Zážitky a reakce týmů
Tým "Pralinky zvlášť" napsal:
Reportáž psaná na piedestalu
Se Tmou 2005 jsme počítali jako s přelomovou událostí. Po dlouhé době, kdy pro nás byl vždy znovu a znovu problém postavit pět vzájemně aspoň trochu sehraných lidí na start, bylo dlouho před Tmou jasné, že budeme startovat v sestavě z letošního Osudu. Tedy asi v nejschopnější sestavě, jakou si vůbec můžeme přát. A tak jak se blížila hra, věděli jsme, že nebudeme muset dávat inzerát, aby nás vůbec bylo dost, věděli jsme, že vůbec poprvé v historii se nějaká sestava bude přesně opakovat, že nebude nikdo, s kým bych si na startu potřásl pravicí: "Ahoj, já jsem Tomáš a ty budeš teda asi ten, s kým dneska hodlám projít Tmou. Moc mne těší."
To byl také důvod, proč jsem si od naší účasti na Tmou 2005 hodně sliboval. Dostalo se mi dokonce varování, že budu zbytečně zklamán. První přelomová věc, kterou přinesla Tmou 2005, byl Martin Pozdílek. Jeho druhý start s týmem ho pasoval do pozice stálého člena. Od 4. listopadu 2005 je tedy Pralinek zvlášť 5. Ještě jednou nás představím: Alča Aulická, Petr Aulický a Martin Pozdílek za královéhradeckou sekci. Pepa Gregor a já, tedy Tomáš Brokl, za sekci poličskou.
Ale až tak hladce Tmou neproběhla. První problém byl (jak jinak u Pralinek zvlášť) kvalifikace. Protože o svých dlouhodobých problémech s kvalifikacemi víme, rozhodli jsme se pro radikální krok. Na kvalifikaci se sjedeme v Martinově práci v Hradci Králové. Sedneme si okolo stolu a svorně kolektivně budeme řešit. Problémy se vynořily brzy. Alča a Martin se vraceli z Benecka, kde si, jak už to tak o víkendu bývá, příliš neodpočali. Ale hlavně Pepa musel do práce. Plán byl takový, že dorazí s mírným zpožděním do Hradce také. Když jsem tam s dostatečnou časovou rezervou dorazil já, už jsem od něj měl zprávu, že nepřijede. Zůstali jsme na kvalifikaci čtyři.
První level začal mým pokusem o řešení piškvorek. Rozkreslil jsem si je a ani náhodou mne nenapadlo číst je jako morseovku. Ihned jsem opustil piškvorky s tím, že se k nim možná vrátím. Nebylo to už potřeba. Čísla jsem rozlouskl takřka bez váhání, první řešení jsme zadávali jako pátí. Mezitím ostatní odhalili přísloví (aby ne, když se s nimi mořili měsíc předtím na Svíčkách) a Braillovo písmo nakonec napadlo taktéž mě, když jsem pochopil, že se jedná o souřadnice v mřížce 3 x 2. Jako čtvrtí jsme postoupili do druhého levelu.
Druhá šifra druhého levelu se nám od prvopočátku nelíbila, tak jsme se jí nezabývali. Já jsem si od ostatních odsedl s tím, že lousknu křížovku, oni zatím kolektivně řešili IQ testy. Na řešení jsme přišli takřka současně. A klobouk dolů před Alčou, která uhodla výsledek IQ testů už ve chvíli, kdy měli vyřešeny teprve tři. Výsledek ?AH??I stačil a jako třetí jsme postoupili do třetího levelu.
Mezitím bylo jasné, že Pepa se do kvalifikace nezapojí ani v Poličce.
První dva levely nám nezabraly ani hodinu, těšili jsme se, že za chvilku už budeme bouchat šampus. To jsme se ale přepočítali. Ani jedno ze zadání třetího levelu nám nic neříkalo na první pohled. Šipky byly takové, že se nám s tím nedařilo celkem nic moc ani vymýšlet, navíc se Alča chybně chopila myšlenky, že není náhoda, že mřížka je 3 x 5 a šipky jsou v šesti sloupcích a deseti řádcích. Celkem brzy proto bylo jasné, že šifra třetího levelu, které se budeme věnovat, budou barevná písmenka.
Odvahu rozstříhat je jsme měli hned. Potom jsme se nějakou chvíli pokoušeli je poskládat do nějaké jednoznačné řady nebo plochy, což se záhy ukázalo jako nesmysl. Krátce na to jsem odhalil, že se z nich dá sestavit šest jednoznačných čtverců 2 x 2 takových, kde prostředkem prochází barevný kříž a každý okraj má jednu barvu. Martin se projevil jako znalec vlastní kanceláře (na rozdíl ode mne, kdy věčně nemůžu nic najít) a vytáhl samolepky naprosto dokonalé velikosti. Šest čtverců jsme na pevno slepili, protože jejich správností jsme si byli celkem jisti. A potom jsme pokračovali v pokusech poskládat tyto čtverce do nějakého většího čtyřúhelníka. Nešlo to, pochopitelně. Až jsem se zamyslel nad tím, co je na tom špatně, a hlavně, co se dá poskládat z šesti čtverců. Kostka byla na světě. Trvalo jí to necelé dvě hodiny, ale stála před námi. To už nebyl tak dobrý výsledek jako předchozí levely, leč stále to bylo v době, kdy celou kvalifikací prošly snad první dva týmy.
Domnívali jsme se, že stěžejní na celé šifře bylo odhalit, že se má poskládat kostka, a teď už se to jenom nějak přečte. Škaredě jsme se zmýlili. Prvním problémem bylo to, že odpadla Alča s Martinem, umořeni rekreací v Benecku a vidinou ranního nástupu do rachoty. A tak tam jenom trpně seděli a čekali, až na to já s Petrem konečně přijdeme. Dělali jsme s tím možné i nemožné. Kupodivu nápad, že tečka je "šipka hornická" mne napadl hned. Zdárnému vyřešení v první pětici kvalifikovaných tak chyběla jediná věc, jediný nápad. A sice ten, že šedá šipka znamená "uteč" a pestrá znamená "zapiš a pak uteč". Tohle bylo to, nad čím jsme potom strávili úžasných čtrnáct hodin.
Okolo půlnoci nás dělný lid ve složení Alča a Martin vyhodil z kanceláře. Nasedli jsme do auta a vyrazili na okružní jízdu Hradcem Králové. Alču i Martina jsme vysadili doma, aby šli spát. Tým Pralinky zvlášť se pro tento okamžik definitivně rozpadl s nedokončenou kvalifikací na Tmou.
Petr mne odvezl na hlavní nádraží, kde jsme ještě měli asi hodinu a půl času, kterou jsme strávili čuměním do kostky v nádražní hospodě. Pět minut před druhou hodinou jsem nasedl do rychlíku Devín, abych nakonec Petra opustil i já. Jeden exemplář kostky jsem si vzal s sebou, abych do ní čuměl i ve vlaku.
Normálně v Devínu cestou domů spím. Tentokrát se mi to ale nepodařilo. Když jsem ve čtvrt na čtyři vystoupil na nádraží ve Svitavách, dal jsem se do řeči s podobnou ztracenou existencí, jakou jsem si v tu chvíli připadal sám být. Mladý muž vystoupil z vlaku, namířil si to ke mně a zeptal se, kde je. Chtěl vystupovat v Hradci Králové. Nepříliš zdařilým náčrtem mapy, jsem mu vysvětlil, v které že části Evropy se to uprostřed noci ocitl. Bylo mi ho líto. Když ale on vzápětí uviděl, jak vytahuju barevnou kostku a hodinu do ní čumím, myslím, že se směr lítosti obrátil.
Zatímco si někdo pochvaloval, že kvalifikace na Tmou byla v podstatě takový malý Sendvič, pro mne byla kvalifikace na Tmou regulérní noční terénní hrou, jíž nechyběly takové atributy jako zima, hlad, únava, čelovka, pralinky zvlášť, bezdomovci, zoufalství a podobně.
Čekala mne již jen cesta rakví do Poličky. Zhruba na nádraží Pomezí jsem si vzpomněl na šifru, kterou jsem kdysi někde viděl a která byla snad použita na Bedně 2002 či kde. Šifra s černými a bílými šipkami, z nichž černé znamenají tah tužky a bílé přenos tužky. Spásonosná myšlenka byla na světě. Jenže to už se rakev přiřítila na nádraží do Poličky.
Doma jsem zjistil, že se doposud kvalifikovalo pouze šedesát týmů. Rozhodl jsem se pro radikální krok a šel jsem spát. Nemělo cenu pospíchat, času bylo dost. Síla na vyzkoušení správné myšlenky scházela.
Budík jsem si nařídil na desátou, jak jsem vstal, vzápětí mi volal bratr, co se děje, že tam ještě nejsme. Jeho Jmelí se kvalifikovalo na 34. pozici. Řekl mi, že je to fakt jednoduché, a já už jsem se těšil, až si svůj brzce ranní nápad vyzkouším. Jenže mi napsal Petr, který se asi s kostkou babral už od ranního kuropění, už byl strašně naštvaný a měl tendenci mne přimět, abych ze Jmelí něco vymámil. V tu chvíli se mi ale už začínalo rýsovat slovo "heslo". Popsal jsem mu svůj nápad a on uviděl, že je to vlastně správně. A vzhledem k tomu, že on na rozdíl ode mne neopustil myšlenku hornických šipek, po chvíli mi volal, že jsme jako sedmdesátí postoupili do čtvrtého levelu. Pečlivě jsem vyplnil test z pravidel, a čas 11:56 potvrdil, že se Pralinky zvlášť kvalifikovaly na Tmou 2005. Pořadí 69. Vzápětí mi od Pika ze Jmelí přišla SMS "No konečně".
Kvalifikace pro nás začala skvěle a skončila neslavně. Přesto jsem stále cítil, že je důvod si od této sestavy Pralinek zvlášť něco slibovat. Ostrou hru jsme opět brali trochu jako reparát. Podařil se. Pepa byl za svůj nepřínos ke kvalifikaci potrestán nákupem pralinek zvlášť pro celý tým.
1. listopadu jsem ráno vstal v juliánovském bytě své sestry. Podíval jsem se na poslední informace před hrou. Místo startu mi vzápětí sestra ukázala z okna. Ještě téhož dne jsem si koupil šalinkartu a změřil si, jak daleko se místo startu nachází. Byly to tři minuty chůze.
Odjel jsem do Prahy a nebylo mi dopřáno chvilku myslet na něco jiného než na páteční Tmou. Tím spíše, že v sousedním kupé cestoval nepřítel (Čenda z La Kukaračy, už se nepletu). Do Brna jsem odjel autem s pražskou sekcí Jmelí v pátek okolo poledne.
Uvelebili jsme se v juliánovském bytě a sledovali panoramatickým oknem dění na Bílé hoře. Byli jsme totiž přesvědčeni, že když start je pod Bílou horou, tak druhé stanoviště bude zákonitě na ní a čekali jsme, jestli tam nespatříme někoho z Instruktorů. Bohužel nikoho nenapadlo vzít si dalekohled.
1. Letní kino v listopadu (17:00-17:23)
Před sokolovnou za rohem jsem vyčkal příchodu zbytku Pralinek zvlášť a šou mohla začít. A začala jako opravdová šou. Parádní hymnou se sestřihem z minulých ročníků, které sklidily zasloužený potlesk, a neméně zajímavými klipy, v nichž byly zakódovány polohy tří částí druhé šifry. Začalo se dekódovat. Celkem pochopitelně jsem jako první odhalil Bílou horu, kam odešel Pepa. Zdi a pilíře mi i svou výzdobou byly hodně povědomé, přesto jsem čekal, až se mi moje domněnka potvrdí. Ze zastávky Krásného přece jen každé pondělí odjíždím do práce. Přesto jsem si byl definitivně jist teprve ve chvíli, kdy jsem si všiml, že na mostě stojí semafor. Na Krásného odešla Alča s Martinem poté, co jsem jim vysvětlil kudy tudy. Záhy mne napadl i kostel svatého Cyrila a Metoděje, ale čekal jsem s tím až na okamžik, kdy se tam mihlo "Sanktvs Cyrilvs". Tam odešel Petr.
