Zážitky a reakce týmů
Tým "CoreDump" napsal:
Coredump
========
Sraz máme 15:45 u pizzy, případně 16:00 na semaforech u Boby
centra. Všichni se nakonec potkáme u pizzy až na Ňácu, který nás
dobíhá a se slovy "Jééé, vy ještě máte pizzu" mi ujídá kus mojí.
Dohadujeme se, koho vyšleme na plavání. Původně měl jít Yenya,
ale Ňáca zjevně nedůvěřuje jeho plaveckým schopnostem a nakonec
se - i přes bolavé rameno - obětavě nabízí sám. Půjčuje si plavky
od Yenyi, trochu ho zmate informace, že Y. má ještě jedny na
sobě, ale nakonec to zvládá. Takže Ňácu zanecháváme na parkovišti
a pokračujeme směrem na Planýrku. Tam už se valí davy lidí,
vršek už je zaplněný, takže nacházíme místo na úbočí odkud je
dostatečný výhled na parkoviště. Zatím se nic neděje, pouze je
slyšet dva slabší výbuchy a nic. Najednou bezmocně zíráme, jak na
parkoviště přijíždí 5 autobusů, nakládá "nejlepší členy týmů" a
odváží je pryč. Davem probíhají názory jako "Rychle za nima", "Ty
už nikdy neuvidíme", "Celá hra bude spočívat v tom, že budeme
hledat našeho nejlepšího člena" apod. Ještě chvíli čekáme a pak
se vydáváme k MHD, abychom byli poblíž dopravy, až se nám Ňáca
ozve.
Cestou spekulujeme, kam je vezou "Někam na bazén, když mají ty
plavky" a samozřejmě zkoušíme volat na Ňácův mobil, který je
vypnutý. Zvažujeme možnost jít k Parymu na čaj, ale za chvíli se
nám už ozývá Ňáca. Dáváme si sraz u Semilassa. Pary si ještě
kupuje celodenní lístek na šalinu. Ňáca má s sebou fólii
potištěnou spoustou drobných teček, nahoře je napsáno 2A. Je nám
pravda trochu divné, že nemáme zprávu číslo 1, ale na druhou
stranu stanoviště mají být číslována souvislou řadou, o tom, že
bude začínat jedničkou se nic nepraví. První reakce je - "No to
je přece stereogram" - tak na něj zíráme pod lampou, ale nic
nevidíme. Svádíme to na špatné osvětlení. Pak nás napadá, že
pokud je toto zpráva 2A, potřebujeme k vyluštění zprávu 2B. A tu
můžeme získat třeba přeložením. Jelikož Ňácovi se podařilo fólii
už trochu přeložit při přebírání, vidíme, že to není dobrý nápad,
protože z fólie odpadávají černé tečky.
Rozhodneme se fólii zkopírovat. Pán na kopírce se zajímá, co to
vlastně hrajeme za hru. A snaží se nám radit. Po přiložení kopie
a originálu k našemu velkému zklamání nic nevidíme. ©ifra zjevně
není úplně jednoduchá, takže jdeme k Parymu, kde se nám bude
určitě líp přemýšlet. Ňáca zapomněl na kopírce sešit. U Rychlých
dostáváme i večeři, takže podmínky jsou vskutku ideální.
Zkoušíme posouvat, hledat stereogram (nadáváme Ňácovi, že šifru
přeložil, protože kvůli tomu tam teď určitě není nic vidět),
morseovku,... a zároveň si říkáme, že ta první šifra přece musí
být něco úplně triviálního. Odcházíme na FI, kde šifru kopírujeme
na další fólie, abychom mohli různě překládat... A pořád nic.
Přece neskončíme na první šifře?? Trošku nás nahlodává myšlenka,
že na Planýrce nebo parkovišti přece jen byla první zpráva nebo
aspoň druhá část 2A. Ale zatím jsme příliš daleko od toho, aby
tam někdo skutečně zašel.
