Zážitky a reakce týmů
Tým "Honzíci" napsal:
Brno
pátek 10.11. 2000
Naše akce začíná u pozvolna se plnícího stolu v hospodě Červený had.
U cigarety a sklenky piva přemýšlíme o vývoji akce. Připíjíme na úspěch
akce a poslední ignoranti jsou poučeni o práci s busolou. Za pět minut
čtvrt na čtyři opouštím nazlátlý mok a odcházím do vestibulu hlavního nádraží.
Deset minut obcházím netrpělivě kolem vitrín a zdí. Utěšuje mě přítomnost
adeptů z jiných skupin, obzvláště nepřehlédnutelné Mařenky. Pozoruji adepty
jež si něco píší do bloků a opouští vestibul. Jdu k místu pravděpodobného
styku se zprávou.. Hledám za tabulemi, mezi šprušlemi radiátoru, pročítám
papíry na zdech, ale tajemství mně zůstalo utajeno. Zůstal jsem tam sám,
najednou vidím mého kamaráda. Dáme se do řeči, pátráme spolu. Domlouváme
se na společném postupu týmů.
Míříme za zbytkem týmů oznamujeme neúspěch ve vestibulu. Nezbývá nic
jiného než spěchat k telefonní budce. V telefonní budce a v jejím
těsném okolí postává skupinka lidí. Opět nepřehlédnutelné Mařenky.
Přicházíme na řadu. Volajícímu se dostává do rukou sešit. Nic si nepíše.
Po zavěšení jdeme do podchodu k fotoautomatu. Už jen početný dav u automatu
nám říká, že jsme dobře. Opíšeme zprávu. Chvíli přemýšlíme, (asi tak půl
hodiny) a dva členové našich týmů vyráží do knihkupectví. S úsměvem na
tváři se vrací a se slovy: „na sto pro to máme“. Po cestě, zatím nevím
kam, se dozvídám, že šifra dvě je u soudu na Roosveltově ulici, což je
obrázek na obalu knihy zmiňované ve zprávě z fotoautomatu. Tým z knihkupectví
díky našemu časovému skluzu neměl čas prohlédnout si knihu i uvnitř a tak
vzal první možnost, která je napadla. Pročesáváme keře, odpadkové koše,
lezeme na slupy, obcházíme blok, ale zpráva nikde. Část skupiny došlo k
závěru, že to bude Roosveltova 103, podle mailu. Většina týmu odchází za
stopou, jen dva členové zůstávají u soudu a pokračují v hledání. Tato dvojice
si povšimla zvláštní věci. Kolem soudu neustále chodil mladý chlapík a
neustále nenápadně pozoroval dění. Padla myšlenka – co když je to informátor!
Aktivní člen dvojice se nenápadně přiblížil k mladíkovi a ještě nenápadněji
mu zašeptal do ucha: „Čau chlape, nemáš pro nás nějaký informace?“ Mladík
se tvářil velice nepřípustně a odpověděl, že ne. Tým se ovšem nedal odradit
a dál nenápadně informátora sledoval. Zvláš» zajímavé bylo, že informátor
vždy zbystřil pozornost, když se hledači přiblížili k jednomu rohu. Mezitím,
co probíhala tato hra nervů, přijela felicie autoškoly, do které informátor
nastoupil a odjel. Za chvíli se vrátil zbytek týmu. Roosveltova 103 bohužel
neexistuje. Setkáváme se na Malinovském náměstí. Opět skupina dvou lidí
se jde podívat do knihkupectví na knihu. Až tam však nedošel. Na rohu ulic
Orlí a Minoritská totiž zpozorujeme dav lidí s batůžkama (minimálně 50)
tlačící se na výlohu s inzeráty. Podíváme se na sebe a jdeme do davu. Snažím
se zjistit co všichni opisují, ale marně. Můj komplic na to přišel a opisuje
zprávu. Utíkáme za skupinou našeho týmu. Roztahujeme mapu a hledáme
Vyškov - Albrechtice. Milan hlásí, že je to poblíž Vojenské akademie. Navrhuji
jet do Vyškova. Valná většina týmu nesouhlasí. Zase někdo odešel se podívat
konečně na tu knihu. Vrátili se s návrhem jít k Denisovým sadům.
