš mu jde naproti, Honza něco
drží, juuuuu juuuu juuuu mame to. Hned jsme volali Evě, sraz na
náměstí, chovat se nenápadně.
14. Rybníček v Žebětíně - hieroglyfy (8:00)
Na náměstí přicházíme skoro zároveň. Šifra je opravdu esteticky na
výši, tisíc egyptských postaviček, na první pohled všechny stejné,
hrůza. Naštěstí víme, které z nich jsou T, M, O, U. Honza doplňuje
tahle písmenka do celého řádku. Text začíná "Toto..." a David už
odhaduje: "... je vaše... poslední... stanoviště...", podobným
způsobem máme za chvíli celou šifru a heslo - "Budulínek už je tu".
Hurá! Nečekali jsme, že čtrnáctá šifra je poslední, mysleli jsme, že
jich bude patnáct. To byl záměr, aby nás čtrnáctá mile překvapila,
nebo jsme to měli vědět už od začátku, že patnáctou se myslí cíl?
Ale teď je potřeba sprintovat do cíle. Říkáme si s Lenkou, že stačí,
když poběží kluci. Stejně bychom jim nestačily. Na poslední chvíli
dobíhají autobus. My dvě vyrážíme pěšky směr Bystrc. Asi za čtvrt
hodiny nám volá David: "Hádejte, kolikátý jsme?", ta otázka zní dost
optimisticky "Desátý?", tipuji. "Nene, lepší..." Dozvídám se že jsme
druhý, a to ještě jenom s asi čtvrthodinovou ztrátou na vítěze. Tak to
je fakt výborný, máme obrovskou radost...
Cíl! (8:44)
David: S tím busem máme velkou kliku, dokonce je na Staré dálnici
načasovný přípoj přímo na Šťouračovu (ať žije MHD Brno, tak vychytaný
systém dopravy jsem snad nikde jinde neviděl). Vybíháme z busu, pádíme
přes dálnici a najednou vidíme cíl. Stojí tam asi 7 lidí a vypadají
náramně vesele. Nejdřív jsem si to vykládal tak, že se smějí, že zase
jedni, co celou noc bloudili a teď dělají, že běží. Přichází šok, když
je nám sděleno, že ten hlouček, to že jsou všichni, co zatím do cíle
dorazili, včetně organizátorů...
Za chvíli už se objímáme s klukama v cíli. To jsme tedy opravdu
nečekali, po té děsivé chybě se Sady národního odboje, která nás stála
přes dvě hodiny, po menším, ale přece jenom záseku s Komínem, a po
zjištění na Chocholi, že první tým tam byl už před čtyřmi hodinami...
To je neuvěřitelné, kdybychom se na začátku hned podívali do té staré
mapy, našli bychom ty sady hned. Mohli jsme vyhrát s dvouhodinovým
náskokem! Ale takovéhle "kdyby" má určitě spousta týmů. Libujeme si,
že v takhle dlouhé hře si každý tým vybere tu svoji smůlu. Někdo na
prvním stanovišti, někdo na posledním, ale nikdo nemá štěstí po celou
dobu. Nechápeme, kam se ztratily ty týmy, které byly před námi, nějaké
jsme sice v lese předběhli, ale přece jenom...
Ještě bych chtěla říci, že Žlutý bagr na nás na první pohled působil
sympaticky a vítězství mu tudíž přejeme. Trochu mi vrtá hlavou, čím to
je, že jsme se nepotkali v Žebětíně. (Lenka: No já mám takový pocit,
že jsme je možná potkali, když jsme šli k rybníčku, v opačném směru
šel tým směrem na autobus.)
No a co zbývá dodat? Bylo to moc prima, opravdu, děkujeme
organizátorům, přejeme jim spoustu dalších nápadů a hlavně - těšíme se
na další Tmou, kterou určitě vyhrajeme! :) (David: což jsem tvrdil i
před touhle hrou, ale byl jsem umlčován, že prý děvčata nikam běhat
nebudou, že hlavně se zúčastnit a případně to dojít do konce. No je
fakt, že od návštěvy Troubska už jsem to prosazoval jenom občas.) Eva:
No jo, ukázalo se, že David má vždycky pravdu :)
--------------------------------------------------------------------------------
Odpovědi organizátorům na Otázky pro účastníky
1. cokoliv...
viz výše
2. jak jste se o TMOU přesně dozvěděli?
Lenka: Od Piffa, loňského vítěze. Potkali jsme ho o prázdninách na
jedné opuštěné salaši v Černé Hoře. V září si vyžádal na Tmou
konkurenci :)
3. proč jste se na TMOU přihlásili, co jste očekávali?
Eva: Všichni jsme kdysi jezdili na soustředění od korespondenčních
seminářů, kde jsme si podobných (i když ne tak velkolepých) her užili
spoustu. Časem jsme zestárli, stali se z nás organizátoři, ale chuť
něco opravdu prímového si zahrát nás nikdy neopustila. Mrzelo nás, že
pro nás zestárlé už nikdo nic neorganizuje, když vtom nám Lenka pošle
odkaz na minulé ročníky Tmou! Okamžitě nás to nadchlo, a hned jsme
věděli, že u toho nesmíme chybět.
David: že vyhrajeme!!!!!
4. co pro vás bylo největším zážitkem? Kladným, záporným...
Lenka: Záporné zážitky nebyly, nejlepší bylo, že náš tým dokázal
výborně spolupracovat.
Eva: Pro mě byl rozhodně nejsilnější zážitek luštění šifry v šifře v
pět ráno u seníku.
David: že jsme skoro vyhráli!!!!! (kladným)
5. co se vám na hře líbilo?
Lenka: Objednali jste fajn počasí... a máte skvělé nápady
Eva: všechno :)
David: že jsme skoro vyhráli!!!!!
6. co se vám na hře nelíbilo?
David: že jsme nevyhráli úplně!!!!!
Eva: Davida si nevšímejte, on to tak nemyslí :)
7. co bylo až moc jednoduché?
David: poslední šifra, protože jinak bysme určitě vyhráli!!!!!
Eva: to je pravda, už před tím, než jsme ji našli, jsme si říkali, že
jediná šance, jak se dostat někam na čelo peletonu (v tu dobu jsme se
cítili býti daleko za špicí) je, že poslední šifra bude nějaká pekelně
těžká, a my jí vyřešíme nejdřív :)
8. co bylo až moc složité?