Pepu jako jediného napadlo zavolat zpátky, když to měl, takže jsme se domluvili, že přijde zpátky. Protože odcházel jako první a měl to nejblže ze všech, také se poměrně rychle vrátil. Mezitím se klipy dostávaly do stále větší dokonalosti, takže jsem už o správnosti našeho řešení nepochyboval. Nemělo cenu zůstávat na místě a protože jsem si uvědomil, že do orientačně nejobtížnějšího místa jsme odeslali orientačně nejneschopnější část týmu (Alča a Martin prominou, ale způsob jejich hledání hradu ve Zlíně-Malenovicích během Osudu 2005 jsem nepochopil dodnes.), rozhodli jsme se vydat se za nimi. To se ukázalo jako nepříliš šťastný nápad, neboť výsledek byl ten, že já a Pepa jsme byli na Krásného, zatímco jak Alča s Martinem, tak Petr se vrátili ke stadionu, ale navzájem o sobě nevěděli.
2. T(r)est (17:56-18:33)
Tak jsme promarnili nějaký čas špatnou vnitrotýmovou komunikací. Po kvalifikaci to byl na Tmou 2005 naše druhé a poslední zaváhání. Sraz jsme si dali na křižovatce Otakara Ševčíka a Táborské, kde jsme se sešli, vyndali pralinky zvlášť a zahájili hru. Navzdory původní myšlence o zapadnutí do hospody jsme to neudělali a zabrali chodník před hospodou přímo na rušné křižovatce. Položili jsme se na zem a luštili. Bylo to poměrně zdlouhavé, ale líbilo se mi to, protože jsme na to šli perfektně systematicky. Já jsem vzal tužku a zapisoval a všechno, co jsem dělal jsem nahlas říkal. Ostatní sledovali, opravovali, přidávali další poznatky a byla tam několikanásobná vzájemná kontrola správnosti. Na téhle šifře bych ocenil i její zařazení. Dát na začátek hry šifru, nad níž si sedne celý tým, a všichni se mohou uplatnit svými postřehy, je prostě dobře.
Když jsme to měli hotové, nejprve jsme si to pochopitelně špatně přečetli a měřili od Morového sloupu azimut na opačnou stranu. Pořád se mi nechtělo věřit tomu, že by na západním konci Cejlu byl nějaký altánek, takže jsme si to přečetli lépe a otočili směr. Jižní okraj Špilberku už vypadal podstatně věrohodněji. Sbalili jsme se a právě okolo projížděla třináctka do centra. Protože Pralinky zvlášť neběhají, pomalu jsme kráčeli přes ulici s tím, že šalina už zastavila v zastávce. Když už jsme měli ulici Otakara Ševčíka skoro překráčenou a cestou jsme se bavili o tom, že co kdybychom toto pravidlo jednou porušili, a padaly návrhy pro i proti, nakonec jsme se celkem impulzivně rozhodli pro sprint, neboť šalina se nijak zvlášť neměla k odjezdu.
Třináctkou jsme jeli sami. Byl to nezvyk. Loňské cestování linkou x25, jež bylo koneckonců zdokumentováno i v úvodním sestřihu, bylo výrazně o něčem jiném. Trochu jsme váhali, zda jsme tam přece jen ještě neudělali někde chybu. Přemýšleli jsme, čím to je, a hlavně já jsem se domníval, že to bude nejspíše proto, že se týmy rozvrstvily po celých Židenicích a někdo odjíždějí také dvojkou, trojkou, osmičkou, desítkou, a jinými. Nebylo to tak. Skutečnost byla taková, že jsme opouštěli druhé stanoviště jako zhruba pátí. Velice brzy jsme se dostali do čela, kde jsme zůstali celou hru. To bylo svým způsobem i trochu smutné, protože jsme zvyklí se občas s někým setkat a prohodit pár slov, jenže na Tmou 2005 nebylo moc s kým. Takřka všichni už byli od tohoto okamžiku daleko za námi.
3. Koutek poezie (18:54-19:19)
Při cestě na Špilberk se Alča s Martinem odpojili a šli hledat altánek někam, kde nebyl. Pepa, Petr a já jsme se vydali k tomu správnému. Pepa a já jsme využili pobytu v temném parku a odebrali jsme se do úchcaní. Petr si to štrádoval dál k altánku a čekali jsme, že než tam dojdeme my, půjde nám naproti. Nestalo se tak. Když jsme dorazili k altánku, bezradně kroužil okolo. Paní, hlídající stanoviště, nám neporadila a řekla, ať hledáme. Nakonec to Petr našel. Umístění bylo opravdu kouzelné.
Odešli jsme do parku a vyčkali příchodu ostatních, aby nám sdělili, že nic nenašli, což už jsme ovšem věděli. Nahlas jsem jim přečetl básničku, abychom se shodli v tom, že je divná, což se ostatně u básničky, v níž je skryta šifra, dá celkem oprávněně očekávat. Podíval jsem se na to pořádně a vítězoslavně jsem prohlásil, že jsem odhalil zákonitost, která prostě nemůže být náhoda. Ty verše totiž ob jeden vždy končily na stejná písmena! Čekal jsem od týmu pochvalu, načež mne Petr uzemnil s tím, že to je u básničky normální. Zamyslel jsem se nad tím a dal jsem mu za pravdu. Skutečnost, že kromě konce veršů jsou stejné i jejich začátky, nám nicméně nazůstala skryta dlouho. Pak jsem je začal vypisovat vedle sebe a Pepa v nich odhalil smysluplná slova. Šlo se na radnici.
4. Svačina (19:31-19:54)
Dorazili jsme na nádvoří radnice a tam nic. Sice tam byli nějací papparazziové a Proudový krtek +, ale zpráva žádná. Po chvilce marného hledání jsme se opět sešli v jednom z koutů radničního nádvoří, abychom se shodli na tom, že zpráva není nikde žádná jenom ta kašna, co okolo ní stojí ti lidé s bločky, je plná kokosových ořechů. Aha. "No to vám to trvalo", řekli nám, jako kdybychom to nevěděli sami. S ořechem nás vykázali do daleka, takže jsme odešli na náměstí Svobody, kde jsem se svolením týmu upustil ořech z výšky na zem. Kus skořápky se zdárně odloupl a do obnažené dužiny jsme se všichni s chutí zakousli. Když se objevil otvor, ještě jsme nechali kolovat kokosové mléko. Při tom nás tam fotografoval jakýsi papparazzi. Alespoň jsme z něho vymámili sdělení, že jsme na čtyřku dorazili čtvrtí.
Když bylo mléko vypito a prokousán dostatečně velký otvor na to, aby se dal předmět uvnitř vytáhnout, učinil tak Pepa a ještě před čtením textu zalaminovnou zprávu důkladně olízal, aby nelepila a aby ani trocha mléka nepřišla vniveč. Pak jsme se vesele zasmáli tvrzení, že kokos je nepoživatelný, s Petrem jsme se shodli na tom, že Instruktorům nevěříme, a vesele baštili kokos dál. Celou noc.
Se šifrou jsme neměli problém. Když jsme si spočítali otazníčky a doplnili do prostředního řádku "kokos", šlo už jenom o mechanické provedení. Odešli jsme na Moravské náměstí, kam brzy přijela jednička. Na Antonínské z ní vystoupil jakýsi neznámý tým, aby nám uvolnil výhled dále do vozu. Tam byli Proudoví krtci +, takže jsme si cestou na Semilasso celkem pěkně popovídali.
5. Žvoulečka (20:16-20:37)
Usadili jsme se pod lampou v dolní části parku, Pepa si to přečetl a začal překládat. Brzy jsme si k tomu vyndali i mapu a pak už jsme se jenom smáli. Celkem hodně průhledné pojmy byly milón, vaga, kešovat a karos. Když jsem se zamyslel nad tím, že se tam píše, abychom žvouleli po milónu s vagou a pak bez kešování už po milónu bez vagy, není v Králově Poli jiné místo, které by se dalo takto interpretovat, než ulice Kosmova - Riegrova. A tak jsme odhalovali další a další pojmy, ocenili jsme krásu vagy od masózní taromy a prstem po mapě dožvouleli až na Palackého vrch.
Zvedli jsme se z mekaru, ukantili přižvoulevší Prahory a sami jsme žvouleli mimo milón modrožlutě až na milón s vagou, odkud jsme odžvouleli s týmem Captains Revolutions třicítkou do Žabovřesk a pak jsme takřka bez kešování dožvouleli ke správnému kynopu. A tak asi jenom vinou toho, že jsme popisovanou trasu ve skutečnosti nešli, zůstalo nám utajeno, co je to žvrtec. Uvažovali jsme o jízdních pruzích, nějakých vozidlech, později se objevil i názor, že by to mohl být semafor. Ale to už bylo celkem jedno.
6. Pozdrav z Tokia (21:06-22:01)
Japonské znaky se mi nelíbily hned na první pohled a taky pro nás představovaly drobný zákys. I když 55 minut nebylo zase až tak mnoho. Posadili jsme se s tím na klády a jako první krok jsme se okamžitě shodli na tom, že se celá matice musí uprostřed rozpůlit na dvě, neboť je zjevné, že na přelomu horní a dolní poloviny je výrazný předěl. Sloupečky po pěti vykazovaly značnou pravidelnost. Zkoušeli jsme, co vyjde, pokud z nich vždy vyjmeme to, co je v celém sloupci stejné. Nevyšlo nic.
Pepa se jen tak tréninkově koukl do mapy a bez jakéhokoli vodítka prohlásil, že by to mohlo být u pomníku na Ruském vrchu. Pak ale usoudil, že by to chtělo nejprve vyluštit šifru a stejně je blbost, aby byla stanoviště u tří pomníků v řadě.
Alča namísto usilovného luštění koukala po ptácích a po ostatních týmech, takže ve chvíli, kdy odcházeli Proudoví krtci + (tady jsme je viděli naposledy), nás přiměla, abychom se z klád, na nichž jsme seděli do té doby, přestěhovali ke stolečku, u něhož seděli oni. Souhlasili jsme, jenom ve chvíli, kdy jsme ve tmě došli na správné místo, ukázalo se, že jsme buď špatně viděli, nebo si Krtci stoleček odnesli s sebou.
Jak to tak dobře umíme, začali jsme vymýšlet čím dál větší složitosti. Jednou z těchto složitostí byl rozklad japonských znaků na osm dílčích znaků, které se tam vyskytují. A teprve poté, co Alča prohlásila, že na to jdeme moc složitě, protože ostatní týmy přijdou, sednou, za deset minut se začnou strašně smát a odcházejí, se Pepa nad tímto rozkladem zamyslel a zjistil, že to dává písmenka.
Přes Kozí horu jsme došli na rozhraní Žabovřesk a Komína, abychom se svezli trolejbusem. Ten ovšem jel až za dlouho, tak jsme šli pěšky. K Ruskému vrchu jsme chvilku hledali cestu, protože všechny tam tak nějak končily na soukromých dvorcích, až tam nakonec Petr vyběhl a zapsal nás páté do vrcholové knihy.
7. Škatulata, hejbejte se (22:34-0:02)
Petr se vrátil se zadáním a zkusili jsme, zda šifru prolomíme během několika minut. To se nepodařilo, takže jsme se propracovali k bodu dva, tedy přesunu do hospody. Mezitím okolo kráčel jakýsi manželský pár, evidentně nepatříci do hry, který při pohledu na nás okamžitě identifikoval, že hrajeme Tmou a tvářil se radostně, že mohl být při tom.
Původně jsme se chtěli najíst, v první hospodě, na níž jsme v Komíně narazili, však nevařili, protože tam ale byl skvělý klid, už jsme tam zůstali. Přestože nemůžeme sedmičku v zásadě chápat jako zákys, protože jsme se celou dobu v podstatě probírali k výsledku, pracovali jsme pomalu, takže to v konečném výsledku trvalo celkem dlouho. Vcelku ihned jsme s tím začali pracovat jako s kostkou a děsili jsme se toho, aby to pro nás nedopadlo jako kvalifikace. Nejprve jsme se s tím nějakou dobu sice pokoušeli dělat nějaké psí kusy, ale výskyt podobných čísel v blízkosti mne nakonec dokopal k tomu, že jsem navrhl, že by to mohlo být jako takový ten šoupací hlavolam, ale v prostoru.