Nakonec vyměkneme a Ňáca volá kamarádům, kteří mu prozrazují, že
jde o morseovku. Se slovy "No to snad ne" se pouštíme do dalšího
luštění. Za chvíli volají další kamarádi, kteří nám prozradí, že
první zpráva byla skutečně na Planýrce. Máme z toho lehce
infarktový stav, Ňáca děsně nadává, co to má k dispozici za
"materiál" a pak vyvozuje závěr, že "všichni ženatí jsou
dementi". Ale co už, vyrážíme na Planýrku, Ňáca s Parym to berou
poklusem. Na vrcholku však nic není, po další konzultaci s
kamarády se dozvídáme, že zpráva má být u plotu. Už je tma,
rozdělujeme se na poloviny, hledáme, ale nic nenacházíme. Nakonec
nám kamarádi prozrazují text zprávy a my můžeme začít hledat sady
Národního odboje. Jaké je však překvapení, když v našem velmi
podrobném atlasu Brna nejsou.
Naštěstí má Pary s sebou záložní mapu a metodou "najdi školku s
parkem" hned na první pokus sady nachází. Je nám to dost divné,
ale hlavně, že jsme je našli. Rychle vyrážíme směr ©elepka,
cestou se ještě snažíme setřást konkurenční tým. Na lavičce
objevujeme druhou část fólie, vedle zrovna mobilujou 2 paní ve
stylu "Ale oni to ještě v pohodě doženou", přikládáme fólie na
sebe a rychle vyrážíme na Burianovo náměstí.
Při prohledávání odpadkových košů zažijeme pocity homelessáků,
pak už zbývá jen nenáročné pochodové cvičení po ®abinách a
disketa je naše. Opět jedeme na naše oblíbené stanoviště domů k
Parymu, cestou přemýšlíme, co bude na disketě - tipujeme obrázek,
když posledně byla hudba, na dotaz, co se dá dělat s disketou
jiného, než strčit do počítače se mi dostává neslušné odpovědi.
A už jsme u počítač, už je disketa v mechanice - a zažíváme lehčí
šok, když na ní nic není. S tím jsme nějak nepočítali... První
reakce - "oni to zrovna na tu naši disketku zapomněli
nakopírovat", "a není něco v labelu?", "zkuste undelete",...
Prostě deformace. Návrh disketu rozebrat zprvu není přijat moc
nadšeně, ale pak se rozhodneme, že nabootujeme Linux, dd disketu
zkopírujeme a pak ji teda zkusíme rozebrat. Nejdříve si však
ještě opisujeme výrobní číslo, a» máme z čeho věštit. A - světe
div se - uvnitř diskety se opravdu ukrývá malý papírek s názvy
dvou památníků. Chvíli řešíme, jestli je opravdu cílem se
rozdělit nebo jestli hledané místo je např. uprostřed těchto dvou
bodů (což je kostel na Pellicove), ale nakonec se naštěstí
správně rozhodujeme pro variantu rozdělení. Yenya sice cestou
vystoupí na Pellicove, ale to jen tak pro jistotu. V trolejbuse
nás potěší tým, který vykládá, jak si jel pro druhou disketu...
Obě zprávy v pohodě nacházíme, akorát zase začínáme zmatkovat. I
když víme, že legenda se vztahuje vždy k opačné zprávě, nějak
nejsme schopni si vzájemně zavolat a sdělit si legendy, takže
nakonec jedeme od Výstaviště do Lužánek za zbytkem týmu. Taky
zjiš»ujeme, že Ňáca nemá na mobilu dostatečný kredit ani dobité
baterky, což nám na náladě nepřidá. Po chvíli zjistíme, že jsme
samozřejmě měli zůstat na Výstavišti, protože další bod naší
trasy je na Hlinkách. Nálada je pod bodem mrazu, dohadujeme se,
jestli se tam rychleji dostaneme šalinou nebo trolejbusem.
Nakonec někdo vykřikne "Jede šalina", takže se všichni dáváme do
běhu. Nakonec jede ještě dřív trolejbus, ale ten já nestíhám,
takže volím šalinu (však jim pak zavolám). No, po menších
zmatcích to dopadlo tak, že já s Y. a Vítkem jedeme šalinou, Pary
s Ňácou asi pěkně nadávají, protože jim díky mně ujela šalina i
trolejbus. Nicméně za chvíli volají, že vyluštili šifru a jedou
ke kostelu do Komína.