David: najít Sady národního odboje, díky čemuž jsme nevyhráli!!!!! :-)
Eva: Jojo, měli jsme poslechnout Davida a podívat se hned do té třetí
mapy. Skoro je mi vás líto, myslím, že "Sady národního odboje" bude
velmi frekventované spojení v mailech účastníků a to v ne moc
pozitivním světle. Ale podle mě je jasné, že je nemožné vychytat úplně
všechno... Vzhledem k tomu, jak byla celá ta hra super, jsou nějaké ty
Sady naprosto zanedbatelné. Otázkou je, jak bych se na to dívala,
kdybysme kvůli nim ztratili ne dvě a půl, ale třeba pět hodin, nebo se
třeba nedostali dál vůbec. Ale jinak David kecá když říká, že jsme
kvůli tomu nevyhráli, protože těch záseků jsme měli víc. Například
Kostel Komín nám taky tak dobré dvě hodiny trval.
9. jak byste změnili pravidla hry?
Eva + Lenka: Stejně jako je předepsaná mapa do terénu, navrhujeme
předepsat i plán Brna.
David: tak, abysme vyhráli!!!!! Teď vážně, možná by se mi líbilo,
kdyby se zas zakázaly mobily... ale nejsem si jist, takhle to taky má
své výhody. Taky bych to mohl mít i delší, ale to jsem asi sám :-) No
hlavně aby to nebylo kratší!
10. co vás při hře nejvíc pobavilo?
Eva: Bylo toho víc, ale často na účet ostatních týmů, přece to sem
nemůžu psát, když si to třeba přečtou... :)
David: že jsme skoro vyhráli!!!!! no je fakt, že to mě pobavilo fakt
dost, když jsem se v cíli dozvěděl, že jsme tu čtyřhodinovou ztrátu
během pěti stanovišť takřka dohnali.
11. co vás při hře nejvíc naštvalo?
David: že jsme nevyhráli úplně!!!!! (sakra, to už tady jednou bylo, ne? :-)
12. co byla vaše největší blbost?
Eva: No tak samozřejmě Sady, ale to už tu bylo řečeno mnohokrát.
David: že jsme hned nenašli Sady národního odboje a tudíž jsme nevyhráli!!!!!
13. co by nejvíc pobavilo nás ostatní?
David: no to už fakt nevim :-))))
Eva Špačková, 6. listopadu 2001.
aneb
Jak jsme chtěli vyhrát, a jak se to skoro povedlo, i když to v průběhu
hry vypadalo bledě :)
--------------------------------------------------------------------------------
Start
1. Planýrka
2. Sady národního odboje
3. Kaplička na Buriánově náměstí
4. Psí cvičiště
5A, 5B Merhautův pomník, Výstaviště
6. Křoví v parku v Lužánkách
7. Kostel v Komíně
8. Hráz
9. Vrch Chochola
10. Kóta 318.1
11. Seník západně od Ríšovy studánky
12. U Huberta
13. Strom v maliní
14. Rybníček u Žebětína
Cíl
Odpovědi organizátorům
--------------------------------------------------------------------------------
Pár slov na začátek:
Chceme se podělit o zážitky z této skvělé hry, ať už pro pobavení
organizátorů, nebo těch, co soutěžili za konkurenci, nebo pro týmy,
které se hry budou účastnit příště. Třeba se poučí z našich chyb.
(David: Já bych tam radši napsal poučí z naší chytrosti :-)
Hlavní ponaučení podle nás je, že i dvouhodinová ztráta na první
kontrole a čtyřhodinová ztráta v půlce hry není důvodem k přehnané
skepsi.
Důležité poučení speciálně pro náš tým zní: šetři nohy, nešetři hlavu
(zvlášť když máš v týmu čtyři matfyzáky). Je třeba koukat do papíru
tak dlouho, dokud není řešení jasné. Jsi-li na pochybách, zda to
organizátoři mysleli stejně jako ty, mysleli to jinak. Naprostá
většina šifer je jednoznačná.
A ještě bychom si dovolili jeden postřeh. Zatímco na startu jsme si
připadali nejstarší, v cíli jsme byli nejmladší. Zatímco v brněnské
části jsme potkávali samé (ex)gympláky, nad ránem už to byli pouze
(ex)vysokoškoláci. Mimo jiné o tom svědčí též zápis ve vrcholové
knize. Druhý tým (náskok cca 3:50), složený ze studentů Jarošky, se v
cíli již neobjevil.
Něco o našem týmu:
O hře jsme se dozvěděli od Lenky (a ta od loňského vítěze), která také
dala dohromady náš tým. Všichni studujeme na MFF UK v Praze, kromě
Lukáše, kterého to teprve čeká.
Lenka, 21 let, Přeštice, třeťačka na fyzice, velitel
Lukáš, 18 let, jediný náš Brňák, čtvrťák na gymplu, expert na Brno
David, 24 let, Pardubice, postgraduál na matice, expert na orientaci
Honza, 20 let, Pelhřimov, druhák na fyzice i na matice, expert na všecko
a já jsem Eva, 22 let, Hradec Králové, páťačka na matice. (David:
expertní zapisovatelka :))
--------------------------------------------------------------------------------
Start (16:30)
Scházíme se chvíli po čtvrté hodině před bazénem v Lužánkách. Měli
jsme obavy, jestli to najdem, ale úplně stačilo jít od tramvaje s
davem :). Honza zůstává na parkovišti, David, Lenka, Lukáš a já míříme
podle pokynů na vedlejší kopeček. Mezi Brněnskými Twin Towers (David:
dyk byly tři!) právě zapadá sluníčko, užíváme si výhled na Brno, a
čekáme co bude dál. Kolem je spousta známých tváří, kamarádi z Brna,
které vídáme párkrát do roka. Asi v 16:35 spatřujeme pětici autobusů
elegantně přijíždějící na parkoviště. Docela se bavíme, někteří
tleskají, rozhodně efektní začátek. Honza nám telefonuje, jestli to
vidíme, musí končit. Po chvíli autobusy odjedou. Rozhlížíme se a
nevíme co dál, ale jenom chvíli. Někdo upozorní na ohňostroj. Všichni
ho chtějí vidět a rychle nám dojde, že to nebude jen tak. Zanedlouho
už míříme spolu s ostatními k němu a nacházíme první šifru.