Ostatní to prohlédli, odsouhlasili a Martin se ujal nepříjemného úkolu přepisování, stříhání a částečně šoupání. Neodvážili jsme se totiž rozstříhat přímo zadání. Zbytek šoupání jsem obstaral já a Pepa diktoval. Takže jsme věděli, že máme kódovat dle hesla „Abba“. Mezitím se blížila půlnoc a v hospodě začali mít tendenci vyhodit nás. Protože jsme nechtěli rozbíjet již pošoupanou kostku, hrozně jsme je (a úspěšně) přemlouvali, aby to nedělali. Pro jistotu jsme ji ale přepsali. Alča odhalila, že v prvním čtverci vychází slovo „dekóduj“. Nějak nám ale nejprve nedocházelo, co máme dekódovat. Dál vycházely nesmysly. Navíc ve chvíli, kdy se to člověk pokusil číst svisle, dalo se tam také číst „Dojeď k“ nebo něco takového. Proto jsme to v první chvíli zavrhli jako nesmysl.
To ale netrvalo dlouho. Protože už jsme věděli, že máme kódovat dle hesla „Abba“, hledali jsme už jenom, co budeme kódovat. A tak netrvalo dlouho, co někdo zahlásil: „Mohlo by něco začínat na BYS?“
Trochu neelegantní mi jenom přišlo, že text končil slovem „parkov“. Tak nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že nám ještě něco chybí.
Zaklaply zá námi dveře hospody a odebrali jsme se na noční autobus. Rozjezd ze Svratecké byl v 0:18, cestou jsme viděli, že v Komíně už je dost týmů. Nebylo se co divit. Tady jsme byli opravdu pomalí. Propadli jsme se na osmou (!) příčku. Tak hluboko jsme od druhého stanoviště nebyli. A po celý zbytek Tmou 2005 jsme se také už tak hluboko nedostali. A doba, kdy jsme na týmy, které skončí ve hře v dopočtu v první třicítce, vzhlíželi jako na nedostižné ideály, se nám zdála být tak vzdálená.
8. Novákovic harantstvo a kde je sakra nějaké 8A? (0:33-1:08)
Trochu nás překvapilo, že na zastávce Přístaviště vystupujeme sami. Leckteří lidé autobusem cestující totiž vypadali jako Tmáři, přesto pokračovali v cestě někam dál.
Na osmém stanovišti jsme opět vyráběli zmatky, jako se nám to ostatně dařilo i na třetím a čtvrtém (jak jsme nemohli najít papírky rozvěšené po altánku a jak nám pořád nedocházelo, že kokosy jsou tam pro nás.
Dorazili jsme na parkoviště u pryglu a zmerčili jsme menší hejno Instruktorů. Zamířili jsme si to k nim, až někdo uviděl na jakémsi reklamním poutači připevněnou cedulku s nápisem „Tmou 7“ a šipkou selně. Ukazovala asi 20 cm na fólii se zadáním 8B. Tak jsme suverénně zahnuli selně a štrádovali jsme si to přes parkoviště na jeho horní konec. Naštěstí nás pořadatelé stopli. Poprvé.
Nahlásili jsme se jim jako Pralinky zvlášť a byli jsme osmí. Do ruky jsme dostali zadání 8B a už nevím, co jsme řekli, ale počítám, že by se to tu stejně nedalo publikovat. Takže nám schází 8A. No zkrátka jsme nedoluštili tu sedmičku. A když jsme tam tak rozmýšleli, kam si půjdeme sednout a doluštit tu sedmičku, pořadatelé nás nakopli podruhé. Ať se pořádně zamyslíme. Podíval jsem se do země a zahlédl jsem obálku ze startu, která mi celých těch 8 hodin čuměla z kapsy, protože se tam nemohla vejít. Vytáhl jsem ji na noční světlo a Instruktoři vyprskli smíchy. Měli jsme ji totiž stále zalepenou. Uvnitř bylo skutečně napsáno 8A a já jsem se nás pokusil obhájit něčím takovým, jako že se přece nebudeme zabývat věcmi, které nepotřebujeme. Nevím, jestli takovéto nakopávání od pořadatelů bylo úplně nejšťastnější, možná nás mohli nechat se chvíli plácat v ničem.
Posadili jsme se na opuštěnou osvětlenou zahrádku jedné z místních hospod, dali jsme si pralinky zvlášť a pustili se do luštění. Systém nástrojů v hymně odhalil Pepa takřka na počkání, jen si to musel párkrát přehrát, aby všechno rozpoznal, booklet použil pouze k identifikaci okaríny. S Novákovic haranty jsem si hrál hlavně já a Alča. Nebyla by to Tmou, abych hned v něčem neviděl nějakou kulišárnu. A viděl jsem ji tam správně. Ihned jsem začal pracovat s myšlenkou, že nejmladšímu dítěti bude 1 rok, i s myšlenkou, že sourozenci nemusí být čtyři, ale také jich může být pět i tři (tedy za předpokladu, že Honzík je např. nejstarší, tak jeho nejstarší sourozenec je druhý nejstarší celkem, to by tak odpovídalo tmářským zákeřnostem). A tak několika málo pokusy jsme se dobrali, k výsledku, který seděl.
Vyplnili jsme si dotazník a vyběhl jsem s ním za pořadateli. „Vždyť vy jste sotva přišli!“, nevěřícně na mne promluvila slečna. Ukázal jsem jí dotazník, což ji rozhodilo natolik, že to musela běžet zkonzultovat, zda to je správně, protože nebyla připravená na to, že se tam objevíme zpátky tak brzo. Bylo to správně, takže nám zbývalo asi 12 minut do odjezdu v pořadí třetího autobusu do neznáma v 1:20. Poskočili jsme v tuto chvíli na třetí příčku za Proudovými krtky + a coredumpem. Medailové příčky jsme odnynějška až do konce hry neopustili. Stejný autobus jako my nakonec stihli ještě Captains Revolutions a tak jsme odjeli spolu.
Zavázali jsme si oči, což mi připadalo být nakonec trochu zbytečná škoda, když nás vyvezli na tak snadno určitelné místo. Odjeli jsme. Nejsem si úplně jistý, ale řekl bych, že nás vezli někudy jinudy než po Staré dálnici. Až na křižovatku s ní se mi dařilo určovat, kde jsme. Po chvíli jsem se ale začal ztrácet, zda jedeme na Žebětín nebo k hradu. Posléze se ale ukázalo, jak dobré bylo, že jsem za Tchořím smradem startoval na Krtčí norou 2. Když jsme totiž za sídliště Bystrc začali projíždět kopce a zatáčky, které jsme o pár týdnů dříve třikrát prožvoulili pěšky, poznával jsem každý kout. A tak nebylo pochyb, že z Brna vyjíždíme výpadovkou na Ostrovačice, úhyb doleva a to, že zastavujeme někde u Velké ceny bylo jasné dříve, než jsem si rozvázal šátek. A to jsem tam nikdy předtím nebyl.
9. Maštěné ředkvičky (1:37-1:47)
Zažehli jsme už zhasnutou petrolejku a schovali se pod stromečky do závětří. Bylo to možná až moc jednoduché, ale počítám, že hlavním smyslem této šifry bylo nehromadit týmy na parkovišti a poskytnout jim nápovědu ke dvanáctce a varování před čtrnáctkou. Hlavně ta nápověda byla užitečná, protože na Tmou 2005 se nám na rozdíl od jiných her podařilo nápovědy neignorovat. A tak jsme rozložené ležení v podstatě ihned skládali.
Na parkovišti jsme zanechali Captains Revolutions a když jsme odcházeli, právě přijížděl další autobus. Tipovali jsme, kdo by jím tak mohl přijet. Z týmů, které jsme identifikovali v Bystrci, připadaly v úvahu Ho-Wa-Da, La kukarača a Prahory. Dnes už víme, že c) bylo správně.
Vydali jsme se po silnici směrem červeně. Pečlivě jsem se díval do lesa, a když jsem uviděl prošlapanou pěšinku, prudce jsem kešnul selně se slovy Čendy z La kukaračy: „Pojďte za mnou, já to tady znám.“ Zbylé Pralinky zvlášť se daly do smíchu a poslušně následovaly mou petrolejku. Touhle zkratkou ke Kývalce jsme asi Captains Revolutions utekli definitivně.
10. Přerostlá šachovnice (2:19-3:26)
Tohle stanoviště bylo hnusné. Ani ne tak tou šifrou (byť chápu, že týmy, které se zde nevzdaly snadno a snažily se o to třeba devět hodin, budou jiného názoru; mají můj obdiv), jako umístěním. Ať se člověk pohnul kamkoli, všude byl buď strmý svah, roští, bažina nebo silně kamenitá cesta. Nechápu, proč nemohou Instruktoři nenápadně rozházet kolem každého stanoviště 952 slamníků.
Toto stanoviště pro mne osobně znamenalo největší ztrátu na Tmou. Při doplňování petroleje mi vypadl z batohu kartáček na zuby, takže jsem pak další dva dny musel být prasetem. (Čímž nechci říci, že jsem se chtěl vecpat do Chlýftýmu.)
Chvilku nám to trvalo, pořád se to ale nedá nazvat zákys. Magická operace bylo to první, co přišlo na řadu. Přehnuli jsme tabulku podle vodorovné i svislé osy (dokonce i podle obou) a pokaždé z odporné změti čtverečků, v níž těžce převažovala bílá, vyšla méně odporná změť, v níž převažovala černá. V té méně odporné změti se rýsovala všelijaká bludiště, písmenka „už už to přečíst“ a podobné lumpárny.
Protože to ale nevedlo k výsledku, začali jsme systematicky aplikovat nápovědu. Scestí s rozdělením tabulky na obdélníky 2 x 4 naštěstí netrvalo dlouho. V rámci nich jsme čtverečky počítali, sčítali, a podobně, ale brzy jsme tuto myšlenku opustili především pro její velkou pracnost.
Černé čtverečky se nikde nedotýkaly a přitom byly v nápovědě dva vedle sebe. Prohlédl jsem si úseky bílých čtverečků a zjistil, že mají vždy lichý počet. To není náhoda. Výjimku tvořil pouze izolovaný kousek čtyř čtverečků pod pravým horním rohem. Jinak byla celá tabulka šachovnicí s ugumovanými vybranými černými čtevrečky. To jsem zhodnotil, že také není náhoda. A právě tato drobná chybička mne nakonec navedla na správnou myšlenku. Toto pohnutí šachovnicí totiž muselo správnému řešení nevadit. Jestliže polovina čtverečků je bílých zákonitě, můžeme je ignorovat a eliminovat tím, že „zasuneme“ dva sousední sloupce či řádky do sebe. Rozměr obdélníků z nápovědy napověděl, že to budou řádky a začal jsem vypisovat.
Pořád jsem si ale myslel, že se z toho vykreslí nějaká písmenka. Když jsem měl takto sesunutých šest řádků do tří, pořádně jsem se na to podíval a upozornil jsem ostatní na další zákonitost. Nikde se tam nevyskytuje sekvence tří stejných znaků za sebou a to není náhoda. V tu chvíli se toho chopil Pepa a začal nám odříkávat: „čárka, čárka, tečka, tečka, mezera, tečka, čárka, ...“ Odcházeli jsme na Hvízdalku. V tuto chvíli byli před námi už jenom Proudoví krtci + a tak už to zůstalo až do konce hry.
11. Blokáda mysli i silnice (3:46-7:18)
Pán před branou raketové základny nás vyzkoušel z plotu, přeptal se na jméno, starostlivě jako maminka nás upozornil, že na sebe máme uvnitř dávat pozor („Dobrá!“), že až půjdeme ven, máme se mu ukázat („Dobrá!“), a popsal nám cestu, kudy tudy dovnitř („Dobrá!“). Zároveň nám nechtěl prozradit, kolikátí jsme dorazili, ale vzhledem k jeho neobratnosti při ukrývání tabulky jsem mu to z toho drze vykoukal, včetně toho, že máme na PK+ dvouhodinovou ztrátu. To zabolí.