My pokračujeme na Hlinky - u kontejneru se mezitím shromáždilo
několik lidí, kteří si opisují text zprávy z jediné kopie.
Přidáváme se k nim, ale po chvíli se ukáže, že kopií zpráv je
ještě dostatek v kontejneru o kousek výše. Je nám jasné, že se
patrně jedná o nápovědu k nějaké další šifře, takže si ji dobře
schováváme a utíkáme na šalinu.
V Komíně se potkáváme se zbytkem týmu - část šifty už mají
vyluštěnou a za chvíli víme, že náš další cíl je hráz Přehrady.
Už je 23:30 a my jsme rádi, že stíháme poslední rozumnou šalinu a
zbytek trasy už povede terénem. Na hrázi velmi oceňujeme nápad s
jedna ku 25000 - to se organizátorům skutečně povedlo - a
vyrážíme na vrchol Chochola. Cestou potkáváme Ňácovy studenty -
sdělují nám, že na vrchol dorazili jako třetí, a že tam našli
papír plný čísel a neví, co s nima, tak si na to jdou sednout
někam do tepla.
Nám rozluštění zprávy moc dlouho netrvá, ale kóta 318.1 nás moc
netěší - máme obavy z toho, že ji netrefíme. [[ Yenya: Já jsem
říkal, že tam bude vrcholová kniha! Jak jinak by ti Ňácovi
studenti věděli, že tam byli třetí? Mohli jsme se taky zapsat.
:-( ]] Plánujeme cestu a vyrážíme. Asi po 20-ti minutách pochodu
zjiš»ujeme, že se nám podařilo odbočit z plánované trasy, takže
se kus vracíme a pak už pokračujeme správným směrem přes různé
houštiny.
Další stanoviště vypadá hodně tajemně - je to u vody, kolem mlha,
ve svazích kolem jsou jen vidět poblikávající baterky ostatních
týmů. Jeden tým dokonce rozdělal oheň a z výrazu všech
přítomných je patrné, že tato šifra rozhodně jednoduchá nebude.
Při vytahování kopie ze sáčku všichni postupně zapadneme do
bažiny, ale pak už se taky usadíme a začínáme luštit puzzle. Za
chvíli zjiš»ujeme, že u vody je fakt děsná kosa, dooblíkáváme se
a doufáme, že neumrznem. Je zhruba 2:30 a na mě v té strašné kose
překvapivě přichází první spací krize. Puzzle nám dává zabrat -
hledáme význam v různě orientovaných písmenkách, zjiš»ujeme, zda
má puzzle více řešení... Po asi dvouhodinovém úsilí jsme dospěli
do stavu, kdy se na jedné straně puzzle praví "od Risovy stud." a
na druhe "zadni stranka". Pravda, zbývají nám tam ještě nějaká
písmenka, ale to považujeme za lest organizátorů. Zprávu si
vykládáme následovně: na mapě nacházíme bod, který se jmenuje
"Risova stud.", obracíme mapu, nalezený bod prosvěcujeme baterkou
a díváme se, co píšou na druhé straně mapy - Veverské Knínice,
raně gotický kostel. Po chvíli přesvědčujeme i Ňácu o správnosti
našeho nápadu (a hlavně je nám všem zima a chceme už zas chvíli
někam jít) a vyrážíme na cestu. Nedbáme ani posledního varování -
potkáváme totiž tým, který při pohledu na nás dostává záchvat
smíchu.
Po více než hodinovém pochodu po betoně a pak v blátě dorážíme k
vysněnému kostelu. Samozřejmě tam nic není. Všichni sprostě
nadáváme a navíc Y. vedle kostela objevuje památník partyzánům
:-) [[ Yenya: to je taková malá reminiscence na TMOU II ]]
Vytahujeme znovu puzzle a během chvilky máme správné řešení -
seník. Takže hurá zpátky. Už se nám začíná rozednívat a cca v
7:00 máme díky Parymu k dispozici šifru ze seníku. Pary s Ňácou
neúnavně luští, já podřimuju, Vítek spí, Yenya řeší problém s
Arethusou. Na dotaz svého nadřízeného, který se mu omlouvá za
vzbuzení však zbaběle neodpoví, že ještě nešel spát, ale že ho
nevzbudil.