Vlak do Vyškova dnes jistě ještě pojede. U obelisku Pod Petrovem vyrušíme
skupinku lidí. Zaujímáme okamžitě jejich místo a opisujeme webovou stranu
s uživatelským jménem. Rozmýšlíme, kam zajít na internet. Vítězí
Games na Jezuitské. Toto byl asi klíčový moment putování po městě. Net
tým jde po stopách webu, zbytek kouří venku. Po jejich příchodu z útrob
kavárny se radíme co dál. Internet nás posílá na Minoritskou k inzerci
vycházíme. Vynoří se skupinka lidí - Mařenky, otírajíce se o zeď
kostela na stejné ulici. Necháme je přejít a jdeme k inzerci. V půli ulice
nás doběhne Milan s babiznou držíce v ruce zprávu, ukořistěnou právě u
kostela, kolem něhož jsme šli a na který nás takto upozornili Mařenky.
Je to zpráva číslo 7. Zvolíme navštívit inzerci a pak si jít zakouřit do
baru na Mozartově ulici. Inzeráty nás nenadchly - jdeme kouřit. Pro jistotu
si intzerát opisujeme ještě jednou. Odcházíme, včetně nekuřáků, na místo,
kde se dobře kouří. Vybraní jedinci vejdou do útrob baru, ale po chvíli
se vracejí. Kusovka stojí lidových dvacet korun. Zaplatíme a opět čekáme.
Donesou cigaretky. Vybírám tu nejlepší s nejvoňavějším tabákem, když je
to za dvacku. Kuřákovo myšlení se zredukuje na místo, kdy měl ještě dražší
cigaretu. Podívám se na inzerát. Nápad vypsat první písmenka ze slov se
zdá být dobrý. Cigaretu dám někomu, aby mi ji podržel. Někoho napadlo cigaretu,
právě tu mou, rozlomit a vyjmout z ní papír - zprávu. Byl to pro mě šok.
Málem mnou vykouřená zpráva. Už se nestarám o to, kde je moje cigaretka,
což podle mého pozdějšího zjištění mělo neblahý vliv na hladinu nikotinu
v mém organismu.
Vyrážíme na Mendlovo náměstí. Opisujeme čísla jež značí čas příjezdu
trolejbusu na další zastávky. Opisujeme, malujeme, jdeme k nejbližšímu
kostelu. U kostela objevujeme množství skupin. Nic jsme tam nenašli. Tvoříme
skupinku. Jsou dvě možnosti – buď jít někam do tepla na grog nebo pokračovat
dál.
Samozřejmě hledáme dál. Rozbalujeme mapu, hledáme podobné půdorysy
náměstí a parků. Padne myšlenka: ©pilberk a Petrov jsou dominanty Brna,
navíc Petrov by tomu půdorysu trochu odpovídal (když použijeme fantazii).
To by stálo za ohaluzení. Jelikož stejně nevíme co dál, tak jen tak ze
srandy vyrážíme na Petrov. Během cesty valná většina lidí smýšlí o tomto
kroku jako o neopodstatněném. Před Petrovem jsou telefonní budky, půjčujeme
si Zlaté stránky, jež nám poskytnou vodítko. Firma Eben v oboru renovace
nebo opravy elektrotechniky a prodej aut (indície z tabule inzerátu). O
pár desítek metrů dál se vynoří zpoza pomníku člen našeho týmu – Haluzman
(byl to opravdu nejsilnější člen našeho týmu a jeho haluzím vděčíme téměř
za vše) se zprávou v ruce. Poci»ujeme týmovou hrdost, spekulujeme,
kolik týmů tuto zprávu našlo. Počítáme lístky, je jich tam více než padesát.
Scházíme schody a neustále obdivujeme a vzdáváme hold Haluzmanově instinktu
(nějak se musel dostat do pátého ročníku na medicíně). Na zprávě je jakási
lambda. Pravděpodobně ulice. Haluzář tvrdí, že ©pilberk by stál taky za
vohaluzení. Otvírá se mapa, hledáme ©pilberk, jeho okolí a ouha jedna ulice
jménem Gorazdova. Zpětně ji zkoušíme narvat do šifry, ale neúspěšně. Je
málo času. Vracíme seznam, a na ©ilingráku se rozdělujeme. Skupina jde
po haluzi Gorazdova a dva jedinci opět k inzerátům.
