Zážitky a reakce týmů
Tým "Rosol" napsal:
Jak to všechno začalo.
Vlastně úplně klasicky na našem Studentském centru (Kozí 8, a» žije
reklama!) se objevil plakátek, že se v noci z 10. na 11. listopadu
bude dít v Brně a okolí cosi podivného. Ten plakátek vypadal docela
tajemně a díky pořádné reklamě na studentské m i se počaly formovat první
skupinky. Ovšem ani to nebylo jednoduché přeplácení, podvádění,
vydírání se stalo běžnou praxí při formování týmů. Nebo se taky týmy rozpadaly
těsně před počátkem hry a ten, kdo byl zpočátku nejaktivnější, byl najednou
bez týmu. (že ano, Martino?) Shodou Božího řízení, karmou nebo prostě jen
obyčejnou náhodou se v páteční podvečer na Sc sešla skupina nás Tří
Martin, Jura a Martina Tým ROSOL.
Martina: Kdy jsem tohle složení viděla,
tak jsem u předem nemohla dýchat, jazyk se mi lepil na patro a zpocená
jsem byla až na spodním prádle. V tu chvíli mi totiž bylo jasné jedno
tihle hošíci chtějí vyhrát, což jim se mnou půjde dost těžko.
Jura: Má ideální představa ideálního týmu
bylo pět mladých silných a nadřených mužů (Martina: chachachacha) nebyla
splněna, ale nahrazena ekvivalentní formou, kdy Martina nahradila tři mladé,
silné a nadřené muže (Martina: nesouhlas, nepovažuju se za chlapa!)
Martin: Pro mě se 14 dní před samotnou
hrou proměnilo v peklo. Prožíval jsem vnitřní dilemata i naprosto zjevné
snahy o úplatky. Byl jsem žádán všemi (nech toho, Martine!) a já nevěděl,
jak všechny slušně odmítnout, aby se neurazili. Nicméně, dopadlo to tak,
jak to dopadlo. Dobře.
Při kontrole všech pomůcek a potřeb na hru (správně muž má vždy
nůž, ne?) náš tragéd Jura zjistil, že doma nechal mapu a tak pro ní valil.
Dal si závod se šalinou a kupodivu byl rychlejší (Martina: Při tomhle zjištění
u jsem skoro omdlévala). Zbývající dva jdeme na nádraží a Martin
je coby nejinteligentnější (jednooký mezi slepými, vrána k vráně sedá)
člen výpravy a týmu poslán do vestibulu. Ovšem když z něho vylezl, tak
moc inteligentně nevypadal. Jenže víc hlav, víc rozumu a tak dobíháme šalinu
na Nových sadech a jedeme do univerzitky, kde vzápětí zjiš»ujeme, že Brno
známé i neznámé tam neznají. Ale znají ho v knihkupectví na České,
i když ten pán prodavač z nás byl docela vyvalený. Stojíme uprostřed prodejny
a přemýšlíme, co s tou spoustou materiálu máme dělat. Jenže díky za Juru
(ten se osvědčí je tě mnohokrát) nás napadne fotka 103 a letíme na Denisovy
sady. Pánovi u pokladny bylo evidentně líto, že nemůže běžet s námi.
Od Denisověch sadů nás to hodí do počítačového centra na Joštové. Dvě
perličky: z počítačové učebny Martina prchá oknem, poněvadž nemá ISIC a
na křižovatce před školou násilím otvírá dveře šaliny a vystupuje,
poněvadž nemá rozum.
Na Minoritské (děkujeme pěkně za tento dárek) se tlačí davy lidí u
inzertní kanceláře. Nemáme ponětí, co tu všichni dělají, ale zapojujeme
se do davu a opisujeme inzerát. Naše sebevědomí dostává první těžký zásah.
Po zjištění nesmyslnosti všech možných způsobů výkladu adres škemráme o
výměnu informací od ostatních týmů. Jenže oni chtějí také vyhrát takže
jsme nevyslyšeni. Nejmenovaná dívka našeho týmu (jmenuji se Martina, pánové!)
přichází se svou troškou do mlýna (díky, Juro!) a odhaluje šifru. Jenže
ani pak z ní nejsme moudřejší. Luštíme: Najdi zde radu v sloupk a renova.
Jsme z toho pěkně zmatení, a do chvíle, kdy se rozhodneme jít na
čaj do blízkého SC, kde místní aura přátelství vyš»árala řešení. A tak
není žádný čaj, a letíme na Křenovou.
Na Křenové dostává slovo Martina coby historik. Docela nám poklesly
čelisti, když na nás Martin chrlí historická data a doklady toho, zda se
Mozart a Beethoven mohli setkat a co mají společného s jezuitským řádem.