1. Planýrka - skautské šifry (16:45)
Vyluštěno máme hned (ještě za světla) - "Sady národního odboje lavičky
vedle plotu školky". Všechno je nám jasné, David rozkládá mapu Brna a
hledá Sady národního odboje (k čemuž již potřebuje baterku), nicméně
za chvíli konstatuje, že tam nic takového není. Nevadí, máme ještě
jiné mapy... jenže ani na druhé žádné Sady národního odboje nejsou. V
rejstříku je jen ulice Sady a Národního odboje (v Troubsku), u obého
je blízko školka. David se dožaduje i poslední mapy, jenomže my jsme
netrpěliví, už chceme honem někam vyrazit, míříme tedy na zastávku
MHD.
Cestou se domlouváme mobilem s Honzou, odvezli ho autobusem někam za
Brno a dali mu do ruky fólii TMOU 2A posetou bodíky. Myslí si, že to
je trojrozměrný obrázek, snaží se ho uvidět... nicméně se mu to
nedaří. Brzy mu dochází, že k 2A bude existovat ještě 2B. Váhá jestli
ji neměl hledat na parkovišti, kde ho vysadili, ale usuzejeme, že nemá
smysl, aby se tam vracel, že cestu k ní bychom měli znát spíš my.
Dáváme mu za úkol vyrazit směrem do centra a zjistit kde je (kdyby byl
v Troubsku, bylo by to jasné). Za chvíli telefonuje, že našel zastávku
autobusu, zjišťujeme, že je někde na severu Brna a dáváme si sraz u
Hlavního nádraží. David propaguje, abychom se přeci jen někde na
informacích doptali na Sady národního obdoje, nicméně ho
přesvědčujeme, že to nemá smysl, když o nich v životě neslyšel ani
Lukášův dědeček.
Ptáme se aspoň pár lidí okolo, jestli náhodou neznají dotyčné sady (co
když to je někde tady okolo, místní by to mohli vědět). "To jsem teda
v životě neslyšel, a to už tu hezkých pár let bydlím." Ostatní
odpovědi jsou podobné. Dělíme se. Lenka, Lukáš a Honza jedou na ulici
Sady, já a David do Troubska. Vůbec se nám tam nechce, Troubsko je
evidentně hrozná díra. V autobuse rozmlouváme s jedním pánem, jojo,
dobře zná školku v ulici Národního odboje, 220 hodin v akci Z tam
odpracoval... a jeho děti tam pak ani nevzali. Vystupujeme u školky,
když vtom volá Lenka: "Vraťte se co nejdřív zpátky, našli jsme ty sady
na tý třetí mapě..." ach jo, kdybychom na začátku Davida poslechli...
Naštěstí autobus jede zpátky už za deset minut, mezitím se bavíme
pohledem na dav s baterkami, který pročesává školku. Do zpátečního
autobusu nastupuje kromě nás jenom jeden tým.
Lenka (o objevení správných sadů):
S Honzou jsme se setkali na Moravském náměstí, u školky v Sadech byly
ještě asi tři další týmy. Vysvětlovala jsem Honzovi, proč jsme tady a
Eva s Davidem kdesi na druhém konci Brna a chtěla jsem mu
zdokumentovat, že v rejstříku mapy vážně žádné Sady národního odboje
nejsou. Měla jsem v ruce samozřejmě tu třetí mapu, do které jsme se na
Planýrce nepodívali, a ty sady tam byly! A do*** (napadala mě opravdu
nehezká slova) Lukáš se chytá za hlavu: "No to se nedívím, že tenhle
parčík pod takovým názvem nikdo nezná, tomu se říká Šerebka, ach jo."
2. Sady národního odboje - fólie (až 19:20!!!)
Lenka:
Když jsme konečně dorazili do Sadů národního odboje, na lavičče před
školkou seděla paní. Zeptali jsme se jí, zda patří k organizátorstvu
Tmou. Prý ano, počítá příchozí, a my jsme 132., no tedy nic moc. Šifru
jsme si měli najít sami, ležela vedle ní na lavičče. Byla to podobná
fólie jako dostal Honzík, šli jsme na světlo, překryli jsme je,
objevuje se text "Burianovo nam." a znak Kapličky. Zavolali jsme Evě a
Davidovi, kde se sejdem a rychle jsme vyrazili na určené místo s
pocitem, že první tým už zřejmě nemáme šanci dohnat, ale alespoň si
zahrajeme.
3. Kaplička na Buriánově náměstí - fotky (19:45)
Na Burianově náměstí byla Lenčina půlka našeho týmu za chvilku. U
kapličky našli vzkaz, že šifra je v odpadkovém koši. Jo, to už tady
bylo loni.
David a já dorážíme jen o chvilku později. Docela mě štve, že tam je
kromě nás spousta lidí, a někteří se chovají dost nápovědně...
jestliže nějaký hlouček sebevědomě a rychle někam kráčí, je jasné že
už našel další místo a stačí jít za ním, dokud se zase nerozdělí. My
jsme ale našli všechno sami :).
Lenka:
Na dětském hřišti (jo ono to bylo cvičiště pro psy ... aha ;) )
postával podivný chlapík. Zeptala jsem se, zda patří k Tmou, prý jo
... ha, tak už jsme viděli druhého organizátora. Kousek od něj u
stromu byla krabice disket, jednu popadám a sháníme dohromady tým.
4. Psí cvičiště - disketa (20:30)
Lukáš nás odvádí k domu, kde bydlí jeho kamarád, je to asi 300 metrů.
Nechceme lézt k cizím lidem do bytu všichni, tak posíláme s Lukášem
jenom Davida. My ostatní si rozkládáme karimatku na chodníku, pijeme
čaj, jíme papáju, a přemýšlíme, co tam asi bude. Hudba? to ne, to už
bylo. Obrázek? Co když tam nebude nic? Někdo říká, že jsme jim měli
zdůraznit, ať hledají i skryté soubory, ale já vím, že Davida tohle
určitě napadne.
Už se vracejí - "nic tam není...". Jenomže my už máme pro tento případ
vymyšlené řešení, Lenka takřka profesionálně odtrhává kovový plíšek a
rozebírá disketu. Jak tak na ní koukám, skoro bych řekla, že už to
musela dělat mnohokrát :) Nechápu, jak tam organizátoři ten maličký
papírek dostali, zvlášť při zachování funkčnosti diskety. Když si
představím, že bych měla takto upravit 200 disket... hrůza. Dělíme se,
David a já jedeme do Lužánek, ostatní na Výstaviště.