Na nádraží vyhodnocujeme mise: inzeráty – neuspěšné, haluz Gorazdova
- splněna.
Kupujeme si lístky do Bílovic, nenápadně - nápadně ukazujeme zprávy
deset a jedenáct. Obzvláště jedenáctku v domnění, že jsme ji našli jediní.
Padl také nápad vzít zbytek desítek a přeměnit je na tvrdší měnu, který
jsme nakonec neuskutečnili, ale možná jsme se připravili o slušný výdělek.
Lezeme do vlaku. Jelikož jsme brňáci a jsme znalí hry boje o místo na sezení,
tak za pár minut sedíme a popíjíme lahváčka koupeného před začátkem hry.
Bílovice
Sobota 11.11. 2000
Seřadíme se na nástupišti a odcházíme za světlem. Všichni jdou po chodníku
nebo po silnici, jenom my jdeme půl cesty po kolejích „zkratkou“
, jelikož Václav prohlásil, že to tady zná. Pod kopcem, kde bylo světlo
potkáváme další skupinky připravujíce se na výstup. Nízká teplota okolí
se zdá být během výstupu dobrým společníkem. Cigarety v plících a zásoby
tuků poctivě po léta nastřádaných v dutině břišní nás jen nepatrně brání
v rozběhu do kopce. Bereme zprávu a chystáme se luštiti. Po asi hodině
zjiš»ujeme, přítomnost zimy. Nic naplat jdeme zase po haluzi. Někteří obzvláště
nadaní jedinci sbíhají kopec, jiní se vrací do dětských let a jedou po
zadních patriích mezi keři. U hospody se rozdělujeme na dva týmy. Rébus
tým luští a čeká, Haluz tým se vydává po dominantě Bílovic – kostel (když
to vyšlo v Brně, tady to snad taky vyjde). U kostela nic není, Otvíráme
mapu, teď ne stranu barevnou s obrázkama, ale druhou - jen písmenka. Pročítáme
si významná místa v Bílovicích - kostel, památník S.K. Neumana, významná
hrušeň. Sázíme na hrušeň (takové pěkná věc si opravdu koleduje o další
stanoviště). Vracíme se k hospodě s myšlenkou vohaluzit hrušku. Ptáme se,
rébus týmu na výsledky. Smutně odpovídají: „ ... vycházejí samý bludy jako
malvice a podobný nesmysly....“. Naš chytrý doktor – haluzmen si vzpomene
na povídání ze základní školy o malvicích a peckovicích a tak nemůžeme
než jen rychle vyrazit k hrušce. Informujeme se u místního, jež dnes, jak
se zdálo krapet přebral, kde je tady významná hrušeň. Zamyslí se a odpovídá
u něho na zahradě. Jelikož začal projevovat na náš vkus moc velkou snahu
komunikovat (hlavně s naší něžnější části výpravy), nasazujeme tempo,maximálně
snesitelné tak sto metrů, které bohatě stačilo na vytvoření odstupu o místního
majitele hrušně. Ten nestačil zachytit náš náskok a vysílen, jelikož si
sám musel prorážet (my jsme se mohli střídat) odpadl. Na hlavní silnici
k hrušce potkáme pár skupinek vracející se, některé držíce se za námi.
Vyjmeme z útrob stromu zprávu. Možnosti, kam jít byly velké Haluzář myslí
Resslův pomník. Raději luštíme, Koprův závěr potvrzuje domněnku.
Blížíme se k pomníku, vyrušíme skupinku lidí. Bereme zprávu a poblíž
něho zakládáme výškový tábor. Tato zpráva se mi nezdála těžká. Pomocí nápovědy
(c > 50) jsme ji hravě za hodinku zvládli. Výsledný azimut (co jiného)
ukazoval na Hornek. Nu což, tak Hornek. Alespoň jsme busolu netáhli zbytečně.
Během chůze jsme probrali všechny filmy co by stáli za shlédnutí. Na Horneku
v jedné z poblíž stojících chat nic, u druhé se opakoval případ předchozí.