Řešení pořád nějak nepříchází, takže zkoušíme jinou metodu -
díváme se na mapu, kudy asi tak trasa může dále vést a napadá nás
"U Huberta". Pořád nic nemáme, přesunujeme se kousek za seník a
metodou "tak tam toho Huberta prostě najdem" nám konečně dochází,
v čem spočívala tato záludnost. Následuje výbuch smíchu, ostatní
týmy se po nás závistivě ohlížejí a spěcháme k Hubertovi. [[
Yenya: Je to jednoduché - pokud máte 8 číslic, musíte hledat
osmipísmenné názvy v mapě. Takový tam byl fakt jen jeden. Ale
dalo nám docela zabrat i jen ověření, že tohle fakt je správně.
]]
Algebrogram řešíme poměrně rychle, zaujme nás skupinka seniorů s
notebookem. No jestli my budeme v jejich věku běhat po lese...
mají náš obdiv. U dalšího úkolu konečně uplatňujeme nápovědu a
po chvilce počítání a měření nám vychází rozcestí červené a modré
značky. Na místě se žádné trosky letadla nekonají, nicméně našim
fyzikům je to hned jasné - vždy» my jsme zapomněli započítat, že
ty trosky ještě nějakou dobu letěly. Generují potřebný vzoreček
a hned je jasné, že naším cílem je zastávka autobusu 54 U
Borovice. Hm, ani tu nic není... Ale za chvíli máme další spásnou
myšlenku - vždy» oni určitě mysleli bývalé letadlo na přehradě.
Provádíme znovu potřebná měření a patrně vlivem davové psychózy
nám skutečně vychází letadlo u přehrady. [[ Yenya: Zkoušel jsem
si to doma zaměřit s opravdovými úhloměry a pravítky na rovném
podkladě, a stejně mi to vycházelo z rozptylem tak okolo 5mm od
®ebětínského rybníka. Tohle se fakt na koleně nedalo zaměřit. ]]
Nasedáme do autobusu, trochu nás znervózňují týmy, které jedou
někde od ®ebětína a mají v ruce šifru číslo 14. Ale my pořád
doufáme, že u letadla bude něco, co nás do toho ®eběína pošle. A
ono nic... Jelikož už je skoro poledne, vzdáváme to, nasedáme do
šaliny a odjíždíme domů, do postele, za obědem...
Ale co, stejně jsme dobří - prošli jsme skoro celou trasu (na
rozdíl od TMOU II) a tak trochu si dokázali, že jsme stavu přežít
i za ne zcela optimálních podmínek.
Pavlína
Yenya: Fakt dobré. Jen u toho začátku mělo být asi víc
zdůrazněno, že se má stát na vrcholu kopce - výbuchy rachejtlí
jsme slyšeli, ale vůbec nás nenapadlo (a asi ani nikoho v našem
okolí), že je to někde za námi na kopci. Spíš nám to znělo jako
zepředu, z parkoviště. Takhle jsme ztratili tři hodiny zíráním do
2A.
Taky nás trochu mátla naše mapa - některé průseky značené v mapě
byly v terénu sotva viditelné, zatímco některé dost výrazné cesty
v mapě nebyly vůbec zakresleny (třeba cesta k soutoku se šifrou
číslo 10). Na některých místech si mapa úplně vymýšlela (průběh
zelené značky a neznačené cesty před stanovištěm U Huberta).
Nejvíc se mi líbila meta-šifra číslo 11. Fakt pěkně vymyšlené.
Oceňuji také jednoznačná upozornění, že se zpráva nenachází v
areálu BVV, resp. že objekty na fotografiích jsou vidět na ulici
a ne na soukromých pozemcích.
No nic, příště třeba už konečně dorazíme i do cíle.