Cestou po základně jsme pochopitelně uhnuli moc brzo a tak jsme správný kryt docela dost dlouho hledali. Naše nekonečné luštění tak proto trvalo spíše tři hodiny než tři a půl.
Pokračovali jsme po cestě směrem na Omice, kde všude okolo byly obrovské hromady dřeva. Dělaly prima závětří a tak jsme se rozhodli utábořit přímo na asfaltce. Začali jsme luštit, respektive spíše tápat. Jediné, na co se soustředila Alča, byla zima, my ostatní jsme na tom nebyli o moc lépe. V tom byla silnice nepříjemná, studila. Jedenáctá šifra byla jediná při níž došlo na spacák, spánek, semtex a hned několik kol pralinek zvlášť.
Nebudu příliš popisovat, co jsme s tím zkoušeli dělat, moc toho nebylo, Většinu času jsme bezradně civěli do zadání, občas si někdo našel v mapě nějaký konkrétní bod, případně se zbožným doufáním zavrtěl nad mapou pravítkem či kružítkem. Občas se někdo pokusil vyřešit šifru náhodným bodnutím prstu do mapy.
Hodně dlouho mi trvalo, než jsem rozlouskl tajenku šesté části „střed kruh“. Jenže jsme se s jednou věcí dostali na scestí. Zakreslili jsme si souřadnice a usoudili jsme, že tvoří dokonalé písmeno W. Hledali jsme proto další dvě písmena, abychom mohli proložit kružnici. Předpokládali jsme, že vyjdou z první a páté části.
V páté části jsem odhalil slovo „központ“, o němž vím, že je maďarské, ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout, co znamená. Takže jsme identifikovali za pomoci intrenetu i jazyky, ale nebyli jsme nějak s to dohledat překlad.
Od severu se najednou začalo řítit auto. Po lesní cestě, která je sice asfaltová, ale ani není oficiálně silnicí! Zahnulo nicméně do areálu. Instruktoři. To se opakovalo ještě jednou. Třetí auto už nezahnulo. Jelo strašně rychle a museli jsme na něj mávat petrolejkou, aby zastavilo. Rychle jsme se stáhli ke straně a nechali ho projet, abychom cestu opět obsadili. Když se tato šou opakovala potřetí, přičemž auto vyjelo zpoza zatáčky nelidskou rychlostí, zastihlo nás polospící a při zběsilém úprku ke straně jsem dupnul Pepovi na ruku, přemístili jsme se sice do menšího závětří, ale zato mimo asfalt. Už bylo skoro světlo.
Vrcholem bylo, když brzo ráno přijeli nakládat dřevo. Přijeli tak blízko, že jsme mysleli, že budou chtít nakládat nás. Svítili svým ostrým světlem přímo na naše ležení a asi nás tím osvítili. Odhalil jsem, že řešením první části je taky „střed kruh“! Ale jaký kruh sakra? V té šifře už není dost místa na to, aby se z toho dala vytáhnout tři jednoznačná písmena.
Vtom Alča prohlásila, že si už asi před hodinou všimla toho, že písmena K, R, U, H jsou na té mapě celkem zajímavě rozestavena. Díky, Alčo. To byl poslední hřebíček do rakve jedenácté šifře. Jenom: Proč jsi to proboha neřekla dřív?
Toho času byla škoda. Rychlým luštěním a především bezchybnou orientací jsme pětihodinový náskok PK+ o hodinu a půl stáhli na dalších terénních stanovištích. To ale už bylo příliš málo, když jsme odsud odcházeli, Krtci už vstupovali do rosického krytu.
Pokud jste povídání o jedenácté šifře dočetli až sem, vězte, že to není pravda, neboť oficiální verze zní, že jsme na Hvízdalce strategicky vyčkávali, abychom dál šli už za světla a nebyli zastřeleni lidovým myslivcem.
Během doby, co jsme na jedenáctce seděli, odešel odtamtud Černý racek a Iontový stabilizátor. Předpokládali jsme, že nás předběhli. A bůhvíkdo ještě. Nebylo to tak. Na místě jsme ještě nechali Ho-Wa-Da, La Kukaraču a coredump a odešli jsme do lesa. Teď začal masózní terén. Až do Tetčic se chodilo už takřka výhradně strmými svahy, roštím a trním.
12. Koulošťouchy (7:37-8:05)
Vyzvedli jsme dvanáctou šifru a popošli údolím až k místu, kde se dalo rozumně usadit. Trvalo to jen pár minut, než Petr vyslovil myšlenku na kulečník. A krásně to vycházelo. Jenom to rýsování na koleně a na zvlněném papíru nebylo nic moc. Takže R a P jsme spíše vytušili než vyrýsovali.
No jo, ale vyšlo tady „Vychrl pivo!“ Na to jsme se nejprve snažili napasovat nějaký logický postup, ale pak stačil letmý pohled do mapy a bylo vymalováno. Skutečnost, že písmenka šla seřadit podle velikosti nám zůstala utajena.
13. Hustá masáž (8:37-8:51)
Potrhaní od trní, spálení od kopřiv, zabahnění a udýchaní od toho strašného kopce, na nějž jsme stoupali po spádnici, jsme s Petrem (rychlá sekce Pralinek zvlášť) vyzvedli zadání a než dorazila pomalá sekce, odhalil jsem první krok s vyškrtáním přebytečných slov. Přečetli jsme pokyn a nad ním už jsme se zamýšleli všichni. Vypsali jsme si četnost písmen v levé i pravé polovině a začali spojovat. Mezitím Alča prohlédla mapu a striktně nám nakázala, ať z toho koukáme vyčíst „Bučín“. Že to tam je. Tak jsme to vykoukali a bylo to tam.
14. Ráček (9:27-9:56)
Cesta na Bučín byla dlouhá a už na nás byla dost znát únava. Dohadovali jsme se, kdo z nás je ještě s věží a kdo už je bez věže. Ke kótě na Bučíně jsme se prodírali fakt nechutným trním. Sedli jsme si nad to a já jsem zadání nahlas četl. Bylo poněkud úchylné. Zamýšleli jsme se nad tím, proč, až Pepa přišel na to, že se to čte odzadu stejně jako odpředu.
Ale kde v tom bude ta šifra? Napadlo nás, že by mohlo v textu něco být navíc. Tak jsme to zkusili. Odzadu. Našli jsme Rosice, potom zámek. To už někdo navrhl, abychom se zvedli a vyrazili a doluštili to cestou. Návrh byl nakonec zamítnut, což mělo v konečném důsledku za následek, že nám v Tetčicích ujel vlak. Teprve doma jsem si vzpomněl, že vlak se vlastně nesměl, takže dobře, že nám ujel. Ale ta cesta po asfaltce do Rosic byla fakt úmorná. Tam už jsme byli bez věže všichni.
Když jsme v Rosicích funěli do kopečka k zámku, volal nám Pik ze Jmelí. Oznámili jsme mu hrdě svou situaci a netušili jsme, že na nás na rosickém zámku čekají a dělají Instruktorům špehy.
15. Bojim, bojim (10:38-11:15)
Celkem dlouho nám trvalo, než jsme v parku našli tu správnou bránu, u níž nás čekal jenom lísteček. Přišli Instruktoři, odemkli nám mříž a poté, co nám sdělili, že se projdeme jaderným krytem, začali se nelidsky chechtat, když jsem si pro ten účel chtěl rožnout petrolejku. Hra se prý jmenuje Tmou, či tak nějak.
A tak jsme dostali instrukce a rozdělili si funkce. Já vyzvednu jedničku a trojku, Pepa a Petr dvojku a sedmičku, Alča a Martin čtyřku, pětku a šestku. Několikrát jsme se nicméně museli vracet, jak jsme si něco špatně zapamatovali a nemohli to potom najít.
Osvědčil se můj způsob záznamu psaní písmenek na ruku. Dala se potom dobře přečíst a člověk si je nemusel pamatovat. Jinak se tam nedalo dělat nic moc jiného než pomalu postupovat kupředu, držet se pro jistotu za ruku a šmátrat. Byla tam tma jako v pytli. Jediné, co občas zasvítilo, byla kontrolka od infrakamery, s níž nás tam nějaký lump natáčel, a Petrovy fosforeskující hodinky.
Museli z nás mít strašnou srandu, když se Pepa ještě před vstupem asi pětkrát ujišťoval, zda tam nejsou pavouci, a když se Alča celou dobu nechala od Martina vodit a volala: „Bojim, bojim.“
Naposledy jsme se sešli u plánku, abychom ve světle zkontrolovali cílové heslo. Pak už jsme jenom naposledy prošli bunkrem k východu a pětkrát zabušili na dveře. Pustili nás ven a v tu chvíli nebylo cesty zpět. Byli jsme vyzváni, abychom vyřkli závěrečné heslo. Byla ve mne malá dušička, bál jsem se chyby, která se tu neodpouštěla, takže jsem si nechal od ostatních ještě extra schválit, že to mohu vyslovit. Řekl jsem: „Uranius“ a po chvilce napětí nám bylo oznámeno, že nám gratulují k druhému místu.
S druhým místem jsme nepočítali. Mysleli jsme, že náš zákys na jedenáctce byl příliš dlouhý na to, aby náš výkon stačil na medailovou příčku. Nebyl.
Nádherná Hymna Tmou to vyjádřila ve správném pořadí. Jako Pralinky zvlášť jsme si zatím vždycky sáhli na dno a vzdali se snadno. 5. listopadu 2005 jsme prošli Tmou. Ročníkem v pořadí sedmým, ročníkem, který mnozí považují za nejlepší.
Pozdravili jsme se ještě krátce s Proudovými krtky +, kteří bohužel prchali na vlak, tak jsme si s nimi nepopovídali více. V cíli nás uvítal potlesk a pohoštění jakýmsi loňským čajem. Čekalo tam na nás i Jmelí. A tak jediné, co trochu zamrzelo, byla skutečnost, že Tmou jakožto hra drsná nemá ceny za druhé místo.
Tmou 2005 zároveň předčila všechna očekávání, která jsme do ní vkládali, a byla to hra prostě skvěle vymyšlená. Tahle chvála nemá co do činění s naším skvělým postupem i výsledkem. Takže díky za ni, Instruktoři, a klobouk dolů.
Ještě jsme si s několika pořadateli krátce popovídali a odjeli jsme do Brna vlakem ve 12:41. Na hlavním nádraží jsme se ještě svým výsledkem pochlubili La Kukarače a Popocatepetlu, kteří hru nestihli a přistupovali v Tetčicích či kde.
Večer nás čekala tradiční potemná v židenické hospodě U pantátů. Bylo příjemné do místnosti vstoupit a na uvítanou si poslechnout potlesk. A na tom nic nemění skutečnost, že jsme byli později upozorněni, že jsme vlastně došli poslední.
Hru vyhráli Proudoví krtci + se suverénním náskokem 3 hodin a 11 minut. Celkem jim to přeju, přestože jsou to ti darebáci, co nám vyfoukli trička. S Proudovými krtky nás zejména v tomto roce leccos spojuje. Na Bedně i na Osudu jsme postupovali téměř stejně, Proudoví krtci testovali Svíčky, Pralinky zvlášť na oplátku testovaly Krtčí norou.
Když jsem se v červenci poprvé sešel osobně s Vítkem Suchomelem, prvních několik minut rozhovoru probíhalo ve znamení vzájemného obdivu. Já jsem cítil obdiv k němu jako ke členovi týmu, který už má za sebou čtyři prvenství na šifrovačkách, on ke mne jako ke členovi týmu, který úspěšně prošel nějakou šifrovačku noční. Bylo to trochu takové, jako bychom se chtěli navzájem přesvědčit, že ti druzí jsou taky lidi z masa a kostí. Tak proto jim to přeju. Aby to bylo jasné. Z masa a kostí nejsme ani jedni. My jsme z čokolády a rumu a oni (řečení slovy klasika „zatracení malí krtci, asi jsou fakt proudoví“), když jsou proudoví, budou asi roboti. Člověk z masa a kostí ani z čokolády a rumu přece nemohl projít Tmou za patnáct hodin. Takže ještě jednou blahopřeji, Krtci.
Co dodat? Mohlo to dopadnout i lépe. Ale o moc už ne. A protože se historie nikdy neptá, kdo byl druhý, v případě, že si budeme stanovovat nějaké cíle do budoucna, je ten náš příští jasný.