Rozložíme mapu. Ozval se Jarin (doposud jen moudře sledující průběh akce)
se svým nápadem. Nemohla by to být výšková kóta? Po té co jsme mu společnými
silami vytkli, zpozdilost jeho nápadu, vydáváme se na naštěstí nedaleký
kopec vlastnící onu neš»astnou kótu. Po cestě slyšíme štěkat psy u jakéhosi
domu. Nebojácně pokračujeme vstříc svému osudu a vstříc Tmě. Humor nás
zatím neopustil. Míjíme sedící skupinku, luštící něco na silnici. Na asfaltce
je jich víc. Václav se jde zeptat jestli tady není nějaká zpráva. Nikdo
mu sice nic neřekl ale když se motá patnáct lidí kolem jedné autobusová
zastávky…. Za pár vteřin se vrací se smutkem na tváři. Zprávy typu YYYXXXZZZ,
by se celkem daly pochopit, ale toto? Slabika plus slabika rovná se UHU
(mimochodem výraz UHU se nám velice zalíbil a obohatil nám náš již tak
bohatě rozvinutý slovník). To je zpráva číslo 5. Chybí nám čtverka, což
musí být zpráva na kopci s kótou. Skupina se vydává po stopách čtverky.
Za třičtvrtě hodiny se úspěšně vrací. Obrázek co drží v ruce se podobá
spíše omalovánkám. Ani ji neluštíme, když už jsme našli pětku. Je půl šesté
ráno, mozky zamrzlý. Jen Václav, Kopr a jedna babizna luští. Nic. Smutek.
Vracíme se do Brna. Jdeme roztroušeni. Míjíme Klajdovku, pokus o vohaluzení
je neúspěšný. Haluzář je nepoužitelný už asi čtyři hodiny. V Líšní se dělíme.
Někdo musí spát, jelikož jde za pár hodin do práce, jiní už nemůžou. Zbytek,
nás pět lidi, jdeme na šalinu. Nastupujeme do vyhřátého vozu a potkáváme
již opuštěné zbytky našich týmů, podruhé se loučíme s odpadlíky. Kdesi
vystupujeme a přecházíme na desítku na Stránskou skálu. Ve voze spatříme
původně bílé hábity, pravděpodobně zašpiněné od již zmiňované jízdy z kopce.
Je tady více lidí z různých týmů. Dáváme se do řeči z dvouma kořínkama.
Zjiš»ujeme, že hru opustili v Bílovicích, jelikož nenašli ve zprávě náhodou
malvici jako my. Poté jeli na koleje a osprchované a vyspané jsme je potkali.
Už ze zastávky vidíme nějakého podezřele aktivního chlápka. Nahlas a to
nejen naše skupina, přemýšlíme, jak oplatit tuto hru. Dohadujeme se, jak
asi probíhala hra z Vaší strany. Padla představa, že na skále leží organizátoři
v obytném karavanu. Chodí v něm jen v trenkách a tričku a popíjí horkou
kávu. Výsledky nám poté prostrčí pootevřeným oknem a tím hra končí.
Začalo vycházet slunce, jehož první paprsky nás ohřívaly a opouštěla
nás myšlenka na pomstu. Dost překvapeně jsme se koukali v cíli kolem sebe.
Jelikož se pohybujeme spíše v místech zakouřených než v lese a luštíme
spíše svoje čárky na cejchu než UHU.To že jsme došli mezi prvními týmy
(i když bez posledních šifer a s vydatnou pomocí Haluzmena) bohatě předčilo
naše očekávání zvláště při dosti velké obtížnosti šifer.
Chtěli bychom se Vám omluvit za výraz „jste parchanti“, který jsme zapsali
do vrcholového zápisníku. V pět ráno nás nenapadlo nic lepšího, co by vystihlo
zimu a vypečené šifry.
Chtěli bychom Vám také poděkovat za zajímavý a pestrý průběh hry. Suma
sumárum jsme sice vyluštili jen dvě šifry - čísla ve čtverci a kdo z jaké
Lhoty mluví pravdu, ale i tak máme z této hry krásný zážitek, něco nových
zkušeností a jistě mnoho vzpomínek. Pokud bylo toto cílem Vaší hry, tak
se Vám jej povedlo splnit na výbornou.
Jestli bude další ročník této hry, určitě do toho půjdeme.
Mějte se krásně pište básně a určitě někdy zase.
Za skupiny Honzíci a Miláneček a Zelináře
Zdar Honza
P. S. Jen bych se chtěl zmínit o fáborkách, po kterých se, domníváme,
mělo jít - TY JSME OPRAVDU NENAŠLI ?
Zpět na zápisky