========
Sraz máme 15:45 u pizzy, případně 16:00 na semaforech u Boby
centra. Všichni se nakonec potkáme u pizzy až na Ňácu, který nás
dobíhá a se slovy "Jééé, vy ještě máte pizzu" mi ujídá kus mojí.
Dohadujeme se, koho vyšleme na plavání. Původně měl jít Yenya,
ale Ňáca zjevně nedůvěřuje jeho plaveckým schopnostem a nakonec
se - i přes bolavé rameno - obětavě nabízí sám. Půjčuje si plavky
od Yenyi, trochu ho zmate informace, že Y. má ještě jedny na
sobě, ale nakonec to zvládá. Takže Ňácu zanecháváme na parkovišti
a pokračujeme směrem na Planýrku. Tam už se valí davy lidí,
vršek už je zaplněný, takže nacházíme místo na úbočí odkud je
dostatečný výhled na parkoviště. Zatím se nic neděje, pouze je
slyšet dva slabší výbuchy a nic. Najednou bezmocně zíráme, jak na
parkoviště přijíždí 5 autobusů, nakládá "nejlepší členy týmů" a
odváží je pryč. Davem probíhají názory jako "Rychle za nima", "Ty
už nikdy neuvidíme", "Celá hra bude spočívat v tom, že budeme
hledat našeho nejlepšího člena" apod. Ještě chvíli čekáme a pak
se vydáváme k MHD, abychom byli poblíž dopravy, až se nám Ňáca
ozve.
Cestou spekulujeme, kam je vezou "Někam na bazén, když mají ty
plavky" a samozřejmě zkoušíme volat na Ňácův mobil, který je
vypnutý. Zvažujeme možnost jít k Parymu na čaj, ale za chvíli se
nám už ozývá Ňáca. Dáváme si sraz u Semilassa. Pary si ještě
kupuje celodenní lístek na šalinu. Ňáca má s sebou fólii
potištěnou spoustou drobných teček, nahoře je napsáno 2A. Je nám
pravda trochu divné, že nemáme zprávu číslo 1, ale na druhou
stranu stanoviště mají být číslována souvislou řadou, o tom, že
bude začínat jedničkou se nic nepraví. První reakce je - "No to
je přece stereogram" - tak na něj zíráme pod lampou, ale nic
nevidíme. Svádíme to na špatné osvětlení. Pak nás napadá, že
pokud je toto zpráva 2A, potřebujeme k vyluštění zprávu 2B. A tu
můžeme získat třeba přeložením. Jelikož Ňácovi se podařilo fólii
už trochu přeložit při přebírání, vidíme, že to není dobrý nápad,
protože z fólie odpadávají černé tečky.
Rozhodneme se fólii zkopírovat. Pán na kopírce se zajímá, co to
vlastně hrajeme za hru. A snaží se nám radit. Po přiložení kopie
a originálu k našemu velkému zklamání nic nevidíme. ©ifra zjevně
není úplně jednoduchá, takže jdeme k Parymu, kde se nám bude
určitě líp přemýšlet. Ňáca zapomněl na kopírce sešit. U Rychlých
dostáváme i večeři, takže podmínky jsou vskutku ideální.
Zkoušíme posouvat, hledat stereogram (nadáváme Ňácovi, že šifru
přeložil, protože kvůli tomu tam teď určitě není nic vidět),
morseovku,... a zároveň si říkáme, že ta první šifra přece musí
být něco úplně triviálního. Odcházíme na FI, kde šifru kopírujeme
na další fólie, abychom mohli různě překládat... A pořád nic.
Přece neskončíme na první šifře?? Trošku nás nahlodává myšlenka,
že na Planýrce nebo parkovišti přece jen byla první zpráva nebo
aspoň druhá část 2A. Ale zatím jsme příliš daleko od toho, aby
tam někdo skutečně zašel.