Se Tmou 2005 jsme počítali jako s přelomovou událostí. Po dlouhé době, kdy pro nás byl vždy znovu a znovu problém postavit pět vzájemně aspoň trochu sehraných lidí na start, bylo dlouho před Tmou jasné, že budeme startovat v sestavě z letošního Osudu. Tedy asi v nejschopnější sestavě, jakou si vůbec můžeme přát. A tak jak se blížila hra, věděli jsme, že nebudeme muset dávat inzerát, aby nás vůbec bylo dost, věděli jsme, že vůbec poprvé v historii se nějaká sestava bude přesně opakovat, že nebude nikdo, s kým bych si na startu potřásl pravicí: "Ahoj, já jsem Tomáš a ty budeš teda asi ten, s kým dneska hodlám projít Tmou. Moc mne těší."
To byl také důvod, proč jsem si od naší účasti na Tmou 2005 hodně sliboval. Dostalo se mi dokonce varování, že budu zbytečně zklamán. První přelomová věc, kterou přinesla Tmou 2005, byl Martin Pozdílek. Jeho druhý start s týmem ho pasoval do pozice stálého člena. Od 4. listopadu 2005 je tedy Pralinek zvlášť 5. Ještě jednou nás představím: Alča Aulická, Petr Aulický a Martin Pozdílek za královéhradeckou sekci. Pepa Gregor a já, tedy Tomáš Brokl, za sekci poličskou.
Ale až tak hladce Tmou neproběhla. První problém byl (jak jinak u Pralinek zvlášť) kvalifikace. Protože o svých dlouhodobých problémech s kvalifikacemi víme, rozhodli jsme se pro radikální krok. Na kvalifikaci se sjedeme v Martinově práci v Hradci Králové. Sedneme si okolo stolu a svorně kolektivně budeme řešit. Problémy se vynořily brzy. Alča a Martin se vraceli z Benecka, kde si, jak už to tak o víkendu bývá, příliš neodpočali. Ale hlavně Pepa musel do práce. Plán byl takový, že dorazí s mírným zpožděním do Hradce také. Když jsem tam s dostatečnou časovou rezervou dorazil já, už jsem od něj měl zprávu, že nepřijede. Zůstali jsme na kvalifikaci čtyři.
První level začal mým pokusem o řešení piškvorek. Rozkreslil jsem si je a ani náhodou mne nenapadlo číst je jako morseovku. Ihned jsem opustil piškvorky s tím, že se k nim možná vrátím. Nebylo to už potřeba. Čísla jsem rozlouskl takřka bez váhání, první řešení jsme zadávali jako pátí. Mezitím ostatní odhalili přísloví (aby ne, když se s nimi mořili měsíc předtím na Svíčkách) a Braillovo písmo nakonec napadlo taktéž mě, když jsem pochopil, že se jedná o souřadnice v mřížce 3 x 2. Jako čtvrtí jsme postoupili do druhého levelu.
Druhá šifra druhého levelu se nám od prvopočátku nelíbila, tak jsme se jí nezabývali. Já jsem si od ostatních odsedl s tím, že lousknu křížovku, oni zatím kolektivně řešili IQ testy. Na řešení jsme přišli takřka současně. A klobouk dolů před Alčou, která uhodla výsledek IQ testů už ve chvíli, kdy měli vyřešeny teprve tři. Výsledek ?AH??I stačil a jako třetí jsme postoupili do třetího levelu.
Mezitím bylo jasné, že Pepa se do kvalifikace nezapojí ani v Poličce.
První dva levely nám nezabraly ani hodinu, těšili jsme se, že za chvilku už budeme bouchat šampus. To jsme se ale přepočítali. Ani jedno ze zadání třetího levelu nám nic neříkalo na první pohled. Šipky byly takové, že se nám s tím nedařilo celkem nic moc ani vymýšlet, navíc se Alča chybně chopila myšlenky, že není náhoda, že mřížka je 3 x 5 a šipky jsou v šesti sloupcích a deseti řádcích. Celkem brzy proto bylo jasné, že šifra třetího levelu, které se budeme věnovat, budou barevná písmenka.
Odvahu rozstříhat je jsme měli hned. Potom jsme se nějakou chvíli pokoušeli je poskládat do nějaké jednoznačné řady nebo plochy, což se záhy ukázalo jako nesmysl. Krátce na to jsem odhalil, že se z nich dá sestavit šest jednoznačných čtverců 2 x 2 takových, kde prostředkem prochází barevný kříž a každý okraj má jednu barvu. Martin se projevil jako znalec vlastní kanceláře (na rozdíl ode mne, kdy věčně nemůžu nic najít) a vytáhl samolepky naprosto dokonalé velikosti. Šest čtverců jsme na pevno slepili, protože jejich správností jsme si byli celkem jisti. A potom jsme pokračovali v pokusech poskládat tyto čtverce do nějakého většího čtyřúhelníka. Nešlo to, pochopitelně. Až jsem se zamyslel nad tím, co je na tom špatně, a hlavně, co se dá poskládat z šesti čtverců. Kostka byla na světě. Trvalo jí to necelé dvě hodiny, ale stála před námi. To už nebyl tak dobrý výsledek jako předchozí levely, leč stále to bylo v době, kdy celou kvalifikací prošly snad první dva týmy.
Domnívali jsme se, že stěžejní na celé šifře bylo odhalit, že se má poskládat kostka, a teď už se to jenom nějak přečte. Škaredě jsme se zmýlili. Prvním problémem bylo to, že odpadla Alča s Martinem, umořeni rekreací v Benecku a vidinou ranního nástupu do rachoty. A tak tam jenom trpně seděli a čekali, až na to já s Petrem konečně přijdeme. Dělali jsme s tím možné i nemožné. Kupodivu nápad, že tečka je "šipka hornická" mne napadl hned. Zdárnému vyřešení v první pětici kvalifikovaných tak chyběla jediná věc, jediný nápad. A sice ten, že šedá šipka znamená "uteč" a pestrá znamená "zapiš a pak uteč". Tohle bylo to, nad čím jsme potom strávili úžasných čtrnáct hodin.
Okolo půlnoci nás dělný lid ve složení Alča a Martin vyhodil z kanceláře. Nasedli jsme do auta a vyrazili na okružní jízdu Hradcem Králové. Alču i Martina jsme vysadili doma, aby šli spát. Tým Pralinky zvlášť se pro tento okamžik definitivně rozpadl s nedokončenou kvalifikací na Tmou.
Petr mne odvezl na hlavní nádraží, kde jsme ještě měli asi hodinu a půl času, kterou jsme strávili čuměním do kostky v nádražní hospodě. Pět minut před druhou hodinou jsem nasedl do rychlíku Devín, abych nakonec Petra opustil i já. Jeden exemplář kostky jsem si vzal s sebou, abych do ní čuměl i ve vlaku.
Normálně v Devínu cestou domů spím. Tentokrát se mi to ale nepodařilo. Když jsem ve čtvrt na čtyři vystoupil na nádraží ve Svitavách, dal jsem se do řeči s podobnou ztracenou existencí, jakou jsem si v tu chvíli připadal sám být. Mladý muž vystoupil z vlaku, namířil si to ke mně a zeptal se, kde je. Chtěl vystupovat v Hradci Králové. Nepříliš zdařilým náčrtem mapy, jsem mu vysvětlil, v které že části Evropy se to uprostřed noci ocitl. Bylo mi ho líto. Když ale on vzápětí uviděl, jak vytahuju barevnou kostku a hodinu do ní čumím, myslím, že se směr lítosti obrátil.
Zatímco si někdo pochvaloval, že kvalifikace na Tmou byla v podstatě takový malý Sendvič, pro mne byla kvalifikace na Tmou regulérní noční terénní hrou, jíž nechyběly takové atributy jako zima, hlad, únava, čelovka, pralinky zvlášť, bezdomovci, zoufalství a podobně.
Čekala mne již jen cesta rakví do Poličky. Zhruba na nádraží Pomezí jsem si vzpomněl na šifru, kterou jsem kdysi někde viděl a která byla snad použita na Bedně 2002 či kde. Šifra s černými a bílými šipkami, z nichž černé znamenají tah tužky a bílé přenos tužky. Spásonosná myšlenka byla na světě. Jenže to už se rakev přiřítila na nádraží do Poličky.
Doma jsem zjistil, že se doposud kvalifikovalo pouze šedesát týmů. Rozhodl jsem se pro radikální krok a šel jsem spát. Nemělo cenu pospíchat, času bylo dost. Síla na vyzkoušení správné myšlenky scházela.
Budík jsem si nařídil na desátou, jak jsem vstal, vzápětí mi volal bratr, co se děje, že tam ještě nejsme. Jeho Jmelí se kvalifikovalo na 34. pozici. Řekl mi, že je to fakt jednoduché, a já už jsem se těšil, až si svůj brzce ranní nápad vyzkouším. Jenže mi napsal Petr, který se asi s kostkou babral už od ranního kuropění, už byl strašně naštvaný a měl tendenci mne přimět, abych ze Jmelí něco vymámil. V tu chvíli se mi ale už začínalo rýsovat slovo "heslo". Popsal jsem mu svůj nápad a on uviděl, že je to vlastně správně. A vzhledem k tomu, že on na rozdíl ode mne neopustil myšlenku hornických šipek, po chvíli mi volal, že jsme jako sedmdesátí postoupili do čtvrtého levelu. Pečlivě jsem vyplnil test z pravidel, a čas 11:56 potvrdil, že se Pralinky zvlášť kvalifikovaly na Tmou 2005. Pořadí 69. Vzápětí mi od Pika ze Jmelí přišla SMS "No konečně".
Kvalifikace pro nás začala skvěle a skončila neslavně. Přesto jsem stále cítil, že je důvod si od této sestavy Pralinek zvlášť něco slibovat. Ostrou hru jsme opět brali trochu jako reparát. Podařil se. Pepa byl za svůj nepřínos ke kvalifikaci potrestán nákupem pralinek zvlášť pro celý tým.
1. listopadu jsem ráno vstal v juliánovském bytě své sestry. Podíval jsem se na poslední informace před hrou. Místo startu mi vzápětí sestra ukázala z okna. Ještě téhož dne jsem si koupil šalinkartu a změřil si, jak daleko se místo startu nachází. Byly to tři minuty chůze.
Odjel jsem do Prahy a nebylo mi dopřáno chvilku myslet na něco jiného než na páteční Tmou. Tím spíše, že v sousedním kupé cestoval nepřítel (Čenda z La Kukaračy, už se nepletu). Do Brna jsem odjel autem s pražskou sekcí Jmelí v pátek okolo poledne.
Uvelebili jsme se v juliánovském bytě a sledovali panoramatickým oknem dění na Bílé hoře. Byli jsme totiž přesvědčeni, že když start je pod Bílou horou, tak druhé stanoviště bude zákonitě na ní a čekali jsme, jestli tam nespatříme někoho z Instruktorů. Bohužel nikoho nenapadlo vzít si dalekohled.
1. Letní kino v listopadu (17:00-17:23)
Před sokolovnou za rohem jsem vyčkal příchodu zbytku Pralinek zvlášť a šou mohla začít. A začala jako opravdová šou. Parádní hymnou se sestřihem z minulých ročníků, které sklidily zasloužený potlesk, a neméně zajímavými klipy, v nichž byly zakódovány polohy tří částí druhé šifry. Začalo se dekódovat. Celkem pochopitelně jsem jako první odhalil Bílou horu, kam odešel Pepa. Zdi a pilíře mi i svou výzdobou byly hodně povědomé, přesto jsem čekal, až se mi moje domněnka potvrdí. Ze zastávky Krásného přece jen každé pondělí odjíždím do práce. Přesto jsem si byl definitivně jist teprve ve chvíli, kdy jsem si všiml, že na mostě stojí semafor. Na Krásného odešla Alča s Martinem poté, co jsem jim vysvětlil kudy tudy. Záhy mne napadl i kostel svatého Cyrila a Metoděje, ale čekal jsem s tím až na okamžik, kdy se tam mihlo "Sanktvs Cyrilvs". Tam odešel Petr.