(David: Oba týmy našich kamarádů na disketě málem zkrachovali. Jedni
měli jako správní informatici s sebou notebook a tak s disketou
zkoušeli nejrůznější kouzla. Kromě nejrůznějších matematických operací
s čísly vadných clusterů kupříkladu zkoušeli zavolat na číslo, které
označovalo počet volných bajtů na disketě... dokonce se jim prý i
někdo ozval... :-)
Jsme v parku, teď musíme najít ten pomník. Před jedním domem (vypadá
jako nějaké divadlo) stojí hlouček lidí s cigaretou... Ptám se:
"Prosím vás, kde je tady Merhautův pomník?" Smějí se... "Nejste vy
náhodou taky z Tmou?" a ukazují nám cestu.
5A. Merhautův pomník, 5B. Výstaviště (oboje asi 21:30)
Našli jsme orienťáckou mapu parku, spolu s popisem konstrukce, jak si
ho pamatujeme ze střední školy. Volá Honza: "Našli jsme plán
Výstaviště, je tady popisek Střed kružnice opsané bodům 1,2,7,10, my
tu ale žádné body nemáme." Dochází nám, že si popisky musíme vyměnit.
Diktujeme do telefonu "Ká s indexem ontejner, to bude asi jako
kontejner, ..." :) David se projevuje jako správný matfyzák: "To je
teda divný, kružnice zadaná čtyřmi body, proč čtyřmi, když by stačily
tři?" Říkám, že to zkusíme, že třeba opravdu leží všechny čtyři na
kružnici. Sestrojuji kolmici na 1-2, 2-7, chci ještě ověřit, že tudy
procházejí i ostatní ale David mě nenechá: "Nech toho, je to dobře,
vím kde to je" a vede mě ke křoví kolem kterého už jsme jednou šli, a
divili jsme se, co tam dělají ti lidi s baterkami.
Lenka:
Před pomníkem u výstaviště se "nenápadně" procházel člověk. "Ahoj,
nejsi náhodou z Tmou?" "Jsem, ale nejsem vaše spojka." "Hm :(."
Nicméně šifru jsme našli hned. Proti nám se žene dav asi stovky lidí,
"Ježíšmarjá, snad to nejsou soupeři, rychle pryč!". Ale pak jsme si
všimli, že nemají batůžky a jsou smažácky oblečený... "Aaaa na
Výstavišti je Techno party". Dorazili jsme na místo, kde má být naše
část šifry... kolem už jsou houfky lidiček cosi hledajících v mapě :).
Obešli jsme kontejnery, u jednoho nacházíme textík. Trochu nás zmátlo,
ze není označen číslem, asi jenom nápověda. Obcházíme ještě další
kontejnery (chováme se profesionálně, určitě jsme to už někdy dělali
:) ), zda tam není někde nápověda ještě jiná. Lístečky byli na víc
místech, ale stejné... šifru 6 měli Eva s Davidem. Vyrazili jsme za
nimi... u tramvaje se diví dvě slečny: "Prosím vás, řekněte nám uz
konečně, co tu dneska dělá tolik lidí s batůzkama..."
6. Křoví v parku v Lužánkách - čínské znaky (21:40)
Voláme ostatním, že jsme našli další šifru. Sedáme si na lavičku a
zíráme na ty dva znaky. Zkouším je různě přehýbat na sebe a koukat do
toho proti světlu baterky, ale nikam to nevede. David si všímá, že to
je jako "K" a "O", a že by to mohla být česká písmenka. Lenka volá, že
už to našli, není tam číslo, asi to bude nějaká nápověda. David
vykoukává z prvního znaku "kostel". Já zase z druhého "Kotice", ale na
mapě žádné Kotice nejsou.
Scházíme se s ostatními na Moravském náměstí před kostelem. Vedle je
vchod do nějaké galerie s velkou halou, pohodlnými křesílky a
stolečkem. Nikdo tam není, tak se usazujeme v teple a rozkládáme mapy.
Kluci nacházejí na mapě Jamné, Kopaninu, Krkatou bábu a další místa z
nápovědy. Zkoušejí je přes fólii nějak spojovat, ale nikam to nevede.
Nemůžeme přijít na ten druhý znak. Asi po dvaceti minutách přichází
nějaký chlápek - "Hledáte něco?" jeho hlas mi připadá trochu výhružný.
"my hrajeme takovou hru, ale klidně můžeme jít ven, my už vlastně
jdeme...", bojím se aby nebyl průšvih. K mému překvapení mění tón
hlasu, že prý je to v pohodě, ať tam klidně jsme...
Nemůžeme s tím hnout, už přemýšlíme hrozně dlouho, Lenku napadá že v
tom prvním by se také dalo vidět "Koliště", což je ulice nedaleko.
Nezdá se nám to, ale už nás nebaví sedět, a tak zase umlčujeme Davida,
který prosazuje "méně chodit a více přemýšlet" a vyrážíme na Koliště.
Tady nějak dochází i mě, že je to dost beznadějné. I kdyby to tady
náhodou bylo, tak by to muselo být přece schované tak, aby to nesebral
náhodný kolemjdoucí. A když to neuvidí náhodný kolemjdoucí, tak to
neuvidíme ani my, když nemáme jinou informaci než Koliště. To druhé by
se sice dalo číst "Konec", ale hledejte si Konec Koliště.
"Taky by se to dalo číst Kostel komín...", říká David, chudáček,
myslím si, že už je asi unavený. Za normálních okolností by mu určitě
došlo, že kostely komíny nemívají. A i kdyby, tak že by nás přece
organizátoři nenechali lézt po střeše kostela, to je přece jenom
docela v rozporu se zásadou nebudit pozornost. Vysvětluje mi, že Komín
je čtvrť v Brně. Říkáme si, že to pojedeme zkusit, ale jedeme jenom my
dva, druhá půlka týmu je na opačném konci Koliště.
Je fakt, že tohle byla asi jediná šifra, kdy jsme si nebyli jisti, že
jsme kápli na správné řešení, jinak bysme jeli hned všichni. (David:
nejdřív se mi to moc nezdálo, ale než jsme nasedli na České do
tramvaje, byl jsem si už jist skoro úplně, a taky jsem to volal
ostatním) Jedeme tramvají a počítáme stanice. Stanici před tou, kde
jsme chtěli vystupovat, se nahrne do tramvaje spousta týmů, vidím, že
jeden z nich má v ruce šifru číslo sedm. Chceme vystoupit další
stanici, ale nejde to, neprotlačíme se ke dveřím. Časem nám dochází,
že asi řidič nějakou stanici před Komínem nezastavil, a tudíž jsme
měli vystoupit tam, kde se tolik lidí hrnulo dovnitř. Každopádně
voláme Lence, ať přijedou určitě za námi (autobus jede za chvíli),
takový dav přece není náhoda. Za chvilku u kostela v Komíně nacházíme
další šifru, konečně... Tak tohle nám taky trvalo déle než bychom si
představovali.