Nakonec vyměkneme a Ňáca volá kamarádům, kteří mu prozrazují, že
jde o morseovku. Se slovy "No to snad ne" se pouštíme do dalšího
luštění. Za chvíli volají další kamarádi, kteří nám prozradí, že
první zpráva byla skutečně na Planýrce. Máme z toho lehce
infarktový stav, Ňáca děsně nadává, co to má k dispozici za
"materiál" a pak vyvozuje závěr, že "všichni ženatí jsou
dementi". Ale co už, vyrážíme na Planýrku, Ňáca s Parym to berou
poklusem. Na vrcholku však nic není, po další konzultaci s
kamarády se dozvídáme, že zpráva má být u plotu. Už je tma,
rozdělujeme se na poloviny, hledáme, ale nic nenacházíme. Nakonec
nám kamarádi prozrazují text zprávy a my můžeme začít hledat sady
Národního odboje. Jaké je však překvapení, když v našem velmi
podrobném atlasu Brna nejsou.
Naštěstí má Pary s sebou záložní mapu a metodou "najdi školku s
parkem" hned na první pokus sady nachází. Je nám to dost divné,
ale hlavně, že jsme je našli. Rychle vyrážíme směr ©elepka,
cestou se ještě snažíme setřást konkurenční tým. Na lavičce
objevujeme druhou část fólie, vedle zrovna mobilujou 2 paní ve
stylu "Ale oni to ještě v pohodě doženou", přikládáme fólie na
sebe a rychle vyrážíme na Burianovo náměstí.
Při prohledávání odpadkových košů zažijeme pocity homelessáků,
pak už zbývá jen nenáročné pochodové cvičení po ®abinách a
disketa je naše. Opět jedeme na naše oblíbené stanoviště domů k
Parymu, cestou přemýšlíme, co bude na disketě - tipujeme obrázek,
když posledně byla hudba, na dotaz, co se dá dělat s disketou
jiného, než strčit do počítače se mi dostává neslušné odpovědi.
A už jsme u počítač, už je disketa v mechanice - a zažíváme lehčí
šok, když na ní nic není. S tím jsme nějak nepočítali... První
reakce - "oni to zrovna na tu naši disketku zapomněli
nakopírovat", "a není něco v labelu?", "zkuste undelete",...
Prostě deformace. Návrh disketu rozebrat zprvu není přijat moc
nadšeně, ale pak se rozhodneme, že nabootujeme Linux, dd disketu
zkopírujeme a pak ji teda zkusíme rozebrat. Nejdříve si však
ještě opisujeme výrobní číslo, a» máme z čeho věštit. A - světe
div se - uvnitř diskety se opravdu ukrývá malý papírek s názvy
dvou památníků. Chvíli řešíme, jestli je opravdu cílem se
rozdělit nebo jestli hledané místo je např. uprostřed těchto dvou
bodů (což je kostel na Pellicove), ale nakonec se naštěstí
správně rozhodujeme pro variantu rozdělení. Yenya sice cestou
vystoupí na Pellicove, ale to jen tak pro jistotu. V trolejbuse
nás potěší tým, který vykládá, jak si jel pro druhou disketu...
Obě zprávy v pohodě nacházíme, akorát zase začínáme zmatkovat. I
když víme, že legenda se vztahuje vždy k opačné zprávě, nějak
nejsme schopni si vzájemně zavolat a sdělit si legendy, takže
nakonec jedeme od Výstaviště do Lužánek za zbytkem týmu. Taky
zjiš»ujeme, že Ňáca nemá na mobilu dostatečný kredit ani dobité
baterky, což nám na náladě nepřidá. Po chvíli zjistíme, že jsme
samozřejmě měli zůstat na Výstavišti, protože další bod naší
trasy je na Hlinkách. Nálada je pod bodem mrazu, dohadujeme se,
jestli se tam rychleji dostaneme šalinou nebo trolejbusem.
Nakonec někdo vykřikne "Jede šalina", takže se všichni dáváme do
běhu. Nakonec jede ještě dřív trolejbus, ale ten já nestíhám,
takže volím šalinu (však jim pak zavolám). No, po menších
zmatcích to dopadlo tak, že já s Y. a Vítkem jedeme šalinou, Pary
s Ňácou asi pěkně nadávají, protože jim díky mně ujela šalina i
trolejbus. Nicméně za chvíli volají, že vyluštili šifru a jedou
ke kostelu do Komína.