Pepu jako jediného napadlo zavolat zpátky, když to měl, takže jsme se domluvili, že přijde zpátky. Protože odcházel jako první a měl to nejblže ze všech, také se poměrně rychle vrátil. Mezitím se klipy dostávaly do stále větší dokonalosti, takže jsem už o správnosti našeho řešení nepochyboval. Nemělo cenu zůstávat na místě a protože jsem si uvědomil, že do orientačně nejobtížnějšího místa jsme odeslali orientačně nejneschopnější část týmu (Alča a Martin prominou, ale způsob jejich hledání hradu ve Zlíně-Malenovicích během Osudu 2005 jsem nepochopil dodnes.), rozhodli jsme se vydat se za nimi. To se ukázalo jako nepříliš šťastný nápad, neboť výsledek byl ten, že já a Pepa jsme byli na Krásného, zatímco jak Alča s Martinem, tak Petr se vrátili ke stadionu, ale navzájem o sobě nevěděli.
2. T(r)est (17:56-18:33)
Tak jsme promarnili nějaký čas špatnou vnitrotýmovou komunikací. Po kvalifikaci to byl na Tmou 2005 naše druhé a poslední zaváhání. Sraz jsme si dali na křižovatce Otakara Ševčíka a Táborské, kde jsme se sešli, vyndali pralinky zvlášť a zahájili hru. Navzdory původní myšlence o zapadnutí do hospody jsme to neudělali a zabrali chodník před hospodou přímo na rušné křižovatce. Položili jsme se na zem a luštili. Bylo to poměrně zdlouhavé, ale líbilo se mi to, protože jsme na to šli perfektně systematicky. Já jsem vzal tužku a zapisoval a všechno, co jsem dělal jsem nahlas říkal. Ostatní sledovali, opravovali, přidávali další poznatky a byla tam několikanásobná vzájemná kontrola správnosti. Na téhle šifře bych ocenil i její zařazení. Dát na začátek hry šifru, nad níž si sedne celý tým, a všichni se mohou uplatnit svými postřehy, je prostě dobře.
Když jsme to měli hotové, nejprve jsme si to pochopitelně špatně přečetli a měřili od Morového sloupu azimut na opačnou stranu. Pořád se mi nechtělo věřit tomu, že by na západním konci Cejlu byl nějaký altánek, takže jsme si to přečetli lépe a otočili směr. Jižní okraj Špilberku už vypadal podstatně věrohodněji. Sbalili jsme se a právě okolo projížděla třináctka do centra. Protože Pralinky zvlášť neběhají, pomalu jsme kráčeli přes ulici s tím, že šalina už zastavila v zastávce. Když už jsme měli ulici Otakara Ševčíka skoro překráčenou a cestou jsme se bavili o tom, že co kdybychom toto pravidlo jednou porušili, a padaly návrhy pro i proti, nakonec jsme se celkem impulzivně rozhodli pro sprint, neboť šalina se nijak zvlášť neměla k odjezdu.
Třináctkou jsme jeli sami. Byl to nezvyk. Loňské cestování linkou x25, jež bylo koneckonců zdokumentováno i v úvodním sestřihu, bylo výrazně o něčem jiném. Trochu jsme váhali, zda jsme tam přece jen ještě neudělali někde chybu. Přemýšleli jsme, čím to je, a hlavně já jsem se domníval, že to bude nejspíše proto, že se týmy rozvrstvily po celých Židenicích a někdo odjíždějí také dvojkou, trojkou, osmičkou, desítkou, a jinými. Nebylo to tak. Skutečnost byla taková, že jsme opouštěli druhé stanoviště jako zhruba pátí. Velice brzy jsme se dostali do čela, kde jsme zůstali celou hru. To bylo svým způsobem i trochu smutné, protože jsme zvyklí se občas s někým setkat a prohodit pár slov, jenže na Tmou 2005 nebylo moc s kým. Takřka všichni už byli od tohoto okamžiku daleko za námi.
3. Koutek poezie (18:54-19:19)
Při cestě na Špilberk se Alča s Martinem odpojili a šli hledat altánek někam, kde nebyl. Pepa, Petr a já jsme se vydali k tomu správnému. Pepa a já jsme využili pobytu v temném parku a odebrali jsme se do úchcaní. Petr si to štrádoval dál k altánku a čekali jsme, že než tam dojdeme my, půjde nám naproti. Nestalo se tak. Když jsme dorazili k altánku, bezradně kroužil okolo. Paní, hlídající stanoviště, nám neporadila a řekla, ať hledáme. Nakonec to Petr našel. Umístění bylo opravdu kouzelné.
Odešli jsme do parku a vyčkali příchodu ostatních, aby nám sdělili, že nic nenašli, což už jsme ovšem věděli. Nahlas jsem jim přečetl básničku, abychom se shodli v tom, že je divná, což se ostatně u básničky, v níž je skryta šifra, dá celkem oprávněně očekávat. Podíval jsem se na to pořádně a vítězoslavně jsem prohlásil, že jsem odhalil zákonitost, která prostě nemůže být náhoda. Ty verše totiž ob jeden vždy končily na stejná písmena! Čekal jsem od týmu pochvalu, načež mne Petr uzemnil s tím, že to je u básničky normální. Zamyslel jsem se nad tím a dal jsem mu za pravdu. Skutečnost, že kromě konce veršů jsou stejné i jejich začátky, nám nicméně nazůstala skryta dlouho. Pak jsem je začal vypisovat vedle sebe a Pepa v nich odhalil smysluplná slova. Šlo se na radnici.
4. Svačina (19:31-19:54)
Dorazili jsme na nádvoří radnice a tam nic. Sice tam byli nějací papparazziové a Proudový krtek +, ale zpráva žádná. Po chvilce marného hledání jsme se opět sešli v jednom z koutů radničního nádvoří, abychom se shodli na tom, že zpráva není nikde žádná jenom ta kašna, co okolo ní stojí ti lidé s bločky, je plná kokosových ořechů. Aha. "No to vám to trvalo", řekli nám, jako kdybychom to nevěděli sami. S ořechem nás vykázali do daleka, takže jsme odešli na náměstí Svobody, kde jsem se svolením týmu upustil ořech z výšky na zem. Kus skořápky se zdárně odloupl a do obnažené dužiny jsme se všichni s chutí zakousli. Když se objevil otvor, ještě jsme nechali kolovat kokosové mléko. Při tom nás tam fotografoval jakýsi papparazzi. Alespoň jsme z něho vymámili sdělení, že jsme na čtyřku dorazili čtvrtí.
Když bylo mléko vypito a prokousán dostatečně velký otvor na to, aby se dal předmět uvnitř vytáhnout, učinil tak Pepa a ještě před čtením textu zalaminovnou zprávu důkladně olízal, aby nelepila a aby ani trocha mléka nepřišla vniveč. Pak jsme se vesele zasmáli tvrzení, že kokos je nepoživatelný, s Petrem jsme se shodli na tom, že Instruktorům nevěříme, a vesele baštili kokos dál. Celou noc.
Se šifrou jsme neměli problém. Když jsme si spočítali otazníčky a doplnili do prostředního řádku "kokos", šlo už jenom o mechanické provedení. Odešli jsme na Moravské náměstí, kam brzy přijela jednička. Na Antonínské z ní vystoupil jakýsi neznámý tým, aby nám uvolnil výhled dále do vozu. Tam byli Proudoví krtci +, takže jsme si cestou na Semilasso celkem pěkně popovídali.
5. Žvoulečka (20:16-20:37)
Usadili jsme se pod lampou v dolní části parku, Pepa si to přečetl a začal překládat. Brzy jsme si k tomu vyndali i mapu a pak už jsme se jenom smáli. Celkem hodně průhledné pojmy byly milón, vaga, kešovat a karos. Když jsem se zamyslel nad tím, že se tam píše, abychom žvouleli po milónu s vagou a pak bez kešování už po milónu bez vagy, není v Králově Poli jiné místo, které by se dalo takto interpretovat, než ulice Kosmova - Riegrova. A tak jsme odhalovali další a další pojmy, ocenili jsme krásu vagy od masózní taromy a prstem po mapě dožvouleli až na Palackého vrch.
Zvedli jsme se z mekaru, ukantili přižvoulevší Prahory a sami jsme žvouleli mimo milón modrožlutě až na milón s vagou, odkud jsme odžvouleli s týmem Captains Revolutions třicítkou do Žabovřesk a pak jsme takřka bez kešování dožvouleli ke správnému kynopu. A tak asi jenom vinou toho, že jsme popisovanou trasu ve skutečnosti nešli, zůstalo nám utajeno, co je to žvrtec. Uvažovali jsme o jízdních pruzích, nějakých vozidlech, později se objevil i názor, že by to mohl být semafor. Ale to už bylo celkem jedno.
6. Pozdrav z Tokia (21:06-22:01)
Japonské znaky se mi nelíbily hned na první pohled a taky pro nás představovaly drobný zákys. I když 55 minut nebylo zase až tak mnoho. Posadili jsme se s tím na klády a jako první krok jsme se okamžitě shodli na tom, že se celá matice musí uprostřed rozpůlit na dvě, neboť je zjevné, že na přelomu horní a dolní poloviny je výrazný předěl. Sloupečky po pěti vykazovaly značnou pravidelnost. Zkoušeli jsme, co vyjde, pokud z nich vždy vyjmeme to, co je v celém sloupci stejné. Nevyšlo nic.
Pepa se jen tak tréninkově koukl do mapy a bez jakéhokoli vodítka prohlásil, že by to mohlo být u pomníku na Ruském vrchu. Pak ale usoudil, že by to chtělo nejprve vyluštit šifru a stejně je blbost, aby byla stanoviště u tří pomníků v řadě.
Alča namísto usilovného luštění koukala po ptácích a po ostatních týmech, takže ve chvíli, kdy odcházeli Proudoví krtci + (tady jsme je viděli naposledy), nás přiměla, abychom se z klád, na nichž jsme seděli do té doby, přestěhovali ke stolečku, u něhož seděli oni. Souhlasili jsme, jenom ve chvíli, kdy jsme ve tmě došli na správné místo, ukázalo se, že jsme buď špatně viděli, nebo si Krtci stoleček odnesli s sebou.
Jak to tak dobře umíme, začali jsme vymýšlet čím dál větší složitosti. Jednou z těchto složitostí byl rozklad japonských znaků na osm dílčích znaků, které se tam vyskytují. A teprve poté, co Alča prohlásila, že na to jdeme moc složitě, protože ostatní týmy přijdou, sednou, za deset minut se začnou strašně smát a odcházejí, se Pepa nad tímto rozkladem zamyslel a zjistil, že to dává písmenka.
Přes Kozí horu jsme došli na rozhraní Žabovřesk a Komína, abychom se svezli trolejbusem. Ten ovšem jel až za dlouho, tak jsme šli pěšky. K Ruskému vrchu jsme chvilku hledali cestu, protože všechny tam tak nějak končily na soukromých dvorcích, až tam nakonec Petr vyběhl a zapsal nás páté do vrcholové knihy.
7. Škatulata, hejbejte se (22:34-0:02)
Petr se vrátil se zadáním a zkusili jsme, zda šifru prolomíme během několika minut. To se nepodařilo, takže jsme se propracovali k bodu dva, tedy přesunu do hospody. Mezitím okolo kráčel jakýsi manželský pár, evidentně nepatříci do hry, který při pohledu na nás okamžitě identifikoval, že hrajeme Tmou a tvářil se radostně, že mohl být při tom.
Původně jsme se chtěli najíst, v první hospodě, na níž jsme v Komíně narazili, však nevařili, protože tam ale byl skvělý klid, už jsme tam zůstali. Přestože nemůžeme sedmičku v zásadě chápat jako zákys, protože jsme se celou dobu v podstatě probírali k výsledku, pracovali jsme pomalu, takže to v konečném výsledku trvalo celkem dlouho. Vcelku ihned jsme s tím začali pracovat jako s kostkou a děsili jsme se toho, aby to pro nás nedopadlo jako kvalifikace. Nejprve jsme se s tím nějakou dobu sice pokoušeli dělat nějaké psí kusy, ale výskyt podobných čísel v blízkosti mne nakonec dokopal k tomu, že jsem navrhl, že by to mohlo být jako takový ten šoupací hlavolam, ale v prostoru.