Jen tak mimochodem prohodí, že mají tady v Brně společné místo ulice stejného
názvu obchází jezuitský kostel v centru. (Bravo, Martine!)
Po druhém kolečku okolo kostela se Jura nechává zlákat plastovou
lahví s vínem
a jdeme si koupit kusovku. Po srovnání cigaret s kolegy, kteří měli
také vždy jednu jiné značky, likvidujeme právě tu a objevujeme další
šifru. Ta je celkem primitivní a běžíme opět na internet zjistit odjezdy
trolejí z Mendláku. Prozřetelnost působí, protože údaje na zastávce byly
jiné než v počítači. A propos máme to pak blíž
na Petrov (Martina: na to sem přišla já!) . ©ifra na Petrově se nám
nepodaří vyluštit, ale celkem logicky předpokládáme, že další šifra bude
na ©pilberku u pravoslavného kostela. Jenže když už odpočítáme lampy, tak
nás nenapadne podívat se pod povalený plot a pak zbytek času do odjezdu
vlaku trávíme na chodbě na Tvrdkách, kam nadrzo vlezeme a s kamarády, kteří
nejeli domů na volby, se snažíme najít v této šifře nějaký smysl. Marně.
Ve 22.50 se zdravíme se všemi možnými i nemožnými známými a závistivě
posloucháme, jakými způsoby se dala obejít...
(Tady mi byla místo textu jen směs hvězdiček,
takže bohužel pokračujeme až o kus dál - pozn. Radek)
...je to jen pocit). V rámci hesla Lehko na cvičišti, těžko na
boji ti běžíme po zelené značce, která je asi o 2 km delší než přes
kopec. (Martina: Tak to jsem fakt myslela, že mě to tempo zabije! I když
jsem slušná brzdička!)
U hájovny oslňuje opět Jura, protože to je matematik každým coulem.
(Martina: Já už skoro spím a je mi zima). Ani nás nenapadne, že by
mohlo jít o azimut a po zhlédnutí mapy se hned vydáváme na kótu 464. Tu
nacházíme poměrně snadno a zjiš»ujeme, že nejsme, bohužel, první, ale až
třetí. V tu chvíli se snad Martin zbláznil, protože si vzal do hlavy, že
klidně můžeme být i první. Nějakou dobu jsme marně kroužili okolo zastávky
Na Podkově, než nás napadlo, že BDS (což jsme vyluštili) bude asi BUS.
Tady opět exceluje mužská část osádky, zatímco Martina už tu je jen do
počtu (to píšu já sama, takže to vím!). Letíme na hrad naprosto dokonalou
cestou, když nás Martin vede roklinami a dolinami a na hrad docházíme druzí
(alespoň máme ten dojem). Zde nás opouští jakékoli štěstí, kdy se
snažíme v šifře najít cokoli složitého, ale nic nás nenapadá. V domnění,
že šifru lze vyluštit pouze nápovědou z poslední brněnské šifry, kterou
jsem nenašli, to v šest ráno vzdáváme (na hrad jsme přiběhli těsně
po čtvrté). Vracíme se na autobus z Mariánského údolí. Po cestě se část
mužské osádky serve (asi jim fakt přeskočilo) a naprosto mrtví se dohrabeme
na Stránskou skálu. Organizátoři jsou vtipní, osádky veselé a nám je na
zvracení únavou. Jedeme ještě na snídani, Martina pak rovnou do postele,
zatímco pánové jedou je tě stopem domů.
Jura: No, já fakt nevím, jak je možné,
že jsme nevyhráli. Paráda. Howgh.
Martin: No, myslím, že letos ještě dostaly
ostatní týmy šanci, ale příště budeme nekompromisní! Amen.
PS: Doporučuju více znáročnit (Martina: Dy» to říkám, že mu přeskočilo!
Jura: Je to vůl! Martin: Jura je Tragéd! Jura: Je to vůl!)
Martina: Tak a» to uvedeme na správnou
míru. Jsou volové oba dva! Haleluja, haleluja!
PS: A na ty křeče do lýtek v noci a naskákané opary z vyčerpání
to bylo dost dobré. (Martin: Příště si musíš zajistit lepší tým!)
Zasazuji se pouze o smíšené týmy.
Ahoj Radku, posilame nas zaznam dojmu, ktery jsme dneska rano sesmolili.
Koukam, ze tam vylezli nejake tecky a hvezdicky, ale uz se mi to nechce
opravovat, tak si tam neco vymysli, jo?
Ahoj Tym Rosol
Zpět na zápisky