My pokračujeme na Hlinky - u kontejneru se mezitím shromáždilo
několik lidí, kteří si opisují text zprávy z jediné kopie.
Přidáváme se k nim, ale po chvíli se ukáže, že kopií zpráv je
ještě dostatek v kontejneru o kousek výše. Je nám jasné, že se
patrně jedná o nápovědu k nějaké další šifře, takže si ji dobře
schováváme a utíkáme na šalinu.
V Komíně se potkáváme se zbytkem týmu - část šifty už mají
vyluštěnou a za chvíli víme, že náš další cíl je hráz Přehrady.
Už je 23:30 a my jsme rádi, že stíháme poslední rozumnou šalinu a
zbytek trasy už povede terénem. Na hrázi velmi oceňujeme nápad s
jedna ku 25000 - to se organizátorům skutečně povedlo - a
vyrážíme na vrchol Chochola. Cestou potkáváme Ňácovy studenty -
sdělují nám, že na vrchol dorazili jako třetí, a že tam našli
papír plný čísel a neví, co s nima, tak si na to jdou sednout
někam do tepla.
Nám rozluštění zprávy moc dlouho netrvá, ale kóta 318.1 nás moc
netěší - máme obavy z toho, že ji netrefíme. [[ Yenya: Já jsem
říkal, že tam bude vrcholová kniha! Jak jinak by ti Ňácovi
studenti věděli, že tam byli třetí? Mohli jsme se taky zapsat.
:-( ]] Plánujeme cestu a vyrážíme. Asi po 20-ti minutách pochodu
zjiš»ujeme, že se nám podařilo odbočit z plánované trasy, takže
se kus vracíme a pak už pokračujeme správným směrem přes různé
houštiny.
Další stanoviště vypadá hodně tajemně - je to u vody, kolem mlha,
ve svazích kolem jsou jen vidět poblikávající baterky ostatních
týmů. Jeden tým dokonce rozdělal oheň a z výrazu všech
přítomných je patrné, že tato šifra rozhodně jednoduchá nebude.
Při vytahování kopie ze sáčku všichni postupně zapadneme do
bažiny, ale pak už se taky usadíme a začínáme luštit puzzle. Za
chvíli zjiš»ujeme, že u vody je fakt děsná kosa, dooblíkáváme se
a doufáme, že neumrznem. Je zhruba 2:30 a na mě v té strašné kose
překvapivě přichází první spací krize. Puzzle nám dává zabrat -
hledáme význam v různě orientovaných písmenkách, zjiš»ujeme, zda
má puzzle více řešení... Po asi dvouhodinovém úsilí jsme dospěli
do stavu, kdy se na jedné straně puzzle praví "od Risovy stud." a
na druhe "zadni stranka". Pravda, zbývají nám tam ještě nějaká
písmenka, ale to považujeme za lest organizátorů. Zprávu si
vykládáme následovně: na mapě nacházíme bod, který se jmenuje
"Risova stud.", obracíme mapu, nalezený bod prosvěcujeme baterkou
a díváme se, co píšou na druhé straně mapy - Veverské Knínice,
raně gotický kostel. Po chvíli přesvědčujeme i Ňácu o správnosti
našeho nápadu (a hlavně je nám všem zima a chceme už zas chvíli
někam jít) a vyrážíme na cestu. Nedbáme ani posledního varování -
potkáváme totiž tým, který při pohledu na nás dostává záchvat
smíchu.
Po více než hodinovém pochodu po betoně a pak v blátě dorážíme k
vysněnému kostelu. Samozřejmě tam nic není. Všichni sprostě
nadáváme a navíc Y. vedle kostela objevuje památník partyzánům
:-) [[ Yenya: to je taková malá reminiscence na TMOU II ]]
Vytahujeme znovu puzzle a během chvilky máme správné řešení -
seník. Takže hurá zpátky. Už se nám začíná rozednívat a cca v
7:00 máme díky Parymu k dispozici šifru ze seníku. Pary s Ňácou
neúnavně luští, já podřimuju, Vítek spí, Yenya řeší problém s
Arethusou. Na dotaz svého nadřízeného, který se mu omlouvá za
vzbuzení však zbaběle neodpoví, že ještě nešel spát, ale že ho
nevzbudil.