Ostatní to prohlédli, odsouhlasili a Martin se ujal nepříjemného úkolu přepisování, stříhání a částečně šoupání. Neodvážili jsme se totiž rozstříhat přímo zadání. Zbytek šoupání jsem obstaral já a Pepa diktoval. Takže jsme věděli, že máme kódovat dle hesla „Abba“. Mezitím se blížila půlnoc a v hospodě začali mít tendenci vyhodit nás. Protože jsme nechtěli rozbíjet již pošoupanou kostku, hrozně jsme je (a úspěšně) přemlouvali, aby to nedělali. Pro jistotu jsme ji ale přepsali. Alča odhalila, že v prvním čtverci vychází slovo „dekóduj“. Nějak nám ale nejprve nedocházelo, co máme dekódovat. Dál vycházely nesmysly. Navíc ve chvíli, kdy se to člověk pokusil číst svisle, dalo se tam také číst „Dojeď k“ nebo něco takového. Proto jsme to v první chvíli zavrhli jako nesmysl.
To ale netrvalo dlouho. Protože už jsme věděli, že máme kódovat dle hesla „Abba“, hledali jsme už jenom, co budeme kódovat. A tak netrvalo dlouho, co někdo zahlásil: „Mohlo by něco začínat na BYS?“
Trochu neelegantní mi jenom přišlo, že text končil slovem „parkov“. Tak nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že nám ještě něco chybí.
Zaklaply zá námi dveře hospody a odebrali jsme se na noční autobus. Rozjezd ze Svratecké byl v 0:18, cestou jsme viděli, že v Komíně už je dost týmů. Nebylo se co divit. Tady jsme byli opravdu pomalí. Propadli jsme se na osmou (!) příčku. Tak hluboko jsme od druhého stanoviště nebyli. A po celý zbytek Tmou 2005 jsme se také už tak hluboko nedostali. A doba, kdy jsme na týmy, které skončí ve hře v dopočtu v první třicítce, vzhlíželi jako na nedostižné ideály, se nám zdála být tak vzdálená.
8. Novákovic harantstvo a kde je sakra nějaké 8A? (0:33-1:08)
Trochu nás překvapilo, že na zastávce Přístaviště vystupujeme sami. Leckteří lidé autobusem cestující totiž vypadali jako Tmáři, přesto pokračovali v cestě někam dál.
Na osmém stanovišti jsme opět vyráběli zmatky, jako se nám to ostatně dařilo i na třetím a čtvrtém (jak jsme nemohli najít papírky rozvěšené po altánku a jak nám pořád nedocházelo, že kokosy jsou tam pro nás.
Dorazili jsme na parkoviště u pryglu a zmerčili jsme menší hejno Instruktorů. Zamířili jsme si to k nim, až někdo uviděl na jakémsi reklamním poutači připevněnou cedulku s nápisem „Tmou 7“ a šipkou selně. Ukazovala asi 20 cm na fólii se zadáním 8B. Tak jsme suverénně zahnuli selně a štrádovali jsme si to přes parkoviště na jeho horní konec. Naštěstí nás pořadatelé stopli. Poprvé.
Nahlásili jsme se jim jako Pralinky zvlášť a byli jsme osmí. Do ruky jsme dostali zadání 8B a už nevím, co jsme řekli, ale počítám, že by se to tu stejně nedalo publikovat. Takže nám schází 8A. No zkrátka jsme nedoluštili tu sedmičku. A když jsme tam tak rozmýšleli, kam si půjdeme sednout a doluštit tu sedmičku, pořadatelé nás nakopli podruhé. Ať se pořádně zamyslíme. Podíval jsem se do země a zahlédl jsem obálku ze startu, která mi celých těch 8 hodin čuměla z kapsy, protože se tam nemohla vejít. Vytáhl jsem ji na noční světlo a Instruktoři vyprskli smíchy. Měli jsme ji totiž stále zalepenou. Uvnitř bylo skutečně napsáno 8A a já jsem se nás pokusil obhájit něčím takovým, jako že se přece nebudeme zabývat věcmi, které nepotřebujeme. Nevím, jestli takovéto nakopávání od pořadatelů bylo úplně nejšťastnější, možná nás mohli nechat se chvíli plácat v ničem.
Posadili jsme se na opuštěnou osvětlenou zahrádku jedné z místních hospod, dali jsme si pralinky zvlášť a pustili se do luštění. Systém nástrojů v hymně odhalil Pepa takřka na počkání, jen si to musel párkrát přehrát, aby všechno rozpoznal, booklet použil pouze k identifikaci okaríny. S Novákovic haranty jsem si hrál hlavně já a Alča. Nebyla by to Tmou, abych hned v něčem neviděl nějakou kulišárnu. A viděl jsem ji tam správně. Ihned jsem začal pracovat s myšlenkou, že nejmladšímu dítěti bude 1 rok, i s myšlenkou, že sourozenci nemusí být čtyři, ale také jich může být pět i tři (tedy za předpokladu, že Honzík je např. nejstarší, tak jeho nejstarší sourozenec je druhý nejstarší celkem, to by tak odpovídalo tmářským zákeřnostem). A tak několika málo pokusy jsme se dobrali, k výsledku, který seděl.
Vyplnili jsme si dotazník a vyběhl jsem s ním za pořadateli. „Vždyť vy jste sotva přišli!“, nevěřícně na mne promluvila slečna. Ukázal jsem jí dotazník, což ji rozhodilo natolik, že to musela běžet zkonzultovat, zda to je správně, protože nebyla připravená na to, že se tam objevíme zpátky tak brzo. Bylo to správně, takže nám zbývalo asi 12 minut do odjezdu v pořadí třetího autobusu do neznáma v 1:20. Poskočili jsme v tuto chvíli na třetí příčku za Proudovými krtky + a coredumpem. Medailové příčky jsme odnynějška až do konce hry neopustili. Stejný autobus jako my nakonec stihli ještě Captains Revolutions a tak jsme odjeli spolu.
Zavázali jsme si oči, což mi připadalo být nakonec trochu zbytečná škoda, když nás vyvezli na tak snadno určitelné místo. Odjeli jsme. Nejsem si úplně jistý, ale řekl bych, že nás vezli někudy jinudy než po Staré dálnici. Až na křižovatku s ní se mi dařilo určovat, kde jsme. Po chvíli jsem se ale začal ztrácet, zda jedeme na Žebětín nebo k hradu. Posléze se ale ukázalo, jak dobré bylo, že jsem za Tchořím smradem startoval na Krtčí norou 2. Když jsme totiž za sídliště Bystrc začali projíždět kopce a zatáčky, které jsme o pár týdnů dříve třikrát prožvoulili pěšky, poznával jsem každý kout. A tak nebylo pochyb, že z Brna vyjíždíme výpadovkou na Ostrovačice, úhyb doleva a to, že zastavujeme někde u Velké ceny bylo jasné dříve, než jsem si rozvázal šátek. A to jsem tam nikdy předtím nebyl.
9. Maštěné ředkvičky (1:37-1:47)
Zažehli jsme už zhasnutou petrolejku a schovali se pod stromečky do závětří. Bylo to možná až moc jednoduché, ale počítám, že hlavním smyslem této šifry bylo nehromadit týmy na parkovišti a poskytnout jim nápovědu ke dvanáctce a varování před čtrnáctkou. Hlavně ta nápověda byla užitečná, protože na Tmou 2005 se nám na rozdíl od jiných her podařilo nápovědy neignorovat. A tak jsme rozložené ležení v podstatě ihned skládali.
Na parkovišti jsme zanechali Captains Revolutions a když jsme odcházeli, právě přijížděl další autobus. Tipovali jsme, kdo by jím tak mohl přijet. Z týmů, které jsme identifikovali v Bystrci, připadaly v úvahu Ho-Wa-Da, La kukarača a Prahory. Dnes už víme, že c) bylo správně.
Vydali jsme se po silnici směrem červeně. Pečlivě jsem se díval do lesa, a když jsem uviděl prošlapanou pěšinku, prudce jsem kešnul selně se slovy Čendy z La kukaračy: „Pojďte za mnou, já to tady znám.“ Zbylé Pralinky zvlášť se daly do smíchu a poslušně následovaly mou petrolejku. Touhle zkratkou ke Kývalce jsme asi Captains Revolutions utekli definitivně.
10. Přerostlá šachovnice (2:19-3:26)
Tohle stanoviště bylo hnusné. Ani ne tak tou šifrou (byť chápu, že týmy, které se zde nevzdaly snadno a snažily se o to třeba devět hodin, budou jiného názoru; mají můj obdiv), jako umístěním. Ať se člověk pohnul kamkoli, všude byl buď strmý svah, roští, bažina nebo silně kamenitá cesta. Nechápu, proč nemohou Instruktoři nenápadně rozházet kolem každého stanoviště 952 slamníků.
Toto stanoviště pro mne osobně znamenalo největší ztrátu na Tmou. Při doplňování petroleje mi vypadl z batohu kartáček na zuby, takže jsem pak další dva dny musel být prasetem. (Čímž nechci říci, že jsem se chtěl vecpat do Chlýftýmu.)
Chvilku nám to trvalo, pořád se to ale nedá nazvat zákys. Magická operace bylo to první, co přišlo na řadu. Přehnuli jsme tabulku podle vodorovné i svislé osy (dokonce i podle obou) a pokaždé z odporné změti čtverečků, v níž těžce převažovala bílá, vyšla méně odporná změť, v níž převažovala černá. V té méně odporné změti se rýsovala všelijaká bludiště, písmenka „už už to přečíst“ a podobné lumpárny.
Protože to ale nevedlo k výsledku, začali jsme systematicky aplikovat nápovědu. Scestí s rozdělením tabulky na obdélníky 2 x 4 naštěstí netrvalo dlouho. V rámci nich jsme čtverečky počítali, sčítali, a podobně, ale brzy jsme tuto myšlenku opustili především pro její velkou pracnost.
Černé čtverečky se nikde nedotýkaly a přitom byly v nápovědě dva vedle sebe. Prohlédl jsem si úseky bílých čtverečků a zjistil, že mají vždy lichý počet. To není náhoda. Výjimku tvořil pouze izolovaný kousek čtyř čtverečků pod pravým horním rohem. Jinak byla celá tabulka šachovnicí s ugumovanými vybranými černými čtevrečky. To jsem zhodnotil, že také není náhoda. A právě tato drobná chybička mne nakonec navedla na správnou myšlenku. Toto pohnutí šachovnicí totiž muselo správnému řešení nevadit. Jestliže polovina čtverečků je bílých zákonitě, můžeme je ignorovat a eliminovat tím, že „zasuneme“ dva sousední sloupce či řádky do sebe. Rozměr obdélníků z nápovědy napověděl, že to budou řádky a začal jsem vypisovat.
Pořád jsem si ale myslel, že se z toho vykreslí nějaká písmenka. Když jsem měl takto sesunutých šest řádků do tří, pořádně jsem se na to podíval a upozornil jsem ostatní na další zákonitost. Nikde se tam nevyskytuje sekvence tří stejných znaků za sebou a to není náhoda. V tu chvíli se toho chopil Pepa a začal nám odříkávat: „čárka, čárka, tečka, tečka, mezera, tečka, čárka, ...“ Odcházeli jsme na Hvízdalku. V tuto chvíli byli před námi už jenom Proudoví krtci + a tak už to zůstalo až do konce hry.
11. Blokáda mysli i silnice (3:46-7:18)
Pán před branou raketové základny nás vyzkoušel z plotu, přeptal se na jméno, starostlivě jako maminka nás upozornil, že na sebe máme uvnitř dávat pozor („Dobrá!“), že až půjdeme ven, máme se mu ukázat („Dobrá!“), a popsal nám cestu, kudy tudy dovnitř („Dobrá!“). Zároveň nám nechtěl prozradit, kolikátí jsme dorazili, ale vzhledem k jeho neobratnosti při ukrývání tabulky jsem mu to z toho drze vykoukal, včetně toho, že máme na PK+ dvouhodinovou ztrátu. To zabolí.
Cestou po základně jsme pochopitelně uhnuli moc brzo a tak jsme správný kryt docela dost dlouho hledali. Naše nekonečné luštění tak proto trvalo spíše tři hodiny než tři a půl.