Lenka:
Na druhém konci Koliště to nevypadalo tak beznadějně, jak by se mohlo
zdát. Je tady totiž spousta grafitů a některé vypadaly i dost podobně
jako naše "čínské znaky"... stejné ale nebyly, nikam to nevedlo.
7. Kostel v Komíně - lodě a šestiúhelník (23:30)
Sedáme si s Davidem na lavičku před kostelem a pouštíme se do lodí.
Rozepisuji si možné součty, snažím se zkoušet jednotlivé případy nějak
systematicky, ale moc mi to nejde. Mám vztek, vždyť to musí být
jednoduché... Asi za dvacet minut přijíždí autobus, z něj vystupuje
dav a v něm i zbytek našeho týmu. Pouštějí se do šestiúhelníku.
Najednou slyšíme tým, který sedí na vedlejší lavičce: "No jo, odjedeme
do Bystrce, a tam se uvidí, stejně je to všechno tam okolo..." Koukáme
na hodinky, je 0:14, tramvaj jede v 0:21 a další až zase za hodinu
(toho jsme si všimli, už když jsme přijeli). Dochází nám, že bychom
měli udělat totéž co oni, běžíme tedy na tramvaj. Asi ten běh prospěl
našim v mozkům, neboť v tramavaji se mi konečně daří naskládat ty
lodě, jak mají být. Chvíli se dohadujeme, kde v té Bystrci vystoupit,
David prosadil přístaviště, neboť je to zhruba uprostřed.
Vystupujeme a sedáme si na lavičky na zastávce. Je na nich námraza,
čeká nás asi docela chladná noc, je totiž úplněk a obloha bez jediného
mráčku. Vedle postává taky nějaký tým... slyšíme jejich rozhovor. "Tý
jo, to nemá cenu, prej tam je loďka a někdo musí těch deset metrů k ní
uplavat... v týhle zimě, no to je na žalobu, na to se vykašlem ne?" -
"Ne, já bych to nevzdávala." - "Dobře, tak budeme hlasovat..." Nevíme,
jak jejich hlasování dopadlo, jelikož Lenka mezitím našla cestičku
mezi šestiúhelníky, (Lenka: podotkla bych, že dost náhodou na základě
systému, který rozpracoval Honza... prostě se dopňujeme) a odešli jsme
směrem ke hrázi. Každopádně nás trochu vyděsili, naštěstí Lukáš bydlí
v Bystrci, tak si říkáme, že kdyžtak půjde do vody on, a potom se
dojde domů převléci. Probíhá kolem nás pět borců s čelovkami, jeden z
nich říká něco o tom, že už jim chybí jenom jedna, pátá růžice. Když
se nad tím teď zpětně zamýšlím, říkám si, jestli se kolem tramvajové
zastávky Bystrc přístaviště nehrála tu samou noc kromě Tmou ještě
nějaká, úplně jiná hra, ve které se vyskytovala loďka a růžice.
8. Hráz - spermie (0:45)
Jedna z našich nejrychleji vyřešených šifer, hned po přečtení se Lenka
diví: "jedna spermie z dvaceti pěti tisíc jo? To je teda blbost, to je
přece mnohem víc, tak půl miliardy...". David vytahuje mapu přehrady,
za minutu s ní už klečí na zemi a měří něco buzolou. Za další minutu
říká "mám to, jdeme". Ještě se pozastavuji nad větou "žena může
otěhotnět jedině během menstruace", ale říkáme si, že to má asi
přitáhnout pozornost k těm dvaceti pěti tisícům spermií. Později nám
organizátoři prozradili, že tahle věta se tam vloudila naprosto
omylem...
9. Vrch Chochola (2:01)
David je jednička co se týče orientace v terénu, bez nejmenších
problémů dorážíme na Chocholu (skloňuje se to takhle? :) Sedí tady asi
milión lidí v malých skupinkách a svítí baterkami, vypadá to jako
sjezd světlušek. Zapisujeme se do vrcholové knížky, už tady jsou
zápisy od více než šedesáti týmů (aspoň to tak David spočítal). Sice
je to s naším pořadím už lepší, s časem však nikoliv - první tým tu
byl v 22:00. Rozbalujeme karimatku a koukáme na tu hromadu čísel.
Kolem nás odchází nějaký tým, povídají něco o tom, jak tam byli tři
hodiny a jak je tady strašná zima. Asi si dělali legraci, neboť máme
za deset minut šifru vyřešenou, hlásíme Davidovi "kóta 318.1" a jdeme.
V průběhu hry jsme si ani neuvědomovali, jaká je to výhoda mít v týmu
člověka, kterému ukážete místo na mapě a on vás tam nejrychlejší
cestou dovede. Když jsme pak slyšeli, jaké s tím některé týmy měli
problémy... Asi jsme díky bezchybné orientaci předehnali hodně týmů.
10. Kóta 318.1 - skládačka (3:15?)
Opět je tady spousta lidí, spousta světélek, dokonce i oheň. Skládáme
s Lenkou požadovaný tvar, shodujeme se, že nás takové skládačky baví.
Máme to hned, no jo, ale co teď s tím? (Lenka: No zas tak hned ne,
Honza mezitím stihl karimatku polít čajem.) "Hele, tady je nějaký
'zapadne', aha, 'západně od'... ", říká David, který nám kouká přes
rameno. Hmmm, ale jinak to moc smysl nedává. Zkoušíme to celé otočit
na druhou stranu: vidíme "stranka, zadni stranka". Přeskládáme
kostičky které nedávají smysl a čteme "toto je pouze zadní stránka" :)
Otáčíme to tedy celé zpátky... a máme "seník západně od Ríšovy stud"
(ánky). Slyšíme nějakého borce, jak na celý les zoufale huláká: "až to
někdo složí, zařvěte že to má řešení, jenom nám dejte vědět, že to MÁ
řešení!!!" Nic neřveme, nemáme rádi hluk, a vyrážíme k Ríšově
studánce. Tuhle šifru jsme asi taky měli dost rychle, skoro bych
řekla, že během té doby, co jsme tam seděli, nikdo neodešel. (David:
zato pár týmů přišlo. Ze stran, které mi připadaly dost absurdní.)