Řešení pořád nějak nepříchází, takže zkoušíme jinou metodu -
díváme se na mapu, kudy asi tak trasa může dále vést a napadá nás
"U Huberta". Pořád nic nemáme, přesunujeme se kousek za seník a
metodou "tak tam toho Huberta prostě najdem" nám konečně dochází,
v čem spočívala tato záludnost. Následuje výbuch smíchu, ostatní
týmy se po nás závistivě ohlížejí a spěcháme k Hubertovi. [[
Yenya: Je to jednoduché - pokud máte 8 číslic, musíte hledat
osmipísmenné názvy v mapě. Takový tam byl fakt jen jeden. Ale
dalo nám docela zabrat i jen ověření, že tohle fakt je správně.
]]
Algebrogram řešíme poměrně rychle, zaujme nás skupinka seniorů s
notebookem. No jestli my budeme v jejich věku běhat po lese...
mají náš obdiv. U dalšího úkolu konečně uplatňujeme nápovědu a
po chvilce počítání a měření nám vychází rozcestí červené a modré
značky. Na místě se žádné trosky letadla nekonají, nicméně našim
fyzikům je to hned jasné - vždy» my jsme zapomněli započítat, že
ty trosky ještě nějakou dobu letěly. Generují potřebný vzoreček
a hned je jasné, že naším cílem je zastávka autobusu 54 U
Borovice. Hm, ani tu nic není... Ale za chvíli máme další spásnou
myšlenku - vždy» oni určitě mysleli bývalé letadlo na přehradě.
Provádíme znovu potřebná měření a patrně vlivem davové psychózy
nám skutečně vychází letadlo u přehrady. [[ Yenya: Zkoušel jsem
si to doma zaměřit s opravdovými úhloměry a pravítky na rovném
podkladě, a stejně mi to vycházelo z rozptylem tak okolo 5mm od
®ebětínského rybníka. Tohle se fakt na koleně nedalo zaměřit. ]]
Nasedáme do autobusu, trochu nás znervózňují týmy, které jedou
někde od ®ebětína a mají v ruce šifru číslo 14. Ale my pořád
doufáme, že u letadla bude něco, co nás do toho ®eběína pošle. A
ono nic... Jelikož už je skoro poledne, vzdáváme to, nasedáme do
šaliny a odjíždíme domů, do postele, za obědem...
Ale co, stejně jsme dobří - prošli jsme skoro celou trasu (na
rozdíl od TMOU II) a tak trochu si dokázali, že jsme stavu přežít
i za ne zcela optimálních podmínek.
Pavlína
Yenya: Fakt dobré. Jen u toho začátku mělo být asi víc
zdůrazněno, že se má stát na vrcholu kopce - výbuchy rachejtlí
jsme slyšeli, ale vůbec nás nenapadlo (a asi ani nikoho v našem
okolí), že je to někde za námi na kopci. Spíš nám to znělo jako
zepředu, z parkoviště. Takhle jsme ztratili tři hodiny zíráním do
2A.
Taky nás trochu mátla naše mapa - některé průseky značené v mapě
byly v terénu sotva viditelné, zatímco některé dost výrazné cesty
v mapě nebyly vůbec zakresleny (třeba cesta k soutoku se šifrou
číslo 10). Na některých místech si mapa úplně vymýšlela (průběh
zelené značky a neznačené cesty před stanovištěm U Huberta).
Nejvíc se mi líbila meta-šifra číslo 11. Fakt pěkně vymyšlené.
Oceňuji také jednoznačná upozornění, že se zpráva nenachází v
areálu BVV, resp. že objekty na fotografiích jsou vidět na ulici
a ne na soukromých pozemcích.
No nic, příště třeba už konečně dorazíme i do cíle.
Zpět na zápisky