Pokračovali jsme po cestě směrem na Omice, kde všude okolo byly obrovské hromady dřeva. Dělaly prima závětří a tak jsme se rozhodli utábořit přímo na asfaltce. Začali jsme luštit, respektive spíše tápat. Jediné, na co se soustředila Alča, byla zima, my ostatní jsme na tom nebyli o moc lépe. V tom byla silnice nepříjemná, studila. Jedenáctá šifra byla jediná při níž došlo na spacák, spánek, semtex a hned několik kol pralinek zvlášť.
Nebudu příliš popisovat, co jsme s tím zkoušeli dělat, moc toho nebylo, Většinu času jsme bezradně civěli do zadání, občas si někdo našel v mapě nějaký konkrétní bod, případně se zbožným doufáním zavrtěl nad mapou pravítkem či kružítkem. Občas se někdo pokusil vyřešit šifru náhodným bodnutím prstu do mapy.
Hodně dlouho mi trvalo, než jsem rozlouskl tajenku šesté části „střed kruh“. Jenže jsme se s jednou věcí dostali na scestí. Zakreslili jsme si souřadnice a usoudili jsme, že tvoří dokonalé písmeno W. Hledali jsme proto další dvě písmena, abychom mohli proložit kružnici. Předpokládali jsme, že vyjdou z první a páté části.
V páté části jsem odhalil slovo „központ“, o němž vím, že je maďarské, ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout, co znamená. Takže jsme identifikovali za pomoci intrenetu i jazyky, ale nebyli jsme nějak s to dohledat překlad.
Od severu se najednou začalo řítit auto. Po lesní cestě, která je sice asfaltová, ale ani není oficiálně silnicí! Zahnulo nicméně do areálu. Instruktoři. To se opakovalo ještě jednou. Třetí auto už nezahnulo. Jelo strašně rychle a museli jsme na něj mávat petrolejkou, aby zastavilo. Rychle jsme se stáhli ke straně a nechali ho projet, abychom cestu opět obsadili. Když se tato šou opakovala potřetí, přičemž auto vyjelo zpoza zatáčky nelidskou rychlostí, zastihlo nás polospící a při zběsilém úprku ke straně jsem dupnul Pepovi na ruku, přemístili jsme se sice do menšího závětří, ale zato mimo asfalt. Už bylo skoro světlo.
Vrcholem bylo, když brzo ráno přijeli nakládat dřevo. Přijeli tak blízko, že jsme mysleli, že budou chtít nakládat nás. Svítili svým ostrým světlem přímo na naše ležení a asi nás tím osvítili. Odhalil jsem, že řešením první části je taky „střed kruh“! Ale jaký kruh sakra? V té šifře už není dost místa na to, aby se z toho dala vytáhnout tři jednoznačná písmena.
Vtom Alča prohlásila, že si už asi před hodinou všimla toho, že písmena K, R, U, H jsou na té mapě celkem zajímavě rozestavena. Díky, Alčo. To byl poslední hřebíček do rakve jedenácté šifře. Jenom: Proč jsi to proboha neřekla dřív?
Toho času byla škoda. Rychlým luštěním a především bezchybnou orientací jsme pětihodinový náskok PK+ o hodinu a půl stáhli na dalších terénních stanovištích. To ale už bylo příliš málo, když jsme odsud odcházeli, Krtci už vstupovali do rosického krytu.
Pokud jste povídání o jedenácté šifře dočetli až sem, vězte, že to není pravda, neboť oficiální verze zní, že jsme na Hvízdalce strategicky vyčkávali, abychom dál šli už za světla a nebyli zastřeleni lidovým myslivcem.
Během doby, co jsme na jedenáctce seděli, odešel odtamtud Černý racek a Iontový stabilizátor. Předpokládali jsme, že nás předběhli. A bůhvíkdo ještě. Nebylo to tak. Na místě jsme ještě nechali Ho-Wa-Da, La Kukaraču a coredump a odešli jsme do lesa. Teď začal masózní terén. Až do Tetčic se chodilo už takřka výhradně strmými svahy, roštím a trním.
12. Koulošťouchy (7:37-8:05)
Vyzvedli jsme dvanáctou šifru a popošli údolím až k místu, kde se dalo rozumně usadit. Trvalo to jen pár minut, než Petr vyslovil myšlenku na kulečník. A krásně to vycházelo. Jenom to rýsování na koleně a na zvlněném papíru nebylo nic moc. Takže R a P jsme spíše vytušili než vyrýsovali.
No jo, ale vyšlo tady „Vychrl pivo!“ Na to jsme se nejprve snažili napasovat nějaký logický postup, ale pak stačil letmý pohled do mapy a bylo vymalováno. Skutečnost, že písmenka šla seřadit podle velikosti nám zůstala utajena.
13. Hustá masáž (8:37-8:51)
Potrhaní od trní, spálení od kopřiv, zabahnění a udýchaní od toho strašného kopce, na nějž jsme stoupali po spádnici, jsme s Petrem (rychlá sekce Pralinek zvlášť) vyzvedli zadání a než dorazila pomalá sekce, odhalil jsem první krok s vyškrtáním přebytečných slov. Přečetli jsme pokyn a nad ním už jsme se zamýšleli všichni. Vypsali jsme si četnost písmen v levé i pravé polovině a začali spojovat. Mezitím Alča prohlédla mapu a striktně nám nakázala, ať z toho koukáme vyčíst „Bučín“. Že to tam je. Tak jsme to vykoukali a bylo to tam.
14. Ráček (9:27-9:56)
Cesta na Bučín byla dlouhá a už na nás byla dost znát únava. Dohadovali jsme se, kdo z nás je ještě s věží a kdo už je bez věže. Ke kótě na Bučíně jsme se prodírali fakt nechutným trním. Sedli jsme si nad to a já jsem zadání nahlas četl. Bylo poněkud úchylné. Zamýšleli jsme se nad tím, proč, až Pepa přišel na to, že se to čte odzadu stejně jako odpředu.
Ale kde v tom bude ta šifra? Napadlo nás, že by mohlo v textu něco být navíc. Tak jsme to zkusili. Odzadu. Našli jsme Rosice, potom zámek. To už někdo navrhl, abychom se zvedli a vyrazili a doluštili to cestou. Návrh byl nakonec zamítnut, což mělo v konečném důsledku za následek, že nám v Tetčicích ujel vlak. Teprve doma jsem si vzpomněl, že vlak se vlastně nesměl, takže dobře, že nám ujel. Ale ta cesta po asfaltce do Rosic byla fakt úmorná. Tam už jsme byli bez věže všichni.
Když jsme v Rosicích funěli do kopečka k zámku, volal nám Pik ze Jmelí. Oznámili jsme mu hrdě svou situaci a netušili jsme, že na nás na rosickém zámku čekají a dělají Instruktorům špehy.
15. Bojim, bojim (10:38-11:15)
Celkem dlouho nám trvalo, než jsme v parku našli tu správnou bránu, u níž nás čekal jenom lísteček. Přišli Instruktoři, odemkli nám mříž a poté, co nám sdělili, že se projdeme jaderným krytem, začali se nelidsky chechtat, když jsem si pro ten účel chtěl rožnout petrolejku. Hra se prý jmenuje Tmou, či tak nějak.
A tak jsme dostali instrukce a rozdělili si funkce. Já vyzvednu jedničku a trojku, Pepa a Petr dvojku a sedmičku, Alča a Martin čtyřku, pětku a šestku. Několikrát jsme se nicméně museli vracet, jak jsme si něco špatně zapamatovali a nemohli to potom najít.
Osvědčil se můj způsob záznamu psaní písmenek na ruku. Dala se potom dobře přečíst a člověk si je nemusel pamatovat. Jinak se tam nedalo dělat nic moc jiného než pomalu postupovat kupředu, držet se pro jistotu za ruku a šmátrat. Byla tam tma jako v pytli. Jediné, co občas zasvítilo, byla kontrolka od infrakamery, s níž nás tam nějaký lump natáčel, a Petrovy fosforeskující hodinky.
Museli z nás mít strašnou srandu, když se Pepa ještě před vstupem asi pětkrát ujišťoval, zda tam nejsou pavouci, a když se Alča celou dobu nechala od Martina vodit a volala: „Bojim, bojim.“
Naposledy jsme se sešli u plánku, abychom ve světle zkontrolovali cílové heslo. Pak už jsme jenom naposledy prošli bunkrem k východu a pětkrát zabušili na dveře. Pustili nás ven a v tu chvíli nebylo cesty zpět. Byli jsme vyzváni, abychom vyřkli závěrečné heslo. Byla ve mne malá dušička, bál jsem se chyby, která se tu neodpouštěla, takže jsem si nechal od ostatních ještě extra schválit, že to mohu vyslovit. Řekl jsem: „Uranius“ a po chvilce napětí nám bylo oznámeno, že nám gratulují k druhému místu.
S druhým místem jsme nepočítali. Mysleli jsme, že náš zákys na jedenáctce byl příliš dlouhý na to, aby náš výkon stačil na medailovou příčku. Nebyl.
Nádherná Hymna Tmou to vyjádřila ve správném pořadí. Jako Pralinky zvlášť jsme si zatím vždycky sáhli na dno a vzdali se snadno. 5. listopadu 2005 jsme prošli Tmou. Ročníkem v pořadí sedmým, ročníkem, který mnozí považují za nejlepší.
Pozdravili jsme se ještě krátce s Proudovými krtky +, kteří bohužel prchali na vlak, tak jsme si s nimi nepopovídali více. V cíli nás uvítal potlesk a pohoštění jakýmsi loňským čajem. Čekalo tam na nás i Jmelí. A tak jediné, co trochu zamrzelo, byla skutečnost, že Tmou jakožto hra drsná nemá ceny za druhé místo.
Tmou 2005 zároveň předčila všechna očekávání, která jsme do ní vkládali, a byla to hra prostě skvěle vymyšlená. Tahle chvála nemá co do činění s naším skvělým postupem i výsledkem. Takže díky za ni, Instruktoři, a klobouk dolů.
Ještě jsme si s několika pořadateli krátce popovídali a odjeli jsme do Brna vlakem ve 12:41. Na hlavním nádraží jsme se ještě svým výsledkem pochlubili La Kukarače a Popocatepetlu, kteří hru nestihli a přistupovali v Tetčicích či kde.
Večer nás čekala tradiční potemná v židenické hospodě U pantátů. Bylo příjemné do místnosti vstoupit a na uvítanou si poslechnout potlesk. A na tom nic nemění skutečnost, že jsme byli později upozorněni, že jsme vlastně došli poslední.
Hru vyhráli Proudoví krtci + se suverénním náskokem 3 hodin a 11 minut. Celkem jim to přeju, přestože jsou to ti darebáci, co nám vyfoukli trička. S Proudovými krtky nás zejména v tomto roce leccos spojuje. Na Bedně i na Osudu jsme postupovali téměř stejně, Proudoví krtci testovali Svíčky, Pralinky zvlášť na oplátku testovaly Krtčí norou.
Když jsem se v červenci poprvé sešel osobně s Vítkem Suchomelem, prvních několik minut rozhovoru probíhalo ve znamení vzájemného obdivu. Já jsem cítil obdiv k němu jako ke členovi týmu, který už má za sebou čtyři prvenství na šifrovačkách, on ke mne jako ke členovi týmu, který úspěšně prošel nějakou šifrovačku noční. Bylo to trochu takové, jako bychom se chtěli navzájem přesvědčit, že ti druzí jsou taky lidi z masa a kostí. Tak proto jim to přeju. Aby to bylo jasné. Z masa a kostí nejsme ani jedni. My jsme z čokolády a rumu a oni (řečení slovy klasika „zatracení malí krtci, asi jsou fakt proudoví“), když jsou proudoví, budou asi roboti. Člověk z masa a kostí ani z čokolády a rumu přece nemohl projít Tmou za patnáct hodin. Takže ještě jednou blahopřeji, Krtci.
Co dodat? Mohlo to dopadnout i lépe. Ale o moc už ne. A protože se historie nikdy neptá, kdo byl druhý, v případě, že si budeme stanovovat nějaké cíle do budoucna, je ten náš příští jasný.
Zpět na zápisky