Cestou potkáváme stan... že by to byl někdo z účastníků? Nebo
organizátoři? Nebo někdo úplně cizí? Bavíme se představou, jak si tak
někdo vyrazí na čundr, myslí si, že stráví klidnou noc v lese, a
přitom mu každé tři minuty projde kolem stanu pět lidí s baterkami...
:) (Lenka: Byli to loňští vítězové a lidi, díky kterým jsme tu ;)
Komentáře kolemjdoucích je prý docela bavily... no ještě aby ne.)
Blahořečím organizátorům, že nás posílají k Ríšově studánce, dochází
mi totiž voda, a už jsem začínala mít opravdu vážnou starost, co
budeme pít - ostatní na tom s tekutinami nebyli o moc lépe. U studánky
je kromě nás ještě dalších pár týmů, ale nesedí, nýbrž běhají kolem s
baterkami. Plníme lahve, David odchází hledat seník. Za chviličku se
vrací, že jsme tady asi špatně, že našel na mapě nějaký seník asi tak
kilometr a půl odtud přímo na západ. Vůbec mě ta malá zacházka nemrzí,
ta voda za to stála.
11. seník západně od Ríšovy studánky - šifra v šifře (4:30?)
Přicházíme k seníku a všichni cítíme rozdíl oproti předchozím
stanovištím. Není tu víc než deset týmů, většina z nich sedí chytře za
seníkem, aby zbytečně neprozrazovaly stanoviště světlem baterek, je tu
úplné ticho a mnohem soutěživější atmosféra (zatímco u potoka byla
nálada spíš zoufalá). Sedáme si také za seník. Nevím, jak ostatní, ale
když jsem tuhle šifru četla (nahlas), měla jsem u toho opravdu
zvláštní pocit něčeho tajemného... prostě byla jiná než ostatní,
obyčejné šifry. Samozřejmě že to bylo především tou atmosférou, tma,
ticho, blikající baterky... Podobný pocit, jako když dítěti na táboře
večer přečtou strašidelnou povídku, a ono se má posléze vydat samo do
lesa...
Brzy přicházíme na nápovědu "sedm". Zkoušíme každé sedmé písmeno,
slovo, slabiku, větu - nic. A ještě dlouho nic, jde to ztuha. Je kolem
páté ráno, přichází krize, některé z nás přepadá mikrospánek. (David:
jestli mikrospánek trvá půl hodiny, tak to pak jo:-) Hledáme něco
podezřelého... je tam třeba nějak násilně mnoho čísel: "pětkrát stejný
postup - nebo jenom třikrát - ne, dvakrát bude stačit". Ale co s tím?
Má to občas divnou gramatickou stavbu: "Mám takový jeden sen. Už
dlouho." Normální člověk by přece řekl: "Už dlouho mám takový sen.",
ne? Vytahujeme nápovědu z výstaviště - nemá to nějakou souvislost?
Zkoušíme každé sedmé písmenko z nápovědy a podobně. Nic. Všímám si, že
slovo "šifra" se v textu vyskytuje přesně sedmkrát, v různých pádech.
Pádů je přece taky sedm... Hledám další slova, která se tam vyskytují
sedmkrát, ale nikam to nevede. Padá na nás pesimismus. Ale přece když
už jsme došli až sem... to přece musíme vyřešit!
Už tu sedíme hodinu. Teď přichází další tým, a za neuvěřitelně krátkou
dobu (asi deset minut) odchází, ani si nesedli! No to mě teda fakt
naštvalo! Čteme si šifru znova a znova dokolečka, snad posté. A hele,
ono to číslo je v každém odstavci právě jedno. Odstavec... zkoušíme z
každého odstavce tolikáté slovo, jaké je v něm číslo. Nic. Blbost,
nejdřív má přece má přijít na řadu sedmička!! Tak sedmé slovo z
každého odstavce, vychází "už hledáte šifru dobře, ješte rozpracovat
ta čísla" - to zní opravdu nadějně! Čísla, co takhle tolikáté písmeno
z toho slova, kolik je v tom odstavci... s Lenkou napjatě odhalujeme
jednotlivá písmenka: "uhu... uhuber.. u Huberta!" To je určitě ono!
Budíme zbytek týmu a vesele odcházíme na místo, označené v mapě "U
Huberta".
Tak tady jsme tedy měli největší noční krizi, přece jenom kolem té
páté ráno je člověk nejvíc ospalý, už má taky něco v nohách a navíc je
ta nejhorší zima - to byla opravdu dobře načasovaná šifra. Naštěstí
jsme se po jejím zdolání docela probudili novým optimismem. Zanedlouho
začalo svítat, takže z nás spadla noční únava.
Lenka:
Ona se Evička nechce chlubit, ale ona jediná u seníku nespala, pořád
do toho papíru koukala a nevím jak dlouho bychom tam byli bez ní...
asi hodně dlouho.
12. U Huberta - algebrogram (6:15?)
Zde už vůbec žádné davy nejsou, poblíž sedí a luští pouze jeden tým.
Jak dlouho může matfyzákům trvat řešení algebrogramu? Myslím že během
pěti minut David vyráží s buzolou do křoví... Odhadujeme 250 metrů a
přicházíme přímo ke správnému stromu. Mezitím se úplně rozednilo, tak
od této chvíle už půjdeme jenom "Tmou" a ne tmou. (David: Honza na ten
algebrogram šel systematicky, načež Eva hlásila na asi třetí pokus
správné řešení metodou "kouknu a vidím". Já jsem se nestihl ani
posadit a napít.) Eva: no abyste si nemysleli, že mám nějaké
nadpřirozené schopnosti, tak podotknu, že mi ten algebrogram byl
povědomý a prostě jsem si nějak pamatovala, jak by měl výsledek asi
vypadat.
13. Strom v maliní - letadlo (6:30?)
Teda tohle bylo dost měkký, čekali jsme obálku zastrčenou někde v
trávě, aby bylo potřeba fakt přesně měřit :) Sedáme si na kládu a
čteme šifru. "Jé, hele Unín, a někdo se tam opaluje jen tak...
vytáhněte tu nápovědu." Víme, co máme dělat, tak nejdřív spočítat
rychlost letadla. A teď naměřit další bod... "To je blbost, to vychází
úplně mimo mapu", stěžuje si David. Aha, tak takhle chytře to mají
udělané, že mezivýsledek vyjde mimo mapu. My si ale umíme poradit,
spočítáme celkové posunutí letadla a připočteme nějakou tu setrvačnost
(něco jako vodorovný vrh nemůže být problém pro Lenku a Honzu,
studenty fyziky a účastníky mezinárodních fyzikálních olympiád). V
mapě pak naměříme už jen celkový výsledek. Ale chyba, i tohle vychází
někam mimo mapu. Musíme to přeměřit. David: "Takže mezi Unínem a
Kopaninou 6,4 centimetrů, to je 12,8 kilometrů..." - pauza několik
sekund - "cože? Snad 3,2 ne?" Tak tady byla ten problém. Nevěřím, že
by se nám něco takového stalo normálně, ale přece jenom, po probdělé
noci už má člověk to myšlení trochu zatuhlé. Přepočítáváme. David
zaměřuje, vychází mu přibližně JZD Žebětín. Litujeme, že nemáme
úhloměr, ty tlusté čárky na buzole musejí být zoufale nepřesné. Pro
kontrolu ještě zkoušíme měřit bod po bodu. Vycházejí na mapě, takže
to, že to předtím vycházelo mimo mapu, nebyla léčka od organizátorů.
Tentokrát vychází druhý konec Žebětína (o pár set metrů jinde než
předtím). Je nám jasné, že přesněji to nenaměříme, i kdybychom se
rozkrájeli. Vyrážíme tedy do Žebětína (místo vcelku důvěryhodné, neboť
se nachází směrem k Bystrci, kde je cíl). S nadějí, že to tam prostě
snad nějak najdeme.
Lenka:
Neměli jsme sčítat poslední tři úseky... no ale když on letěl pořád
rovně, to fyzik prostě nemůže nesečíst!!! Chyběl nám tak záchytný bod
střelnice a nevyměřili jsme přesně rybník... Nakonec to nevadilo, ale
jenom díky neskutečnému štěstí.
Na náměstí v Žebětíně prohlížíme pomník (co když ho tam postavili na
památku spadlého letadla) a cukrárnu (Jarmila má přece nejradši
zmrzlinu z cukrárny, ne?) Je tady pouze jeden tým, sedí na lavičce,
něco počítají, a pak odcházejí směrem, odkud my jsme přišli. S Lenkou
přemýšlíme: "Tak co jsme ještě nepoužili?" - "Plavky a Zetor!"
Rozdělíme se, Lenka, Lukáš a Honza půjdou k rybníčku (plavky) a já s
Davidem k JZD (Zetor). Cestou do JZD klesáme na mysli (David: protože
stoupáme do kopce :-), je nám divné, že nikde ve vesnici neběhá žádný
tým. Tipujeme, kolik týmů je před námi... (David: a hlavně kde jsou,
když ne tady) padesát, to ne, tak dvacet, protože aspoň třicet jsme
jich od vrcholové knížky asi předběhli. Možná budeme v první dvacítce,
když už nepotkáváme tolik týmů - pokud to ovšem najdeme. Do JZD se nám
nechce, rozmyseli jsme si, že je to blbost, radši jdeme prozkoumat
pomníček nad vesnicí. Voláme Lence, jestli to nechtějí přepočítat, že
se nám zdá divné, že je tady tak málo lidí.. Nechtějí, stojí si za
svým výsledkem. (později se dozvídáme, že je pěkně naštvalo, že jim
nevěříme :) U pomníčku jsou asi čtyři kluci, pročesávají pole okolo,
evidentně také hledají trosky letadla. Zvoní mi mobil, volá Honza.
Jeho hlas zní náramně nadšeně: "Mám to, našel jsem to, je to tady v
takový trubce... Svítěj tam dvě červený lebky, to je úplně skvělý.
Musí se tam po takový dřevěný lávce... jdu pro to, sejdeme se na
náměstí."
Lenka:
To bylo tak: došli jsme na konec vesnice. Rovně se šlo k rybníčku,
napravo na nějaký statek. Tam posíláme Lukáše, Honza šel k rybníčku a
já jsem zůstala na místě, neb do obého jsme nevkládala moc velké
šance. Myslela jsem si, že jsme museli přehlédnout nejaké upřesnění v
šifře. Napadalo mě, co znamená zkratka FAT a že jsme mohli poslední
záchytný bod spojit s nějakým Brněnským letištěm, když pilot říká, že
už se těší domů. Lukáš nic nenašel... to se dalo čekat. Honza tam ale
byl nějak dlouho, asi to vzal důkladně, myslím, že tam stejně nic
není. Vrací se, běží !!!, že by? Lukáš mu jde naproti, Honza něco
drží, juuuuu juuuu juuuu mame to. Hned jsme volali Evě, sraz na
náměstí, chovat se nenápadně.
14. Rybníček v Žebětíně - hieroglyfy (8:00)
Na náměstí přicházíme skoro zároveň. Šifra je opravdu esteticky na
výši, tisíc egyptských postaviček, na první pohled všechny stejné,
hrůza. Naštěstí víme, které z nich jsou T, M, O, U. Honza doplňuje
tahle písmenka do celého řádku. Text začíná "Toto..." a David už
odhaduje: "... je vaše... poslední... stanoviště...", podobným
způsobem máme za chvíli celou šifru a heslo - "Budulínek už je tu".
Hurá! Nečekali jsme, že čtrnáctá šifra je poslední, mysleli jsme, že
jich bude patnáct. To byl záměr, aby nás čtrnáctá mile překvapila,
nebo jsme to měli vědět už od začátku, že patnáctou se myslí cíl?
Ale teď je potřeba sprintovat do cíle. Říkáme si s Lenkou, že stačí,
když poběží kluci. Stejně bychom jim nestačily. Na poslední chvíli
dobíhají autobus. My dvě vyrážíme pěšky směr Bystrc. Asi za čtvrt
hodiny nám volá David: "Hádejte, kolikátý jsme?", ta otázka zní dost
optimisticky "Desátý?", tipuji. "Nene, lepší..." Dozvídám se že jsme
druhý, a to ještě jenom s asi čtvrthodinovou ztrátou na vítěze. Tak to
je fakt výborný, máme obrovskou radost...
Cíl! (8:44)
David: S tím busem máme velkou kliku, dokonce je na Staré dálnici
načasovný přípoj přímo na Šťouračovu (ať žije MHD Brno, tak vychytaný
systém dopravy jsem snad nikde jinde neviděl). Vybíháme z busu, pádíme
přes dálnici a najednou vidíme cíl. Stojí tam asi 7 lidí a vypadají
náramně vesele. Nejdřív jsem si to vykládal tak, že se smějí, že zase
jedni, co celou noc bloudili a teď dělají, že běží. Přichází šok, když
je nám sděleno, že ten hlouček, to že jsou všichni, co zatím do cíle
dorazili, včetně organizátorů...
Za chvíli už se objímáme s klukama v cíli. To jsme tedy opravdu
nečekali, po té děsivé chybě se Sady národního odboje, která nás stála
přes dvě hodiny, po menším, ale přece jenom záseku s Komínem, a po
zjištění na Chocholi, že první tým tam byl už před čtyřmi hodinami...
To je neuvěřitelné, kdybychom se na začátku hned podívali do té staré
mapy, našli bychom ty sady hned. Mohli jsme vyhrát s dvouhodinovým
náskokem! Ale takovéhle "kdyby" má určitě spousta týmů. Libujeme si,
že v takhle dlouhé hře si každý tým vybere tu svoji smůlu. Někdo na
prvním stanovišti, někdo na posledním, ale nikdo nemá štěstí po celou
dobu. Nechápeme, kam se ztratily ty týmy, které byly před námi, nějaké
jsme sice v lese předběhli, ale přece jenom...
Ještě bych chtěla říci, že Žlutý bagr na nás na první pohled působil
sympaticky a vítězství mu tudíž přejeme. Trochu mi vrtá hlavou, čím to
je, že jsme se nepotkali v Žebětíně. (Lenka: No já mám takový pocit,
že jsme je možná potkali, když jsme šli k rybníčku, v opačném směru
šel tým směrem na autobus.)
No a co zbývá dodat? Bylo to moc prima, opravdu, děkujeme
organizátorům, přejeme jim spoustu dalších nápadů a hlavně - těšíme se
na další Tmou, kterou určitě vyhrajeme! :) (David: což jsem tvrdil i
před touhle hrou, ale byl jsem umlčován, že prý děvčata nikam běhat
nebudou, že hlavně se zúčastnit a případně to dojít do konce. No je
fakt, že od návštěvy Troubska už jsem to prosazoval jenom občas.) Eva:
No jo, ukázalo se, že David má vždycky pravdu :)
--------------------------------------------------------------------------------
Odpovědi organizátorům na Otázky pro účastníky
1. cokoliv...
viz výše
2. jak jste se o TMOU přesně dozvěděli?
Lenka: Od Piffa, loňského vítěze. Potkali jsme ho o prázdninách na
jedné opuštěné salaši v Černé Hoře. V září si vyžádal na Tmou
konkurenci :)
3. proč jste se na TMOU přihlásili, co jste očekávali?
Eva: Všichni jsme kdysi jezdili na soustředění od korespondenčních
seminářů, kde jsme si podobných (i když ne tak velkolepých) her užili
spoustu. Časem jsme zestárli, stali se z nás organizátoři, ale chuť
něco opravdu prímového si zahrát nás nikdy neopustila. Mrzelo nás, že
pro nás zestárlé už nikdo nic neorganizuje, když vtom nám Lenka pošle
odkaz na minulé ročníky Tmou! Okamžitě nás to nadchlo, a hned jsme
věděli, že u toho nesmíme chybět.
David: že vyhrajeme!!!!!
4. co pro vás bylo největším zážitkem? Kladným, záporným...
Lenka: Záporné zážitky nebyly, nejlepší bylo, že náš tým dokázal
výborně spolupracovat.
Eva: Pro mě byl rozhodně nejsilnější zážitek luštění šifry v šifře v
pět ráno u seníku.
David: že jsme skoro vyhráli!!!!! (kladným)
5. co se vám na hře líbilo?
Lenka: Objednali jste fajn počasí... a máte skvělé nápady
Eva: všechno :)
David: že jsme skoro vyhráli!!!!!
6. co se vám na hře nelíbilo?
David: že jsme nevyhráli úplně!!!!!
Eva: Davida si nevšímejte, on to tak nemyslí :)
7. co bylo až moc jednoduché?
David: poslední šifra, protože jinak bysme určitě vyhráli!!!!!
Eva: to je pravda, už před tím, než jsme ji našli, jsme si říkali, že
jediná šance, jak se dostat někam na čelo peletonu (v tu dobu jsme se
cítili býti daleko za špicí) je, že poslední šifra bude nějaká pekelně
těžká, a my jí vyřešíme nejdřív :)
8. co bylo až moc složité?
David: najít Sady národního odboje, díky čemuž jsme nevyhráli!!!!! :-)
Eva: Jojo, měli jsme poslechnout Davida a podívat se hned do té třetí
mapy. Skoro je mi vás líto, myslím, že "Sady národního odboje" bude
velmi frekventované spojení v mailech účastníků a to v ne moc
pozitivním světle. Ale podle mě je jasné, že je nemožné vychytat úplně
všechno... Vzhledem k tomu, jak byla celá ta hra super, jsou nějaké ty
Sady naprosto zanedbatelné. Otázkou je, jak bych se na to dívala,
kdybysme kvůli nim ztratili ne dvě a půl, ale třeba pět hodin, nebo se
třeba nedostali dál vůbec. Ale jinak David kecá když říká, že jsme
kvůli tomu nevyhráli, protože těch záseků jsme měli víc. Například
Kostel Komín nám taky tak dobré dvě hodiny trval.
9. jak byste změnili pravidla hry?
Eva + Lenka: Stejně jako je předepsaná mapa do terénu, navrhujeme
předepsat i plán Brna.
David: tak, abysme vyhráli!!!!! Teď vážně, možná by se mi líbilo,
kdyby se zas zakázaly mobily... ale nejsem si jist, takhle to taky má
své výhody. Taky bych to mohl mít i delší, ale to jsem asi sám :-) No
hlavně aby to nebylo kratší!
10. co vás při hře nejvíc pobavilo?
Eva: Bylo toho víc, ale často na účet ostatních týmů, přece to sem
nemůžu psát, když si to třeba přečtou... :)
David: že jsme skoro vyhráli!!!!! no je fakt, že to mě pobavilo fakt
dost, když jsem se v cíli dozvěděl, že jsme tu čtyřhodinovou ztrátu
během pěti stanovišť takřka dohnali.
11. co vás při hře nejvíc naštvalo?
David: že jsme nevyhráli úplně!!!!! (sakra, to už tady jednou bylo, ne? :-)
12. co byla vaše největší blbost?
Eva: No tak samozřejmě Sady, ale to už tu bylo řečeno mnohokrát.
David: že jsme hned nenašli Sady národního odboje a tudíž jsme nevyhráli!!!!!
13. co by nejvíc pobavilo nás ostatní?
David: no to už fakt nevim :-))))
Eva Špačková, 6. listopadu 2001.
Zpět na zápisky